„On mi to nikdo nevysvětlí“
Napřed jsem si uvědomil jen u jednoho konkrétního člověka, že se sice chce se mnou bavit či si psát, ale přitom nereaguje na mé konečné a nanejvýš obsažné sdělení o oné věci, která se naskytla k nutnému řešení. Tak jsem poznal, že se s ním mentálně míjím a že tento hovor na dané téma je k ničemu. Chtěl mé názory, ale jakmile zazněly a byly mu nepohodlné nebo jen nečekané, jal se mi věc „vysvětlovat“ stále po svém, ale bez logické návaznosti. Hovor nešel odnikud nikam.
Pak jsem si uvědomil, že tak reaguje(oval) vždycky na všechno.
Nakonec mi došlo, že tak více či méně reaguje většina z nás.
Nebude snad na škodu, když se o tuhle svou nově formulovanou zkušenost podělím:
V naší komunikaci a zejména při naslouchání bývá velká ledabylost, ignorantství, mentální rozpatlanost, roztříštěnost, neukázněnost ve sledování jednoho tématu odněkud někam, neúcta k pravdě o něčem, a zároveň sebejistota, nerozeznání plného významu slov, sdělených druhými. Tváříme se jako hledači sebepoznání a pravdy, jsme tím ze sebe snad až opojeni, ale takto k ní často neuděláme ani krok. Slova v hovoru, i ta napsaná v dopise či knize, k nám často plně nedolehnou. Umíme mnohdy naslouchat jen sami sobě, a když druhý nepapouškuje naše náhledy, „vysvětlujeme“ nakonec něco my jemu, ale od něho nic nepřijmeme. Když je takto okamžitě překryjeme sebou, pak se nám nepodaří nakročit k užitečné, vědomé sebevýchově. Jakmile máme dojem, že je sdělován jiný názor (a takový je obyčejně nepohodlný), nebo jakmile jsou použita jiná slova a pojmy, než které sami používáme, okamžitě názor či sdělení druhého přejdeme a překryjeme něčím svým, co na toto téma známe. Pak kolem nás i přátelsky nabídnutá možnost sebezpytování proletí jak šelest vlaštovčích křídel, když jsme zrovna spokojeně zívali „na celé kolo“. Pak je tu trvalé míjení a stálé setrvávání na stejném stupni nepoznání, i kdybychom četli a slyšeli ty nejpodnětnější pravdy. Začíná to drobnými pravdami všedního dne. Odpovíme blízkému člověku na jeho dotaz na zařízení nějaké věci, že jsme to nestihli, i když jsme víc času někde prolajdali či proplkali zbytečně? Svedeme to, že nám úředník vrátil nedoloženou žádost, na ošklivou byrokracii, aniž bychom přiznali sobě či druhému prostě to, že jsme se na to vykašlali? Jak potom chceme procházet karmickými zákonitostmi bez úhony? Prozřetelnosti nelze nadávat do byrokratů.
Je hezké rozebírat si, jen tak pro sebe, původ různých slov. Pravda vznikla od pravit, asi jako hudba (od housti), orba, setba, plavba…, kdysi se i životu říkalo žijba. Písmenka pra vždy znamenají něco pra-vého, prá-vo, prostě ono pra jako počátek věci, který je takový, jaký je, a nemůže být jiný.
Jsme různí a skutečnou podobu pravdy si před sebou zastíráme různě. U někoho se daří skořápku jeho povrchnosti a nenaslouchání prolomit větším důrazem (= tím, že "nedám pokoj a přitvrzuju"), u jiných - mám-li mluvit za sebe - se o to nepokouším, je to každého věc, nemá-li potřebu sebekázně a touhu se sebou něco v té které věci dělat. Tak se i já učím rozeznávat, zda diskuze či polemiky či oponování mají skutečný základ (pak mohu i já opravit svůj názor), nebo zda je nastavován apriorně jen štít frází, nezájmu o význam řečeného, nezájmu o sebepoznání. U sebe rovněž nacházím často situace neoprávněné sebejistoty, i když též vím, že se s tím dá při poctivém úsilí mnoho udělat. Při jakémkoliv vysloveném tvrzení bychom měli mít jistotu že jsme věc probrali v sobě z různých pohledů.
Když se někdo ptá, ale neprojeví touhu skutečně naslouchat a přemýšlet a cosi mi okamžitě „vysvětlí“, klidně téma skončím. Lze jen nabízet, ne vnucovat. Umění naslouchat musí ovládat a uplatňovat ten, kdo se ptá. Nepotřebuju vnucovat a "hádat se", je to na každém z nás. Když mi kdysi šéf oponoval: „A jak mi to dokážeš?“ (a znal mne a tedy mohl vědět, že mu nelžu), řekl jsem mu, že nebudu nic dokazovat, a nechce-li mi věřit, pak že je to jeho škoda, protože nepozná pravdu v této věci. Já osobně že jeho důvěru nepotřebuju, protože vím, jak to je (byla to jen nějaká pracovní věc, ale může to platit obecně). Tedy - nemám potřebu kvůli své prestiži se před někým "obhajovat" víc, než věc jednou pravdivě vysvětlit.
V každé situaci moc záleží, kam až tu ochotu naslouchat a nechat se opravit či obohatit něčím, co nám bylo dosud cizí nebo nepohodlné, posuneme.
Umění vysvětlovat a naslouchat lidi úžasně spojuje. Pochopení pak činí oba šťastnými, protože pravdou se tvoří společné dílo. Záleží na ochotě k názorovému vyprázdnění, než se vyhází ono egoharampádí zbarvené jako zdařilý mimikr. Pak jeden ví, že druhý ví. Pak žije i s jeho poznáním, prožívá si to znovu. Prolínání duší při poznávání pravdy je to nejúžasnější. Neznám většího pozemského blaha.
Ti, kteří vše berou jen jako utvrzování se ve svém, resp. potvrzování svého, anebo jen jako pohodlný nepodložený nesouhlas, nepokročí ani o píď, i kdyby cosi duchovního kutili celý život. A je jich velké procento. Vše začíná u těch nejdrobnějších věcí denního života. Naše poučení, posun, vývoj… záleží na tom, jak v každodenním životě i u zdánlivých maličkostí používáme logiku a jasný úsudek a jdeme-li si s ním poctivě do sebe, abychom o sobě pravdu se zájmem objevovali a ne ji již na prahu svého nitra sebestředně potírali. Záleží to na celkovém ujasnění si, že tu není nikdo od toho, aby nás vedl za ručičku. Jako jsme byli za socialismu zvyklí, že na všechno tu někdo musí být, čekáme, že nám někdo „musí“ cosi vysvětlit. V roce 1969 nahrál Olympic písničku Otázky (v rozhlase ji ihned zakázali, i když nebyla protirežimní, ale to oni nerozeznali). Text Pavla Chrastiny neustále vznáší otázky na kohosi, například – kolik je na světě cest a která z nich má mne vést…, a pak zklamaně a vyčítavě dodává – a odpovědi tý se nedočkáš. I když jsem měl Olympic od samého začátku rád, toto byl příklad totální osobní pasivity ve stylu „světe starej se“. Ono poctivé hledání nám samo otevře dveře k odpovědím, které přijdou v pravý čas. Někdy je to s naší duchovní cestou asi jako se zdravým člověkem, který se někam postaví s miskou a čeká, kdo mu co přistrčí pod nos. Hledí jen tupě před sebe, nevidí pak ani skutečné lidi a jejich tváře a oči, vidí v nich jen zdroj něčeho pro sebe. Poctivé hledání nám naopak otevírá často nejprve uši, pak oči. A je-li hledání ještě poctivější, začnou chodit nejen odpovědi teoretické, ale i živě prožívané. A ani se nenadějeme – a už jsme na cestě.
2025 ©