NIC NEDĚLEJ, JEN SE JÍ CELÁ ODEVZDEJ.
Kamarádka byla na návštěvě u třiadevadesátileté paní Marty. Čtenáři knihy Epopej Mariánství jistě vědí, o koho jde, ba je vlastně neuvedenou spoluautorkou knihy.
O návštěvě druhý den napsala:
Poměr, vztah k Panně Marii se u Marty dal sdílet až k pravému Já, do hloubky. Ještě jsem se svou duší včerejšku nevzdálila, mám ho stále průzračně před sebou. Jsem tiše a vděčně pohroužená do té poslední asi půlhodiny, co jsme s Martou mluvily. Ať dělám co dělám, ať jsou kolem mě lidi nebo ne, držím se v tom sladění a porozumění, v jakém jsme se rozcházely. Marta mi mnohokrát dřív taky toužila sdělit a i skutečně sdělovala významné věci, ale nikdy se mě nedotýkaly tak přímočaře, konkrétně a pro mou současnost tak významně a naléhavě. Nebo i dotýkaly, ale nevěděla jsem si rady, co s tím dál. Nedokázala jsem její slova přijmout zároveň s důvěrou i v sebe. Až včera.
Byla to od Marty velká pomoc. Jasně poznala, jaké překážky si kladu na svou cestu k Matičce (tak mariánské bytosti - Panně Marii důvěrně říká) a velmi důrazně a přitom laskavě mě na to upozornila. A tak mě zbavila mé komplikovanosti, nesmělosti, vědátorství, dalekosáhlých, pečlivých příprav k "oslovení" Matičky rovnou ze sebe. Pochopila jsem, že smím Pannu Marii oslovit s plnou důvěrou, což ovšem neznamená cosi sebevědomě troufalého, nějaké prospěchářské fígle ve stylu „jak na to“. To mé zesložiťování věci samotné mi ukázala jako umělý nesmysl a cosi zbytečného, neužitečného. Říkala: Nemusíš nic. Nedělej nic. Nad cestou k Ní nedumej. Běž k Ní rovnou. Teď hned to udělej. Jen se odevzdej Matičky Lásce. Zavnímej Ji, jak je pro nás nebetyčně krásná a miluje nás a otevři se Jí. Vše, co děláš jiného a navíc, Tě od Ní vzdaluje, odvádí. Ne Ji od tebe, Ona je s tebou pořád, vždycky tu byla, je Matkou našich duší. Ale ty se rozptyluješ nějakým přemýšlením. Jen Jí otevři svou duši a tak si tvá duše sama najde tu Její. To se stane zdánlivě bez tebe. Ničemu nepomáhej, nic nečekej. Nic nemusíš dělat, jen Ji milovat.
Říkala dále: Zpětně vidím, že jsem byla po celý život pod Její ochranou, aniž jsem o tom konkrétně věděla. Přibližuj se co nejhlouběji k tomu, kým Ona je. Poznávej, jak je nutné a blahodárné takto si osvojovat, aspoň duchovní inteligencí, celé to kosmické zřízení a řízení. Tím se, aniž to musí mít člověk hned v plánu, stává pomalinku vědomě kosmo-občanem, duší vědoucí, kam se má a může zařadit v těch nejrozsáhlejších souvislostech. I takto se dá zjednodušeně vyjádřit přínos a vliv a ochrana Matičky. Můžeme Ji nalézt i jako představitelku té nejmohutnější makrokosmické božské Matky, obepínající celé soustavy planetární a zodiakální. Představuj si, jak Její hvězdný úsměv trvale plane v celém makrokosmu jasněji než všechna slunce. Všímej si, jak člověka opanuje naprosto jiná nálada, pokud si toto alespoň malinko vybavuje nebo to studuje. To prostupuje do hlubin nitra. Zároveň se učíme rozšiřovat vědomí do těch obrovských rozměrů a zárodků obsahů, i když je to zprvu jen v naší představivosti. Tu může uchopit a postupně zpřesňovat úcta, devoce, plná oddanost. Tím se ti můžou postupně doplňovat další kousíčky vědomí, kdo je Matička. Plně to neobsáhneme nikdo. Dá ale každému, kdo se Jí otevře, tolik, kolik snese a kolik potřebuje.
Z klikaté mé cesty k Matičce je napřímená stezka plná důvěry. Končí výmluvy, že něco nejde, že se neví jak, že nejsem dostatečně ztišená, že neumím meditaci... Není už nejistota, jestli něco dělám, či nedělám správně... Dělání je k ničemu. Nic nedělej, říkala Marta. A dále říkala: A i tohle všechno jsou jen slova. Tam jsou k ničemu. Slova potřebovat nebudeš. Nemluv si o tom ani před sebou, jen za Ní rovnou jdi a tak jak jsi se Jí odevzdej. Celá. Víš, kdy jsem se to naučila já? Když jsem jezdila vlakem do školy. To jsem si vždycky sedla na služební sedačku pana průvodčího, on mne znal, tak jsem směla. Nic jsem nedělala, jen jsem k Ní rozevřela náruč a nitrem Jí posílala svou Lásku.
A tak jsem vedle Marty prožila velmi přítomný a živý impuls nezpochybnitelné důvěry v Matičku a nakonec i v sebe. Prostoupil mě tam nezapomenutelně hřejivý prožitek mateřského nepodmiňovaného dávání. Byla jsem tam v kuchyni u Marty za stolem jak přikovaná. Cítila jsem, jak se ve mně vůči Matičce cosi dříve zaklíněné do mé nesmělosti a zakřiknutosti uvolňuje a nedávno ještě nedostupné se nyní stává možným, přístupným. Vše, co bylo řečeno, mělo pro mě silný nádech skutečné posvátnosti. Šťastně si to všechno ukládám do svého srdce.
NEMAJÍ POMNÍKY? POŠLEME JIM ŽIVOU VDĚČNOST.
V létě 1968 se se mnou, coby adolescentem objevujícím pražské hospůdky, dal v jedné strašnické zahradní restauraci do řeči starý pán. Dodnes se stydím za svou nevědomost. Políbit ruku nebo alespoň hlubokou poklonu, niternou i tělesnou by si byl zasloužil. Právě ho pustili z komunistického koncentráku. Byl totiž za války českým letcem 312. britské královské peruti RAF. Nevěděl jsem tehdy, co to bylo. Vyprávěl mi o leteckých soubojích, o nasazování života..., jenže já tehdy ani dobře nevěděl, s kým a za koho bojoval. Ve škole nám tuto úžasnou kapitolu našich dějin, podobně jako hrdinství našich legií v boji s bolševiky, zatajili. Po únorovém komunistickém puči byl za své hrdinství vězněn jakožto „vlastizrádce“ a „přisluhovač kapitalismu“. Při amnestii roku 1968 byl propuštěn – beze slova omluvy a odškodnění, jako nejhorší zločinec. Nevypadal zatrpkle, jen unaveně. Jeho vztahy pobytem ve vězení zanikly, neměl nikoho blízkého, tedy někomu potřeboval povyprávět svůj životní příběh. Je zajímavé, že při rozhovorech s vězni komunistického režimu jen málokdo, sotva každý desátý, cítil zlobu a nenávist. Ostatní dokázali odpustit. Odpustit ovšem neznamená zamést to pod koberec zapomnění. Je nutné i tyto zločiny pojmenovat a odsoudit, i kdyby to bylo posmrtně. To jsme zatím důsledně neudělali.
A co jsme ještě neudělali? Vystihl to jeden z mých čtenářů: Postavil jim už někdo pomník? Oni za nás bojovali, oni byli těmi berany, kteří strážili stádo. My jsme je pranýřovali, zavírali a některé dokonce zabili. Nikdy nebude dost slz a ponížení, za ty mladé životy, které obětovali ve službách Royal Air Force pro svou "Vlast!!!" , která se jim takto odvděčila. A pak jedna sedmina platného voličstva odejde k volebním urnám pětašedesát let po celosvětovém válečném běsnění nacistickém a jen čtvrtstoletí po běsnění rudém a hodí hlasovací lístky pro ty všeničící ohně, ať už to byl socialismus hnědý nebo rudý.
Píšu to jako úvod k sdělení kamarádky o televizním pořadu o jiném válečném hrdinovi.
Ráda jsem se včera podívala na pořad o Františku Fajtlovi. Jeho vztah k vlasti byl tak překrásný a dnes už výjimečný, v tom smyslu i obrovská pevnost a nezdolnost. Stále se mi vrací, jak z toho křesla i v 89 letech v klidu, ale s naprostou jistotou vyslovil (a vůbec to neznělo z jeho úst jako báchorka, člověk to vzal jako nezpochybnitelný fakt): "A šel bych do souboje zas, kdyby byla napadena naše země, byla v sázce demokracie a svoboda." Taky i postoj rodičů byl vzácný - oba Němci zavřeni kvůli synovu odchodu k britskému letectvu, přesto vůči němu bez výčitek, naopak poctěni jeho odvahou a hrdi na něj. Jak jen věcně sdělil, že neměl jinou možnost, než nouzově přistát v oranici již s hořícím letounem. Pak z obklíčení uniká a osm dní jde pěšky do Paříže, odtud přes celou Francii pokračuje až do Španělska. Mluvil o tom jako o samozřejmosti, holt nešlo to jinak. Člověk naší zemi oddaný do té míry, že na sebe a své bezpečí vůbec nepomýšlí, i když přizná pravdivě - ano, měl jsem strach, ale tam nahoře při souboji na něj už nebyl čas. To byla pranice, jako když jste v klukovské rvačce. Jen s tím rozdílem, že tady se střílí. Po Únoru byl zavřený sedmnáct měsíců na Mírově a pak degradován na vojína, dál skladní, účetní. A přesto - jak krásné, zdravé sebevědomí, nic z toho nevděku ho neudolalo. Na věk nehleděl, v 85 sedl do letounu a manželku v něm poprvé vynesl k nebi, když mu to přátelé ve Gbelích umožnili. Vyprávěl to tak mile, spiklenecky. Myslela jsem, že jsem se přeslechla, když říkal, že ten letoun tehdy v tom věku sám pilotoval. Ale i při natáčení filmu v jeho 89 letech vypadal ještě velmi svěže. Sice přiznal, že trošičku ho ty návštěvy škol unavují, ale přesto uznal, že je potřeba dětem povědět pravdu o válečných letcích, zvlášť, když měl to štěstí, že přežil. Říkal, že padl každý druhý. Líbil se mi jeho pevný obličej, husté vlasy i obočí a vzpřímená chůze. Ta hůl byla jen jistící. Snad není už pryč doba, kdy se sem zrozovali lidé, tak hluboce si vědomi své odpovědnosti a tak oddaní své vlasti. Na něm bylo vidět, že byl šťasten, že jako letec mohl odejít a bojovat. Že tu nebyl se svěšenýma rukama - bezmocný. Pak si ze svého statečného uplatnění v boji přinesl na celý život protilátky - všechna příkoří po boku své ženy vydržel vzpřímeně. Kolik cenných sil asi vnesli takoví lidé do našeho národního povědomí.
A závěr? Osvojme si, že myšlení = tvoření. Každý z nás, i bez jakýchkoli mystických schopností, můžeme jeho duši poslat svou lásku a vděčnost. Nic není uzavřeno. Je-li nám líto, že se dlouho nedočkal vděčnosti, vyšleme mu tu svou. Vždyť bojoval nezištně i za nás. Stačí si jej představit, a pokud nevíme, jak vypadal (či si to nenajdeme na internetu), pak alespoň podle jména a příjmení.
JSME BUŇKOU NAŠEHO NÁRODA; TVŮRCI SVĚTA A POMĚRŮ JSME MY
Jako se všechny buňky našeho fyzického těla obnoví během sedmi let, obnovují se v národu lidé, kteří se sem zrozují, byť po době delší než sedmileté. Ač máme duševní samostatnost, jsme napojeni i na duši národa. Je to dáno naším jazykem, kterým mluvila naše matka, a tedy i mízním oběhem a éterickým tělem. I proto jsme součástí naší národní karmy. Ale pozor: Nejen její obětí, ale i spolutvůrci. A spolutvůrci v dobrém i nedobrém. I kdybychom byli ve svém někdy povýšeném odmítání veřejných poměrů "zalezlí za pecí", jsme i touto vědomou pasivitou spolutvůrci poměrů, v tomto případě jejich zakonzervování. Tak jako nelze vstoupit do manželství a vymknout se ze spoluúčasti, spolupráce, spoluzodpovědnosti, podobně je to, byť v širším měřítku, s národem, který jsme si vybrali ke zrození.
Souvisí naše duchovní snahy s postoji k věcem veřejným? Ano, a zcela zákonitě. Přenášíme-li totiž svoji osobní odpovědnost, ať ve věcech duchovních nebo zemských, kamkoli nahoru, na boží milost nebo na vládu, vyvlékáme se z možnosti a povinnosti jakéhokoliv pokroku, postupu a změny. Zamysleme se nad tím hlouběji, snad i s trochou zdrženlivosti v počátečním úsudku.
Štěstí je věcí rozhodnutí, ne věcí možností. Pak bychom byli mnohem šťastnější než před čtvrtstoletím. Ale většinou nejsme. Sami si spřádáme své sítě nespokojenosti a mlhavých výhrad nejraději směrem, který nemůžeme ovlivnit. Je to tak pohodlnější. Například ve věcech osobních - nedaří se mi meditace? To proto, že ten ošklivý svět na mne pořád dotírá. Ale i ve věcech veřejných: S nitry, jak je má většina z nás nastavena, platí: Čím lepší možnosti máme, tím větší starosti a nespokojenost si vytváříme. Zkušenost v celém světě je, že bohatí mají stejné starosti jako chudí, i ty existenční. Podle průzkumů jsou nejšťastnější Indové, jedna z nejchudších zemí.
Byli jsme zvyklí nejen na plánované hospodářství, ale i na možnost – jakkoli mizernou - plánovat si své - byť jakkoli mizerné – poměry, v rámci – jakkoli mizerných - pravidel. Když si lidé věří, nepotřebují vše čekat odjinud. Je třeba rozhodnutí, že jsem u životního procesu, i když nevím, jak to se mnou dopadne či jaká bude moje životní úloha. Přijde úkol a zmocním se ho, ne že ho znám dopředu a připravuji se. Možná že i tak mne Prozřetelnost vychovává. Takový musí být můj niterný stav pro věci duchovní i veřejné. Aktivita, bdělost, ducha přítomnost. Je dobré být na mnohé připraven, ale zbytečně neplánovat. Učit se aktivně jednat, ale výsledek skládat do rukou Prozřetelnosti. Mnozí z nás naopak urputně zabezpečují vše pro budoucnost a jsou nesví, pokud se změní podmínky. Ztratili jsme mentální flexibilitu, jsme psychicky zchromlí. Od zemdlení vědomé seberealizace za komunismu, řízené shora jednotným kasárenským systémem, jsme se povětšině neosvobodili a chtěli bychom se nadále lenivě a zatvrdle choulit do malých, mizerných, ale přece jen jistot.
Není divu. Žijeme na území, kde je protisknuto mnohé, co se tu od války až do konce komunismu dělo. A není to vliv malý. Dejme si příklad. Když jsme nedávno vstoupili společně s jedním jasnovidným přítelem do bývalého vojenského areálu na jihu Čech, řekl „Jsme na návštěvě u ďábla.“ Tíseň a disharmonie na nás čišela na každém kroku. Když jsme zde uvažovali o postupné výstavbě různých humanitních, sociálních a vzdělávacích zařízení, konstatoval, že vlivy vojenského drilu, příkazy, zákazy, hrubost, agrese apod. jsou zde silně protisknuty a ničemu se tu nebude dařit. Přetrvává tu „ve vzduchu“ princip křiku a příkoří. Takoví elementálové přitahují v lidech vyhledávání konfliktů. Vnímá tu hluk po vojácích. Bylo by tu třeba nejen odstranit budovy, ale i vybagrovat zemi po celé ploše do hloubky aspoň jednoho metru, aby se to únosně snížilo. Každý kus půdy i betonu má informaci o tom, co se tu dělo. Viděl to tak, že místo je vhodné jen pro lidi, schopné oběti, kteří by tyto vlivy při práci v této lokalitě plně protrpěli a proměnili ve svých nitrech.
Ale je tu základní podmínka: Lidé schopní oběti nesmí mít očekávání, že se něco promění. Pravá oběť sama sebe nenazve obětí. Nesmí očekávat výsledek. Mít pouze laskavou pečující ruku i mysl. A snad to, k čemu nabádal Karel IV.: Milovat budoucnost svého národa.
A jak je to s naším národem dnes? Byla tu skoro půl století jediná mohutná kasárna s drilem, poslušností, hrozbou a zlobou. Ten pocit nespravedlivého příkoří shora, i vlastní bezmoci, tu přetrvává dosud. Většina z nás kombinovala plazení se před vrchností, pokud na nás viděla, s jejím odsuzováním, pokud na nás neviděla. S takovýmito charaktery jsme vstoupili do poměrů svobody. Dnes můžeme kritizovat svobodně, mnozí to udatně činíme, ale to ještě není demokratický život. Nedokážeme ani vyhodnocovat podstatné informace. Kdo by se zajímal o to, že za poslední čtvrtstoletí si může koupit či dopřát skoro o 80 % víc než tehdy, důchodci o 70 %. Že své potřeby můžeme uspokojovat v nesrovnatelně vlídnějších podmínkách. Že jsme nejrovnostářštější zemí EU - tedy s nejmenšími rozdíly mezi bohatými a chudými. Že máme skoro nejnižší míru ohrožení chudobou v Evropské unii. To nám ale nestačí. Závistivost, konfliktnost a občanská pasivita k věcem veřejným se s námi táhne dál. Zlo, které za komunistické nesvobody jen doutnalo, vyhřezlo nyní plně. Metr zeminy celostátně odbagrovat nemůžeme. I zde by pomohla jen cesta velké oběti a pokory, a na to není žádný plán, projekt či ministerstvo. Vše zpupně čekáme od někoho. Ale ať se nám to líbí či ne – voláme-li po změně, musíme být sami jejími nositeli. Pokud někdo říká – To takto musí být, pak ať to udělá, byť ve svých malých poměrech. Musí být nositelem toho. Má-li touhu a odvahu, příležitost se najde. Kdo jiný má konstituovat lepší společnost, než my? I prezidenti a vlády – jsme to pořád my, nikoliv dělení na: my (slušní, ponížení trpitelé) a oni (lumpové, padouši).
Po Listopadu jsme očekávali zlatý věk jistoty, ale udělali jsme si svou rezatou morálkou jen nenávistný šrot. Nežijeme zlatem, ale žijeme železem, které na vzduchu svobody reziví. Lidé většinou mají skutečně největší starost o to, aby si nepřišli na podvody, které sami na sobě páchají. Mysl mnohých je roztrpčeně či uraženě unášena vichřicí nejistot, protože jistoty hledá iluzivně tam, kde nejsou, nemohou být a nikdy nebyly a nebudou. Často končívá ve falešných jistotách, které sliboval komunismus. Je to určitá pýcha a zpupnost, že kdosi nezajistil uskutečnění našich pohodlných iluzí.
Od převratu jsme rychle vytvořili fasádu demokracie jako soubor institucí a mechanismů. Vytvořit ale demokracii jako kulturu mysli, tedy úkol pro nás všechny, trvá mnohem déle. Jsme jen diváci dění a uplatňujeme onen pradávný český rys falešného mučednictví, jak nám někdo cizí ubližuje. Zejména v proudech nenávistného postkomunistického myšlení jsou i dnes dosud zřetelné záchvěvy démonického soratismu, který inspiroval a pronikal obě totality minulého století. Je to opačný pól než mít vřelý vztah ke světu jakožto základní požadavek antroposofie. Michelangelo řekl moudrou větu: Největším hrdinstvím je vidět svět, jaký je, a přesto ho milovat. Znamená to též přijmout, že svou osobní karmou spoluvytvářel a spoluvytváří každý z nás karmu národní. Po druhé světové válce odprosil v „kapli umění“ - Národním divadle Beno Blachut génia našeho národa za všechny kolaborantské řeči a činy, které se tam v oněch letech udály. Totéž jsme měli podniknout my všichni jako národ po Listopadu za celou velkou kapli našeho národa. To by nás sjednotilo. Místo toho jsme ještě roztříštěnější. Bez pokání a přiznání vin nevede zdárná cesta dál. Nepodnikli jsme morálně nic, jen z trhu chceme trhnout, co se dá.
Stavu, který vládne hlavně u nás a v Rakousku, se v politologii říká negativní demokracie: na členy pospolitosti neklade větší nároky a neuvažuje o veřejném zájmu. Tato demokracie je pojímána pouze jako procedura řízení mocenských vztahů, která má umožnit jedincům sledovat vlastní zájmy. Tento typ demokracie de facto nic nevytváří, jen dodává legitimitu těm, co mají moc. Ostatní, tedy ti, co se rozhodují jen na základě partikulárních znalostí a emocí, se stávají oběťmi manipulace profesionálních politiků, kteří mají informace. A to je zřejmě největší důvod frustrace mladých a vzdělanějších lidí, kteří z Rakouska i od nás stále častěji odcházejí do zahraničí, nebo o tom alespoň uvažují.
Pozitivní demokracie, tedy tzv. republikánské pojetí je mnohem náročnější: předpokládá veřejnou angažovanost občanů, kteří jsou ochotni se zúčastňovat veřejných diskuzí, a tím pomáhají definovat veřejný zájem. A to je to, co u nás právě chybí - taky proto, že média se takovým tématům čím dál víc vyhýbají.
V „demokracii bez demokratů“ (výraz T. G. M.) mají lidé tendenci klást mnohem větší nároky na „systém“ než na sebe. Fungování demokracie mají zajistit „ti nahoře“. I proto se u nás pořád dokola běduje, že jsou politici špatní, je třeba je (nejlépe všechny) vyměnit či pozavírat, aniž by se příliš bralo v úvahu pravdivé rčení, že politici nemohou být lepší než zbytek společnosti, která je volí. Nic se radikálně nezmění k lepšímu, pokud si budeme dál myslet, že ono „lepší“ primárně zařídí zvolení politici, kteří mají být jaksi z podstaty věci morálnější než my ostatní. Jinými slovy, dokud se většina společnosti nenaučí fungovat jako aktivní občané a demokraté, budou se s politikou dál pojit naprosto nereálná očekávání.
Jiří Kabele, sociolog, zabývající se zejména sociální dynamikou, popsal, že dnešní zřetelné proměny každodenních světů svědčí o úplném opaku toho, co se všeobecně tvrdí a píše. Tedy že jsme v krizi a zažíváme samá selhání. Česká společnost neuvěřitelně rychle zbohatla, jaksi si toho nevšimla a je velice těžké to bohatství unést. Přinejmenším někteří zbohatli rychleji – a to se dá skvělým způsobem politicky využívat.
Nicméně život v bohatství je nesnadný. Dokud máme před sebou nějaký cíl, že si jako jedinci i jako společnost dobudeme nějaké pozice, a tedy budeme ještě snadněji bohatnout, funguje vše hladce. Pokud toho ale de facto dosáhneme, tak ta směrnice už není tak jasná a tah na bránu je nejasnější. To je problém celé Evropy, která je také nezřízeně bohatá. Ostatně, žije bohatě tak trochu na dluh, což není rozhodně zdravá situace. Jako praví zbohatlíci se neumíme toho života na dluh zříci.
To je právě ten problém zbohatnutí, protože přestane být srozumitelná situace, že je dobré být spokojený s tím, co máme. Což je nutný, nikoli postačující základ lidského štěstí a podnikání. Řada lidí je nespokojených a vlastně ani neví proč. Porovnávají se jen s těmi ještě bohatšími, ne s těmi chudšími či se svou vlastní minulostí.
Často se mluví o krizi. Není to tak úplně dobrá věc. Diskurz krize může vytvářet představu, že za ni mohou nějaké vlády. A tím pádem že jsou neuvěřitelně mocné a můžou ovlivňovat veškeré dění ve společnosti. Jenže ono to normální dění většinou probíhá samovolně. Dokonce do té míry, že politika nemá vůbec šanci ho ovlivnit. To, co se ve společnosti skutečně děje, totiž určují hlavně ti, kteří občanské světy vytvářejí, a to rozhodně není vláda. Naopak ti zdánlivě bezmocní normální občané jsou tímto způsobem neuvěřitelně mocní. Diskurz krize ale vytváří iluzi, že vlády jsou mocnější, než tomu je ve skutečnosti.
Naše svoboda je dnes natolik veliká, že moc spočívá v lidech, podnicích či sdruženích, a nikoliv v samotné vládě, která je spíše jen jakýmsi administrátorem. Jenže právě naše falešná představa o tom, kde se nalézá moc, může být jedním ze současných nebezpečí. Třeba jen v tom, že když na politiky tak velkou moc delegujeme, pak nám en bloc připadají jako morálně pokleslí lidé, protože neplní to, co si o nich zkresleně myslíme či od nich mylně očekáváme. Situace pak začne vypadat tak, že ONI, kteří by měli být „jiní a lepší“, by sice mohli politiku dělat, ale z pokleslých důvodů ji nedělají. Po čase do politiky začnou vstupovat povětšinou lidé, kteří jsou ochotni se v této „nemravné“ situaci ocitnout. Z čeho podezíráme, to se vyplní.
Koneckonců to, že politici něco budou chtít „urvat“, se u nich vlastně předpokládá. Většina z nás by to dělala také. A tento předpoklad se stává sebenaplňujícím proroctvím. Veřejnost se tímto způsobem ovšem také vzdává své zodpovědnosti. Tato možnost je totiž odvozena od té delegované fiktivní moci na politiky či vládu. Společnost má pak snadné alibi, protože za to, že si své světy nemůže vytvořit podle svých představ, nemůžeme přece my, ale politici...
Pokud se důraz na krizi paušalizuje, může destabilizovat demokratické instituce, ke kterým mají všichni najednou nedůvěru. Jenže pokud nedokonalým demokratickým institucím přestaneme věřit, můžou se snadno zhroutit a způsobit nástup fašismu a komunismu, jak to také ukázalo 20. století.
Podle J. Kabeleho se „odkazy na vládu zbavujeme své odpovědnosti za svět, který nás vyzývá ke smysluplnému životu. Zda bude univerzita dobrá, či nikoliv, záleží v prvé řadě ne mně a na mých spoluvyučujících. Pokud si ale budeme říkat, že naše vysoké školství je v hluboké krizi – a ono jistě je -, ten základní postoj a výzva se najednou vytratí. Především já se musím snažit vytvořit pro studenty zajímavé a inspirativní prostředí. To je v mé moci, a nikoliv v moci vlády. Je dobré stavět na této Havlově moci bezmocných, tedy mít sílu vytvářet konkrétní světy, které mají svou kvalitu podle toho, do jaké míry se do nich lidé vážně zapojí, jak vážně je žijí a jak jsou netolerantní k falešným hrám...
Společnost se samozřejmě vyvíjí, ale daleko víc v režii lidí a organizací, kteří se otvírají světu a lokálně mění způsoby života.“ Z tohoto pohledu zůstává podle J. Kabeleho „pořád nejméně špatnou výbavou pro tento radikálně otevřený svět situační etika, kterou nabízí křesťanství. Dovoluje žít smysluplný život a dovoluje participovat na proměně společnosti. Takže by se mi líbilo, kdybychom se v tomto smyslu vraceli do tradičního světa.“
CO S KŘIVDAMI A VÝČITKAMI?
MÍSTA SVOBODY A ŠTĚSTÍ V NAŠEM NITRU.
Kdosi moudrý napsal tato slova modlitby: Odpouštíme všem, kdož nám ublížili, a litujeme, že se pro nás karmicky zatížili. Vše vkládáme do Tvých svatých rukou a nechceme nikoho soudit. Jen Ty, vševědoucí a všemilující, dovedeš spravedlivě určit míru vyrovnání karmických dluhů.
Všelidská Láska nechť proniká naši mysl i naše city. Protože chceme žít neosobně, s radostí odpouštíme každému, čím nám ublížil. Zapomínáme na osobní bolest, neboť bez zapomnění není pravého odpuštění.
Kamarádka mi k nim napsala:
Tahle slova ve mně osvětlila ledacos z minulosti stále otevřené a nedotažené. Pochopila jsem tu, že nemám v sobě v té které věci vyprázdněno, čisto. Musím se učit brát „ublížení“ i jako poučení, zkušenost, za kterou je člověk opravdu vděčný, ale nevracet se už k tomu konkrétnímu.
A tak jsem vděčná, že mi přišla do cesty tato slova. Objasnila mi, proč pořád někde visím, stagnuju, nemůžu pokročit dál. Jsem na půli cesty. Odpuštění není bez emočního zapomnění té křivdy (či toho, co za křivdu považujeme). Stále jsem se tomu bránila. Myslela jsem, že zapomenout je krok zpět. Že jde vždy ruku v ruce se slabostí nebo s potřebou, žít za každou cenu nekonfliktně, se vším smířlivě a tím zpátečnicky, zbaběle. Nevracet se už k utrženým ranám ale není žádný ústupek či slabost. Naopak, je to vnitřní síla a použití vůle k pokročení dál. Jak krásné a správné by bylo, bez emocí se s mírem v duši odtáhnout, nepohrdat, jen se neosobně vzdálit. Nikdy se ale nevzdálíme, jestliže se sami zarputile udržujeme v trvale oživovaném niterném kontaktu s nepříjemnými událostmi a minulost na sebe necháváme neustále dotírat. Jakmile bychom se znovu a znovu rozpomínali na jednotlivé bolavé drobnosti, skládali si mozaiku z neutěšených vzpomínek dávné doby, dovolili některým místům či slovům, aby nám je připomínaly a my se pak v té sbírce bolavostí zpětně slabošsky přehrabovali a vyciťovali jako chudinkové, nikdy bychom daleko nedošli. To je cesta odnikud nikam.
K tomu ještě doplním. Je zapotřebí zapomenout subjektivně, emočně, tedy ve vztahu ke své osobě, ale při objektivním rozeznání správného a nesprávného. Pokud bychom to nerozeznali, pak si to zapomenutím zaneseme do podvědomí a jednou to vypluje, nebo si tím snižujeme přirozenou důstojnost. Tedy – oddělit chyby od jejich nositelů. Sledujeme-li, jak někdo při krasobruslení zavrávoral či vrazil do partnera, vidíme jasně pochybení, ale osobně nereagujeme, nehodnotíme. Leda ho politujeme, že něco nezvládl, a v duchu bez ironie popřejeme, aby to zvládl příště. Tak chybu druhého, i kdyby se týkala mne, až do posledního záhybu rozpoznám, třeba i v duchu pojmenuji, ale emočně se na ni nelepím, nespojuji ji natrvalo s jejím nositelem, nevedu s ním v duchu trvale vyčítavý emoční dialog. Pak nejednám zbaběle, nepřekrývám to předčasně bez rozpoznání, nezahlazuji to slepě. Když člověk neodpustí, žije v principu Starého zákona - oko za oko, zub za zub. Pokud ne v činu, pak alespoň v představě, což není velký rozdíl. Je to princip suché spravedlnosti, suchého zemského rozumu. Kristus přinesl nejen lásku, ale i moudrost a vůli. Moudrostí chybu (špatné jednání) plně rozeznám a poté to vůlí k lásce odpustím. Je to obdobné, jako se máme stavět k zemřelým. Pokud bych chybu nerozeznal v okolí, budu ji schvalovat nebo i dělat sám. I pokání, tedy rozeznání svých špatností, musí být plné, ale ne drtící. Nesmí podlamovat sebedůvěru a důvěru v boží pomoc. A tak to můžu dělat i vůči okolí – i druzí potřebují čas a klid k nápravě a naše odpuštění. Nevíme, zda jejich náprava nebude rychlejší, než naše, proto nikoho plně nezatracovat.
Na přiměřenou sebeobhajobu a sebeobranu máme samozřejmě nárok, ba i na uvedení věcí do pořádku, pokud je to možné. Nelze vyloučit ani možnost využití zemského zásahu, jako povolání kontroly, napsání stížnosti, přivolání policie, udání při nepravosti... Kristus přinesl možnost milosti, odpuštění. Ale máme samozřejmě právo domáhat se svého práva, být přísní, nesmlouvaví, zásadoví, pojmenovávat zlo, ba na ně i vhodně poukazovat, avšak bez zášti v srdci, a s uměním připustit, že i my se ve vidění věci můžeme mýlit. Nechávat druhého dělat zlo, můžeme-li tomu nějak zabránit (a myslet si, jak jsme hezky odpustili), tedy nechávat ho dál v páchání špatností, nemusí být znakem odpuštění, ale lhostejnosti či mravního relativismu. (Fráňa Drtikol napsal: „Odnesl si ode mne obrázek a nezaplatil. Tak jsem si k němu pro obrázek došel a zvednul jsem mu pajšl, aby si nemyslel, že mu v životě všechno projde.“)
Je nutné rozeznávat (v sobě i druhých), co je pevnost tvrdého pyšného egoismu, a co je pevné uplatnění nějaké mravní zásady – viz třeba chování Masaryka či Havla, kteří někdy vypadali necitelně a byl odsuzováni, i když v nich nebyla osobní zášť, ale jen nutnost poctivých zásad mravnosti. To vše ale beze zloby, pohrdání a jiných emocí. Podobně jako máme právo se vzdálit či vystříhat přítomnosti toho, kdo vůči nám nejedná dobře, pokud je to možné. Někdy to možné není i po řadu let, dokud něčí zatěžující přítomnost nesplní svůj účel. I k tomu musíme umět rozeznávat dobré a zlé, účelné a bezúčelné, spásné a nespásné, duchovnímu pokroku ladící nebo se příčící. Pokud to nerozeznáme i u okolí, účastníme se toho sami – ať už aktivně, nebo jen niterným souhlasem či lhostejností. Vystihl to sv. Kolumbán: Stvořitele poznáme, poznáme-li dobře jeho stvoření.
A zároveň – vědět, že vše, co nás potkává, nás potkává zaslouženě. Druzí mohou být buď nástroji naší karmy, která k nám jejich prostřednictvím přichází. Pak jsou pro nás naši nepřátelé či škodící lidé těmi nejlepšími učiteli. Nebo nám těžkosti přicházejí i jako žákovské zkoušky k trpělivosti a zocelování. Za obojí máme být vděčni. Přijetím a zpracováním obojího v nás roste síla, kterou pak můžeme pomáhat okolí. Bývají to často ty nejtěžší zkoušky v životě. I když mnohokrát selháváme, můžeme vždy prosit Krista či božskou Matku o pomoc a posilu. A snad právě v této oblasti ji můžeme zažít, a v praxi pochopit, že duchovní život se odehrává právě v tom nejobyčejnějším životě zemském. Najednou uvidíme, že duchovní pomoc může přijít každému z nás a nepotřebujeme k ní mimořádné mystické schopnosti.
Když se k nám někdo špatně zachoval, zranil nás a my v srdci odpustíme, pak jsme přejali aktivně část Kristova Pravzoru. Rozlije se mezi námi blízkost Kristova. Absencí odplaty, zbavením se vzteku, výčitky a odvety tam, kde bychom ji mohli použít, vzniká v duchovní úrovni vakuum. Toto vakuum se však ihned vyplní. Vyplní se substancí Kristovou.
Odpustit někomu tedy nemusí znamenat, že si nesmíme udělat jasný závěr o jeho chování, a třeba i opatření vůči němu v praxi. Nemusíme se například kamarádit či dobrovolně stýkat s někým, kdo se něčeho nedobrého opakovaně dopouští a nezajímá ho to. Ale i když se s někým rozejdeme, musíme odpustit. A když se rozejít nemůžeme, i tak musíme odpouštět, dnes a denně. Je to dřina, že? A co když nevidíme, jak i právě my jsme těmi, kdo druhé zraňuje? A možná taky dnes a denně.
Odpuštění samozřejmě neznamená schvalování chyb, ani zavírání očí před nimi. To často bývá ta nejlepší cesta k vlastnímu podobnému chybování. Důležité je, když někomu něco špatného uděláme, omluvit se nebo se to snažit podle možností napravit. Je-li možnost to napravit, pak to nemusíme hned nechat na Kristu, aby to bral k sobě. Pak ta část Kristova vlivu, která se takto „ušetří“, je v nás pozorovatelná jako klid svědomí. Teprve co nemůžeme napravit, necháme Kristu a poprosíme Ho, aby to svou Milostí vyrovnal.
Co to znamená, že Kristus bere něco k sobě a vymazává to? Dejme si příklad. Rozbije-li kluk kamenem okno, pak ono rozbité okno je porušením nějakého řádu, je zlým činem. Ten by zůstával zapsán v akašické paměti Země jednou provždy. Miliardy podobných špatných činů by jednou Zemi zcela zničily, kdyby měly zůstávat a hromadit se v jejím osudu. Toto vzal Kristus svým sestupem na Zemi k sobě, vymazal to a vymazává nadále z „evidence“ lidstva. Toto je ono Spasitelství, Vykupitelství, Mesiášství. Subjektivní karma (následky) – výchovné potrestání kluka, zůstává, jinak by nebyl individuální pokrok.
Při úmyslu se někomu omluvit ale můžeme brát v úvahu i to, zda naše omluva jen nepodpoří samolibost a ukřivděnost druhého, tedy zda po ní neskočí jen zahojením svého egoismu. Pak asi stačí omluvit se v duchu, uvědomit si nesprávnost toho, co jsme mu udělali, a nechat to být.
Nemáme-li už možnost nějakou vinu či křivdu vůči někomu napravit, třeba protože zemřel, odstěhoval se, nechce nás vidět apod., i pak je řešení: Můžeme poctivě poprosit jeho Anděla Strážce (a ten za nás bdí i vůči světu a tedy tomu může naslouchat) o odpuštění, i o to pomoc tomu člověku, aby to v sobě už nenosil jako křivdu nebo výčitku. Nemusí to pomoci hned, ale časem určitě.
Když jeden druhému neodpustí i poté, co se viník snažil věc napravit (činem, lítostí, omluvou apod.), pak se sám vleče životem s další tíhou, a jednou bude muset prožít sám na sobě tíhu něčí výčitky. I proto bychom měli nejpozději ve chvíli smrti odpustit všem.
Václav Havel kdesi popisoval jedno svoje banální dilema: Nastoupil do noční tramvaje, ve voze byl sám a jel jen jednu stanici. „Normální“ člověk by lístek schoval do kapsy rád, že ušetří… Ne tak Havel. Rozvíjel úvahu, zda je etické jet na černo! A nutno říct, že to byla vskutku hluboce brilantní úvaha. Disident Havel měl ovšem otevřené a ostře vnímající svědomí, které registrovalo každou nespravedlnost, podlost, výmluvu, zbabělost a snažilo se s nimi vypořádat se ctí. U druhých i u sebe. Proto bylo možno si ho tolik vážit. I takto přidáváme zemské auře podpůrné síly pro dobro a spravedlnost. I takovéto drobné činy odkudsi ze "zákulisí" přispívaly k tomu, že aura jeho morálnosti byla posilou i mementem. Nepotřeboval studovat "duchovno", aby věděl a žil, že i to, co nikdo nevidí, se zaznamenává - dobré i nedobré.
Srozumitelně hovořil na toto téma i význačný současný spirituální badatel Sergej Olegovič Prokofjev. Ve své pražské přednášce o okultním smyslu odpuštění osvětlil, že znakem pravého odpuštění je umění překonávat sebe sama. Když chce někdo odpustit, je to vpravdě z impulsu vyššího já. Pravé odpuštění je tedy vždy spojeno s obětí.
Co se stane, když člověk v určité situaci neodpustí? Řekněme, že někdo byl uražen, poškozen, ublížen a nechce odpustit. Co se stane v duchovním světě? Musí být karmicky zařízeno, aby se tito dva lidé opět setkali a aby vina byla vykoupena nějakým dobrým činem toho, kdo tehdy ublížil. A protože si lidé činí vzájemně zlo velmi často, můžeme si představit, jak obtížná je práce duchovního světa s lidskými osudy, aby bylo zlo vyrovnáno.
Uvažujme o případu, že člověk emočně odpustí: zříká se odplaty, zříká se toho, aby se mu dostalo zadostiučinění, náhrady za to, co utrpěl. Co se stane nyní v duchovním světě? Síly, které by sloužily k tomuto vyrovnání, se uvolní; stanou se volnými. Pokud neodpustíme, musí další vývoj pokračovat tak, aby i v budoucnu byly zlé činy karmou vyrovnány. Ale když odpustíme, vznikají v této „síti" místa pro svobodu. A do těchto uvolněných prostor může působit síla Kristova. Je to prostor, který Kristovo působení může změnit v prostor svobody a milosti. Těmito lidskými činy se uvolňuje cesta, aby železnou nutnost vyrovnání mohl Kristus proměňovat ve svobodu. Kde nalezneme pravzor pro toto odpuštění? Dostáváme se k tajemství golgotské události, ukřižování. Co se stalo tím, že Kristus tehdy vzal na sebe osud lidstva? To znamená, že na sebe vzal objektivní škody, které jsme svými činy způsobili celému vesmíru. Subjektivní karmu si musí každý vyrovnat sám, Kristus vzal na sebe karmické následky objektivní, tedy ty pro svět, kosmické. Zasvěcenci pozorují v akašické kronice toto: Dívají-li se tam na proud vzpomínání celého světa, našli by tam volné prostory po odpuštění; poznali by, že jsou to místa, kde před tím něco těžkého stávalo, ale někdo to odstranil, dal to pryč. A to učinil Kristus: Doslova vzal naše objektivní hříchy na sebe a vymazal je z akašické kroniky. A to je tentýž makrokosmický proces, který v mikrokosmu činíme odpuštěním sami.
2025 ©