Duchovní zkoušky; Jednoduše o tom, co bylo už tisíckát popsáno; Nepřičarováváme si sami obtíže?

Všimněme si: občas jsou člověku navozovány budoucí těžké či hrozivé situace, aby se na ně připravoval, nadechoval, aby taky poznal svou nedostatečnost, propadání strachu, přičemž poté to někdy v realitě nakonec tak těžké není (viz například článek Náhoda pomáhá připraveným, z 28. 12. 2016).

Když jsem se vždy zpětně díval na takovéto situace, kdy "hrozil" nějaký konflikt, nutnost oponování, komplikace ap.  - bylo jich dost, ale  někdy nakonec ani nenastaly, pochopil jsem, že jsem do takových situací opakovaně stavěn, abych se naučil reagovat beze zloby či strachu, ale s vědomím vlastní důstojnosti a oprávněnosti. Tím sílí čisté já, uvědomování si sebe uprostřed mezi zbytečnou ponížeností (zapření já), a mezi bujením egoismu ("já jim to ale nandám" - příjemná seberealizace nižšího já). Vždy je dobré poprosit Anděla strážce či Krista o pomoc, protože mé síly jsou bez nich omezené (i když na tu prosbu nemám odezvu, je to tak v pořádku, nejsme jasnovidní, učí nás to věřit). Ale zároveň - když se ten střed nepodaří (tedy není střed, ale nastane střet) - tak holt se to musím znovu a znovu učit a poučovat se z toho k sebepoznání.

A taky sebepoznání, zda  příliš často a nadbytečně neočekávám negativní průběhy či dopady situací, zda moc iniciativně nečíhám na špatné důsledky třeba i praktických maličkostí, zda nejsem moc apriorně katastrofický (i opatrnost  lze mít neosobní, jen věcnou, logickou, emočně neukecanou). Je obtížné ale krásné se učit neustále takto vylaďovat.

Někdy mohou být těžké hlavně noční beznaděje a strachy. Ona se pak ta obávaná situace postupně nějak řeší a člověk tím prochází méně tragicky, než čekal. Tedy se musíme opět a opět vychovávat k víře, důvěře v Kristovu pomoc. Často si říkám odkudsi opsané verše:

Nechť Kristus nás chrání ve víru karmy pozemských dní a nás ozáří, abychom se mohli přiblížiti k Jeho Všelásky oltáři.
Nebo: Prosíme Matku svou a Krista, pomozte nám v poznané Pravdě  vždy pevně stát na místě Prozřetelností nám určeném a zachovat vnitřní klid a jistotu Vaší ochrany v každý čas...

Pořád se setkáváme se svou slabostí, abychom nespoléhali jen na sebe, ale věděli, že to či ono sice musíme udělat a projít tím, ale že to lze při vědomí Boží ochrany, pomoci, posily... Ten strach o sebe, jak to zvládnu či co mne potká,  kterému třeba někdy podléhám, je projevem sobectví. A nestačí to jen teoreticky a sebekriticky o sobě uznat, ale nadechnout se k té slunečnosti, k vědomí Kristovy a mateřské neustálé přítomnosti a pomoci. To má být naší denní náplní, (i) pro to jsme tu. Vědět také, že ti, kdož nám takzvaně křivdí či ubližují či nás "vytáčejí", jsou jen nástroji naší karmy. Kdybychom ji v tom či onom směru neměli, nepřišli bychom do takových situací. Sami si je přitahujeme.

Ono to má ještě další rovinu: podle duchovní vědy odpovídá v křesťanské době století ve vývoji lidstva jednomu roku vývoje jednotlivce. Lidstvo se tedy v 21. století nachází na prahu dospělosti, tedy i zcela plné samostatné odpovědnosti.

Ještě ve středověku jsme si mohli mnohé vymodlit. Dnes si to musíme plně odpracovat a modlitba má tu práci doprovázet.  Kdysi jsme planuli láskou k Bohu - vyvíjeli jsme duši cítivou a budhi (tělo blaha). Dnes osvědčujeme lásku vědomou prací.  Dřív jsme dobro uznávali, milovali a modlili se za něj, dnes se ho učíme uplatňovat vědomě v nejrůznějších situacích. Dříve - láska v srdci, dnes srdce v praxi.

A důležité: jakmile se nám něco podaří, jakmile nás snad mine hrozivá situace, neměli bychom se bujaře oklepat, že nám tohle vyšlo, neměli bychom to brát konzumně,  že to máme "v kapse" či jsme "za vodou" a můžem si dál žít v bezuzdných libostech,  ale v tichosti a pokoře poděkovat, být si vědomi, že vše je jen dar či zápůjčka Prozřetelnosti na určitou dobu.

Nelze vždy vše svádět na karmu: někdy se věci dějí jako výsledek karmy, jindy je to setí nanovo a karma se teprve tvoří.

Vždy, když něco "dobře dopadne", tedy podle našeho přání, záleží, jak s výsledkem dále naložíme. Příklad: Ukončili jsme se zdarem autoškolu. Ale jak se budeme dál chovat na silnicích, zda slušně nebo hulvátsky, bude zase jen na nás. I kdybychom tedy ukončení autoškoly považovali za akt boží Vůle, pro naše další ježdění to je jen určitý předpoklad. Podobně i s jinými oblastmi - například vyléčení. Bude trvalé, nebo přijde ta samá či jiná choroba? Většinou jsou to výsledky podmíněné a záleží na našem dalším chování.

Proto - "dělat jako kdybych nedělal" (Drtikol), poctivě se snažit a výsledek ponechat na boží Vůli a za každý výsledek děkovat.