Zemětřesení, tsunami

K tsunami

(korespondence s kamarádkou)

Nejsem jasnovidný, ale mám dojem, že kdyby Japonci tak masově nevraždili velryby, navíc pod cynickou zástěrkou „vědeckého výzkumu“, a kdyby se v jejich národě vzedmula vlna protestů, svědčící o jejich zájmu o život moře, tak že by se jim moře tak nemuselo mstít. (Ale lze i namítnout, že Norové je vraždí taky. Jenže karma nepůsobí vždy hned a vždy stejně, ale jen podle okolností jedince či národa.)
Už jsem z lidovek pochopil, jak fungují ty tsunami: v moři stačí propad desky třeba jen o metr, a dá se do nenápadného pohybu i několikasetkilometrová masa vody, protože se to vyrovnává. Ta vlna může být na moři nizoučká a šíří se rychlostí až několik set kilometrů za hodinu. Ale když se dostane na mělčinu, tak na tu čelní vlnu se tlačí hmota vody z pásma několika set kilometrů vyšší hladiny za ní a když to dál nemůže, tak vznikají vlny až přes deset metrů.

Kamarádka:  Když jsem se dívala včera na zprávy, došlo mi, že opravdu není šance před něčím takovým bezprostředně stihnout prchnout. Tohle jsi mi poslal v článku, který jsi poslal do Phoenixu tři dny před Japonskem (snad jsi dal i na web, nevím), to jsou věci: „Neosvobozený, agresivní člověk však nemůže osvobozovat zemi. Vším, co činí, zasahuje člověk do světa, mění ho, ale zatím většinou ne k dobrému. A protože zemi neosvobozuje, neproměňuje v dobro, země nám to vrací. Co jiného jsou například tsunami, než „protáhnutí se“ země, na které naše tvrdé sobectví též utvořilo pevný škraloup. Ten musí občas povolit, zemské desky se pohnou, země se potřebuje narovnat, nadechnout, „oklepat“. Není zvláčněná naší láskou, ohleduplností, sounáležitostí. Člověk dnes stojí pyšně a zároveň bezradně proti přírodě a její síly se na něho proto vrhají přírodními katastrofami jako záplavy, zemětřesení, tsunami atd. ve velkém, nebo nemocemi včel, mšicemi, krtky, slimáky atd. na našich zahrádkách. Člověk zatvrdl v egoismu, tím pak zotročil i přírodu, a nyní je vůči zotročené přírodě také bezmocný.“
A tak si to tu čtu a říkám si, jak je to hned aktuální. A taky dumám o tom, že asi i já (jako většina z nás) mám zřejmě nějaký minipodíl na tom, co se děje a že se to děje a vystopovávám si svá malá soukromá zemětřesení. Zkouším, kolik sil by mě stálo a co by k tomu bylo všechno potřeba u mě změnit, abych je potlačila už v počínajícím pukání "tektonické spáry ve mně", aby nic o sebe neskřípalo, nevybuchovalo a netvořilo další zlo, které by se přičítalo k ostatním malým zlům a dohromady tvořilo to velké. Ale těžké to je moc, moc. A taky vím: jen  těžké věci stojí za to, jen těžké věci přinesou trvalé výsledky.

Ano, toto je podstatné.  I když jsem začal hypotézou o možné spojitosti s velrybami, přesto vím, že není dobré si na vlastní pěst vykládat různá neštěstí a nehody druhých, ať národů nebo jedinců. Proč?

1. Nejsme jasnovidci, proto si na ně nehrajme. Pak bychom mluvili jaksi za Prozřetelnost, což je drzá opovážlivost.

2. Dávali bychom tím špatný příklad druhým.

3. Jakmile vyslovím nebo pomyslím u někoho "to má za to", okamžitě si hraju na soudce, stavím se výš. Obzvláště u takto velkých neštěstí by nás "karmické vysvětlení" odvedlo od soucítění  k pohodlému vyčlenění se z osudů lidstva a k onomu "patří jím to".

Přijmeme-li svou pranepatrnou účast na světovém zlu, pak můžeme i pranepatrně pomáhat: pochopíme, že to, co se v přírodě děje, a na povrchu se zdá, že nezávisle na člověku, není ve skutečnosti dáno natvrdo a již jednou dopředu předurčeno osudem, se kterým v žádným případě nejde hnout. Neustále lidstvo jako celek, národy i jedinci přidávají na tu či onu stranu karmy, na Má dáti nebo Dal.