Cvičení na nabytí lásky?

Je dnes móda mít na všechno nějaká cvičení. Existují-li nějaká duchovní cvičení na prožívání lásky? Existují: moc se v tom nepatlat a nešvitořit o lásce a rovnou to dělat, dnes a denně. Ale vím dobře, jak je to těžké. Hledat ale na všecko cvičení je někdy jen pohodlnost, kdy chceme obejít skutečnou práci a mít alibi, že pro věc něco děláme. Je lépe nejen podněcovat myšlenky, ale i rozněcovat život. Jako svaly fyzické je nutné cvičit, jinak zakrní, tak i zemské těžkosti se učíme znovu a znovu rozpouštět modlitbou, meditací, odevzdáním se do Boží Vůle i čestným a ducha-přítomným jednáním. Dalším „cvičením“ je ohlídat si, zda celá naše „láska“ či „duchovno“ není jen nápodobou, atrapou, imitací, abychom se mohli pochlubit nějakými „výsledky“ či „pokrokem“.

         Je bláhové myslet si, že lze „mít lásku“ jen nějakým fíglem. Ono to souvisí i s tvořivým myšlením, které poznává nejprve zemské a pak teprve i vyšší skutečnosti v jejich jasnosti. I v myšlení musíme být pracovití, tvůrčí, poctiví a mravní. Slýchám, že  je třeba stavět lásku nad myšlení. Obzvláště prý u Slovanů. Je to povrchní zjednodušení věci. Láska zahrnuje i lásku k pravdě, a zde je intelekt nezbytný. Tvrdí-li někdo, že usiluje o lásku, a nemá při tom lásku k pravdě ve všem, co ho obklopuje, pak si jen sebezálibně hraje se slůvkem láska.  Slovanské cítění by mělo moudrost prohloubit, ne ji obejít. A chybí-li nám moudrost, není ani citem co prohlubovat, pokud nechceme nadělat ve jménu citu spoustu hloupostí.

         Chybí-li nám poctivost poznávání, disciplína a důvěryhodnost v denním životě, pak nás různá „duchovní cvičení“ nepřivedou do světla, ale do klamu a chaosu. Láska se má projevit sklonem srdce k řešení nouzí a běd života – pod vedením moudrosti.

         A rozum? Panuje často jakási „duchovní“ pověra, že rozum je překážkou meditace i pokroku. Nikoliv. Překážkou je jen neočištěný rozum, zrovna tak jako neočištěný cit. Ani při vyšších úrovních vědomí při meditaci nepřestáváme mít rozum a bdělou kontrolu. Naopak, naše rozumové schopnosti rostou. Máme-li překročit hranici rozumu, musíme ho před tím co nejvíce rozvinout. Jinak vcházíme při meditaci do fiktivních sfér a replik duchovna. To bývá někdy, když meditujeme ze zvědavosti po čemsi výjimečném nebo když je v postoji k meditaci umíněnost. Ta přináší zklamání a vyčerpání a nedůvěru v sebe i ve vyšší pomoc. Někdy nastává ochabnutí a netečnost vůči meditaci proto, že jsme snad podlehli samoúčelným meditačním nápadům jen pro prožitek či požitek, což podlamuje logické porozumění chodu událostí v našem okolí a ve světě. Bez sociálního rozměru je meditace planá. Pak není opřena o ostrý vhled a porozumění a zůstává jen libě voňavým obláčkem, vznášejícím se mimo svět. A tak musíme znovu, bděleji, důvěřivěji a nadějněji.

Kristův podnět je v první řadě volní, prolínající krev našeho života svěžestí a odvahou lásky, vedené moudrostí. Kristova cesta nám umožňuje žít a jednat bez úhybů, špatné nálady a strachu, v plné šíři zemského terénu.