Podmínky a příležitosti máme podle toho, jakou máme touhu
Jak začít?
Našel jsem v počítači následující dávnou korespondenci s přítelem, ve které se pokoušíme porozumět nitru naší společné známé, říkejme jí třeba Alena. Protože se nám svěřuje a očekává reakce, snažíme se dobrat k příčině jejích problémů nebo najít i východisko ze situace, kde se ocitá. Píšeme si tu o obecně platných skutečnostech a zkušenostech, které by snad mohly být k užitku a inspiraci i druhým, a tak jsem pořídil výběr z těchto mailů. Nejde o konkrétní osoby, všechny vztahové věci se tu už dávno navždy uzavřely, pohřbil je čas, ale v něčem z těchto dopisů se může nalézt leckdo z nás, v něčem snad lépe porozumíme stavu druhého.
Z mailů: Jistě, že – jak Alena píše – je sebezpytování nutné. Ale jen to klidné, harmonické. U Aleny je to hlučné, je tam jen netrpělivost, nešťastnost, upachtěnost. Mám pocit, ne úplnou jistotu, že to její sžíravé až okázalé sebezpytování je někdy motivováno i snahou přiblížit se touto ctností druhému, zavázat si ho aspoň malým uznáním. Často s leckým rád sdílím jeho ponory do sebe. Ale to její přílišné lpění na sdílení sebezpytování s někým z nás je trochu i projevem či důsledkem toho, že jí chybí snaha o osobní důvěrný vztah k Bohu (Kristu, Panně Marii… - to je jedno). Kdyby se víc vztahovala Tam, přišlo by jí snáze řešení či odpuštění. Jen odtamtud nám v tom může být a BÝVÁ pomáháno, i když jsme někdo takový nemehlo jako třeba já. Pravdivost a touha nemehel je počátkem cesty k „mehlům“.
Ona pořád neví, jak na to, jak začít a čeká, co já na to. Na to není odpověď. Žádné metody či fígle na tuto nejdůležitější věc neexistují. Je čas (fáze) otázek, a čas konání. Pořád se ptá, místo aby toužila doopravdy. Právě tichá, trpělivá touha je podmínka, aby ji něco napadlo, vyplnilo, oživilo, a z prvního krůčku se dají dělat další (a ani nemusí vědět, že už to je ta správná duchovní inspirace). Pomohla by modlitba, plné odevzdání se Kristu. Zvrácení, zřícení se cele do Jeho náruče.
Ono lze po určitou dobu trpělivě opakovaně upozorňovat člověka furt na to samé (tedy - na to, co povstává ze stále stejného principu či způsobu jeho myšlení). Jenže třeba právě u Aleny mám dojem, že na jednu mylnou věc upozorním, protože tvrdí že o to stojí, ona se za to formálně omluví či zalituje toho nebo řekne s úžasem ahá, a v dalším mailu uvažuje zrovna tak.
Skutečný začátek je - asi jako když nasávám pístem třeba vodu z nádrže: napřed jde vzduch, pak se to "chytí" a nasává se už jen voda. (Princip zalití „zapadlé“ pumpy, jak jsme znali na venkově.) U někoho se furt jen nasává vzduch, tedy jsou to stále jen jednotlivá upozornění a jeho následné "to je se mnou hrozné, máš pravdu", ale skutek utek, je to pořád stejná a už rutinní vděčnost a uznání nesprávnosti a hurá do další nesprávnosti. Vím, nelze chtít nemožnosti, vím jak je to těžké, ale tady se musí jednou překročit to stádium, kdy jsme zvyklí se jen někomu slovně formálně pro tu chvíli omluvit, spíš okecat, ale nezapustíme to poctivě do sebe. I s tou prací na sobě mi připomíná někoho, kdo se cestou na tramvaj loudal, koukal po krámech, nechal si jednu či dvě ujet, a na schůzku se pak přiřítil s tragickým výrazem a mnohomluvnými omluvami. Opakovaně nedbá a opakovaně se omlouvá. Ono je třeba si uvědomit, kde jsme a zda opravdu chceme někam jinam a něco pro to udělat. Chceme-li se loudat ulicemi, pak se tak přijměme. Až se toho nasytíme, třeba přijde čas, vhodný k cílenější práci.
Nic jí nejde. Ani nemůže jít. Je to jako se vším: jen si opakovaně cosi zakazovat či přikazovat na povrchu, plánovat si svůj vyšší vývoj jen ze svého nižšího já, nebývá účinné. Pak nelze jinak, než si to u sebe probrat (uvědomit) co nejhlouběji, nejpoctivěji. Třeba: bere jméno boží nadarmo? Opakovaným vnořením se do četby o Kristově impulsu pro lidstvo - co znamená pro každého z nás osobně jako samotný základ dalšího lidského vývoje, nabydu k Němu tak niterný, oddaný, důvěrný, a zároveň vděčný a uctivý až posvátný vztah, že Jeho jméno už prostě nemohu vyslovit nadarmo ani v rozverné náladě a v nedůstojné banální souvislosti, ani při nepříjemnosti, protože mi samo nejde z úst (bolelo by mne to, cosi bych v sobě zničil), a nemusím se pak hlídat. A to je obecný princip: napřed si musím dávat pravidla, kterým věřím, ale pokrok je, když mi to přirozeně vyplývá z dalšího kousku zažité niterné hodnoty (pravdy, krásy, mravnosti...).
Alena se pořád jen „řeší“, ale ústy, zevní psychikou. Stačilo by, kdyby z toho, co bylo u
ní rozlišeno jako nedobré, došla k rozhodnutí se od toho odpoutávat opravdovou nechutí k tomu. Musí si zbytečnost a nedobrotu něčeho moudře, eticky i esteticky ujasnit. Hezky trpělivě, potichu. Neoživovat to, dopřát si víc velkorysosti, nechat rány hojit, ne je rozdrápávat, aby hnisaly. Naše naslouchání a povzbuzování ve složitých osobních rozborech, rozpitvávání, spekulování tu už není pomocí. Příliš nas to spoléhá, nahrazuje si tím skutečnou práci na sobě. U někoho jsou konzultace skutečně užitečné inspirativní, u jiného nejsou třeba, dalšího by brzdily. Když jí to odejmeme, bude to ji bolet, ale je tu naděje, že vyschne její podhoubí k tomu a nebude bujet tak zarputilé sebeprožívání v najitých špatnostech. A tedy zase patlání se v egu.
Napsal jsem teď do knížky Feng šuej po česku tohle o našem egu. Leckdo z nás, včetně mne, se tu poznáme:
Ego se zlobí na ego.
Ego se předvádí, jak hlídá či odhaluje ego.
Ego si sebevědomě plánuje očistu od ega.
Ego se chválí, jak se přistihlo při nepravosti ega.
Ego hraje před sebou i druhými roli, jak má vypadat duchovní člověk…
Ego předstírá pokoru, aby bylo chváleno.
Ego se převléká, aby vypadalo tak, jako že žádné není.
Ego vymýšlí masky trpitele, dobráka, chudáka, zneuznaného snaživce, napravovatele zla…
Ego s námi může vystoupat do vysokých duchovních úrovní. Stačí, když si jejich dosažení přivlastníme, když jsme oslněni svým úspěchem, a kloužeme se po luciferském egoismu.
Takováto imitace práce na sobě znamená ono - zloděj jásá: chytil jsem zloděje.
Podmínky máme podle toho, jakou jsme měli dřív touhu.
Alena moc touží, ale je to spíš chtění, není v něm špetka úcty, ticha, posvátnosti, niterné citlivosti a souznění. Co se týče nějakého duchovního vývoje, snaží se vše jen okoukat, napodobit. Bere to za opačný konec. Znám to, taky jsem to kdysi tak několik let dělal. Už je mi jasné, proč je tak uhoněná a rozbolavělá: vidí, že ti okolo něco vstřebávají, mění se, ale jí to nejde. Chtěla by své nížší já obohacovat, namísto aby chudlo. To není kritika, spíš lítost. Každý máme svůj čas. Ještě nemá správný přístup. Co čte, neproudí do ní. Bere to zevním navyklým rozumem, ale nerezonuje to v ní s ničím. Jako když nasypeme ke květině suché hnojivo, nerozpuštěné ve vodě.
Bude muset ještě hledat klidnější přístup, bez toho uchvacování. Hlavním předpokladem každého začátku je přijetí stávající vnější reality, a poznání, že okolnosti se mohou měnit jen naší vnitřní změnou. Vztah ke světu se upraví vztahem k Bohu.
Usiluje o vše s horečnatým upoceným přístupem: Ono se dá totéž udělat v klidu, bez žvanění, a třeba i lépe. Kdysi jsem někde vymyslel tenhle příklad: Za války bylo třeba odletět někam s důležitou informací. Na letišti byla ale poházena spousta věcí, kvůli kterým se nedalo vzlétnout. Na úklid už nebyl čas. Piloti diskutovali, co s tím, žvanili. Jeden z nich si ale v klidu obešel a obhlédl letiště, našel mezi tím harampádím kus rovné dráhy a vzlétl, aniž to ostatní pochopili. Když už jsme u toho, i proto se mi někdy s někým těžko spolupracuje a dělám si raději sám: Když mám tento tichý způsob řešení věcí, když k věci přistupuju s panoramatickým, celostním myšlením, pak ten humbuk druhého, když něco společně děláme, mi přináší napětí, ruší mé přemýšlení, obzvláště když mi ten druhý „vysvětluje“, jak „se to správně musí“ a každý krok okecává. Není to uraženost, ale ztráta harmonie s druhým, osamocení. Pak si ten druhý něco kutí, ale já nejsem zúčastněný, není souznění, nemohu být v jeho vnějškové rozumářské náladě. I v práci – předpis si mohu nastudovat jen sám. Někteří si přečtou kousky a už by chtěli diskutovat, aniž vědí, o co jde. To je to nižší merkuriánské myšlení. Vím třeba, že mé pracovní porady mohou trvat někdy jen pětinu času, než kolik času se tam naplano rozebírají věci. Jenže to bych druhé musel furt jen okřikovat a to nedokážu. Jsem v tomhle špatnej ředitel.
Křeč vše ruší. Nevyladí, ale rozladí.
Alena psychicky nafukuje či vytváří problémy a pak je potřebuje řešit a s řešeními nebude nikdy hotová. Nevím už, co pro ni můžeme dělat. Asi nic. Žije jen ze své psychiky a neví ani trošičku, ukázkově, co je to žití z lásky k ideálům a z neosobních zdrojů. Má to „zmáknutý“ teoreticky, nebo hravě rozebírá druhé. U sebe je bezradná, rozháraná. Příliš se pachtí dostat od lidí to, co lze nalézt jen snahou o vstřebávání vyšších pravd i o zvládání orientace v běžných věcech. To by ji mohlo aspoň trochu obklopit nadějnějším ovzduším. Proto neumí prožít ani to společenství, které míváme při některých víkendových setkáních. Vše v duchu překřičí svými problémy nebo napětím a lítostí, že nejsou slyšeny a hned řešeny. Ale každý nosíme řadu problémů a mnohdy se musí tiše a trpělivě čekat i roky, než uzrají okolnosti, aby nám bylo pomoženo je řešit. Či přesněji – musíme uzrát my.
Začne-li člověk doopravdy číst duchovní vědu, je nesen do nálad, ze kterých si může hledat skutečná osvobozující řešení. Alena se zatím topí jen ve své psychice. Nesměruje se ke slunci a pak musí s někým „řešit“, proč má tmu. Je to furt dokolečka. To jí ale nikdo nevyřeší, obzvláště když si vyhledává „naléhavá“ témata, která nikam nevedou, a hází je na druhé. Možná, ač je to kruté, přijetí faktu osamocenosti by jí pomohlo ke vzchopení.
Četbou se zatím zabývá spíš jaksi manažersky, myslí o užitku budoucí četby, myšlením se honí kolem četby, u četby, o četbě, ale není v četbě. Poskakuje mentálně kolem četby, ale nečte. Pláče a zmatkuje ve vlastní povrchnosti, ale řešení věcí vyžaduje poctivější, systematičtější vnor do vyšších pravd, touhu po nich, poctivé klidné studium, aspoň na chvíli, než jen chvatné nakukování do knih (třeba aby mohla něčím dát najevo sobě i okolí, že něco „čte“). Ze skutečné systematické trpělivé četby mohou vyplynout inspirace a odpovědi k řešení mnohého.
Máme se, jak si zasloužíme. A to i v jednotlivých oblastech (čas, zdraví, sdílení s blízkými bytostmi, i kdyby to měly být „jen“ ty neviditelné…) Nemá-li někdo čas, dosud si ho nezasloužil. ALE: Neznamená to, že mám-li nyní čas (zdraví atd.), že jsem lepší než ti, co ho nemají. Ani já ho jednou mít nemusím, pokud nynější čas nevyužívám účelně. Nemoc může přijít i mně, tedy nejsem „lepší“, jsem-li nyní zdravý, oproti nyní nemocnému. Alena bude muset vzít v klidu na vědomí, že čas prostě nemá (nebo poznat, že ho marní, nevyužívá, protože ho ve skutečnosti možná ani využívat netouží). Vím, nemá k tomu zatím ani možnosti. Ale i ty si musíme zasloužit. Musí vědět, kam a proč chce. Chce nějaké „duchovno“, aby se aspoň nějak „vyrovnala“ někomu, koho považuje za vzácného, uměla s ním „na úrovni“ konverzovat -, anebo to má jako opravdovou vnitřní potřebu? Namísto chtění by měla toužit.
Postupně mi dochází či se učím u druhých rozeznávat, zda či nakolik to, co se dozvídají, berou jen jako další informaci (asi jako když se dočtou, že napřed se má u spotřebiče zastrčit šňůra do zdi a pak teprve otočit knoflíkem), a nakolik to zapadá do dychtivé připravené duše, která se myšlence radostně otevírá jako toužící žena muži.
Ono se nám nic neděje náhodně. Vzpomeňme, že podle duchovní vědy takováto neschopnost k duchovnímu chápání, vstřebávání, vědění, ba tupost, je důsledkem někdejší nevíry, která vysušila naše astrální (cítivé) tělo. Chybí nám pak zanícení pro ideály.
Pokud jsme měli v minulém životě netečné postoje, odmítající všechny myšlenky a ideje, které nám objasňují nadsmyslový svět, pak to vedlo ve stavu po odtělení k nedostatku pochopení pro dary, které duše potřebuje od pomocných hierarchií. Taková duše se připravuje o možnost přijmout síly poznání, potřebné pro následující inkarnaci. Příště pak postrádá člověk síly, aby si budoval orgány ke správnému myšlení, cítění a k vůli správně poznávat pravdy duchovního života. Nemůže se pak doopravdy zajímat o duchovní svět a duchovní pravdy.
Snad Aleně pomůže její nynější trpělivé snášení samoty, bolesti a žalu. To přináší do příště moudrost, osvícenost, schopnost přehledu o věcech. Nemůže-li člověk duchovně pracovat v nějaké době, může si alespoň vytvářet předpoklady do budoucna. Každý přece víme o něčem, co v sobě můžeme změnit. Nelze se tedy vymlouvat, že mi „nic nejde“. Vždy můžeme mít k vyšším pravdám postoj trpělivé úcty a vztahovat se k nim svým životním pocitem, životní náladou, i kdybychom neměli dost času. Vždy třeba můžeme uléhat alespoň s kratičkou meditací Já v Bohu, a vstávat s meditací Bůh ve mně.
Myslím, že by bylo blahodárné, kdyby si uvědomovala víc následující zákonitosti (ostatně, zapomínáme na ně mnozí): Nemůže nás potkat nic horšího, než co máme v karmě. A co v ní máme, děje se nám právem. Egoismus není jen agrese, lakomství, závist atd., ale neméně hříšná a pustošivá je jeho forma strachu o sebe, hrůzy, hysterie, sebelítosti, pohodlného hroucení se, neplodného míjení hodnot atd. Sžíravá hrůza z něčeho, je propad někdy až do centra svého sobectví. Tamodtud se ještě silněji podporuje dostředivé myšlení jen na sebe. A pokud na druhého, tak buď z konvenčního zvyku (společenské normy), že „se to má“ a že já jsem ten vzorný člověk, nebo jen v nějakém zálibném směru, nebo v rozsahu, abych si druhého udržel, protože ho POTŘEBUJU PRO SEBE (i když si to některý člověk takto otevřeně nepřizná a všelijak si to přelakuje něčím ušlechtilejším). Leckterý projev přízně, ochoty atd. má jen pohnutku udržet se u druhého kvůli sobě, abych nebyl opuštěný, bez pomoci nebo bez duchovního či domácího servisu. Anebo má člověk umělé představy o dobrotě a je na druhého hodný proto, aby sám byl hodný; je to jeho konvenční představa, a nikoliv proto, že se do druhého průběžně vciťuje a reaguje, tedy že s druhým niterně žije. Soucítění znamená žít s druhým.
Cenné je na nás i na druhých to, co je opravdu poctivě vydobyté, vědomě vytvořené, protože leckterá ctnost je jen nedostatek aktivity v určitém směru, nebo jen bezděčná přirozenost. Shakespeare: Ctnostný jsi, neb k hříchu ti chybí síla. (možnost, odvaha, okolnosti…). To je bezcenné a dočasné, vratké.
Člověk musí být v životní cestě jak toulavý pes s natrhnutýma ušima a rozervaným kožichem (ne jako gaučový pejsánek na hlazení a pusinkování), který postupně přemohl, i přes prohry a rány, všechny šelmy noci, nepřízeň počasí atd., a poté co prošel v klidu a smíření všemi nepřízněmi osudu, i křečemi a zlostmi své psychiky, se rány jeho srsti zacelí. Namísto kulhavých revmatických nohou nás pak začínají stále víc nadnášet křídla andělů, kteří po věky jen čekali, až se jimi necháme nést. K tomu ale musíme nejprve zvládnout pevnou chůzi a běh - i trpělivé nehnuté čekání, nanejvýš pozorné hlídání nočního okolí i přesné skoky. Pravá duchovnost začíná až po ponoření se na dno zemské propasti, se všemi potížemi, které denně překonáváme, dopouštíme se při tom chyb, které se snažíme si uvědomovat a napravovat. Pak jdeme dál zoceleni, nelitujeme své šrámy a snažíme se ohledy víc poskytovat než vyžadovat.
2025 ©