Jsou jarní a letní květy dílem jakési příjemné přírodní náhody? Sami mnozí tušíme, že ne. A co tedy? Pak je stvořila bytost tak krásná, jako jsou její květné projevy – skupinová duše každého rostlinného druhu. S jarem se probudila duchovní podstata Země. Láska a krása i čisté ideály se obnovily a rozprostřely po hmotném i nehmotném povrchu Země v nabídce lidstvu. Po jarním zkrášlení přírody, po otevření jarních květů se v člověku mají pod dotekem nebeského světla obnovit ideály a smysl pro krásu a dobro. V jarním vlahém obrodném vzduchu proudí univerzální obraz nebeských ideálů a nabízí inspiraci každé bytosti, která se snaží se mu otevřít. A v l létě: Nebeské ideály se stále více vtělují do zemských sil, padají k Zemi jako zlatý déšť. Plynou v letních mracích (jak rádi se na ně díváme), ozářeny kosmickou Inteligencí ochranných bytostí. Zmohutnělý jarní proud Rafaelův zažehne do léta celou přírodu plodivými silami. V plném létě ustává růst rostlin. Vývin jejich zelených částí je v letním útlumu zemské aktivity zastaven a na jejich koncích zahoří duchovní čin - zhmotnělý zázrak - posvátný oheň květu. Je snesen a utkán z mohutných a líbezných nebeských prostorů.
Nadzemští duchovní umělci používají k tvorbě letních květů mohutnější a smělejší vzmach, než kterým byly vytvořeny droboulinké jarní rafaelské kvítečky bledulek nebo fialek v době, kdy se zemský povrch začínal teprve probouzet. Zatímco květ je symbolem ideálů a předsevzetí, plod symbolizuje již vypracované životní dílo, kde se ideál stal činem. Zatímco láska, krása, ideál jsou ke spáse vedoucí atributy Kristovské, pak tvorba, čin, skutek jsou vlastnostmi Boha Otce. Jako Rafael nás na jaře inspiruje ke Kristu, letní vládce archanděl Uriel nás vede k Bohu Otci. Lidské srdce musí uzrát, aby prožilo Krista, který je cestou k Otci.
Počátek léta? Země vydechla. Její duše se zdvíhá ke Slunci a hvězdám, ba celá zemská duševnost se tam vylila. Pohlíží do vesmíru. Bere s sebou do výšin i mnohé elementární bytůstky živlů, proto je příroda na zemském povrchu jakoby uspaná, opuštěná. Život Země se odehrává ve výškách, kde proudí světové myšlenky. I my se k nim nyní můžeme snáze dostávat, i naše duše se může odevzdávat kosmickým dálavám, tak jako duše Země, vždyť jsme její součástí. I Kristus, který je spojen se zemskou duševností, se zejména v době svatojanské spojuje se světy hvězd a Slunce. To vše proudí v duších, oddávajících se kosmu. Kristus, který byl v zimě duševně stažen do nitra Země, nyní spolu s výdechem Země sám vydechuje a sálá své síly, aby přijaly slunečnost, která mu září vstříc. Slunečnost Krista, vyzařovaná Zemí, splývá s duchovními silami Slunce.
.oOo.
Katedrála v Chartres má vzácná mysteria. Významný podnět spirituálním dějinám dali i ti, kteří se kolem ní kdysi sdružili. V řadě symbolických prvků architektury této stavby nám zanechali i tento poukaz: V čase nejdelšího slunečního svitu v roce, 21. června v době polední zde bývá ozářena slunečním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným čepem, vsazená šikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni v tuto chvíli pronikne vyvrtaným otvorem okna svatého Apolináře. Má to jistě svůj význam, určitě větší než povedený žertík stavitelů, jak zde tvrdí moderní průvodci a jak potěšeně přijmou mnozí „vzdělaní“ návštěvníci. Podobných poukazů na posvátnost letního slunovratu je v sakrální architektuře bezpočet. Proč?
Nejdelší den může být i inspirací k maximu světelné výhně pro naši duši, pro její jasnost, bezpečný přehled, světlo moudrosti. Je to tajemný čas mezi Letnicemi a svatým Janem. Duše, která se po velikonočním vzkříšení a jarní obnově proklubala jako velikonoční kuře z tvrdé skořápky vnitřní ztuhlosti a hledí do plného denního světla, má v čase sluneční kulminace nabýt křídel ke vzletu do sférického vědomí. Tato doba je k tomu nejpříhodnější. Nadechla-li se duše ve velikonoční době alespoň trochu svěžího a obnovujícího života zmrtvýchvstalého Krista, může se v létě rozvíjet jako květ, přijímající oplodnění letními slunečními ohni. Nakolik jsme se na jaře duchovně probudili a byli vzkříšeni – a to nám měly jarní svátky přinést – natolik můžeme být v létě oplodněni a vnitřně zpevněni sluneční mocí a silou, aby náš jarní květ neodkvetl nadarmo. Každý podle své vývojové cesty a citlivosti pro řeč kosmu a přírody má tyto síly k dispozici.
.oOo.
Na vše živé na Zemi se zjara snesl kosmický „astrální déšť“ k obnově plodivé schopnosti přírody. Je to čistý oheň, pudící k obnově života. Tyto plodivé vzněty bezděčně pociťují i astrální těla lidí. Kolem Janova svátku se příroda rozohňuje tak, že všechna astralita (cítivost) je aktivována těmito zážehy. U člověka záleží na míře jeho klidnosti či naopak vášnivosti, sebeovládání či pudovosti. Tyto obnovené vzněty tedy mohou působit dvojím způsobem: kdo si zachová harmonii neosobní lásky a nepropadne sobecké vášnivosti, může být naplněn posvátným svatojanským ohněm nadšení a vůle, a vyciťovat oživení mystiky Letnic. Od oživení působením Ducha svatého ve světelné výhni Letnic, kdy je obnovováno osvícení pravou moudrostí, se lze s přibývajícím létem stále více opírat o niternou sílící vůli. Ta napomáhá, abychom se nezalekli osudové tíhy, dělící nás od duchovního cíle. Pouze člověk s vytrvalou letní vůlí bude břemena svého osudu zpracovávat s otevřenýma očima žhnoucího letního dne, bude trpělivě i odvážně překonávat překážku za překážkou, svízel za svízelí, nemoc za nemocí, až z každé získá poučení a posilu a vše spálí a rozpustí. Příliv sil k tomu bývá nejsilnější právě touto dobou.
Hmotařštější část lidstva prožívá touto dobou naopak roznícení svých choutek a vášní. V astralitě palčivě plane to, co Jakub Böhme nazval alchymicky sírou (která rovněž snadno vzplane). Ono prosíření lidské cítivosti od přelomu jara a léta má cosi společného s červnovými světluškami, které rovněž svítí sírou. Jasnovidci popisují, že kdybychom v této době pozorovali naši zemskou oblast z kosmu, jevila by se vnitřnímu zraku většina astrálních těl lidí jako světlušky, poletující po trávníku a cosi neklidně a marně hledající. Teprve když se duše vymaní z iluzí chtivého podvědomí, z touhy po sladkosti pudového vyžití, když prohlédne prázdnotu nafouklých citových klamů a začne vnímat blaženost a úlevu čistoty, uhasíná její sirné planutí. Je nahrazeno osvobodivým nadhledem, kterému se zpětně jeví jeho někdejší astrální pachtění jako slepá bolavá chtivost, která se stejně nikdy nenaplnila něčím, co by ji trvale a opravdově oblažilo a obohatilo.
.oOo.
O svatodušních svátcích či Letnicích se mluví často mlhavě. Podívejme se na ně pohledem Jana Dostala. Co je Duch svatý? Je to onen kosmický prvek, který spojuje Kristovo Já, všeobsáhlé kosmické Já, s lidským já při plném vědomí. Mohli bychom to vyjádřit i obrazně: Přetvoří-li se lidské já v pokorně oddanou číši Grálu, je to Duch svatý, který ji naplní překypujícím proudem pokrmu z věčna, proudem, který se vlévá do lidského myšlení i do cítění a chtění. Jde tu tedy o více, než když se člověk otevírá vyššímu světu pouze některou složkou své duševnosti, například cítěním – ve zbožném tušení, v tiché oddanosti. Otevírá-li se lidské Já, otevírá se poznání – do všech kosmických dimenzí – a otevírá se i vůle – v odhodlání dát se cele k dispozici impulsu Kristovy Lásky a Vůle - v myšlení, cítění i konání, od této chvíle až do skonání zemského věku. To bylo to, co se tak velkolepě uskutečnilo v kruhu apoštolů.
Ale všimněme si dalšího momentu: aby k tomuto souzvuku tří duševních sil u učedníků došlo, muselo nejprve jejich cítění sestoupit do propasti bolesti, že se odcizili vyššímu světu. Teprve na základě tohoto prožitku jim mohlo vzejít i vědomé poznání Kristovy bytosti. Teprve tím procitla i jejich vůle. Nelze procitnout k uvědomělému křesťanství, dokud se vědomí, jak velice jsme vzdáleni od Boha, nezměnilo v silnou, mučivou bolest. Teprve dostane-li se takto myšlení, cítění a vůle do skutečné vyváženosti, procitne v člověku nová síla, jež je smyslem zemské evoluce: láska v nejhlubším smyslu toho slova, láska, zářící slunečně do všech stran, láska ne jako cit, sympatie, nýbrž jako reálná duchová substance, vstupující do lidského Já a přepodstatňující ho. To byla ona kosmická láska a zároveň substance Kristova Já, jež vproudila do společenství dvanácti učedníků (nijak též symbolů, zobrazujících 12 znamení zodiaku). Proběhlo to v jejich vnitřní bouři: intenzivní zážitek nadosobní bolesti, vědomé poznání činu oběti na Golgotě, i horoucí odevzdání vlastní vůle vůli Kristově. A současně - že z já každého učedníka vyšlehl plamen, vyjadřující jeho individuální účast v tomto zážitku, jeho nejvnitřnější, nejosobitější lásku, oddanost a nadšení. Uprostřed zemského světa – toho světa, který ještě nevzal na vědomí, co se stalo na Golgotě – tak na chvíli zazářil dvanáctinásobný ideál budoucího lidství, cele prolnutého Kristem. Tvoří dohromady dvanáct základních kosmických aspektů či inspiračních proudů z říše věčnosti.
.oOo.
Ještě s Janem Dostalem pokračujme. Začíná léto. Žádný duchovní zážitek by neměl ustrnout do nehybné polohy. Jako z vánočního zážitku vzchází velikonoční, tak i svatodušní imaginaci je třeba si představovat v pohybu. Bývalo přirozeným zvykem zapalovat počátkem léta svatojanské ohně. Obraz svatojanského ohně může být spřízněn s plamennými jazyky doby svatodušní. Víme, že oheň má dvě základní vlastnosti: vydává teplo a světlo. Když lidé sedí kolem svatojanského ohně, uvědomují si především, jak září do šera a tmy. V době svatojanské tedy přichází k větší platnosti kromě tepla i světelná stránka ohně, a to je spříznění s ohněm slunečním. Ale především: svatojanský oheň je něco, co závisí na osobní cestě lidského já ke Kristu. Na každého jednotlivě se obrací svatodušní doba jakoby s otázkou, do jaké míry už procitl pro realitu křesťanství. Ale když projdeme hluboko v sobě svatodušní zkouškou, máme právo se radovat nad tím, že nejsme ve svém úsilí sami. Každý záblesk svatodušního ohně nás vede k druhým lidem, ke společenství, k vědomí jednoty křesťanů, jednoty neviditelné církve. Jednoty, která vzniká v mnohosti. Tak si můžeme v mezidobí od Letnic k době svatojanské uvědomovat, jak je krásné být sdruženi v Kristu při největší různorodosti lidských já. Obraz jednotlivých ohnivých jazyků se postupně mění v obraz jediné hřejivé mnohobarevné záře, vystupující z každého opravdového křesťanského společenství. Navíc si v létě připomínáme, že Jan Křtitel, plamenný zvěstovatel přicházejícího Mesiáše, mohl právě po své obětní smrti naplňovat své poslání ještě intenzivněji a stát se inspirujícím centrem kruhu učedníků, obětním plamenem, který je spojoval v jejich úsilí. A že i dnes je jeho Kristu tak horoucně oddaná bytost obětním plamenem, spojujícím všechny, kdo se rozhodli putovat po křesťanské cestě. Obětní oheň Janův se spojuje s ohněm Kristovy lásky. A tak se svatodušní plameny mění v obraz ohně, sdružujícího kolem sebe křesťanské společenství. Z nebe k nám v létě proudí žár a světlo slunce. Jako odpověď se na zemi objevují ostrůvky světla v temnotě, slunečné ohně Kristem sjednocených skupin lidí.
O Letnicích hledáme sebe, svou bytost, v ohni Kristova Já. Ale tento oheň nás vede k tomu, abychom jeho silou hledali společenství s lidmi a radovali se z něho. V době svatojanské si jednotlivé plameny uvědomují samy sebe jako součást velkého ohně, který má krok za krokem proměnit Zemi.
ČERVENEC
Každé roční době vládne jedna vysoká kosmická bytost, která v pozadí iniciuje veškerý kosmicko-zemsko-přírodní život v oblasti, kde je právě jí odpovídající roční doba. To vše má souvislosti až do lidské úrovně. Letní přírodní procesy jsou zpoza clony duchovních světů řízeny archandělem Urielem. Ten navazuje na jarního archanděla rozpuku a čistých ideálů, Rafaela: pomáhá člověku k pevnosti a realizaci ideálů, přináší inspirace světových duchovních myšlenek a možnost sebekritického rozpoznání našich vnitřních obsahů.
Má nabádavý pohled. Proniká jím z výšin letního nebe jak do zemských hlubin, tak do lidských srdcí. Hlubiny Země se pod jeho pohledem zachvívají. I naše duše by se asi zachvěla, kdyby byla vnímavá k tomu, na co vše jí může bedlivý zrak Urielův poukázat. Jeho duchovní pohled je napomínající, nabádající, ne však naším lidsky káravým způsobem. Urielův letní plamenný zrak odhaluje důsledně ale láskyplně vše nesprávné. Poukazuje ke všemu, co má být napraveno, zčištěno, prohloubeno. Jeho lehký záchvěv můžeme snad občas zachytit v letní náladě, jen jsme nevěděli, z jakého zdroje tato nálada pramení.
Co člověk ze sebe mentálně vypařil svou pýchou, nenávistí, výbuchy vášní, krutostí k říši zvířecí, rostlinné i lidské, bezohledností k Matce Zemi, to vystoupilo do astrální atmosféry Země. Přísný a očistný pohled Urielův to však nenechá v klidu. V mírnější podobě se jím vyvolaná očista děje v letních bouřích, vichřicích a krupobitích. Ono těžké dusno před bouří vzniká „prosířením“ atmosféry výpary lidských vášní, jejichž bezuzdnost kulminuje v létě. Všechna naše sobecká pudovost i bující samolibost, vznětlivost i lenivá rozbředlost se kdesi v mentální atmosféře shlukují, táhnou volně prostorem a otravují ho asi jako smogové výpary nad městem nebo jaderné záření nad porušenou atomovou elektrárnou. Při určité kumulaci a jedovatosti přicházejí ke slovu urielské mocnosti a promývají vzduch bouřemi. Blesky toto zlo rozrážejí a spalují. Uriel tak odnímá zemské astrální sféře přebytečné sirné výpary lidských nečistot. Jinak by se ono „dusno před bouří“ tak koncentrovalo, že by lidstvo zahubilo. Ono vybití elektřiny, které odstraňuje přesíření, je přírodní vzdušnou očistou a uvolňuje prostor božským silám života, nutným pro přírodní dění. Letní očistné akce omezují všeobecné zemské katastrofy. Na co z lidských nedobrot nestačí urielské bouře, to způsobuje těžší katastrofy na zemském povrchu jako hurikány, zemětřesení, záplavy, sucha atd.
.oOo.
Zasvěcenci spatřují přímou souvislost mezi jiskřením lásky, krásy a dobra, a povahou krystalů a drahokamů pod zemským povrchem. Má to svou logiku. Příklad: máme-li i běžný roztok obyčejné soli, musíme odpařit vodu a teprve pak vzniknou lesklé krystaly. Je to týž princip: i vše zbytečné a nečisté musíme odpařit, aby se naše Já zaskvělo jako vzácný krystal či drahokam. Krystal vznikl nejprve roztavením a pak zpevněním podle dokonalých zákonitostí a struktur. Proto je předobrazem duchovního člověka, rozvolnivšího a odpařivšího vše neukázněné, kalné a chaotické. Ten pak již nezanechává žádný mentální odpad a září rozhodností a pevností činu.
Orientují-li zasvěcenci v čase léta svůj pohled do zemských hlubin, otevírají se jim tajemství zduchovnění Země. Lidé totiž vpisují i do Země svoji kvalitu. Krása, láska a dobro, které lidmi kdy prošly, ovlivnily blahodárně nejen jejich osudy, ale pomohly pod zemským povrchem při vytváření krystalů, drahokamů či polodrahokamů. Ty jsou symboly duchovní pevné vykrystalizované vůle ke správnému činu. I když se tyto kameny začaly vyvíjet před dávnými věky, člověk brzdí nebo urychluje produchovňování zemského tělesa. Spolu s krystalizací lidských povah tak krystalizují i zemské útroby. Každá krystalizace naší povahy, uvědomění a odstranění jejích vad a zbytečností, nečistot a chaosu, se zrcadlí v zemské hlubině a v nových zrodech krystalů. Podle R. Steinera jsou drahé kameny smyslovým orgánem vyšších duchovních bytostí, jímž mohou nahlížet do našich duší. Ctnosti charakterů vyvolávají stříbrné záření krystalů, protože jsou tvůrčím silami v éterné substanci, která protkává naše tělo, jež je však i součástí těla zemského. Vše je jednotou. Krystaly odpovídají duchovním silám, jež působí z kosmu i skrze člověka až do zemského nitra a odtud září zpětně na lidstvo i do kosmických prostorů. Odtud ona léčivá síla krystalů: každý povzbuzuje tu vlastnost, jejíž koncentrací se vyvinul. Avšak: bez naší spoluúčasti nám žádný krystal nepomůže. Už Goethe řekl: K čemu je dobrý kámen mudrců, chybí-li k němu mudrc?
.oOo.
Proudy z kosmu, kterými jsou květiny napájeny, mohou působit i na člověka. Každá květina má ve své povaze příbuznost s něčím krásným pro naše nitro. Vždyť rostliny a lidé se utvářeli pod vlivem sedmi základních planet, rostliny jsou jimi však signovány silněji. Podívejme se, jak zasvěcenci vidí kupříkladu typickou letní květinu, pelargonii. I když je v našich oknech běžná, není obyčejná, protože žádná květina není obyčejná. Pelargonii můžeme nazvat květy radosti a rodinného štěstí. Jsou to malé zpívající duše, které oslavují neustálou činností tiché a oddané práce svého Tvůrce. Něžná duše pelargonie se vidoucím zjevuje jako rozkošná andělská hlavička smavého pohledu, věčně zpívajících úst, z nichž se linou perlící tóny jasných skřivánčích trilků. Její oči jsou usměvavé s hladícími pohledy, laskajícími vše, na čem spočinou. Touží přinést všude, kam vnášíme její květy, požehnání, radost, mír a útěchu. Její hořící květy volají k úsměvu a prosí, aby duše člověka přijala radostné poselství o tvůrčí plamenné síle lásky. Duše pelargonie se stará o ty, kteří o ni pečují. Jsou to květy rodinného štěstí, pořádku a mravnosti. Asi proto jimi tak rádi zdobíme naše okna, která dávají tušit radostnou a čistou domácnost.
.oOo.
Za letních nocí dostávají rostliny jak rosu k osvěžení, tak je v nich řízen pohyb mízních tekutin uvnitř. Tak jako se člověk v noci za hlubokého spánku omývá a očisťuje pobytem v nadsmyslových říších, působí v noci na těla rostlin prostřednictvím světla hvězd a luny jejich skupinové duše. Omývají je rosou nebes, výrony kosmického působení hvězd ve vodní substanci. Tajemné noční tkaní mezi květinami a hvězdami vytušili i někteří básníci, ba i báby kořenářky. V daleké budoucnosti bude i člověk vsávat tuto „rosu nebes“ a omývat se jí.
Letní noci mají zvláštní kouzlo. Když při nich spí lůno Země a uvolněný duch se vznáší do výšin, nebesa jako by plakala radostí nad tím, co Země přes den vsála ze síly Slunce a jak tím prozářila své atomy. Stav mezi zemí a nebem za letních nocí jako by obsahoval tichou náladu bohů, kteří po plodném slunečném dnu v žehnání slzí láskou. Porovnejme si v tichu nitra letní denní a letní noční náladu v přírodě, a co nalezneme, je právě toto. Ono posvátné výmluvné ticho teplé letní noci jako by reagovalo na to, že všechny zemské atomy, které se zduchovnily procesem růstu a zrání a pak se vrátily Zemi v rostlinném prachu a popelu, vyzářily do duchovního obalu Země zpracované a zduchovnělé zemské substance. Je to duchovně-přírodní příprava na produchovnění zemského tělesa, které má jednou postoupit na vyšší oktávu éterického bytí.
.oOo.
O Slunci jsme se učili ledacos: kolik je tam stupňů, jaká má průměr… O představě Slunce, jakou má současný zmaterializovaný člověk, uvažoval dr. Jan Dostal: Pro nás je Slunce rozžhavená plynová koule, v jejímž nitru probíhají termonukleární reakce a jež svou přitažlivostí udržuje kolem sebe ostatní planety. Nejde o to, do jaké míry je tato teoretická představa „správná“, nýbrž o to, že téměř znemožňuje přirozený vztah člověka ke Slunci. Člověk by především měl vnímat, jak Slunce v každé vteřině zaplavuje Zemi svou září, jak ji ustavičně obdarovává svou světelnou substancí, sebou samým, a že jenom díky tomuto ustavičnému obdarovávání člověk vidí, co je kolem něho, a všechny organismy na Zemi mohou žít. Tedy Slunce jako zářící praobraz kosmického sebeobětování, jako připomínka, že jenom z oběti vzniká všechno, co kde vzniká. To je představa Slunce jako „živé“ bytosti, představa, jaká žila v různých variantách u všech významných národů.
Právě protože materialistické představy vzaly modernímu člověku někdejší samozřejmý vztah ke Slunci, mívá dojem, že to je jakési zmaterializování představy o Bohu, spojuje-li ho někdo – jako třeba svatý František – s představou Slunce. Podobně se dnes mnoho lidí nemůže smířit s tím, že Rudolf Steiner spojuje Logos, to je Krista, s existencí Slunce. A přece za to v podstatě může jen ta znevažující představa „plynové koule“, která potlačuje naivně-přirozený zážitek úctyhodnosti Slunce, dárce života, přirozený dojem, z něhož vyplývá, že na kosmickém tělese tohoto druhu, jako je Slunce, by patrně musely žít bytosti nejenom fyzicky jiné než my lidé – s tělem utkaným ze světla -, ale i nekonečně zralejší, morálnější: bez egoismu, oddané blaženosti stálého sebeobětování. Zkusíme-li se trochu sžít s takovými představami, nemusela by nám už být cizí ani myšlenka, že v Kristu je možné spatřovat nejvyšší souhrn života všech těchto bytostí. A také představa, že souhrn celé této sebeobětující síly se spojil s Ježíšem jakožto s nejzralejším z lidí.
.oOo.
Máme konečně dobu dovolených, které prožíváme stále více v kumulaci s ostatními dovolenkáři. Koncentrace lidí na metr čtvereční v rekreačních střediscích i u vod slaných i sladkých je vysoká. Jistě, jinak to dnes mnohdy ani nejde. Možná o to ani neusilujeme. Rabindranáth Thákur (mimochodem – i jeho křestní jméno – Rabi – značí slunce) popsal, jaké uvědomění přinášelo hrdinovi jeho knihy každoroční uchýlení se na dva či tři týdny do ústraní přírody k obnově niterné čistoty: - Čím více občas žiji o samotě na řece nebo ve volné přírodě, tím jasněji chápu, že nemůže být nic krásnějšího a většího než prosté a přirozené vykonávání obvyklých povinností denního života. Od trávy na zemi k hvězdám na obloze, vše koná právě totéž a v přírodě je proto tak hluboký mír a vše přesahující krása, že nic neusiluje o překročení svých mezí… A vskutku, to málo krásy a klidu, jež možno nalézt v lidské společnosti, pochází z denního konání drobných povinností, nikoli z velkých činů a krásných řečí.
/Více o tom mám v knize Putování mystickým rokem a skrytá řeč svátků, a v knihách, které mi vydává nakladatel Martin Dohnal,
a článek na tomto webu s názvem Působení kosmických archandělů na naše nitra.../
2025 ©