Lepší čert, který si to napsal na čelo, než ten, kdo to maskuje v srdci.
Pokračování dopisu o egoismu; Radost, která pozvedá a živí
Nejprve krátká reakce čtenářky k minulému textu o egoismu:
"Mnoho lidí bere vše, co má, jako samozřejmost, a zdá se jim, že je stejně samozřejmé chtít víc. Když toho dosáhnou, zase plánují další. A radost? - Oni si i ty nejlepší úvahy upraví k obrazu svému… Odpustit někomu, kdo ublížil je blbost toho, který odpustil. Ten, kdo chce být "na výši" vytrubuje že odpustil a přitom se neustále babrá v tom co bylo a žije s pocitem křivdy… Vím, že prací na sobě pomáháme i světu, to je důležitá pohnutka. Ozvala jsem se kdysi s povzdechem, že ta práce na sobě často bolí. Jakási duchovně povznesená slečna na to napsala: Jakápak bolest? Vždyť to děláme pro sebe!!!
Jediné, co mě napadlo, bylo Steinerovo, že lidé čerta nepoznají ani kdyby je držel za límec."
Kamarád mi kdysi napsal: Lidi mají skutečně největší starost o to, aby si nepřišli na podvody, který sami na sobě páchají. To je vážně groteska, pozorovat ten cvrkot pokrytectví před sebou samým.
Moje odpověď: Jo, kápnul jsi na to. Já se někdy skoro těším i na ty hrůzy kámaloky, že se konečně dozvím o sobě všecko v pravdě. Ale bude to krutý.
Jak je zajímavé a užitečné pozorovat, je-li můj marnotratný čert třeba oproti loňsku pestřejší, zanosvodivější, nebo naopak pasivnější... Ona ta sebeinventura by měla být trvalá, svědomitá, ale bez sebezatracování. Bez pravdy o sobě, bez sebepoznání nenalezneme a neoživíme ani žádnou pravdu o světě, ani pravdu duchovní. Pro toto poznání a zkušenost jsme se sem zrodili. Bez něho jsme tady, jak to kdosi přirovnal, jen jako hrající si děti na pískovišti.
Dascalos říká, že přežívající ego je takový podvodník, že dokáže manipulovat situacemi, kde bychom to nečekali. Dává často přednost oblastem, kde bychom ho nepoznali a kde se může realizovat, aniž by byla poznána jeho ďábelskost. Nejlepší příklady takových úskoků lze nalézt ve vnějškovém náboženství a v psychoterapii resp. jejích různých podobách. Mnozí nábožensky bigotní pohlížejí sami na sebe v moralizujících kategoriích, které se vyznačují buď nafouklostí nebo splasklostí. Jak to? Nafouklost náboženského sebevědomce je bohorovně přesvědčená o své nejlepší orientaci, síle a vyvolenosti (viz Ježíš o farizejích). Pokrytecká pýcha má ale svou druhou stranu mince – přikrčenost, „červíčkování“, pasivní pocit viny. Je to klamná prevence, aby si to s pánembohem nerozházeli. Skleslost z viny u nich nepředstavuje zdravé, přechodné výčitky svědomí, nutné ke korekcím jednání. Pocit viny je splasklá bigotní nabubřelost, vedoucí k tvrzení, že jsem hříšník a zasluhuji peklo. I to je podoba egoismu, nevíry, zatracenosti. Jak opačný příklad je postoj Ježíše k Maří Magdaléně. I pocit viny je pohodlný: udržuje člověka v pohodlném zajetí chyb a zkostnatělých názorů a blokuje změny k lepšímu. Někdy je tam i nepřiznaná chytrácká kalkulace, že uvidí-li Pán, jak se ponižujeme, tak nás přeci musí povýšit. Takovýto náboženský egoismus se neustále nadouvá a splaskává jako nafukovací balónek. A to podstatné? Nedbá na pravou vznešenost a svatost Krista, na možnost naší důvěry k Němu. Marnotratný syn může vše poznat a nastoupit cestu k Bohu. I pro tuhle naději byl lidstvu dán pro všechny časy tenhle biblický příklad.
Je úžasné a osvobodivé se bezstarostně a zároveň vědomě = neshnile rozlít do bezpečí. Nebo do vědomí své věčnosti - od nekonečnosti z minulosti do budoucí nekonečnosti, a že jsme v Lůně Božím, v lůně Logu... a že ty starosti a trápení jsou jen nedomyšlenosti, který jednou prohlídnu. I když nemáme paměť na minulé životy, jsme tu trvale, nepřetržitě, v boží lásce a péči. Z Božího Lůna nemáme kam se ztratit, čekají nás, i přes všechny trable, jasnější a radostnější jitra budoucích věků.
A ještě dva úryvky z Teilharda de Chardin:
„Čím se v životě dostávám dál, tím stále více cítím, že skutečný klid spočívá v tom, že se člověk ‚zřekne‘ sebe sama a rozhodně připustí, že být v běžném slova smyslu ‚šťastný‘ nebo ‚nešťastný‘ neznamená vůbec nic. Osobní úspěch či uspokojení nezasluhují, aby se u nich člověk zastavoval, když přijdou, ani aby se trápil, když nepřijdou nebo se opožďují. Cenu má jen věrná činnost pro svět – v Bohu. Než to člověk pozná a než podle toho začne žít, musí překročit jakýsi práh, zažít jakési obrácení od toho, nač jsou lidé obecně zvyklí. Jakmile však k tomuto kroku jednou dojde – jaká svoboda pro práci a pro lásku!… Můj život je teď pln tohoto ‚zřeknutí‘, které v sobě cítím růst, zároveň jak roste hluboká chuť ke všemu, co je skutečné v hloubi skutečnosti.“
„Být v radosti! Najít tuto radost, která je ze všeho, co je člověku uloženo, tím nejvíce božským. Radost, jež není podmíněna žádnou z pozemských skutečností. Radost – jediná, která pozvedá a živí, rozvíjí a strhuje, budí odvážný optimismus a skutečně se podílí na lidském činu. Pro mne existuje jen jediný způsob, jak žít: nabrat výšku, vystoupit tak vysoko, až se přes povrchní chaos jednotlivostí, byť sebebolestivějších, otevře pohled na významnou pravidelnost určitého velikého údělu lidstva. Vystoupit a prohlédnout – o to jsem se vždy sám pokoušel.“
2025 ©