DVOJÍ MYŠLENÍ V NAŠEM ŽIVOTĚ; Osobní vztah k pravdě, k modlitbě i k činu.

Z mailu: Duchovní věda rozeznává dvojí myšlení: Vordenken (tvůrčí před-myšlení) a Nachdenken (následné, povrchní myšlení).

Zatímco encyklopedické, vzdělanostní, znalostní myšlení (Nachdenken) se v člověku odehrává na úrovni školského vzdělání (i v duchovních věcech) tedy rozumového: aha, tak tohle znamená, že to je takhle, pak předmýšlení (=skutečné přemýšlení) je živé, oslovující i cit a vůli, poctivé, opravdové, jdoucí zaujatě k podstatě, předmět zkoumání pečlivě obtékající.

Takovéto myšlení není  (jen) znak jakési duchovnosti, má ho příkladně vyvinuté třeba V. Havel, V. Cílek aj.  (Vsuvka: proto třeba  nemám rád filmy Otakara Vávry: jsou jen vnějškově názorné, primitivně  dramatické /davové bouřlivé scény se dobře točí/, názorově zjednodušené až schématické, prvoplánově polopatické, samá divokost a vášnivost, jen filmové řemeslo, a navíc mnohdy dějiny silně zkreslující v podřízenosti a loyalitě k někdejší ideologii: třeba Jan Hus, Jan Žižka, Komenský – udělal z nich někoho úplně jiného, jsou to padělky, umělecké zločiny. Kladivo na čarodějnice, režimu i divákům podbízivý drasťák, údajně ho ovšem dělal  jako skrytou analogii k „normalizaci“, ale to mu moc nevěřím, věda o jeho oddanosti režimu. Není v nich v pozadí stojící moudrost nebo laskavý pohled tvůrce apod. Ale to jsem psát ani nechtěl).

Předmyšlení jde hlouběji než osvojení si znalostí, byť tzv. duchovních. Není ani znakem toho, je-li někdo v nějakém oboru uznávaný. Ba často naopak. I proto téměř nechodím na antroposofické přednášky, které jsou většinou jen referáty o vzdělání přednašeče (samozřejmě s  několika výjimkami).  Jsou lidé, kteří se nějakému duchovnu věnují celý život, navenek poctivě studují, sdružují se atd., ale je to jen hobby. Uvnitř si ani neškrtnou. To škrtnutí myslím až doslovně, jako určitý prožitek pravdy, který v nás zazáří. A teprve to „škrtnutí“ je viditelné ze strany duchovních bytostí, jinak jsme pro ně jen něco jako „matné skvrny“. Nesmím si ovšem sám sobě to nadšení či škrtnutí jen nedočkavě předstírat, hrát si na to, že „hurá, už konečně…“, nesmím si hrát divadýlko ve stylu: teď to na mne takhle působí. Tedy, spíš se nechat zaujmout tou pravdou či hodnotou či poznáním samým o sobě, než si to vztahovat ke svému „já to takto zažívám“. Nemohu být jen konzumentem prožitků. I poznávání pravdy se jen účastním, jak to je samo o sobě (to platí i o krásách přírody atd.). Ta účast mne může intenzivně vtahnout do prožitku pravdy, mé myšlení je pak okysličeno krví srdce. Cítím účast, radost z poznání dalšího kusu pravdy, nikoliv z toho, že jsem se vzdělal. 

Konkrétnější příklady:

To nejdůležitější pro náš vývoj v této inkarnaci, totiž nabytí skutečného osobního vztahu ke Kristově misi pro lidstvo, od které se bude odvíjet naše budoucnost, lze nalézt různě: ve Vánocích od p. Jana Dostala (podepsaný jako Křišťan), místy v Jungovi, v Morgensternovi, Rittelmeyerovi, Prokofjevovi, Pogačnikovi, a samozřejmě daleko nejzasvěceněji (ale pro někoho obtížněji) u Steinera. Běžné myšlení (po-myšlení, Nachdenken) si po přečtení řekne asi: Aha, tak ono je to tak, už to vím. Nebo jen porovnává a to mu stačí – Buddha to napsal tak, Platón tak, Steiner tak…  Mám další kousek vzdělání. Skutečné myšlení se tím naopak živě zaujme, text do člověka pronikne až do rozplamenění jeho vůle, stane se krví života (či skromněji - aspoň pár živými krvinkami),  a výsledek je pocítění nutnosti: Musím změnit svůj život. Dosud jsem marnil čas.

Podobně je to například u otázek, čím vlastně Kristus člověka vykoupil, když dále platí zákon karmy (pochopit, že ten rozpor je jen zdánlivý): lze si po prostudování (třeba v přednášce RS Kristus a lidská duše, nebo na nižší úrovni podané v mých knihách je to dle Steinera, ale co nejstručněji) říci: ahá, už to vím. Anebo se tím textem prokousat a prožít hlouběji, až se to stane živoucí, pulsující součástí mne. Nejde to možná napoprvé, ani napodruhé. Podobně si skutečně prožít, osvojit do hloubky rozdíl mezi východními resp. předkristovskými naukami, a impulsem Krista. To je naprosto podstatné a trvá to někomu  i mnoho let, než si to do hloubky prožije. Ale může to přijít jen jako výsledek poctivého, důsledného, osobního myšlení, kde racionální a logické pochopení je základem k osobnímu vztahu, kdy věc uchopíme svým já. Pak již žijeme jiní, než před tímto poznáním. Touha, poctivost, oddanost Pravdě, myšlenková pracovitost je třeba.

Může to být i třeba vztah k modlitbě a meditaci.

Co nejstručněji jsem se to pokusil napsat do Tří duší naboso v kap. Modlitba, Meditace aj. Je tam i esoterní výklad Otčenáše Hanse-Wernera Schroedera, jak chápat a prožívat jednotlivé verše zas z jiného úhlu, než o nich pojednává R. Steiner ve svém nejpodstatnějším výkladu o sedmi složkách člověka. (I když Schroeder tu vychází i z něho).

Při čtení si lze sebeuspokojivě říct buď : aha, tak tenhle verš znamená tohle, anebo se tím do hloubi nechat zaujmout, oslovit, až k touze po své změně, tedy k poznání, v čem mne Otčenáš může tak oslovovat, že se jím mohu měnit podle božího plánu. Pak mám touhu, potřebu se k tomu podle časových možností vracet. Pak tím začne proces mého osobního vztahu k modlitbě, kterou jako jedinou zanechal Kristus lidem.

Proto jsem, nebo takoví jako já, pro některé nepochopitelný ignorant. Nezajímá mne to, co je „tak úžasné“. Nechodím ani prvoplánově mezi antroposofy (ne že bych se bránil, ale nedávají mi nic, krom pár výjimek). Navíc vzbuzují dojem, že bez jejich „vzdělání“ či „úrovně“ nemá „obyčejný člověk“ šanci. Tím mnohdy brzdí a odrazují lidi.

Kdysi před dvaceti lety přijela do Písku jedna uznávaná, tehdy sedmdesátiletá dáma-propagátorka různého duchovna od New Age po Krista,  a dvě organizátorky mne nezávisle na sobě zvaly: Jak úžasné, ona přijede až sem k nám, přijďte určitě, shánějte lidi. Protože ale ničím nezapaluje, vzbudil jsem u obou zvatelek rozhořčení a rozčarování, jak můžu být takový zabedněnec a promarnit takovou šanci. (Tohle se mi stává často v nejrůznějších prostředích, obzvláště duchovních, proto tam už skoro vůbec nelezu.)

Hlubším myšlením (postojem) něco na sobě vědomě zpracovávám (i kdyby to stokrát a tisíckrát nešlo) – bez rámusu, bez humbuku, bez křečovité nedočkavosti či sebezatracení při neúspěchu, i bez toho jalového zesebenadšení, které brzy odplyne.

Uplatňujeme-li Vordenken, před-myšlení, tvořivé myšlení, pak snáze (poctivěji) rozpoznáme, že nevíme, anebo naopak jasně víme, že víme.  Pak je člověk buď dlouho (někdy natrvalo) v některé věci zdrženlivý v úsudku (tam kde dav třeba soudí), jinde, pokud ví, že ví, je si jistý (ve věcech různých, od estetiky přes politiku až po duchovní směry či tzv. sdělení z duchovna). Leckoho z okolí taková sebejistota může mást.

Opatrnější, hlubší myšlení nenaletí třeba na lacinou demagogickou kampaň ve věcech veřejných, ani na veřejné mínění o věcech politických, nenaletí na umělecké či duchovní padělky (třeba i po občasném poznání, že jsem tady zase naletěl). Nenaletí na různé hrůzné konspirativní teorie o spiknutích, o tom, jak na nás americká letadla sypou zhoubný prášek na změnu naší psychiky apod. Nediskutuje o tom, co není věcí diskuze. Cvičením pravdivého myšlení ve věcech zemských lze dospět k hlubšímu poznávání duchovních pravd. Takové zastání se nevinného člověka Hilsnera proti mínění a nenávisti celého národa - a nacházení filosofických pravd bylo u Masaryka nedílnou jednotou. Jinak nelze. Podle R. Steinera se jen lidé, kteří žijí ve společné, pro všechny lidi platné esoterní pravdě, spojí též v jedné pravdě. Jako slunce spojuje květiny, které se k němu obracejí a z nichž každá je přeci individualitou, tak musí být pravda, o kterou všichni usilujeme, jednotná. Pak se na této cestě shledají všichni lidé. Lidé musí o pravdu energicky usilovat a pracovat, pak teprve mohou spolu žít harmonicky. Jestliže Hus jako první se odvážil obracet se na Krista duší vědomou, tedy samostatně, za sebe, ze sebe, nikoli prostřednictvím církve, byla to pravda tehdy ojedinělá, ale jediná. Teprve postupně to jako pravdu poznávalo stále více lidí.  

         Lze namítnout: o pravdu usilují přece všichni, avšak jsou různá hlediska, a proto se vyskytují spory a různice. To je poznání pravdy, které nejde dostatečně hluboko. Nesmíme se odvolávat na to, že mohou být různá hlediska pravdy. Sice mohou existovat různé prožitky něčeho, stanoviska různá podle našeho prospěchu či závoje na očích. Ale přesto je nutné získat zkušenost, že v zásadních věcech je jen jedna jediná pravda. Ta nezávisí na hlasování lidu, ale je pravdivá sama v sobě. Můžeme snad hlasovat o tom, že tři úhly v trojúhelníku se rovnají 180° nebo o Pythagorově větě? Je lhostejné, zda to připustí miliony lidí, nebo ani jeden. Jestliže jsme poznali tuto pravdu, pak pro nás platí, je pro nás pravdivá.

         V pravdě není demokracie, není hlasování. I proto je nutná k cestě za pravdou pokora. Pyšní naopak diskutují o všem, neumějí naslouchat, pozorovat, uvažovat, vše přehlušují "svou pravdou". Často zaujímáme stanoviska s neuvěřitelnou lehkomyslností, ale máme k nim až "klíšťovou" příchylnost, pokud nás o ně někdo chce připravit.  Kdo se s jednotností pravdy ještě nedokáže ztotožnit, ten nepronikl ještě dost daleko v pravdě, a odtud pochází veškerý spor o pravdu. Lze říci: „Ovšem, ale přece o esoterních skutečnostech tvrdí jeden to a druhý ono!“ Není to tak, jde-li skutečně o esoteriku, o okultismus. Je to tak jen při předávání nepochopené, zdeformované, osobnostně zabarvené esoteriky, při klamech psychiky, vydávaných například za jasnovid apod.   Zde také tvrdí jeden to, druhý ono, avšak pak je jedno z toho, nebo i oboje,   nepravda.  Jenže často panuje nepřístojnost usuzovat o věcech skrytých, esoterních dříve, než z nich člověk něčemu rozumí. A ještě větší nepřístojnost – lacině a zjednodušeně vydávat niterně nezpracované útržky esoteriky či jen osvojené pojmy za součásti duchovní cesty.

Hlubší myšlení si zváží, čemu chci opravdu věnovat čas a co jsem jen zbaštil nějakou rádobykulturní, rádobyduchovní či snobskou agitací – v umění, v televizi, duchovních akcích, styku s lidmi, všude. Ke svému trávení času máme velikou zodpovědnost. V příštích inkarnacích bude na světě mnohem hůř než je teď, tlak zla bude sílit a nynější doba je nám darována, i se svým tlakem, k niterné přípravě. Pak bude času ještě mnohem míň. Bude sice sílit zlo, ale taky bude pro připravené Milost Kristova a Mariina mnohem silnější. Záleží jen na tom, jak se k jejímu vnímání uschopníme už v nynějších inkarnacích. Nynější inkarnace jsou křižovatkové, jako dosud nikdy v dějinách lidstva. Je velikou milostí být nyní zrozeni. Nyní začíná platit ono biblické "Času nebude".