Jakého násilí? Toho svého. Ač mi kdekdo doporučuje různá násilí jako chodit brzy spát, jíst racionálně, víc chodit ven, na procházky, na sluníčko, cvičit, správně dýchat a kdeco dalšího zdravého, činím radostné jiné násilí sám na sobě: místo toho všeho jen vysedávám doma u počítače. - Nemívám ani chuť se zúčastnit třeba srazu bývalé třídy, srazů lidí duchovních (mám své padesátileté zkušenosti), či nějaké skupinové poutě v režii nějakého organizátora. Bývalo pro mne vždy lepší jít i na pouť k posvátnému místu buď sám, nebo s někým nejbližším, nebo v malé skupince přátel, kterou nikdo paternalisticky nevede a nerežíruje. Tedy – pokud někdo nevystupuje jako původce pravdy, ale jen jako pouhý průvodce pravdou či pro někoho poprvé konanou cestou. Pravdou třeba i takovou, kterou ještě plně neobsáhl, ale pokorně ji uctívá. Mám na posvátných místech ale rád ticho, které dává vnitřní svobodu každému, aby si místo prožil podle svého. Anebo aby se soustředil a v duchu dělil s těmi, kdo tam nejsou. Není to nic těžkého, obyčejně si blízké s tímto svým obsahem nitra vedle sebe co nejživěji vybavíme. Číkoliv paternalistické projevy či poučování by mne tam rušily. Podobně jako profánní brebentění některých i na posvátném místě a po cestě tam i zpět. Třeba to někdo řečnící ale takzvaně „myslí dobře“.
I když v historii je bezpočet negativních příkladů, kdy to někdo „myslel dobře“. Pamatuju z dětství ale situaci, kdy to jeden myslel zle, ba na místě posvátném. Účastnil jsem se s maminkou v polovině 60. let poutě na Svatou Horu u Příbrami ke slavnosti Korunovace Panny Marie. Byly tam zástupy lidí, dostali jsme se jen na schody pod vstupní branou. A tu – mezi svorně a ohleduplně se tísnícími věřícími začal na nás všechny zle křičet jakýsi pán, jak jsme všichni bezohlední, jaká jsme banda a další ošklivosti. Křičel dlouho. Řval to surově, byla to situace v tom jinak svorném prostředí absurdní. Asi i proto jsem si to zapamatoval, byl jsem plný údivu, jak se někdo věřící může tak zlovolně projevovat. Měl i fyziognomii nenávistnou. Až po Listopadu jsem se dočetl vysvětlení: na takovéto velké náboženské akce vysílali komunisti estébáky, kteří měli za úkol se vmísit mezi věřící a akci jakkoliv narušit.
.oOo.
Z dob 90. let, kdy jsem měl občas nedělní polední „Živá slova“ na stanici Praha, nebo nějaká povídání na Vltavě, jsem náhodně našel v počítači přípravu na jedno povídání na podobné téma:
Brouzdáme se dnes po internetu, supermarketech či plážích… - známe ještě jiná putování? Poutě našich předků k nějakému posvátnému cíli už téměř vymizely – poprvé v lidských dějinách. Dnes už se většinou nemusíme namáhat pěšky, vzdálenosti již nehrají roli. Křížky v krajině vystřídaly dopravní značky, namísto alejí či kapliček máme billboardy. K pití nenosili s sebou nic nebo trochu vody. Bylo ale víc studánek. To my trvale ucucáváme z flašek jakési drahé pestrobarevné chemikálie. Namísto omytí v potoce a najedení se v trávě máme motoresty. Jistě, je to snazší a vše dostaneme až pod nos. A lichotíme sami sobě, že na to máme.
Ale - nepřicházíme o něco? Útrapy nepřízně počasí, žízně, bolavých nohou byly u cíle vyváženy odměnou, jakou my už asi neumíme prožít. Ryzejší nitra našich předků poutníků, nezanesená tisíci informací a emocí z televize, internetu či mobilu a nezotročená tisíci malicherných přání, se průzračněji koncentrovala k cíli. I přírodní okolí, nezanesené tolik odpadky, parkovišti a průmyslovými zónami, nerušilo, ba harmonizovalo. Ztišené stanutí u spirituálního cíle pak poskytlo katarzi. Mohlo být i prahem ke vstupu do čistšího a radostnějšího niterného světa. Poutníci totiž získávali cenné zkušenosti. Zážitky z poutí spočívaly na dvou opěrných sloupech: námaze a milosti. Námaha byla pociťována spíše jako mužská část a milost jako ženská část, jako dar, zprostředkovaný shora přes „Matku všech Milostí“. Vystavení nebezpečí a námaze, která přiváděla zejména ve středověku až na hranici fyzických sil, a zároveň modlitba a půst přiváděly poutníky blíž jak milosti shora, tak ke změnám jejich osobnosti od základu.
Zaposloucháme-li se například do sboru poutníků z Wagnerova Tannhäusera, budou nám tyto pocity bližší. Nebo stačí alespoň miniaturní skladba Frýdecká Panna Maria z Janáčkova „Chodníčku“. I v této minutové črtě je ryzí záblesk asi jako v kapičce rosy před kapličkou či v pokleku dítěte a jeho důvěřivém pohledu na svatý obrázek. Anebo naopak mohutná, všelidská óda na svobodu - sbor z podzemních kobek na světlo putujících osvobozených politických vězňů z Beethovenova Fidelia - O welche Lust - imaginace budoucího duchovního osvobození lidstva z temnot hříchu.
Dnes se cosi změnilo. Poutě bychom měli prožívat spíš ve hledání svého niterného života, v hájení a uchovávání si kvalit v záplavě falše a kýče, a to i v tzv. duchovní oblasti. Jsme už, či máme být, vyspělejší a ke katarzi dospívat i bez zevních pomůcek. I chrámy bychom měli stavět také v sobě. V tlaku zevního světa, na který si stěžujme ale který často sami vyhledáváme či se na něm nepřiznaně podílíme, to snad ani jinak nejde, nedělní náboženství nestačí.
Pravda, když čítáme o prastarých svatyních či mysterijních orakulích, zasteskne se nám snad, že cosi vyprchalo z našich životů a ani si už nedokážeme dobře představit, co se vlastně v takových svatyních odehrávalo – zejména v nitrech lidí. Sice i dnešní náboženské stánky, pokud nejsou jen formalitou, plní pro leckoho svůj účel, nezapomínejme však na ono „Vy jste chrámem Ducha svatého“ nebo „A ty až se budeš modlit, vejdi do pokojíčku srdce svého…”. Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy byli oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina, o krok před lidstvem. Byl jedním z nich. Svoji niternou komůrku můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své touhy po světlu a žhavé oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace a modlitby, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe, nebo pečovat o své niterné oltáře. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování, i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/tannhauser-narodni-divadlo.A140110_110702_divadlo_ts>
https://www.youtube.com/watch?v=8KOBf7rdo8o> <https://www.youtube.com/watch?v=8KOBf7rdo8o>>
Od cca 48. minuty. Pak 1:14 a 1:40.
2024 ©