MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ - PŘIVÍTÁNA SVĚTLEM /doplněno/

Motto: Málokdo naslouchá, co říká dítě: Ach světe lásku chraň a láska zachrání tě.

Markéta Procházková v šesti letech

 

Když jsme s partnerkou Martou poprvé stoupali do jejich čtvrtého patra bez výtahu v pražské Sochařské ulici, bylo slyšet už od přízemí odkudsi klavír. Říkal jsem si, komu to tak řve rádio. S každým patrem zvuk sílil, až jsem poznal: volná věta z Beethovenovy Patetické sonáty – a v živém podání. Chvílemi jsme se zastavovali (nejen zadýcháním) a poslouchali. Jak úžasné, neobvyklé. Klavír resonoval všemi patry chodby. Kdo to asi hraje? Zvuk dále sílil, až jsme našli dveře s příslušným jménem. Po otevření paní Procházkovou – ano, čtrnáctiletá copatá drobná dívenka za klavírem. A při odchodu – její zdvořilá a malinko nešikovná úklona a – Děkuji vám, že jste přišli. I důvěra maminky: nevěděla, co si s mimořádným dítětem, čtoucím i jakéhosi Steinera počít, a tak se domnívala mít nás za jakési rozumné konzultanty, působící na dceřiny zájmy. To tak bylo, ale spíš na opačnou stranu. Měli doma přes jednu zimu motýla. Byl stále kdesi ukrytý, ale při hře na klavír vylétal a pohyboval se kolem Markétky.

Zajímavé a proti všem fyzikálním zákonům bylo i toto: Její maminka se svěřila, že po celou dobu těhotenství nemohla nic jíst. Pila pouze minerálky. Byla ovšem člověk jinak zcela materialistický, nepramenilo to tedy z nějakého jejího rozhodnutí či ideálu. Prostě nemohla a nijak jí to nevadilo. Asi bylo rozhodnuto jinde. Markétka potřebovala i před zrozením klid a čistotu (ta byla ovšem rodiči dodržována i v jejich manželském soužití, ba i po Markétčině narození – tedy postup jako v pradávných dobách, kdy tělesný akt sloužil pouze k početí potomka).

Narodila se s těžkou srdeční vadou. Laicky řečeno – prý “s dírou v srdci”, musela se šetřit. V pěti nebo šesti letech měla jít na náročnou operaci. V noci před nástupem do nemocnice prožila, jak k ní - podle jejího vyprávění - přišel Pán Ježíš – nevýslovná Láska, a zeptal se, chce-li jít už k Němu (tedy opustit tělo). Radostně se rozběhla do Jeho náruče. Pak si ale vzpomněla, že tady má maminku a další, které nemůže opustit, a vrátila se. Ježíš jí poté řekl ještě několik láskyplných slov pro budoucnost. Po nástupu do nemocnice se lékaři rozhodli udělat ještě poslední předoperační rtg snímek. Srdce bylo a bilo zcela v pořádku. Nechápali. Pustili ji domů.

Když měla Markétka nastoupit do první třídy, přišli noví žáčci do školy 1. září společně s rodiči, aby vyslechli v aule projev soudruha ředitele. Ten po přivítání zabrousil i k útoku na víru a pokusil se zesměšnit výklad, že lidi stvořil Bůh. Přece vědecké učení objevilo vývoj z opice. Malá Markétka se přihlásila se slovy: Ale v bibli je, že nás stvořil Bůh. Ředitel zvýšil úsilí o opičím původu, ale prvňačka se nedala a shrnula přibližně: Chcete-li si myslet, že jste z opice, tak si to myslete. Mně je ale milejší, že jsem od Pána Boha. - Maminka zatrnula, takový vstup do školy! A hned věděla: To zas ten pan Adamec!

Tatínek muzikant vedl Markétku hezky: například jí zahrál něco krátkého na housle a zeptal se: Co myslíš, byl to předbeethovenovec nebo pobeethovenovec?

Za to maminka: jak silně její skepse na škodící svět a její přízemnost připomínala jeden právě nedávno uveřejňovaný církevní nekrolog z Vatikánu. Viděla všude jen útoky zlého světa (kritiků, muzikantů, novinářů, kolegů, organizátorů…) na Markétku. Ta sama to tak nevnímala, ba řekla mi jednou, že by maminku nejraději „vystřelila na měsíc“ (odvážné vyjádření při její jemnosti). Patřila do jungovské kategorie „hodné dítě“ - i ona se ani v pubertě (měla-li jakou) rodičům nevzepřela a nesouhlasy o to obtížněji zpracovávala v sobě. Že by i zde byla ventilem tvorba a hudba?

Její ryzost oslovila leckoho: například klavírista, spisovatel a pedagog Ilja Hurník jí nosil její těžkou aktovku z konzervatoře až k tramvaji. Její smysl pro spravedlnost a vcítivost se projevil různě: třeba byla silně a právem pobouřena z chování vedení konzervatoře, když sem zavítal světoznámý virtuos Svjatoslav Richter. Potřeboval se delší dobu před koncertem o samotě rozehrávat a soustřeďovat. Konzervatoř resp. AMU mu poskytla na ony dny podřadné pianino ve studené učebně, kdy bylo podle odhadů kolem sedmi stupňů. (Drobnost: Markétka si ověřila, že si Mistr nepřeje ani německou výslovnost svého příjmení /richtr/, ani ruskou /richtěr/.)

Bezděčně měla v psaní i témata, se kterými byl režim spokojen (jakožto její "dvorní opisovač" na psacím stroji jsem měl o její tvorbě několik let přehled). Její básně, alespoň ty „nezávadné“ a optimistické, byly přetiskovány různými časopisy a listy, od Mladého světa přes Svobodné slovo až po Rudé právo (například báseň Praha už odplouvá nebo Podej mi ruku, článek Ilji Hurníka Vyprávění o Markétce aj.). O jejím smýšlení ovšem soudruzi nic nevěděli.

Byla známá i tím, že chodila všude pozdě. Když měla program poezie ve Viole na Národní třídě (četl Radovan Lukavský, Rudolf Hrušínský aj.), měli jsme s partnerkou obavy, zda nebude trapas. Nebyl. Přiběhla zadýchaná a jakmile začala s obvyklými omluvami, organizátor pan Vladimír Justl odhalil svůj fígl: V čase začátku, který Markétce oznámil, si dal dvě hodiny rezervu. Trapnější bylo, když jí jakési dvě "duchovní" dámy vysvětlovaly, že účinkováním v podniku s názvem vinárna utrpí její čistota a pověst.  Někdy chodila pozdě z důvodu skutečného přepracování. Například převáděla pravidelně nevidomou stařenku od nich z ulice, časem ji i doprovázela, kam bylo třeba. Tehdy služby pro postižené byly v pranepatrném rozsahu nebo vůbec. Zájmy vrstevnic nesdílela, nechodila do tanečních, tancovala si sama v lese podle svého.

 

Kapitolka z jedné starší knihy.

Prazvláštní nahlížení k sousedům u Markétky Procházkové

Markétku Procházkovou, jejíž básně, psané od jejích pěti do dvanácti let a shromážděné ve sbírce Sny bez přístřeší, jsme za totality tajně na psacím stroji opisovali (ty „nezávadné“ vyšly tehdy i oficiálně), jsem poznal, když jí bylo čtrnáct let. Při opisování s jedenácti kopiemi jsme vybírali hlavně ty “závadnější” verše, které nemohly vyjít, například kratičkou báseň Velký pátek (končí povzdechem: ...jen vy, srdce zatvrzelá, nevíte nic o zázraku Lásky).

V patnácti letech, tedy roku 1978 složila i „Mši za nenarozené děti“ (míněno ty, které zemřely ještě před narozením, tedy při potratu – soucítila s jejich vyhnanými dušičkami). Byl to nápad v celé hudební tvorbě ojedinělý, a navíc vytrysklý z dětsky čistého srdce. U tehdejších školských pedagogů s tím samozřejmě nepochodila. Škoda.

Byla tenkrát v duchovní péči stařičkého legendárního kněze Obce křesťanů Josefa Adamce. Její básně už tehdy recitovali i Jana Březinová, Milena Dvorská, Radovan Lukavský, Rudolf Hrušínský a jiní, měl ji rád i Vladimír Holan. Dokonce jí napsal i krátkou básničku. Dnes Markétka nabízí básně svého dětství v pořadech společných s písničkářem Petrem Lutkou. Spojilo je nyní asi i přísně katolické pojetí života.

Tatínek Markétky byl milý a poněkud neobvyklý muž intelektuálního zaměření. A tak není divu, že v domácích pracech nebyly výsledky tak závratné. Jednou jsme si s Martou, Markétkou a její maminkou u nich v kuchyni povídali za soustavného ťukání čehosi ve vedlejším pokoji. To se pan Procházka pokoušel postupně na řadě míst vpravit do stěny obrovský hřebík na zavěšení malého obrázku. Znenadání spíše pro sebe překvapeně pronesl nelogická slova “Jé já vidím housle a sochu”. Paní Procházková na to ani nereagovala, přičítala to manželově zaujetí hrou na housle a vědecké přepracovanosti. Ale to už zvonil soused a nesl kus cihly – příčka mezi byty byla opravdu mimořádně tenká a hřebík mohutný. Housle a sochu skutečně viděl, ale dírou v bytě u sousedů. Nahlížet k sousedům se dá nejen tajně klíčovou dírkou, ale i razantnějším způsobem.

Měl zajímavou kombinaci činností: hrál dobře na housle (dokonce krátce i ve Slovenské filharmonii), zároveň byl jaderný fyzik. Ba se i významně podílel na projektování reaktoru jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích. Když na sklonku Markétčina dětství umíral, nevýslovně trpěl, protože měl celé tělo jako sežehnuté ohněm a trvale pálilo. Nebylo pomoci. Bylo to připodobňováno k následkům atomového ozáření, ke kterému ovšem v nedostavěných Jaslovských Bohunicích nemohlo fyzicky dojít.

 

S opisy přednášek R. Steinera, kterých se jí dostávalo přes Bohumila Hromádku a přes nás, se muselo opatrně, aby nedošlo k prozrazení. Sazby vězení “na tvrdo” byly tehdy vysoké. Jak jsem zjistil v roce 1983 v krátkém pracovním poměru v Dm-servisu, od každého psacího stroje (počítače ještě nebyly), který byl prodán a zejména který byl někomu opraven, musela být ve všech prodejnách a opravnách po republice opsána celá klávesnice a uvedeno jméno a adresa majitele. To vše bylo přehledně zakládáno v centru. Proč? Když komunisti zadrželi nějaký nedovolený text (nejen například Prohlášení Charty 77, ale i veškerou duchovní literaturu apod.), mohli porovnat drobné odchylky písmen (u klasických psacích strojů to bylo běžné) – některá písmena či znaky nepatrně posunuté nahoru či dolů, nepatrně od středu vlevo či vpravo, nedoléhající páska, a mohli poznat autora opisu, tedy si pro něho došli.

 

Markétka nesnášela zpronevěřování se morálním ideálům v řadě směrů. Příklady?

Jedna profesorka na konzervatoři nosila křížek, ovšem v hlubokém výstřihu. Markétka jí právem vyčinila - profesorka neprofesorka - o oběti smrtí na křiži za naše hříchy a tedy cynismu při nošení takového symbolu při nedostatku cudnosti.

Při přijímacích zkouškách na konzervatoř to chodilo takto: na každý obor byl každým rokem vypsán počet přijímaných. Tedy například: klavír – tři uchazeči. Pak byla na tento obor porota tříčlenná. Každý z členů si přijal “svého“ uchazeče, jehož rodiče se na něho nějaký čas před tím obrátili, aby dítě takzvaně připravil ke zkouškám. Příprava spočívala v několika lekcích, během kterých soudruh profesor vybral od rodičů několik desítek tisíc korun (tehdy celé jmění). Někdy dostal i klíčky od nového auta. Po takto maskovaném úplatku bylo zaručeno, že uchazeč uspěje. Bylo to skoro veřejné tajemství. Jenže rodiče Markétky takovými částkami nedisponovali, a co hůř - byli oba nestraníci. Markétka měla při zkoušce něco zahrát na klavír. Usedla, zkusila. Ale ouha. Nástroj byl pro její jemný absolutní sluch hrubě rozladěný. Tedy ihned porotě vyčinila, jak je nezodpovědné, že na takovémto nástroji se rozhoduje o celé budoucnosti člověka. Pochybovačná reakce rozladěné poroty na rozladěný klavír byla logická: nechť tedy projde všechny klávesy a řekne, kde je rozladění. Prošla, řekla vždy naprosto přesně, o jaký rozsah rozladění jde. Porotci byli konsternováni natolik, že si netroufli dívku odmítnout.

Jako jediná studovala nějaký čas dokonce hned tři obory: klavír, pak si přibrala ještě skladbu a varhany. Přátelsky si s ní často vyprávěl i Jaroslav Vodrážka – tehdy nejlepší varhanní improvizátor u nás, ctěný i v cizině, ale pro svou neskrývanou víru komunistickým režimem dušený. Vyprávěl jí i o svém hlubokém prožitku, když jel vlakem kolem bydliště  stigmatizované Terezie z Konnersreutu, známé tím, že roky žila jen z eucharistie, nepřijímala potravu ani tekutiny. Jindy prý se Markétce svěřil, že když si sedne za vahrany, jen se ponoří do hlubokého Ticha, poprosí a inspirace už jdou samy. Byl i častým návštěvníkem sezení a mlčení u Františka Drtikola.

Při jedné procházce nás Markétka malinko předešla, až jsem viděli, jak se nad něčím na silnici sklání a cosi povídá. Našla tam zmiji, postrkovala ji rukou a vysvětlovala jí, že ji tam něco může přejet. Maminka pak srdceryvně vyjekla, jako by byla sama uštknutá. Při procházce ve Stromovce, jak líčila maminka, na Markétku po usednutí na lavičku usedali ptáci a veverky. Maminky, sedící na vedlejší lavičce, si nevšímali. Ta měla “vysvětlení” po svém: “Holka měla ty hezké barevné šaty, tak se to těm zvířatům asi líbilo.”

Cestou z výletu na Karlštejn jsme po návratu z hradu šli po silnici kolem řeky. Jakmile Markétka spatřila jez, svěřila se šeptem, že by po něm chtěla přejít na druhý břeh nebo  aspoň do půli řeky. Situace byla rázem jasná: opatrnou maminku jsem pozval do cukrárny na kafe a na malou procházku, a Marta se s Markétkou vydala odvážně na jez. Postupovaly, držíce se za ruku, bokem, malinkými krůčky, zády k proudu, pozorovaly vířící vodu pod nimi, prožívaly obě nečekané dobrodružství. Když si chvíli po návratu všimla maminka jejích mokrých střevíčků, vyčinila: "Zas jsi někde šlapala do louže, co?"

O jejím prázdninovém pobytu s rodiči v Jizerských horách se za nimi z Ostravska vypravil i začínající Jan Slavotínek, budoucí mnohostranný kulturní buditel, okouzlený její tvorbou i osobností. Nedůvěřivou maminku si získal, což byl tehdy předpoklad k možnosti popovídání s Markétkou. Mladých mužů obdivovatelů měla ovšem víc.

Když byla z velkého počtu studentů vybrána, aby zahrála na klavír v pásmu Československé televize k výročí bolševické VŘSR, což měla být pro ni veliká pocta, nechala si na krku přes šaty křížek. Profesorka ji důrazně nutila ho sundat, ale její odpověď byla pohotová: Když ruští vojáci přišli do Lidic, první co udělali bylo, že vztyčili kříž. A za ten symbol bych se měla stydět?

Prorežimní básník a teoretik Josef Peterka – tajemník Svazu spisovatelů za komunismu - napsal ve zdrcující kritice, že naivní Procházková se brzy zařadí ze ctitelek mystických vůní mezi ctitelky vůní domácí kuchyně. Napsal jsem k tomu coby čtenář na Svaz spisovatelů ostrý otevřený dopis. Nebylo mi toho líto ani po letech, kdy se pravda ukázala spíš na straně onoho kritika.

Když jsme s ní poprvé zašli k panu Adamcovi, knězi Obce křesťanů, žasli jsme. Tato klavíristka s jemnýma rukama mu chodila domů, do jeho miniaturní kuchyňky, sloužící i jako “přijímací salon” řadě zájemců o duchovní vědu i o milý a chápající úsměv, uklízet a mýt nádobí (pan Adamec se za to před námi asi trochu styděl, při dalších návštěvách už to bylo bez nádobí). Chodila takto k němu pouze do doby, než se to dozvěděla její maminka. Malérů kvůli panu Adamcovi bylo několik. Jednou Markétku v noci přistihla, jak si pod peřinou svítí baterkou na rozložené fotografie zemřelých antroposofů. Ty jí dal pan Adamec s tím, aby se za ně modlila. Tedy bylo nejmíň na rok “útrum”, Markétka k panu Adamcovi ani Hromádkovi (známý překladatel Steinera) nesměla (občas jsme dělali tajnou spojku). Steinera četla tehdy ovšem nadále. Jednou si nám maminka postěžovala, že “ta holka má už půl roku zažívací problémy, furt jen sedí na záchodě”. Jenže: Markétka si tam četla Steinera, vždy šest stran z předchozího dne a šest dalších, poté přednášku založila nahoru na poličku pod staré noviny, spláchla a spokojeně vyšla. Občas jsme donesli a na záchod propašovali opis zase jiné přednášky. Na konservatoři měla přednášky Steinera schované ve varhanách. Bylo milé, že ač věděla, že jsme v kontaktu i s její maminkou, chápala, že jsme na její straně a snažíme se maminku nenápadně seznamovat a usmiřovat s jejími oprávněnými, byť neobvyklými potřebami. Jeden čas odmítala jíst maso, tedy na společném výletě (Procházkovi neměli auto), když ji v průhonickém parku na lavičce maminka nutila jíst chleba s uherákem, odkládala uherák nenápadně do mé ruky. Cizí pejsek za lavičkou se pak měl dobře. Něco podobného jsme zažili i na společném výletě na Karlštejn. - To vše bylo v době jejího dětského přijímání vyšších hodnot, než je odložila v zájmu jednoduššího katolictví a pro ni asi přitažlivějšího společenství jejích vrstevníků v katolickém společeství. Před tím nám ukázala svůj sepsaný seznam několika desítek církví a žádala o názor, ke které by měla patřit. Naše odpověď ji neuspokojila, přijala katolictví. A rozhodla se, že mezi katolíky si jednou vybere i manžela.

Při jedné návštěvě u nás jsme jí s radostí ukázali mystický obraz kalichu svatého Grálu a pod ním růží. Řekla k tomu jen: Viděla jsem už hezčí růže. Po dlouhé době se k tomu sama vrátila a upřímně se omlouvala, že to nebylo hezké. Ač nemívám vize, jednou při přemýšlení o ní, ještě na počátku známosti, se mi v souvislosti s ní mihnul před usnutím symbol růží, pnoucích se po kříži. Po letech jsem našel výklad, že to značí duši, zasvěcenou duchovnímu umění. Tedy to odpovídalo.

Podporoval jsem ji vůči její materialistické mamince, podobně jako pan Hromádka, překladatel Steinera. Když jsem se se svým nadšením pro dětský talent dodatečně svěřil antroposofickému lékaři Tomáši Bouzkovi, skepticky mne zarazil, že je to ten případ dočasného zazáření v mládí, ale problematického dalšího vývoje, o jakých píše Steiner (zatím se mi to u něj nepodařilo nalézt). Měl podnětný postřeh.

S dospělostí její živá ínvenční tvorba téměř ustala. I skeptická maminka byla spokojenější (i přes onemocnění svého srdce). Na rozdíl od mínění jednoho nedávného nekrologu, žehrajícího na nynější špatnou dobu, ve které se nemohla dostatečně a snadno uplatnit (častá stížnost v duchovních kruzích, kde by chtěli směs socialistického financování státem a duchovní svobody, což se obojí vylučuje), nebyli takovým problémem manažeři-vydřiduši, ale to, že krom inspirované tvorby z dětství a raného mládí, nebylo dál téměř co uplatňovat. Múzy odešly. Sice psala, ale byla už dítětem země.

Tomáš Boněk mi k tomu napsal: “Jen douška pod čarou. Tomáš Bouzek měl i neměl pravdu. Kvůli tomu, že někdo nepřetaví talenty minulých životů v talenty toho současného, není třeba se na něj dívat s odsudkem. Taková nadání a jejich plody jsou dary z duchovních světů a zůstávají i když se tvůrce "zkazí" - respektive jim nedorůstá a spíše krní. Konec konců to byl i osud Johanna Valentina Andree a dalších.”

Je zajímavá podoba vývoje se Slovenkou Danu Rychlovou, kterou jsem kdysi té poznal a opisoval její verše. Obě byly hudebnice, obě napsaly v mládí krátká dílka zralé moudrosti a u obou tato jejich schopnost ustala. A další, byť neúmyslná analogie – první sbírka Procházkové byla Sny bez přístřeší, první sbírka Rychlové - Motýli bez křídel. Jaká podoba vidění života. Ale ani Rychlová neměla později o vyšší hodnoty zájem (využila ale mé nabídky na menší společnou knihu, podobně jako v té době i Táňa Fischerová).

TAK JE TO

 

Všichni myslí

když jsem malá

že mám taky malou duši

že mám taky malou lásku

a jen malilinkatou bolest

a už vůbec žádnou pravdu.

 

Málokdo poslouchá

co říká dítě -

ach světe lásku chraň

a ona zachrání tě.

 

 

SLZIČKY SLZY

 

změňte se v oblázky

aby vás ucítil

kdo po mně šlape -

aby šel jemněji

než umřu z nelásky

 

 

A později:

 

DNES JE MI JEDENÁCT

 

Mé verše hledí slunci do očí

a hvězdám vykládají z dlaně

v duši mi ptáci zpívají

a ožívají mrtvé laně.

Běloušci dětství

prchli z mých stájí

v oblacích hřívy jim vlají

a v krvi hoří step.

Dnes je mi jedenáct

a tisíc let

nevšední sny se mi zdají

a urychlují tep.

 

Pravěká moře si mě podávají

a čekám na kosmický let -

jsem vykladačka zázraků

a divotvorcem svět.

Slova mi rostou ze srdce

a k dobrým cestu znají

a chutnají jak ovoce

když láskou dozrávají…

 

 

 

DIALEKTIKA

Na slunci maže si holčička

své první bílé šaty

za ní ve stínu babička

rozbolavělé paty

 

Jedna má bílé šatičky

druhá má vlasy bílé

obě musí jíst kašičky

žádné to není milé

 

Jedna má do ženství daleko

druhá už od něj nic nečeká

ta v bílých šatičkách dětství

bílých vlasů se neleká

 

Ta malá šaty si mazat přestane

té druhé vzpomínek bolavá pata zůstane

/Pozn.: opisy byly pořízeny podle původních rukopisů Markétky, tedy nemusí být zcela totožné se zněním v později vydaných sbírkách./

Podle rádia Vatikán z 29. 6. „...všechno mohlo být jinak, kdyby žila v době, kdy bylo ještě možné potkat mecenáše, a nikoli ve světě agentur, grantů, manažérů a jiných o uši drhnoucích slov, skrze něž se dneska redukuje kultura - a člověk spolu s ní - na ztrátovou položku v rozpočtech.“ Opět mi ta slova připomínají tradiční českou pasivní navyklost, že o všechno se musí postarat „ti nahoře“, a když to neučiní zcela, tak proto, že všude jsou dnes jacísi škůdci, kteří nemají nic jiného na práci, než nám kazit život. Sotva lze souhlasit, že u zprvu  inspirované ale zcela nepraktické básnířky mohlo být “všechno jinak”, nebýt dnešní doby. Existuje i dnes řada příkladů proniknutí hodnot k veřejnosti vlastní cestou a vlastním hledáním možností. A zároveň - ve všech dobách byli i umělci, kteří si na všeobecné uznání museli počkat, často se ho ani nedožili. Sebevědomé katolické rádio Vatikán nedokázalo vzít v úvahu, že si dobu ke zrození volíme v souladu s Prozřetelností, a že se sem rodíme s určitým úkolem a pokud je v dané oblasti splněn, anebo nemůže být dál plněn a jedinec by si možná i osudově přitěžoval, může být odchod i projevem vyšší milosti.

 

 

PŘEVRAT

Když jsem psal kratičké texty, jež vyšly později pod názvem Světliny (podle filosofa Heideggera jsou světliny místa v lidském nitru, kde se rozhostí niterný jas po vyloučení negací), chtěl jsem
dát možnost spoluautorství někomu dobrému, kdo dosud nepublikoval nebo jen nezaslouženě málo. Tedy jsem Markétce po létech odmlčení nabídnul udělat společnou knihu (přineslo by jí to větší publicitu a další výhled na menší výdělek). To už ale bylo v době jejího niterného převratu: původní zájem o antroposofii byl ten tam. Byl totiž zjevně vzbuzen v dětské mysli dvěma vynikajícími antroposofickými autoritami z její blízkosti. Možná v hlubině resonoval i s něčím z dávna, těžko říci. Po letech ji však zaujal jednodušší katolicismus i veselé společenství katolické mládeže. Pro tuto církev je, jak známo, antroposofie ještě horším nepřítelem, než marxismus. Zabývá se rovněž Kristem a tedy se hůř popírá, než bohapustý marxismus. Odpověděla mi tedy, že pokud se zabývám Steinerem, pak autorskou spolupráci nechce. Při svém zaměstnání v pobytovém středisku péče o seniory jsem nabídl Markétce ještě příležitost, aby k nám s manželem zajeli se svým programem k Vánocům a Velikoncům. Měl jsem možnost jim pořad dobře zaplatit, i s dietami. Opět ji zajímaly hlavně mé názory a po jménu Steiner zazněla do telefonu její vyděšená až varovná slova -  „antroposofie může i zabít“.

Tedy z programu nic nebylo, ale i tak jsem jí později na její prosbu „půjčil“ pěticifernou částku na nahrání a vydání nového CD se starými básněmi. Vypůjčila si i od dalších lidí a pak zas od dalších, aby vrátila těm prvním. Vždy se slibem brzkého vrácení. Nezvládla to, nevrátila, sliby nesplnila a odmlčela se. Rád jsem jí to dnes odpustil, aby “tam” necítila balvan tlaku. V jakémsi nekrologu rádia Vatikán se píše, že se ”zaplétala do plánů finančních stvůr”. No, nevím. Jestli si dál a dál vypůjčovala, slibovala a nevracela, nesvědčí to o zodpovědnosti k životu ani o lásce k lidem, jak o ní v dětství z hlubin nitra psávala. Kdybych byl skutečně své peníze potřeboval a vymáhal je od ní, pak bych byl podle autorky vatikánského nekrologu patrně též “finanční stvůrou”. Pro některé je oblibou u  neúspěchu někoho z jejich řad hned kýčovitě zjihnout s ostnem výčitky na "společnost" nebo "dobu", než samostatně přemýšlet či se seznámit s pozadím situace.

Jistě by jí byl pomohl i její vrstevník a spolužák z konzervatoře Martin Otava, kterého jsme měli možnost poznat na jejich společných programech jako pozorného a vlídného počínajícího umělce. Dnes je režisérem, divadelním ředitelem...
Po čase jsem se dozvěděl, že žije s manželem Petrem Lutkou (jeho písnička Na vozíčku král je jedna z nejkrásnějších folkových písniček, co znám) poblíž Prahy na nějaké faře zdarma, je katoličkou, vyučuje soukromě, s manželem umělecky spolupracuje a má velkorysé až nereálné finančně náročné plány. Další osudy i před dobou její choroby nelze příliš komentovat.  Podle svědků bylo už řadu let její chování podivné. Když se jí nepodařilo znovu proniknout přímo do rozhlasu a televize (aniž by patrně měla co přiměřeného nabídnout), brala to jako křivdu. Její zevnějšek prý byl bizarní a neupravený, nahony vzdálený oné éterické podobě z mládí.

Autorka rádia Vatikán se domnívá, že “Její dary a talenty... byly pohřbívány v soukolích nelítostných mechanismů naší společnosti”, tedy to opět připomíná onu lacinou (možná až paranoidní) polarizaci – my slušní, duchovní, věřící – a ta ošklivá společnost nás jen ničí. Nepřipustí, že se někdy  ničíme i sami. Společnost nám může v něčem pomoci (a Markétce v mnohém pomohla), ale nemůže nás vytrhovat z našeho osudu. I když tvrdila, že nemá z čeho žít, jako kvalifikovaná a dokonce známá hudebnice, navíc s přízní vlivných osobností jako Hurník, Slavický, Ceremuga, Lukavský, Hrušínský aj., jistě mohla s  trochou snahy nadále najít uplatnění a obživu, byť ne podle maximalistických představ o sólové dráze a vyprodaných sálech. I "obyčejně" se živících talentovaných muzikantů v různých souborech různých žánrů jsou stovky a nedaří se jim špatně.

 

Jistě jí bude podstatně “připsáno k dobru”, kolik lidských myslí a srdcí svou dětskou tvorbou povznesla, povzbudila a oblažila.

Odešla 2. června 2020, ve věku 56 let.