O MEDITACI.

O  M E D I T A C I .

/Obsah přednášky dr. R. Steinera - podává Albert Steffen./

     Meditace, jež záleží v tom, že nějakou myšlenku, nějaký obraz nebo náladu postavíme doprostřed vědomí a celou bytostí se do ní vnoříme, působí dále, když člověk usne - i když člověku tento účinek ujde. Nepokračování v duchovním vývoji - praví R. S. - je nemožné, jestliže člověk pokračuje se starou horlivostí ve své meditaci.

     NEJLEPŠÍ BY BYLO PODRŽETI JEDNO TAKOVÉ CVIČENÍ PO CELÝ ŽIVOT, předpokládaje, že je konáme správně, při čemž se ovšem může státi, že děláme sice pokroky, ale nepozorujeme jich. Ty se však mohou ohlásiti podobny snivým obrazům, které může vědomí zachytiti krátce před probuzením. Ty jsou různé podle založení meditujícího, zvláště podle jeho temperamentu, který může klásti více nebo méně odporu.

     Tak se může státi - pokračuje R. S. -, že člověk, který má co činiti s tíhou svého fyzického těla, jak je tomu u melancholiků, probudí se s imaginací rakve: tento obraz poukazuje na jeho tělo, do kterého se musí zase vejíti. Naproti tomu vesele založený člověk, může viděti před sebou bránu, do které vstupuje.

     Obé je tentýž děj ve zření, přiměřeném jejich jinému duševnímu založení. Ale mohlo by tomu být také tak, že andělská postava podává člověku pohár: v tomto obraze se ohlašuje probuzení člověku náboženskému, který ve smyslových vjemech přijímá ještě božský živel.

     Takové prchavé, ale při tom přece jen charakteristické zkušenosti duševní, které vždy nabádají k sebepoznání, následují po večerní meditaci a chtějí duchovního žáka povzbuzovati na cestě k dosažení nadsmyslového poznání.

     Často upozorňoval Rudolf Steiner na to, že na začátku meditace  s y m p a t i e    a    a n t i p a t i e , kterých v obyčejném životě nijak zvlášť nedbáme, se vynořují zvýšenou silou a mohou se dokonce stupňovat na vášně a chtíče, za které by se člověk dříve styděl, které se však nyní nezdají nesprávnými, “ba takovéto vlastnosti se uvolňují s živelnou silou. Proti tomu jest jen jeden prostředek: s e b e k á z e ň”.

     Při tom se ukazuje, že jedna taková vlastnost podmiňuje vždy polární vlastnosti. Například strach podmiňuje nenávist a opačně.

“I když musíme činy některého člověka,” praví Dr. Steiner, “odsuzovat, nemáme kritizovat člověka samého, ale milovat ho. Zdali ho skutečně milujeme, to se nám pak ukáže v okamžiku naší meditace.”

     Patří k správnému meditování, aby člověk nebral s sebou nic ze svých sympatií a antipatií a z duševních starostí s tím spojených, do duchovního světa, který si chce  s v o u   m e d i t a c í   o t e v ř í t i . To je těžké již proto, že člověk může býti úplně bdělým a pravdivým vlastně jen tehdy, když jest “Já jsem”, ale ne když říká: já myslím, já cítím, já chci. Zde spoluhraje vždycky něco jiného: přijatý a vychováním osvojený světový názor, nějaká skupina nebo národ, neprohlédnutý pud, který nám předstírá, že jednáme jako jednotlivá bytost. Do člověka působí Lucifer i Ahriman, dokud nedojde k poznání světa a sebe.

     Ale kdo chce dosáhnouti pravého poznání člověka, musí se neustále snažit “býti k vlastnostem svých bližních objektivní, aby mohl pozorovat a snášeti jejich negativní vlastnosti, aniž by je odsuzoval. Musí proti nim bojovat sám u sebe, kdežto u druhých má nahlédnouti, že takové duševní vlastnosti na tomto stupni možno ještě upotřebiti pro vývoj.”

     Ony jsou sice - praví Rudolf Steiner - něčím pomíjivým a odumírajícím, ale právě proto něčím nutným, protože vedou k utvoření “jakési kůry, aby chránily obíhající životní síly”. A tyto životní síly, které samy o sobě jsou zdravé, nenechávají zdřevěnět, dokud jest ještě naivním sobcem.

     Tři duševní vlastnosti jmenoval Rudolf Steiner:

1. ješitnost a ctižádost,

2. závist,

3. hněv,

a líčil jejich určení, které mají pro vývoj člověka, aby pak ukázal, jak se přemáhat mohou; to je úkol člověka, který se stává bdělým, na rozdíl od toho, kdo stále spí dále.

     1. Astrální tělo člověka nese v sobě - jak říká již toto od hvězd odvozené jméno - síly, které souvisí s Vesmírem a následkem toho sahají daleko za osobnost a působí tedy proti ctižádosti a ješitnosti, které jsou podmíněny  f y z i c k o u    o m e z e n o s t í . R.Steiner vylíčil duševní tělo člověka zachváceného ješitností a ctižádostí v obraze, který nakreslil na tabuli:

“jako kdyby bylo vyšpikováno světelnými paprsky ve formě jehel, jejich jasnost se směrem ven ztrácí.”

“Aby tyto jehly nevnikaly hlouběji do astrálního těla u obyčejného člověka a docela ho nepronikly a neroztrhaly, o to pečuje božský řád světa tím, že z nitra astrálního těla vysílá k okraji síly jako strom ke své kůře a přetváří tyto jehly na ochranný val směrem ven.”

     Zatím, co člověk pronikající k poznání sebe a světa má býti shovívavý vůči jiným, kteří tuto cestu ještě nenastoupili, musí on proti své vlastní bytosti uplatňovati přísnost a tyto předběžně ještě nutné síly proměňovat. On se nesmí ostýchat  vydat se těmto jehlám v šanc, aby tak vyvolal vyšší síly, t.j. takové, které chrání ne jeho, ale druhé.

     Toho nemůže dosáhnout tím, že přímo bojuje proti ješitnosti a ctižádosti - tu by se ještě více zaměstnával sám sebou a dosáhl by spíše opaku. Má se naopak zaměstnávati člověkem všeobecně, studovati články jeho bytosti a jejich spojení s Vesmírem, dospěti přes sebe k Já lidstva a aspoň ve svém okolí býti příkladem objektivního působení. 

     2. O  z á v i s t i  pravil R. Steiner, že jí jsou často zachvácení lidé líní. Tím, že sebe a své výkony porovnávají s jinými, na které nestačí, a tak cítí bolestně jejich převahu, vzniká v astrálním těle zkalení. Není možno je rozjasnit, když je závist poznána, dokud člověk nedospěje k vyšším zdrojům světla. A ty možno najít nejlépe, když se obrátíme k velkým výtvorům krásy, ať to jsou výtvory přírody, nebo výtvory umění. Estetická výchova lidstva nechá závist zajíti. Estetickou výchovou může se člověk blížiti k svému vyššímu Já a tak se naproti jiným udržeti, neboť on je stejně jako oni duchovní podobou. 

     3. H n ě v - tak vylíčil R. Steiner třetí duševní vlastnost, kterou musí přemoci člověk hledající poznání. Hněv staví se před duchovní oko v obraze pancíře, který je ostnatý. Hněv bude zvláště mladé lidi chrániti před zkázou, ale esoterik jej musí přemoci. Učiní to tím, když medituje o všem velkém ve vývoji světa a člověka. Jak mohl by se zlobit a rozhorlovat nad sprostotou, když je ponořen do vznešeného díla?

/ Goetheanum / přel. B.H.