Nejprve z mailu čtenářky MG: Tak jsem zase přečetla Vaše články. Konkrétně mne zaujal ten, líčící méďu v moři, kterak se znovu a znovu dopracovává k záchranné kře. Já jsem se kdysi pohybovala po sinusoidě - velké euforie a pocity štěstí, nebo propady a pocity beznaděje. Život je ale i tím milosrdný, protože si mě obrousil. Dnes už vím, že úspěch nemusí být úspěchem a katastrofa s prohrou je často výhra. Já vím, že některé situace člověka zaskočí, ale když se zadaří na sebe zadívat stylem: Jak tě vidí duchovní bytosti? - pak vše člověk přijme jinak.
Zdánlivé libůstky (můj vytoužený výlet do Egypta) jsem se snažila využít splynutím s tou specifickou krásou, speciálně sílu Slunce a při plavání v moři se úžasně vzdává dík za to, že tu sílu můžu prožívat.
Když jsem rekapitulovala má osobní ztroskotání a zdánlivé prohry, zjistila jsem, že díky nim jsem získala daleko více, než jsem ztratila. Takže, ať se děje cokoliv, i když mi zuby vibrují a tetelím se obavami (při prvním odletu syna na půl roku na moře), opakovala jsem si v duchu stále dokola: Buď vůle Tvá. Nakonec se mi zadařilo položit se do smyslu toho, co říkám a rozhostil se ve mně klid.
Občas cítím pomoc, ale nikdy ne hned. Vždy si ji uvědomím dodatečně. Zvláštní. Žádné zážitky, nic, jen úžasný pocit klidu a samozřejmosti, rozhodnosti při přetěžkých situacích. Potom, jako bych se probrala a říkám si, to jsem nejednala já, to někdo pomáhal mému JÁ. Alespoň něco. Na nějaké zážitky se necítím, raději o ně nestojím. Ten pocit úžasného klidu je to nejlepší, co mě občas potkává.
Nyní se starám o bývalého manžela. Dá mi práci neškemrat o jeho život, ale snažím se s ním jednat s láskou, nemyslet jak to dopadne, s tím, že je to dílo Prozřetelnosti. Pochopitelně, že se za něho modlím, ale stejně jako jsem se naučila modlit o syna (brzy odlétá podesáté na půl roku na moře). A to, modlím se za jejich duše.
Myslím, že do našich modliteb by měla být vložena prosba i o duši Země. Konání ve dne a modlitba pravidelně minimálně ráno či večer. Lásku Zemi vracíme ubližováním, drancováním a duševním "pokořováním". Na slovo pokořování mám alergii. Kdyby alespoň minimum z nás mělo představu, co to pokora je a alespoň občas jsme ji ve svém životě aplikovali.
Země teď na podzim začíná odpočívat. Kéž nabere hodně síly a archanděl Michael ať nám pomáhá ty naše draky zemského rozumářství zvící dinosaurů odstranit, nebo alespoň umravnit.
Ještě se připomínám o tom egu. Jak se na něj někde razantně šlápne - vyvalí se jinde, jako pouťový balonek. Takže vypouštět??? Nebo ho naplnit jiným obsahem....
Zdravím ...
Odpověď:
To jste napsala moc hezky. Udělalo se mi k tomu pár myšlenek, tak Vám je napíšu. Když to drobátko dotáhnem, mohlo by to přijít na web. Máte pravdu s tím klidem, to je totiž ten pravý zážitek, aniž bysme to museli zážitkem nazývat. Ano, nejvyšším zážitkem je právě klid a harmonie, plynoucí z vytříbené jasné mysli a z ní prýštícího odůvodněného citu, a z toho obojího pak vědomá vůle, čin. Potom je náš klid nejen momentální náladou nebo dočasnou reakcí na úlevu v nějaké situaci, ale stavem nitra. Viďte, to je rozdíl!
Jak píšete, zda ego vypouštět nebo plnit jiným obsahem: zkusme s tímto výrazivem naložit třeba takto. Svatý Pavel vyjádřil dokonalý stav – Nejsem už živ já, ale žije ve mně Kristus. Cesta k tomu se snad dá vyjádřit tak, že je dobré si svůj egoismus a vše, co s ním souvisí, v klidu (bez zoufalství, sebezatracování, i bez jásotu, jak jsem se načapal) uvědomovat. Nedělat si halasné plány a předsevzetí na odstranění chyb a nectností (to bývá většinou stejně z toho samého ega - ono: Zloděj křičí Chyťte zloděje!), jen vědět, snažit se rozeznávat, co vše máme egem prolnuto a podbarveno, jaké vrstvy ho máme v různých svých rysech, náladách atd. jako milované polštářky. A co z toho nám jde nenásilně pominout, odložit, vyprchat, tak ano, a co ne, tak s tím vědomě žít. Tahle čestnost je nezbytná. Na svého čerta je třeba vidět co nejlíp. Je to náš celoživotní souputník. Někdy sílí, jindy chřadne. Nejhorší je ho zakopávat pod koberec, přelakovávat ho něčím ušlechtilým, okecávat si vše nějakým maskováním. Třeba i s duchovním výrazivem. Někdy se chováme jako zaslepená mamka, která ve své mateřské vášni omlouvá a hájí proti všem činy svého chlapečka – vrahouna či násilníka (jsou ovšem i jemnější a nenápadnější odstíny opičí mateřské „lásky“ - i tam je ego dokonale maskováno pod rouškou lásky. Ostatně, u tatíků je to často podobné, jen méně okaté). Ano, jak píšete: Modlit se za něčí duši, ať mu hrozí nebezpečí od druhých nebo od své povahy, to je to pravé.
Každý žijeme s mnoha nezpracovanými oblastmi našeho nižšího já (sympatiemi a antipatiemi), někdo si je uvědomí a žije s nimi vědomě a trpělivě a postupně je nahrazuje něčím lepším, jiný je vidět nechce, a zase jiný tím víc tlachá o duchovnu v domnění, že tím něco dožene. Často jen zamaskuje. Jenže zatracovat ego, odstínit ho, jak se o to snaží například mnozí jogíni, vede paradoxně k jeho sklouznutí z dosahu vědomí a k proměně v démona. Ve starých mailech jsem k tomu našel toto výstižné vyjádření mého tehdejšího kamaráda: "Já jsem já, a to není ego!!! Pokud to někdo nechápe, žije zbytečně!
Jo, neulpívej na svém egu, neboť ego je jen slupka, krusta na já! Já je vědomí sebe, nelze ho ztotožňovat s žádostí, touhou a ulpíváním, což jsou vlastnosti ega. S já se nedá nijak manipulovat, nedá se ani přímo nahlížet, prostě je - správněji JSEM. Ego lze vychovávat, ale nejsem-li poustevník spočívající daleko od lidí v meditaci, čili ten největší egoista(!), nemůžu ho ani rozpouštět (iluzorně samozřejmě). Žiju-li v týhle civilizaci, ego je pro mě nástrojem, s jehož pomocí můžu ve světě jakž takž fungovat… - Namlouvám-li si, že se různými cvičeními a meditacemi zbavuju ega, je právě ego tim, kdo se z mé iluze raduje nejvíc. Ego vytvořila spolupráce Ahrimana a Lucifera - bytostí usilujících svést člověka k marnosti všeho druhu, k zapomnění na já pro žádost ega. Těmto bytostem se neubráníme tím, že je budeme ignorovat, ale že je budeme ostře vnímat, rozlišovat a používat jejich síly k sebeuvědomění. To nelze jinak, než poznáním za užití myšlení."
Zmaterializované myšlení je pouhým odumřelým stínem, jak se nám jeví v každodenním myšlení vázaném na mozek. Mrtvé myšlení vidí jen mrtvé věci. Myšlení může být ale i světlem, které si duše, která s touhou vědomě proniká k pravdě, může rozněcovat sama ze své vnitřní aktivity. Na vše máme hlas svědomí. A víte, jak jsme k němu přišli? Když jsme po minulé inkarnaci procházeli očistcem (kámalokou), u každé nedobroty jsme jasně a pravdivě poznali, že je nedobrá a činili jsme rozhodnutí, že ji příště napravíme. A tato všecka předsevzetí, tato poznání skutečné pravdy si přenášíme do dalšího vtělení jako nenápadný tichý hlas svědomí. Můžeme mu buď naslouchat, nebo ho potlačit, a pak už ho většinou ani nenalézáme. Podobně jako hlasu svého Anděla Strážce po pravici. I on se snaží nás vést, inspirovat, nabádat, varovat, těšit, povzbuzovat, podpírat... - i jeho tichý hlas většinou přeslechneme hlučností svého nitra - myšlenek i citů.
Jistě, je dobré poznávat duchovní zákonitosti a poznatky, dostávat se do pravého studijního naladění, třeba o tom někomu i trochu poreferovat, ale spíš "jen tak", bez halasu, z vlastní touhy, svědomitě, ne z duchovního kariérismu. Ba mnohá školení, kurzy atd., byť duchovně postulované, jen pěstují další a rafinovanější podoby duchovní pýchy. K nejrůznějším duchovním stavům, i vysokým, lze egem stavět jejich přesvědčivé imitace, nápodoby. Pak se člověk honí za jakýmsi zduchovněním s téměř smyslným chtíčem. Chybí tu pak ale pokora, vděčnost, moralita, stejnoměrnost úsilí, pomáhající sounáležitost se světem. Namísto duchovní chudoby, o které mluvil Buddha i Ježíš, si jakési duchovno budujeme jako banku, kde se snažíme bohatnout ukládáním vyčtených vědomostí, absolvovaných kurzů, poznaných metod, zážitků atd.
Sepsal jsem kdysi pár postřehů o našem egoistickém chování. I když už to někde na webových „luzích a hájích“ asi je, sem se to hodí taky:
Ego se zlobí na ego.
Ego se předvádí, jak hlídá či odhaluje ego.
Ego si sebevědomě plánuje očistu od ega.
Ego se chválí, jak se přistihlo při nepravosti ega.
Ego hraje před sebou i druhými roli, jak má vypadat duchovní člověk…
Ego předstírá pokoru, aby bylo chváleno.
Ego se převléká, aby vypadalo tak, jako že žádné není.
Ego vymýšlí masky trpitele, dobráka, chudáka, napravovatele zla…
Ego s námi může vystoupat do vysokých duchovních úrovní. Stačí, když si jejich dosažení přivlastníme, když jsme oslněni svým úspěchem, a kloužeme se po luciferském egoismu. Takováto imitace práce na sobě znamená ono - zloděj jásá: chytil jsem zloděje.
Původcem všech omylů je ego. Často vlastní, ale nezřídka i vlastní. Ego rádo argumentuje citem. Ono se na všechno nedá jít "citem" - všimněme si, že tento mlhavý pojem slouží řadě lidí k bezděčnému zamaskování nějaké zkreslující sympatie nebo antipatie, nebo lenosti věc myšlenkově dotáhnout k poznání pravdy o ní. Vezměme i to tzv. rozpouštění ega: Onen mlhavý pojem citu bývá většinou zas ono ego. Mnozí to používají jako zaklínadlo, a o čem řeknou, že udělali "z citu" či "z intuice", to bývá spíš jen výmluva mentální lenivosti nebo pohodlné odůvodnění nějaké své hlouposti. Navykli si spoléhat, že proti "citu" se nedá nic namítat. Cit je někdy zneužíván jako zaštiťovadlo na kde co, protože s ním nelze logicky polemizovat, i když je nesprávný. Ono je v módě dávat najevo jako "vyšší", rozhodování podle "srdce" či "intuice". Houby. To často není ani srdce, ani intuice, ale jen neujasněná a většinou sebestředná směs libého a nelibého, kterou si člověk, pohodlný či nenavyklý si v sobě věc rozebrat, vznešeně nastrčí a říká tomu "cit". Často i ten, kdo se pyšní, že dává "srdce na dlani", dává srdeční šelesty, stíny, arytmie či nedomykavost (nechápavost). Cit, není-li pečlivě rozumově prozkoumán, rozpoznán, projasněn, či ještě lépe, nevyplynul-li ze správného, bdělého, vědomého poznání, rozhodnutí, je jen náhodný chomáček, mrákota. Je to pak psychický útvar pulsujícího chaosu, složený z neujasněných pudů podvědomí, neujasněně reagujících na neujasněnou situaci. Intuice, ta skutečná, se dá vyvinout až na základě plného logického a jasného, čirého, neosobního nahlédání do věcí, tedy na základě duchovní inteligence. (V některých kruzích je rozumem s jakousi povýšenou mystickou lhostejností opovrhováno, ale tím se vylévá s vaničkou i dítě: jistě že onen zmaterializovaný přízemní rozum je omezený a bludný. Když ale není poctivě a pracovitě projasněn, pak z něho plyne zas jen stejně zmaterializovaný a bludný cit.)
Když si ale logicky promyslím nějakou svou pitomou, ješitnou, zkratkovitou, úhybnou, nedomyšlenou, falešně sebe obhajující atd. reakci, když si promyslím tu ubohost, nelogičnost, krátkozrakost, soutěživost, pošetilou chtivost mít navrch atd., až to vidím jak na dlani, tak se mi to tak zprotiví, že zcela přirozeně toho bude ubývat. Prostě půjdu od toho. Budu na to totiž už dobře vidět v pravé povaze té ubohosti a marnosti. Nemusím pak „bojovat“ s egem, tím by jen sílilo, ale prohlédám jeho švindl. Když někdo dělá kolem honu na ego mentální humbuk, tak si ho ještě víc pěstuje, protože ego se ukájí a bují i tím, jak si lichotí, že už něco dělá. Je to pořád ze stejné kvality (hladiny) mysli. Proto je dobré tuto hladinu narušovat, prolamovat, projasňovat poctivými sebeanalýzami, modlitbou a meditací, kterými se dostáváme do ztišení, a tam začíná onen jiný, neegoistický svobodný svět. Mnoho mi dal pojem – obnovovat panenství duše. Najít zalíbení a úlevu v čistotě a nevinnosti citů, myšlenek, řeči. Ono to není nic nudného a bezkrevného, jak se nám snad zdálky zdá, protože se nám do toho nechce. To zas jen ego zdůvodňuje své zachování a trvání. Teprve z čistoty a poctivosti citů a myšlenek plyne pravá radost a svoboda.
Když pochopíme Herakleitův výrok: Probuzeným je svět jeden a společný, avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu, získáme vztah sounáležitosti ke světu v jeho kráse i bídě. - Poznal jsem to hlavně na četbě duchovní vědy (Steiner a jiní). Došlo mi při tom pomalu, že poctivý vztah k četbě (jakož i k hudbě) se teprve vytváří. Řada z nás ho nikdy nevypěstovala. Jde to od povrchního polechtání zvědavosti, přečtení sem tam něčeho náhodného, tedy od zábavného a co nejrychleji docíleného aha-efektu, asi jako prolítnutí titulků v novinách nebo návodů na obsluhu výrobku, až po stále plnější soustředění a rozhodnutí určitou kapitolu, knihu apod. plně či co nejplněji a nejpoctivěji obsáhnout, při předem si vytvořeném a vyčleněném dostatku času. Ze skutečného studia může na člověka pak dýchnout určitá atmosféra, jiná než běžná, kdy člověk ví: Teď poznávám, teď jsem vnitřně oplodňován, teď se dostávám do oblasti obecných pravd či idejí, teď přes četbu splývám s tím, co poznali všichni takto myslící přede mnou. Teď jsem zajedno s nitrem autora (či aspoň trochu), tedy i s pravdou, kterou přináší. Teď ke mně promlouvá pravda o té či oné věci. - Chce to sebekázeň, touhu, odvahu, systematičnost, celkové usebrání. Jinak je to jen lízání nových a nových lízátek, třeba i tzv. duchovních.
Až se náš čert, který je v esoterice nazýván Malým strážcem Prahu rozpustí a promění, až budeme plně žít oním Nejsem živ já, ale Kristus ve mně, pak se tato postava po naší levici změní v zářící andělskou bytost.
Zavřete oči – mentor odchází.
2024 ©