Jana bývala hezká holka. Spíše mladá dáma. Když přišla se svým vysokým štíhlým manželem, oba dobře oblečení, na náš okresní referát sociálních věcí, kterému jsem v devadesátých letech šéfoval, vypadali jako z nóbl společnosti. Povězme si o jejich příběhu. Závěr k němu ale žádný neudělám.
Oba byli trochu duševně zaostalí. Bylo to na invalidní důchod, přesněji – byl jim přiznán, takže neměli žádné starosti, společnost se starala. Nebylo to ještě ale na zbavení svéprávnosti (správně – zbavení způsobilosti k právním úkonům). On byl švihák, dopomohli mu k tomu na Červeném kříži, kde ho občas oblékli ze sbírek šatstva od klobouku až po ponožky. Ba i měl poměr s jednou úřednicí, netajili to. Chodil za mnou, abych mu opatřil lepší byt. S byty jsem ovšem nedisponoval, byl jsem se ale na jejich vlhký byt aspoň podívat. Pro jejich dvě malé děti opravdu nebyl nejlepší. Měl jsem pocit viny, že pro něho já coby v této věci představitel státu nemohu nic udělat. Poté jsem se ale dozvěděl, že mu bylo dříve umožněno získat krásný nový byt, ten ale brzy zašmelil s cikány za horší a za doplatek si doma dopřávali „něco na zahřátí“. Tedy by byl chtěl zas nový byt, aby - „pes jítrničku sežral“. Jenže i přes připomínání ze strany sociálních pracovnic neplatili poplatky, odstříhli jim postupně vše, co se dalo, a ocitli se zas o další stupínek níž: v ubytovně pro neplatiče. Tam jejich doposud poměrně slušný život skončil nadobro. Stát není všemocný. Cikáni je obírali o všechny dávky hned na poště, kam je doprovázeli a počkali si na ně skoro u okénka. Když jsme jim přidělili na poštu sociální pracovnice coby bodygardy, cikáni se stáhli, ale obrali je až doma. Tam už jsme je hlídat nemohli. Mívali od cikáňat fekáliemi potřené kliky, hrstě bahna hozené do okna, děti přišly na dvoře i o oblečení... Policie nemohla pomoci, to by se tam musela nastěhovat. Ani nevěděla, kam až může zasáhnout, aby nebyl malér kvůli obvinění z rasismu, nad kterým EU tak pečlivě bdí. Stali se tak obětí romského rasismu vůči bílým. Nad tím nebdí nikdo. Jana pak „jela“ v menších krádežích, šmelinách a alkoholu, kdesi se toulala. U manžela se zhoršila psychika. Rodina se rozpadla: nezbylo nám, než dát děti do děcáku, on se octnul na psychiatrii.
Janu už roky občas vídávám, sotva je k poznání: buď celodenně postává před Albertem s pivem u nohy a cigaretou trvale v ústech, na nikoho nereaguje vůbec nebo jen s pohrdavým úšklebkem, nebo ji vídám z auta, kterak se hřeje kus od silnice zády o trubku parovodu, u nohy chumel čehosi špinavého a flašku něčeho ostrého. Nemá zuby, výraz je nepříčetný a hrubý, vypadá o dvacet let starší. Na bezdomoveckou ubytovnu prý nechce. Hlad asi nemá, když má na alkohol a kouření.
Obvykle se publicisté ptají – Kde se stala chyba? Odpověď hledají zpravidla někde v okolí, spíše nahoře. Otázka je, zda se nějaká chyba stala, nebo spíš, co je zde chybou. Prostě to tak dopadlo, sami to připustili. Zprvu byli schopni reflektovat, co se s nimi děje, a snad i předvídat důsledky jednání. Nevíme, co si přinesli s sebou z dávna, zda tu jsou nějaké příčinnosti, a zda by život v běžných podmínkách byl pro ně lepší školou, než toto. Nenutí někdy společnost někoho k lepšímu životu, než si karmicky zaslouží či vyvolil? Vztekáme se, že nám – podle našeho mínění – moc bere a málo dává. Je někdy užitečné se zabývat i opakem: Kolik chceme brát a kolik dávat? A jaká je životní škola pro nás? Myslím i co se týče životní úrovně, stupně občanského vědomí atd.?
Není bez zajímavosti si místo neustálého stěžování si, prostudovat sem tam nějakou zasvěcenou analýzu.
Analytička Lenka Zlámalová napsala do LN z 5. 12. 2012 článek s až (pro někoho) provokativním titulkem: Sociální ráj Evropy – Po šesti letech pravicových vlád je z Česka nejrovnostářštější země EU.
„Ta zpráva zarazí každého, kdo už dlouhé měsíce poslouchá odboráře a levicovou opozici vykřikující, jak Nečasova vláda ožebračuje široké vrstvy obyvatelstva. Odborářský předák J. Zavadil dokonce neváhal, byť se za to později omluvil, prohlásit, že je to vůbec nejhorší vláda od padesátých klet. A pár týdnů na to velmi nevkusně využil výročí 17. listopadu k volání po další revoluci. Tenhle pokřik, rozdmýchávající nepříliš dobrou společenskou atmosféru, se odehrává v nejsociálnější a nejrovnostářštější zemi Evropy.
Tou není podle posledního srovnání statistického úřadu EU ani Švédsko, ani Francie, ale Česká republika. Právě tady je po přerozdělení přes sociální dávky a podpory nejméně lidí ohrožených chudobou. Za tu se tu považuje příjem rodiny nižší než 60 procent mediánu. To je střední hodnota příjmu, dělící společnost na dvě stejně velké poloviny. Mediánový plat se snadno spočítá jako 85,2 procenta platu průměrného, tedy kolem 20 tisíc korun měsíčně. Za chudého je tak považován ten, kdo má příjem nižší než 12 tisíc korun hrubého měsíčně. To je ale jen velmi orientační laťka pro představu, protože pro posouzení chudoby je důležitý celkový příjem rodiny včetně všech dávek a samozřejmě počet jejích členů.
U nás je takových lidí 9,8 procenta. Jsme jedinou zemi EU s jednociferným skóre. Pro srovnání. Dvojkou je Nizozemí s 11 %. Následuje Rakousko s 12,6 %. Teprve za ním na své vyspělé sociální státy pyšná Skandinávie. V Dánsku je chudobou ohroženo 13, ve Finsku 13,7 a ve Švédsku 14 %. Značný náskok máme i ve středoevropském srovnání. Německo 15,8 % chudých, Maďarsko 13,8, Polsko 17,7 %. Francie s nejvyššími veřejnými a sociálními výdaji ma 14 %, Velká Británie 16,2. Nejhůř je na tom – jako ve většině ostatních věcí – jih Evropy. Řecko 21,4, Španělsko 21,8, Potugalsko 18 %.
Naše první místo na rovnostářském žebříčku má dvě hlavní příčiny. První je hlouboce zakořeněný odpor k velkým rozdílům. Ten není dirigován státem, ale vychází z naší nátury. Všemožné platové statistiky ukazují, že rozdíly v příjmech (před zdaněním a dalšími zásahy státu) jsou jedny z nejmenších ve vyspělém světě. To samé platí i na mikroúrovních jednotlivých oborů, firem, oddělení.
Jsme svým způsobem opakem anglosaských zemí, kde hrají velkou roli zásluhy, výkon, odvaha a v mnoha branžích i reputace a popularita. Systém „hvězd“ tam znamená násobkové rozdíly v platech uvnitř firem, často na formálně srovnatelných pozicích...
Švédské daně v Praze
Tyto přirozené sklony vyostřuje nastavení daní. Patříme k zemím, kde jsou opravdu masivně zdaněny příjmy středních a nižších středních vrstev. Neděje se to přes daně z příjmu, ale přes jedno z nejvyšších sociálních pojištění v Evropě. To musí platit všichni, i ti, kdo pracují za velmi nízký plat. Člověk s průměrným platem odvede státu 42,5 % svých příjmů (je započítáno jen sociální, nikoliv povinné zdr. pojištění). Jsme na tom srovnatelně se Švédy a jejich 42,8 %. Z příjmu platíme stejně jako Švédové. Ve Stockholmu se mimochodem od chvíle, kdy se tam v roce 2006 po dvacetileté hegemonii levice ujala moci vláda pravého středu, snížily daně a odvody z průměrného platu z 48 na zmíněných 42,8 %.
Nízká úroveň ohrožení chudobou je dána hlavně tím, že se kombinací odpočtů a dávek snažíme ulevovat rodinám s dětmi z nižších a nižších středních vestev. Ty odvádějí relativně málo – oproti bezdětným se stejně vysokými příjmy, ale i v porovnání s podobnými evropskými rodinami. Čtyřčlenná rodina se dvěma platy 24 a 16 tisíc hrubého stále platí státu po započtení všech daňových slev a dávek 34,3 procenta příjmů. V roce 2006, kdy nastupovaly vlády vedené ODS k moci, to bylo ale 37,8 procenta.
Tak masivně nepřerozděluje přes zdanění příjmů žádná jiná evropská společnost. U nás plníme právě sociálním pojištěním, což je fakticky sociální daň, 44 procent rozpočtu. Ve Švédsku jen 25, v Německu 39 %...
Právo na auto
Někdo může jistě namítnout, ža faktická životní úroveň Čechů a třeba Němců nebo Švédů je úplně jiná. Mnoho studií z behaviorální ekonomie ale ukazuje, že pro pocit bohatství nebo chudoby není rozhodující absolutní částka, ale srovnání s kolegou nebo sousedem. Proto se právě tato laťka ve srovnání společenských poměrů používá.
Vůbec špatně nevycházíme ale ani ze žebříčku „materiální deprivace“. Při ní se zkoumá životní standard podle devíti znaků. Schopnosti platit včas účty, topit v domě, zvládnout neočekávané výdaje, moci si obden dovolit maso, rybu nebo podobně výživné jídlo, týden prázdnin mimo domov, myčku na nádobí, auto, barevnou televizi, mobil. Ano, Pavel Vondrouš, střílející z airsoftové pistole na prezidenta, měl pravdu: prázdniny a auto jsou dnes v Evropě sociální standard. Když nemáte alespoň čtyři z těchto devíti věcí, jste považován za materiálně deprivovaného. Při tomto srovnání hraje zásadní roli celkové bohatství země. Na auto vyděláváte v Německu kratší dobu než u nás.
V České republice je 6,1 % deprivovaných, v Německu 5,3, ve Francii 5,2, na Slovensku 10,6 a třeba v Polsku 13 procent.
Tohle je prostředí na společenskou frustraci, do níž se dobrovolně noříme?“
Podívejme se ještě pro zajímavost na údaje z internetu:
Kupní síla domácností zaměstnanců vzrostla od vzniku samostatné České republiky o téměř 70 procent. Mohou si tak koupit přes dvě třetiny zboží či služeb navíc oproti roku 1993. Vyplývá to z nejnovější statistiky ministerstva práce a sociálních věcí.
Průměrný měsíční čistý příjem domácností zaměstnanců stoupl od roku 1993 více než trojnásobně, ze 3 571 korun na jednoho jejího člena na 13 047 korun v roce 2010. Reálně - tedy při zohlednění růstu spotřebitelských cen - vzrostly tyto příjmy od vzniku samostatné České republiky o 69 procent.
(Pozn.: při porovnávání s rokem 1989 by byl tento nárůst ještě o něco vyšší.)
Také domácnostem důchodců vzrostl v uvedeném období průměrný měsíční čistý příjem více než trojnásobně, a to z 2 924 na 10 919 korun na osobu. Reálně, při zohlednění růstu životních nákladů, se příjmy zvýšily o 46 procent. Mohou si tedy koupit skoro o polovinu víc, než roku 1993.
Údaje vychází z reálného šetření v domácnostech a dat Českého statistického úřadu. Základní soubor tvořily tři tisíce domácností, jejichž složení odpovídalo struktuře podle sociálních skupin, počtu nezaopatřených dětí a výše čistého peněžního příjmu na osobu.
Za čisté příjmy považuje statistika hrubé příjmy snížené o daň a zdravotní i sociální pojištění, nezahrnují však přijaté půjčky ani vybrané úspory.
Jen 18 % lidí neušetří ani korunu.
Auto nevlastní 12,6 % domácností, ať už proto, že ho nechtějí, nebo proto, že na ně nemají. Třetina lidí má víc než jedno auto.
Proč jsou občas dobrá takováto objektivní porovnání? V našem nahlížení na věci často uplatňujeme tzv. konfirmační zkreslení. Co to je? V řadě věcí míváme bezděčná zkreslení, která nás udržují ve víře či naopak v odporu k tomu či onomu. Hledáme jen to, co nám naše domněnky potvrzuje. Uplatňujeme to v osobním životě, v náhledech na politiku, na zaměstnání, duchovní cestu atd. Nejsme schopni korigovat své mínění plně podle reality. Primárně hledáme potvrzení toho, co už sami pokládáme za správné. Mezi událostmi hledáme ty, co s naším názorem ladí, ne ty, které ho vyvracejí. Podvědomě to kumulujeme a v duchu si říkáme: Ha! Další důkaz, že mám pravdu! Právě konfirmační zkreslení tvoří podstatu mnoha hysterií, fám, pověr, sporů, představ, hnutí, protestů, konspiračních teorií o spiknutí, bezvýchodných situací v debatě… Konfirmační zkreslení je zrádné i proto, že nás nechá mýlit se sebevědomě. Cítíme se pak pevní v kramflecích, jenže netušíme, že máme jen děravé papuče.
Kdosi mi poslal následující moudrý text, který kdysi koloval po Internetu:
Jsem vděčný
Za daně, které musím platit,
protože to znamená, že mám stále zaměstnání.
Za nepořádek, který musím uklízet po oslavě,
protože to znamená, že jsem obklopen přáteli.
Za šaty, které jsou mi trochu těsné,
protože to znamená, že mám co jíst.
Za trávník, který je třeba kosit, okna, která je třeba umývat a okapy, které je třeba opravovat,
protože to znamená, že bydlím ve svém domě.
Za všechny stížnosti, které poslouchám na vládu,
protože to znamená, že máme svobodu projevu.
Za volné parkovací místo, které je až na konci parkoviště,
protože to znamená, že mohu chodit.
Za vysoký účet, který platím po večeři s blízkými,
protože to znamená, že jsem štědrý a že mám někoho rád.
Za únavu a bolavé svaly na konci dne,
protože to znamená, že jsem byl schopný těžce pracovat.
Za otravný budík, který musím ráno vypnout,
protože to znamená, že jsem ještě naživu.
Na závěr dva citáty:
Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.
Jan Pavel II.
Nikdo se nemůže schovat před svým dílem odpovědnosti, pokud společnost směřuje k destrukci. Jediné, co může zastavit směřování k socialismu a totalitě, je zdravý rozum a morální odvaha.
Luswig von Mises
2025 ©