Odpověď pisatelce paní M. na mail: Mám někdy trochu pocit, že se svými karmickými údery až nadbytečně rozštelováváte, že je sama pro sebe příliš komentujete. Pak i tělo je náchylnější k dramatickým poruchám či krizím. K zachycení tichého pocitu pomoci, bezpečí, láskyplnosti duchovního světa Vám možná ta častá emoční rozjitřenost někdy trochu překáží. Použiju možná přehnané slovo - Vaše niterná panika Vám možná právě způsobuje i ty hrozivé sny, o kterých píšete. Spalování nekalého se děje v sebepoznání a harmonii, někdy i v obtížích, ne v rozjitřenosti. Často mám jako vzor Martu: jí stačilo všechno tiše snášet při jasném uvědomění si, že to má v jejím životě očistné místo či výchovný úkol, aniž by musela přesně zjišťovat, z jakého důvodu se tak děje. Pravé a plné poznání v dané chvíli je někdy jen možností a věcí zasvěcenců, my bychom se v některých situacích mohli jen dohadovat... Více či maličko se nám to snad může ujasnit až po odžití určitého času, který naší domněnce dá případně za pravdu či ji naopak vyvrátí - a to je to krásné učení.
Litujete, že jste nepoznala Martu. Tedy pár fotek z věku 94-95 let. Marta v krizích nehloubala složitě a překombinovaně, co a jak se to s ní vlastně děje. Jen poprosila duchovní svět o radu či pomoc a schoulila se do náruče milované Matky boží. Její cesta z nevědomosti a chyb nebyla samozřejmě snadná, postupujeme hlavně utrpením. Za nacistů i za komunistů byla několikrát ve velikém nebezpečí, ale ve všech nesnázích zachovala vnitřní klid a jistotu svaté Boží ochrany. Ve druhé polovině života se uměla nořit do Ohně Lásky Matky vesmíru a Jí vedena, ozařovala duchovním úsměvem celé lidstvo a brala ho do Boží Jednoty.
Bylo i poučné pozorovat během posledních let reakce několika pečovatelek, které k ní jednou či dvakrát do týdne na chvilku docházely: vůbec nezáleželo na tom, zda byly tzv. věřící, natož zda něco duchovního četly. Jedna ne zrovna vzdělaná si jen přisedla na lůžko, objala nabízenou náruč, řekla Vy jste moje sluníčko, u Vás mi nic nechybí, a bylo naplněno. Jiná na Martu neustále navalovala své jepičí problémy, pokroky potomstva či denní programy v domnění, že cosi světodějného uslyší, ale neuslyšela nic. K duši Marty nemělo co z toho dolehnout, a stejně - všechna nenápadná moudra ona návštěvnice přeslechla, nerozpoznala.
Ale co k ní mimo jiné doléhalo až do posledního období, byla hudba. Poslouchali jsme skoro denně odpolední koncert na Vltavě (hudbu raději z rádia než z CD či LP, kdy víme, že s námi poslouchají totéž tisíce dalších a lze se s nimi v tu chvíli současně v představě sdílet), a ač již nechodila a byla na lůžku, tak pokud něco prožívala velice intenzivně, nemohla u toho ležet, posadila se a naslouchala s plně bdělým výrazem.
Marty přítelkyně L. doplnila: Měla dar přirozeně navést svou duši i duše druhých správným směrem uvažování i cítění a ty ostatní směry v nás - rozbouřené, bujaré, ubrečené, zajíkavé... jako mávnutím proutku (elegantním mávnutím své ruky) utišit, umlčet jako neplodné, nedůležité, zavádějící, zdržující....To je to pravé, když se nauka či duchovní věda v laskavé duši tak usadí do esence, že takový člověk nemusí kdovíjak poučovat, citovat, ale řekne to úplně jednoduše. Marty zkratkovitá přímočarost a věcnost pramenící z jejího vyspělého ducha bez okolků do člověka vtišťovala Dobro, aniž by si o to řekl, či si to sám přál - prostě se to dělo. A když toto nezištné, milostiplné člověk na vlastní kůži zažije, už si sám nemůže namlouvat žádné obezličky a obelhávat se. Ta rovina v něm zůstává jako živá, ozdravná a laskavá korekce reakcí, činů, myšlenek... Svou opravdovost, která vycházela z jemně ženského, ale přitom nesentimentálního a nerozbředlého postoje, přitom Marta předávala nenásilně, volně... každý si s tím mohl naložit, jak uznal. Poznala ale hned, když je rozuměno a hovoří se od duše k duši (jak říkala) - to se pak hezky radovala, ale zase jen v děkování a pokoře. Jsou lidé vzácní, jdoucí na veřejnost, a jiní, kteří jen vyzařují.
S přítelkyní Ludmilou.
Autorkou fotografií je Ludmila Zítková.
2024 ©