JSME HRÁČI V ORCHESTRU; NEZALÉZAT PŘED BOHEM DO KOUTA

Někteří si podle mých článků a knížek prý myslí, že si žiju v jakémsi trvalém vnitřním jasu. Kdepak. Tím by člověk ustrnul, nebylo by to podložené, zasloužené. Spíš je dobré být alespoň co nejvíc v klidné harmonii, když jas zrovna není k nalezení. To slunce, které nás nakonec ze všech trablů vyvede či je osvítí a odpaří, se občas asi většině z nás, a třeba i nadlouho, skrývá a člověk prožívá ono "mystické sucho", onu „noc duše“, jak to nazval svatý Jan z Kříže, při které nic hezkého nedostává. Patří to k vývoji. Reakce sžíravé bezútěšnosti a strachu o sebe by byla ale sobectvím. Právě tehdy je důležité, aby žák aspoň věděl, že i za těmi mraky to slunce je a nezmatkoval, nevzpínal se, nehysterčil. A při takovémto aktivním klidu, byť bez odezvy,  můžeme být Bůh blíž než tušíme, a to i kdybychom cosi v životě nezvládali. Když  Gustav Mahler rozdal party své nové symfonie hráčům, ozval se trumpetista: Proč mne pořád ženete do těch nejvyšších přidušených tónů? Odpověď zněla: Zatím to ještě nemůžete pochopit, teprve až uslyšíte celou symfonii. - Nehněte nás Prozřetelnost také někdy svými omezeními a tlaky do lepší ukázněnosti a spolupráce pro symfonii celku?

            Někdy zapomínáme, že Bůh není kontrolor s notýskem a vztyčeným prstem, ale milující Otec i Matka a ví o nás i to, že často ještě nemáme na svatost síly. Co je v nás, to se musí zprvu nějak projevit, musíme se plně poznat a přijmout, jací jsme, nikoliv zatlačovat ego ze své pozornosti, protože pak ještě zesílí. Když se o takové sebepoznání aspoň trochu snažíme, můžeme pak být i se sebou trochu ohleduplní a nevztekat či nermoutit se z toho, že se vztekáme či rmoutíme. A když už děláme i vůči druhému něco nedobrého a neumíme s tím zatím přestat, pak je snad lepší sbírat odvahu i pokoru k budoucímu nesení spravedlivého vyrovnání, či ještě lépe - vůli to co nejlépe a nejdříve vyrovnat sami. Pak nemusí karma vůbec uhodit. A vědět, že bez Milosti Kristovy neumíme a nedokážeme nic, ale že se  nejprve musíme poctivě snažit své  nedobroty rozpoznat a napravit, tedy se o tu milost aspoň trošičku zasloužit, abychom ji vůbec rozpoznali.

            Je lepší se  klidně vztekat než vztekle zklidňovat. Učit se nebát přijmout následky svých chyb, ani pak nás přece Bůh neopouští. To samozřejmě neznamená bezuzdně si hřešit, ale když už ani přes určité úsilí zatím neumíme něco zvládnout, pak alespoň zachovat klid. Říkat si asi: Pane Bože, vím, že v tom a tom jsem hříšný, nedokonalý, ba se mi v tom i líbí, ale pomoz mi, abych z tvé ruky přijal vděčně i výchovné potíže, které mne možná čekají, abych našel sílu se změnit. Ono to sebepolepšování nejde tak přímočaře, jak někteří učí nebo linýrují druhým nebo na to vymýšlejí a inzerují různé metody či cvičení. To jsou často jen úniky, okliky, aby člověk měl dojem, že něco dělá. Lepší je si stále připomínat, že boží láska na nás svítí pořád. Pak nebudeme po svých proviněních zalézat do tmy v domnění, že nás Bůh nemůže milovat a že nás zatracuje. Natož pak si chyby falešně zdůvodňovat nějakým ušlechtilým pláštíkem. Byla by to pak ta největší drzost i vůči Bohu – cožpak je slepec či hlupák, kterého můžeme ošálit? Vidí nás i přes ty naše mraky, i nás skrze ně miluje. Nechce nás trestat, dal nám svobodnou vůli a zákon karmy. A s vědomím toho se musíme učit žít.