LÁSKA NEVYMAZÁVÁ NAŠE JÁ, ALE OČIŠŤUJE HO JAKO DRAHOKAM Z BLÁTA. Meditace o nezdařené meditaci. Přepracovaný a rozšířený starší článek.

O zimním slunovratu psané pojednání o osudové události dávného letního slunovratu.

Letní slunovrat, nejdelší svit roku - a navíc neděle, den slunce, byl onehdy jako stvořený k cestě za sluncem. Nezdařila se. Ale od začátku. Onehdy jsem na ašramu Eduarda Tomáše poblíž Jílového při ranním vstávání  lakonicky oznámil klukům, jogínům: Tak jsem tu z Prosečnice. Ta je asi dvě hodiny cesty. Vzbudilo to nejogické ale logické a dobrácké veselí: Haha, Karel sedí na posteli s otevřenýma očima a přitom se mu něco zdá. Ale trval jsem na svém. Až dokrvava odřené paty od sandálů je přesvědčily. Přišel jsem a ulehl těsně před tím, než se vstávalo. Vrátil jsem se z vandru, který se protáhl. A co jsem v Prosečnici tak brzy ráno pohledával? Nic. Zabloudil jsem. Vyšel jsem ještě před úsvitem usadit se na kopci za kolejemi  a meditovat při pohledu na východ slunce. Bral jsem to posvátně až symbolicky. Symbolika v tom nakonec byla, ale  jiná. Ač jsem jinak měl dobrý orientační smysl, zabloudil jsem raz dva. Bloudil jsem úspěšně a dlouho. Bylo to nepochopitelné, protože na onen kopec to bylo jen pár minut. Jako by mně někdo úplně zmátl myšlení a zamotal do jakýchsi sítí. Když jsem narazil znovu na železnici, šel jsem po ní, protože ašram stál vedle kolejí. Ale došel jsem místo toho do další stanice, Prosečnice na liduprázdné nádraží. Tam jsem se zívajících zřízenců optal, jak je to daleko do Jílového. Mohlo být  pět hodin ráno. Hleděli na mne jako na přízrak nebo na šílence, protože jsem z toho směru přišel. Musel jsem se vrátit. Pro jistotu po pražcích až k chatě. To se jde náramně nepříjemně: na jeden krok je jejich vzdálenost (pro mne) dlouhá, dva kroky by musely být krátké, a na střídačku si jeden připadá, že kulhá. Bylo to tedy bloudění výjimečné, ale úplné. Už v tu chvíli jsem jasně věděl, že se děje jakási symbolika a že je to shora takto narežírováno. Můj životní vandr začínal blouděním. To bývá někdy nepříjemné, ale užitečné,  protože to musí člověk rozpoznat a napravit.

      Až po letech jsem rozpoznal poselství tohoto mého zabloudění. Bylo  průhledné: vydal jsem se hledat východ slunce (který jsem vnímal jako symbol východu k cestě za Pravdou, Bohem) z ašramu, kde se pěstovaly východní nauky. Jejich prostřednictvím mi dal Eduard Tomáš první nutný impuls k uvnitřnění a k mystice. Ale zůstat natrvalo v dávném příšeří resuscituovaných indicko-tibetských nauk je cesta zpět, musel jsem dál. V každé době dává Prozřetelnost člověku jiné úkoly, i poznávání vyšších pravd se vyvíjí. Někteří si potřebují zpočátku zopakovat dávné cesty, ale neměli by na nich ustrnout. Z tohoto stanoviště (ašramu), i stanoviska (východního) jsem proto nalézt svou cestu už nemohl, tedy jsem musel zbloudit. Cesta Kristova bývá symbolizována Sluncem. Krista nemohou východní filosofie nalézt, tedy jsem ani já nenalezl odtud východ slunce.

     To mi bylo dvacet a dělal jsem si starosti, kdo mne povede, až můj guru, šedesátiletý Eduard, odejde "do barda", jak jsme tehdy říkali po tibetsku. Domníval jsem se tehdy, že se musím k někomu natrvalo nastěhovat do duchovného podnájmu. Netušil jsem, že Eduard byl jen prostředníkem, který odemkl dveře pro můj další vnitřní život. Oslovili mne  pak i Drtikol, Krišnamurti, Ramakršna, Vivekananda, Šankara, Brunton, Thákur aj. s jejich poklady východní filosofie i poezie. Pak mi tam začalo cosi chybět. Nechtěl jsem se jim zprvu "zpronevěřit", ale ani jsem se už nechtěl rozplývat v nekonečném Vědomí, byť jakkoli lákavém. 

    Ani středověká  evropská mystika mne neuspokojila. Bylo to furt jen patlání se v sobě. Cílem staré mystiky je najít jiskru Boha ve svém nitru. To ano, ale je to jen předpoklad. Je zapotřebí s takto oplodněným nitrem vycházet do světa, vidět Boha v jeho stvoření, žít tím v dalších situacích. Po několika letech bezradného tápání jsem se začal modlit o nápovědu. V situaci, kdy pro mne nebylo  přijatelné církevní křesťanství, byl pro mne Východ pramínkem čisté vody. Měl ale přijít další stupeň.

   Otevřelo se mi pak to základní: chybí  mi teplo Kristovy Lásky, která zmocňuje i naši vůli k jednání v tomto světě novými silami. Dává sílu k boji se zlem - tím ze světa (tedy agresí i svodem), i tím ze sebe. Bylo to pracné hledání. Patřil jsem mezi ty, které východní cesty upozornily na možnost vhledu do nitra. Bez vědomí trvalé přítomnosti živého Krista v zemské atmosféře bych se ale cítil sám a ztracený a mrazilo by mě do duše. Pochopil jsem: dávné kultury stavěly oltář Země. Kristus ho rozžehl. Svící bylo Slunce. Dávné nauky jsem odložil jako staré střevíce, které vykonaly svoji úlohu, ale už v nich chodit nemohu.

     Vím, že lépe než poučovat je občas setřít pot z čela druhého, nebo ho naopak zahřát, má-li husí kůži na duši, ukázat, jak se zapřahá do pluhu. Své pole ale musí orat svým pluhem, nemůžeme mu půjčovat svůj. Přesto se pokusím napsat cosi o tom mém pluhu.

     Opuštění toho, čím se žilo na ašramu u Tomášů, bylo zprvu bolavé, ale nevyhnutelné a osvobodivé od oné fiktivní svobody rozplynutí se. Za vrchol pyramidy zasvěcenců dnes považuji Rudolfa Steinera, který esentivně podal vše podstatné i ze starších cest, ale nově a přístupně současnému člověku, navíc osvěžené a oplodněné Kristovým impulsem jako centrální událostí lidské evoluce. To by ale vydalo na samostatný článek. Je škoda, že hledáme často za cizími ploty, jezdíme zběsile na kurzy esoteriky a kdoví čeho, ale nedokážeme se inspirovat poklady domácími. Jak úžasný byl třeba vzmach Husův, když se jako první v lidstvu dokázal i bez církevního prostředníka vztahovat přímo k autoritě nejvyšší, ke Kristu. Uvědomil si vyšší míru duchovní svobody a použil ji. Tím nejvíce církev popudil. Jak inspirativní je pokora Českých bratří, i jejich samostatnost a odvaha v hledání. Je módní hltat orientální moudrosti, ale necháváme ladem skvosty nejpokročilejších duchů Evropy. Jezdíme na Stonehenge, ale netušíme nic o svatých mysteriích Karlštejna - vyzařujícího mystického majáku pro evropské okolí. A propos: vím o Angličance Karin Jarman, která vykonala půlroční pěší pouť z Anglie na Karlštejn. Byl to pro ni hluboký životní zlom.

     Je zásadní rozdíl mezi Kristovou láskou a cestou lásky podle bhakti jógy. Bhakta se láskou ke guru či bohu rozplýval, své Já ztrácel. I duchovní vývoj však postupuje a dnes už ono rozplynutí nemůže nic přinést, ba je zavádějící. Láska musí dnes jít přes vědomou složku duše. Nezahlazuje Já, ale bděle ho očišťuje a posiluje, učí ho jednat a zhodnocovat. Dnes může lásku rozněcovat i poznávání moudrosti duchovních pravd a zákonů. Kristus navždy přinesl náboženství Já, které vědomě otevírá nebesa a rozplameňuje naši vůli. Bhakta si vyvolával lásku  spíše jako prostředek pro své spasení, vymazání se, zatímco dnes se učíme být lepšími z prvotní pohnutky zlepšení světa. Jogín se stahoval od světa k Bohu, křesťan se rozšiřuje v Bohu ke světu. Když se psychoanalytik C. G. Jung  odebral pro inspirace do Asie, dostalo se mu tam vyšší nápovědou prožitku, jak je bláhové  hledat cosi v již vyplozené a zakonzervované kultuře Indie, když v Evropě máme obnovená svatográlská mysteria a impuls Kristův (samozřejmě, že s prožitkem svatého Grálu nemá nic společného nynější zprofanované a zmaterializované filmové a většinou i knižní zpracování).

     Kdo prochází jógou, třeba i ve smyslu Bhagavad-Gíty, netuší, že bude muset bojovat ještě s dalším zlem a svody, které při člověku v době vzniku jógy, véd, upanišád ještě nestály, protože do nich tehdy člověk ještě plně nesestoupil. Duše, kdysi osvobozená ve východním smyslu, tedy rozpuštěná v prvotním duchu, musí  i v nynějším světě znovu sestoupit do zemské propasti, nerozpustit se ale vyvíjet se za nových podmínek, kde by již ani dosažení cílového stavu jógy nepomohlo. Duši  nelze vymazat a nahradit duchem, ale naopak ji v terénu světa duchem prozářit, propracovat, naučit vše správně rozeznávat a jednat podle poznaných zákonitostí. K tomu je nadále nezbytný impuls Kristův, působící dnes do nitra duše a odtud do světa. Únik do jógické či buddhistické Prázdnoty tedy není trvalý ani užitečný.  Je to již slepé rameno vývoje. Osvobození duše podle východních cest, její rozplynutí v bezmezném oceánu bytí, postačovalo před tisíciletími. Je to blaženost pro sebe. Od té doby sestoupilo lidstvo hlouběji do hmoty, a proto cílový stav východních systémů již neosvobozuje plně a trvale od sílících luciferských a ahrimanských vlivů.

    I někdejší východní adepti se již dávno rodí k přijetí křesťanské esoteriky. Ve vývoji lze nyní pokračovat vtělováním Kristova impulsu, a to i do smyslového světa duše. Člověk pak již netouží po úniku z koloběhu bolavých inkarnací do nirvány, ale za pomoci Kristovy síly snáze překonává utrpení i zlo a očekává radostně další inkarnace, aby jim mohl dávat cennější a cennější náplň. To je blaženost posvěcená. Kristus vchází do duše každého, kdo se mu otevře, a působí i z nitra duše, nejen z vnějších sfér. Lidský mikrokosmos se stává vědomou součástí makrokosmu, člověk je vědomým občanem makrokosmu.

     Také se pachtíte po odhalení átmana (tedy vyššího Já) či samadhi či nirvány - a nejde vám to? Dlouho jsem měl dojem, že to bude jako nalezení správných dveří do úžasné komnaty, jako vyhrabání skrytého pokladu nebo jako obživnutí jakéhosi zakletého prince. Ale nic takového. Naše vyšší Já je latentní možnost, je teprve postupně vytvářeno. Leckdo ho může mít kousíček vypěstován, aniž by tomu tak říkal. A kromě pěstování mysterií: Umíme si třeba všimnout kotěte, které na nás důvěřivě mňoukalinká, nebo úsměvu psa, který od nás nic nechce, ale je rád, že nás potkal? Nebo psa zanedbaného u boudy? Nezačíná ono duchovno i na psí úrovni?

      Honil jsem se dlouho za vizemi a zázraky. Až jsem to trochu pochopil a uklidnil se.  Zázraky neexistují. Vše je přirozené a i Boží Vůle se děje prostřednictvím přirozených mechanismů, ač někdy neviditelných či hmotařské vědě neznámých. Jen naší omezenosti se „zázrak“ jeví mimořádně, za zrakem. Až zesílíme ve víře a lásce, poznáme sami, že nic není náhoda ani křivda ani jakési Boží nedopatření, staneme se vývojově dospělejšími a pak se už dokážeme bez "okatých" zázraků obejít. Jsou to poukazy, které nás utvrzují o Boží péči a lásce a až s ní budeme, jako její vědomé nástroje,  spolupracovat hlouběji, budou zázračné poukazy a povzbuzení zbytečné.

      Duchovní návraty domů? Často se o nich hovoří, spíše jen bezradně vzdychá. Je nám tu bolavě a chceme utéct někam nahoru?  „Domů“ se navrátíme, až si k tomu sami postavíme pod sebou schody. Žádná zadní vrátka ani rychlovýtahy tam nevedou. Ostatně – kam „domů“? Někteří bychom chtěli předčasně a nezaslouženě uniknout někam nahoru, ale nechce se nám do onoho – Vezmi kříž svůj a následuj Mne. Často je nám bolestně, protože jsme nevzali právě svůj kříž, a kdesi v „podpalubí“ s sebou vlečeme své „milé“ harampádí. Ale doma budeme právě tady. Kdy? Až se nám podaří sebepoznáním zkvalitnit, zaplatit “dluhy své do posledního haléře“, prosvětlit láskou k Bohu i ke druhým každý svůj denní úkon. Pak poznáme, že nemáme kam jít, protože „Království nebeské je ve vás“. Bolest a strach pramení z nastřádaného  kalu v našem podvědomí, který s nelibostí reaguje na mnohé, co nás potkává. Jsme proto v nejistotě, co nás postihne. Když se ale sebekontrolou, sebepoznáním, sebezapřením, meditací a modlitbou  pročistíme, pak vidíme na dno, či jinak – když záhyby podvědomí, které jsou jako srolovaný papír, narovnáme do rovné plochy, která se celá oddává slunci, pak jsme doma už tady. Ony exotické rajské vize, které si situujeme kamsi do nebe, je lépe zapomenout vyplněním našeho nitra plodnými obsahy, uskutečňovanými podle Řádu.

      Kristův impuls částečně zachytil ze zemské aury, tedy nikoli z historických zpráv, i krátce po Kristu vyvinutý mahájánový buddhismus se svým důrazem na službu trpícímu lidstvu. Zatímco Buddha, Lao-C´ a jiní založili svá učení, pro svou dobu podnětná, Kristus není jen zakladatelem, ale i trvalým živoucím obsahem svého učení, žijícím a dosažitelným trvale v zemské auře. Proto není Kristus jedním z řady zasvěcenců. A proto není nutné se navracet ke starým cestám, slibujícím „návrat domů“, protože to vše bylo uchopeno a nově a svěže předáno lidstvu Kristem. Ten to užitečné ze starých cest nepřišel zrušit, ale obnovit a naplnit a stvrdit sám sebou – svou obětí, láskou a milostí.

         Kristův podnět je v první řadě volní. Prolíná krev našeho života svěžestí a odvahou lásky, vedené moudrostí. Kristova cesta nám umožňuje žít bez úhybů, špatné nálady a strachu, v plné šíři zemského terénu. Proto už nehraje v této fázi vývoje lidstva roli osobní učitelství. Můžeme ale někoho inspirovat a podepřít na  cestě k vnitřní společné spolupráci, mít účast na jeho životě, i prožívat širší společenství. K pokroku druhý přijme jen to, co sám vytuší, vycítí či si logicky odvodí, ale musí to činit samostatně. A jiné působení Kristova impulsu: Když upustíme od pomsty tam, kde nám bylo ublíženo, vznikne v duchovním světě něco jako vakuum. Mohli jsme oplatit, ale neoplatili. Je tu mezi námi prázdný prostor. Do tohoto vakua vnikne Kristova osvobozující substance.

      Po nynějším zamlžení materialismem se již nemáme oddávat bezuzdným instinktivním impulsům, třeba i z neviditelného světa, pokud o nich nemáme jasno. Můžeme se ale učit cítit, jak naším okem působí naše vůle, jak v našem činu se naše aktivita tiše včleňuje do pasivity toho, co chceme činem změnit. Jsme-li unavení nebo bez síly, chybí nám právě tato světelná aktivita. Slunce nevyzařuje jen to, co nás učí fyzika.  Světlo máme jako reprezentanta aktivity. Duše dnes proniká světový prostor na záchvěvech světla.  Dříve tomu tak nebylo. Od obratu časů, od oběti Krista na Golgotě, kdy prožehl svou aurou natrvalo celou Zemi a spojil se s ní, umožňuje toto Kristovo spojení se zemí světelný duševní proces.  Do světla, které nás obklopuje od rána do večera, vniklo duševno. Poznal to již Komenský: „Centrem všeho viditelného jest Kristus.“ Dnes žijeme v jiné atmosféře, v jiném světelném okruhu, než dávné lidstvo. Dávné přísloví říkalo: Svým to Pán dává ve spánku.  Kdysi byla naše planeta "nesličná a pustá", pocitově asi jako měsíční krajina. Nyní máme k dispozici denní kulturu, která nás vyzývá ke zvýšené síle vědomí, které nám otevírá sluneční světlo. Nynější aura Země může být vodičem lásky. Starý Zákon byl světem noci, křesťanství nás otevírá světlu otevřených nebes.

      A právě na denní kulturu vidíme dnes útoky v tendenci vytvářet umělou noční temnou pakulturu. Tím se mnozí snaží unikat žádoucímu světelnému duševnímu procesu. Není náhodné, že nikdy v dějinách nebyl tak rozšířen noční život v různých zábavních aktivitách, který dnes tak zatemňuje skutečnou kulturu. Někdy jsou věci prostší, než jsme ochotni připustit: den je k práci a myšlení, noc ke spánku. Tento rytmus nám nebyl nadarmo dán a nemusíme-li ho z nezbytných důvodů porušovat, tím lépe pro naši duši.

      Všechna krásná setkání jsou pro mne  duchovní zážitky. Tam, kde je společná radost z něčeho dobrého, je to vždy duchovní. Ale chcete-li něco osobního a specifického, pak třeba toto, co je z jedné dávné dovolené. Když vypadnu z běžného denního stereotypu a okoukaného prostředí, něco se ve mně osvěží a rozvolní (pomáhá i rychlá jízda autem, která kypří éterické tělo) a jsem vnímavější pro věci jemnější. Tehdy kolem mé třicítky,  mezi kopci Rakytov a Končitá v malé slovenské vesničce na Liptově, v malé chaloupce pod obrovskou duchnou a starobylými svatými obrázky nad postelí bylo mi po probuzení odkudsi pomáháno. V čem? Pocítil jsem potřebu probírat si poctivě své  vady a chyby. Sice jsem to dělal samostatně, ale bylo mi to snáze ujasňováno snad inspirovaným vhledem do podstaty a iluzivnosti mých niterných obsahů. Vědoměji se mi osvětlovaly v pravé povaze, tedy jak se jeví duchovnímu světu, mé záliby, postoje, nálady, stanoviska, pocity… Týkalo se to všeho – myšlení, fantazií, vztahů, zaměstnání, kultury, duchovních snah… Všechna faleš, povrchnost, zloba, šizení se mi ujasňovala, zároveň to ale bylo osvobozující, naplněné milostí a nadějí. Dlouho trvala tato niterná inventura, mnohé se do mne ukládalo. Přesto jsem jasně věděl, že je zde ještě jedna klíčová a zásadní věc, která není u mne v pořádku, ale nemohl jsem na ni přijít. Pak se mi myšlenky opět rozutekly a zase jsem dřímal. A tu jsem tuto podstatnou věc při probuzení našel v sobě zcela jasně, jako by do mne bylo toto poznání nakonec z milosti vloženo: Chybí mi láska k Bohu! To bylo to nejdůležitější poznání. A není dána automaticky jednou provždy, je nutné ji stále obnovovat.

      Slýcháme, že Kristus je láska. A víme, co si pod tím představit? Dlouho jsem nevěděl, co je láskou k Bohu míněno, i když jsem o ní nadšeně žvanil. Myslel jsem, že to musí být jakési závratné roznícení citu, a to bylo pro mne nedostižné. Ale byl to omyl, ono je to jinak. Ty citové extáze, jak o nich čítáme u středověkých světců, už dnes nejsou nutné, často ani možné. Kdysi kulminoval vývoj cítění lidské duše a tehdy se láska k Bohu měla takto rozněcovat. Ta se pak ale měla v lidech ukládat do niterné esence a dnes při rozvoji rozumových schopností a bdělejšího sebeuvědomování, musí být city rozněcovány  jasným myšlením, poznáváním duchovních pravd, morálním jednáním, studiem duchovní vědy. Mnohé se mi pak ujasnilo nejen ve Steinerovi, ale třeba i v našich současnících Lazarevovi, Lievegoedovi, Dostalovi, Prokofjevovi... Z nich jsem pochopil, že láska k Bohu se v nás může rozprostřít i trpělivostí se svým údělem, děkováním za vše, i to těžké, vzdáváním se lpění na vzdělání, na svých schopnostech, kariéře, dětech, ba i na svém duchovním pokroku. Ne se toho vzdávat, ale vzdávat se denně niterné závislosti na tom všem. Vzdávat se sobeckého pachtění po tom a pýchy na to. Teprve pak mohou přicházet chvíle milosti, kdy cítíme skutečný příliv lásky k Bohu, kterou On sám v nás vyvolává. A pak dostáváme dary, které chce On, ne které chceme my.

     A dnes?  Člověk se má snažit být ve skromném životě člověkem pro lidi a důvěryhodný pro Boha, pro okolí i pro sebe. Vše, co nás potkává, brát s díky jako to pro nás nejlepší, což nevylučuje snahu věci měnit, bránit se, hájit se atd. Toto pro mne není teorie, ale učím se to pomalu, s oklikami, chybami, ale i trpělivě se sebou. Někdy na sebe musí člověk počkat. To, co se popisuje jako dokonalé vlastnosti, nelze jaksi skokově „zavést do praxe“, ale zas jen tažením své káry, zklidňováním, sebekontrolou, nadějností, radostností. A pak i ona „tajemství“ se otevírají pomalu v závěsu za mírou touhy po Bohu.

    Jinak řečeno: Snažím se být za vše vděčný a tedy rád plnit úkoly, které přicházejí, snažím se být slušný, a to je taková dřina, že na další aktivity moc času nemám (samozřejmě kromě práce, studia a modlitby či meditace, která mi spíš nejde, ale přesto je dobré ji dělat). Konat vše s radostí pro Boha, děkovat za vše, i za trable, mít určité rituály je užitečnější než být celoživotně zapleten do chtění duchovnosti.

      Kráčejme časem s rozklenutou moudrostí po horizontu svého nitra, procházejme opatrně a pečlivě okolnostmi, které k nám přicházejí ze Světového vedení vstříc, vědomi si jak vlastní omezenosti a nedokonalosti, tak Bohem propůjčované síly, a tam, kde máme morální jistotu, jednejme pak s tím větší razancí.

       Ani řeka nespěchá do moře. Proč taky? Tam, kde právě je, je cele, pevně a svrchovaně. Stačí nechat život běžet jako řeku, břehy a přítoky pečlivě propátrávat, beze zloby narážet na kameny a skály i se velebně rozlévat do šíře…, a vědět, že na konci splývám s mořem veškerenstva k další tvůrčí práci.