1 Láska znamená, že naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí.

 

2 Láska dává přijetí lidské duše do božské náruče.

 

3 Láska je jediná věc na světě, která dáváním neubývá, nýbrž přibývá.

 

4 Láska je vždy trpělivá a nechce sklízet štěstí hned. Je vydávána i v době, kdy žijeme utlačeni svými životními břemeny.

 

5 V srdci člověka má láska místo takové, jaké jí člověk uvolňuje.

 

6 Země je nejen naší kolébkou, nejen rušným bojištěm, nejen stále otevřeným hrobem, ale i alchymickou tavírnou lásky a stále rozsvíceným oltářem. Co z toho si vybereme?

 

7 V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznějící s vyšší vůlí. Aktivním jednáním, jehož výsledky předáváme Bohu, aby je sám vedl podle své Vůle, se uvádíme do souladu se svým osudem.

 

8 Tak jako se slunečnice natáčí za sluncem, naše duše nechť se natáčí za Bohem v každé době a za každých okolností.

 

9 Pravda bez lásky ubližuje a ochromuje, pravda s láskou vykupuje.

 

10 Vzdávejme se božské Lásce bez výhrady celou podstatou své duše. Nechť jsme sluneční pochodní lásky a osvěcujeme životy druhých lidí.

 

11 Kdysi jsem viděl jednu úspěšně maminku, která se právě vrátila, málem celá rozplynutá, z jakéhosi kurzu Týden s láskou. Nadšeně vyprávěla, jak to bylo úžasné, ale nevšimla si, jak jí její desetiletý syn po týdenní odluce dává z pokleku vedle křesla hlavu do klína a touží po pohlazení nebo aspoň jednom hezkém pohledu a slově. Nedočkal se. Maminka nadšeně poučuje okolí, co je to láska.

 

12 Podle astronomů existuje hvězda ze samých diamantů. Kolik lásky, krásy a vůle musely vynaložit duchovní mocnosti, aby takovou hvězdu vytvořily. Kéž by se naše nitra alespoň malinko podobala oné hvězdě.

 

12 Není počátek posvěcení i v obyčejném prožitém pozdravu a lidské pozornosti?

 

13 Sami, ač mnohdy nedokonalí a hříšní, žádáme pro sebe boží lásku, smilování, odpuštění. Žádejme to nejprve pro druhé a dostane se toho i nám.

 

14 Každý, kdo přináší lásku předem, sám od sebe, ne jako reakci na něco libého, bude sklízet lásku i tehdy, když mezi dobou uzrání plodu lásky přijdou dny vichřic bolu a deště pláče.

 

15 Jsou poutě, které jsme poctivě konali, ale teprve na jejich konci sklízíme to, co pro nás Pán už na začátku připravil.

 

16 Celá tisíciletí nás dělí od dob, kdy lidstvo rozumělo řeči stromů i vánků, hvězd i moří. Zevšedněl nám dnes nebeský azur, zrcadla potemněla, mnohá srdce zkameněla, z hvězd zbyla jen světélka pro oči. Nebe oněmělo, protože jsme pokorně tázavé pohledy zaměnili za chtivou dobyvačnost, tiché naslouchání za křik duše, šepot v chrámu za hluk reprodukční techniky a umění za mnohdy agresivní, mrazivé nebo vulgární umělecké padělky. Bylo to zbytečné? Vymklo se snad Prozřetelnosti něco z ruky? Ne. Tímto sestupem na dno propasti zemského bytí nabýváme nutné vnitřní svobody a tím i schopnosti vědomé volby dobra a zla. Jsme již zodpovědní za sebe, za svůj vývoj. Dobro, ke kterému se propracováváme těžce a vědomě, má nekonečně vyšší hodnotu než ona prvotní liliová nevinnost dětských kojenců na úsvitu lidstva, která nebyla ničím zasloužená.

 

17 Osobní prosebné modlitbě například za něčí polepšení či uzdravení dodává větší kvalitu, když se při tom sami stáváme láskou. Pak ji vysíláme přirozeně, kam je to zapotřebí, a nečekáme okamžité výsledky. Cítíme-li tedy potřebu modlit se za něco konkrétního pro sebe nebo pro druhé, a je to lidské, pak spíš jen za dodání síly k projití tím. K prosebnému postoji je tedy lepší rovnou si ty síly či kvality v sobě navozovat a vysílat – buď druhým, nebo i svou budoucnost prosvětlovat vírou, že jsme trvale v Boží ruce. Pak bude každý výsledek dobrý, budeme šířit do budoucnosti světlo naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, vztahy a okolnosti.

18 Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny hmotně na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy byli oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina, o krok před lidstvem. Byl jedním z nich. Svoji niternou komůrku můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování, i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.

 

19 Láska k Bohu znamená, že Jeho Láska zažehuje odlesk sebe samé v naší duši, začíná v nás žít a měnit náš poměr k sobě i ke světu: začínáme se vědoměji pociťovat jako součást plánu kosmické evoluce a jejích hodnot a dějů… Je to stav, jako když je ztroskotanec po marném zmítání se vyvržen na teplý písek a pocítí sluníčko a úlevu. Bůh na tento náš stav trpělivě čeká.

 

20 Druhým můžeme být k užitku zejména v těch oblastech, kde jsme něco sami dokázali, vypracovali. Okolí si nás pak najde.

 

21 Od Boha neustále žádáme zázraky, zásahy či důkazy – ale kdo má komu dávat důkazy? Spíš my Bohu o své lásce, oddanosti, důvěryhodnosti, pokoře, trpělivosti…

 

22 Milujme Boha proto, že jsme jeho lásku dostali, ne abychom ji dostali - to by byl obchod, ne láska.

 

23 Duchovní pokrok spočívá i ve vděčnosti vyšším bytostem. Tím tvoříme nejen s lidmi, ale i se světem vyšším pravé šťastné společenství.

 

24 Ještě ve středověku jsme si mohli mnohé vymodlit. Dnes si to musíme plně odpracovat a modlitba má tu práci doprovázet. Kdysi jsme planuli láskou k Bohu - vyvíjeli jsme duši cítivou. Dnes osvědčujeme lásku vědomou prací. Dřív jsme dobro uznávali, milovali a modlili se za něj, dnes se ho učíme uplatňovat vědomě v nejrůznějších situacích. Dříve - láska v srdci, dnes - láska v praxi.

 

25 Nemáme-li lásku, a i to se často stává a je to lidské, musíme jen trpělivě prosit a čekat a opatrně zkoušet, ne chtivě a násilně, to by vyvolalo jen iluzi lásky a ta se později rozpadne. Láska je i v tom, že uděláme něco dobrého, co ostatní dělat nechtějí. Nemusí být jen jakýmsi závratným nadpřirozeným citem a prožitkem.

 

26 Někdy je láska i v trpělivosti, touze po nápravě, po pomoci tomu, kdo to potřebuje, ve vykonání dobra, za které nesklidíme vděk ani uznání a počítáme s tím, nebo v upuštění od odvety.

 

27 Lásku nelze jen, jak se na některých kurzech dělá, kamsi komusi na povel vysílat asi jako prasátko ze zrcátka. Její navození není věcí mechanickou ani věcí sebezálibného rozkochaného citu, ale dlouhodobého poctivého zrání.

 

28 A co je (také) láska? Lépe než poučovat, je občas setřít pot z čela druhého, nebo ho naopak zahřát, má-li husí kůži na duši, ukázat, jak se zapřahá do pluhu. Své pole ale musí orat svým pluhem, nemůžeme mu půjčovat svůj.

 

29 Existuje cvičení na pomyslný džbán emocí. Ten si pro sebe namalujeme s představou, že do něho padá veškeré naše emoční prožívání (láska, radost, smutek, vztek, křivda...). V hrdle se zachytí nejhorší emoce (vztek, závist...). V břiše džbánu jsou spokojeně uloženy naše příjemné emoce. A až dole, u dna, je láska. Ta je nedostupná přes to vše nad ní - sympatie a antipatie, libé a nelibé. Tedy je zapotřebí poznávat a rozpouštět to vše nad ní. Pak se láska zaskví v ryzí síle.

 

 

30 "Láska překrývá množství hříchů" a milující, byť občas chybující, žije plodněji a radostněji, než studený všeuměl a vševěd.

 

31 Láska je základním principem veškerého života a směřuje k ní, byť s velikými oklikami, veškerý vývoj světa.

 

32 Bez lásky a souladu, který přináší, je vše matné, mrtvé a bezúčelné, protože v lásce kotví veškeré dobro, veškerá krása, svatost, čistota a smysl bytí.

 

33 Jen láska vyvíjí duchovní vnímání.

 

34 Nepomohou cvičení, vzniklá třeba před tisíciletími a tisíce kilometrů daleko, nejsme-li hodní a laskaví na člověka, který žije dnes vedle nás.

 

35 Lásce se neslouží, ta se žije.

 

36 Pravá oběť nikdy nenazve samu sebe obětí. Je činěna vskrytu.

 

37 Jen myšlenka, která se stává ideálem, nás oživuje a dává naší duši křídla.

 

38 Často zapomínáme, že tu nejsme proto, abychom někoho napravovali. My máme milovat, napravuje Bůh.

 

39 Nelze mít jakousi pomyslnou "velkou lásku" a jednat v drobnostech opačně. Láska nemusí začínat pocitově, ale třeba trpělivým snášením svého utrpení či chyb druhých.

 

40 V pravém učení nejsou sliby brzy dosažitelných lákavých cílů, ale spíše učení se ukázněnosti, pokoře, orientaci v kosmickém zřízení, pěstování sil, opírajících vývoj náš i druhých a hlavně přivádějících nás k onomu největšímu kouzlu všech kouzel - k bratrství a sesterství sjednocující lásky.

 

41 Neosobní láska je klíčem veškerého duchovního života. Nelze si ji však navodit jen z chtění "postupu" nebo že "se to má". Má oprávnění jen v sobě samé. A nemáme-li ji, musíme si to přiznat a trpělivě o ni prosit a čekat a opatrně a klidně hledat. Ne chtivě či násilně, to by vedlo jen k iluzi lásky. Důvěřujme lásce samé a ona nás k sobě dovede.

 

42 Někteří nemilujeme druhého, ale jen se kocháme svým citem k němu. Podobně ke zvířeti. Poznáme to podle toho, že takovouto svou „lásku“ podmiňujeme vděčností druhého člověka nebo poslušností zvířete.

 

43 Zachování si laskavosti, dobrotivosti, harmonie, sledování osudů světa i pozornosti k citům a potřebám druhých lidí i při našich bolech a těžkostech nám spolehlivě napovídá o tom, nakolik jsme skutečně vstoupili na duchovní cestu.

 

44 Čistá láska se nedá pochopit rozumem. Marně bychom hledali její původ, stačí věřit, že lásku stvořil Bůh, který řídí vesmír.

 

45 Je lepší být potravou druhých, sytit je pochopením, laskavostí, radou, vcítěním, než se sebevědomě opájet svými dobrými skutky, mystickými zážitky či nastudovanými znalostmi.

 

46 Žijeme a konáme-li ne s pocitem oběti, ale s láskou, pak jdou věci snáz a i když něco dopadne jinak, nepovažujeme to za podvedení.

 

47 Mezi starými druidy žily i takzvané „kněžky domácího krbu“. Domácí práce byly vykonávány jako modlitba, s vědomím jejich posvátnosti. Nemělo by nám to něco říci? Vždyť i láskyplná kněžka dnešní domácnosti může svým blízkým prozařovat připravené jídlo aurou své lásky a pohody. Když žena vykonává svou práci pro rodinu láskyplně a připravuje čistou a harmonickou domácí atmosféru, stává se – a snad to nebude znít podivně - novodobou kněžkou svatého oltáře své domácnosti. I ona slouží druhým, jako kněz. Je na muži, aby jí k tomu vytvářel co nejlepší podmínky, oporu a zázemí.

 

48 V zasvěcovacích mysteriích dávného Egypta bylo možné, aby ten, kdo někoho zabil, vyhledal duši zabitého na onom světě, projevil mu opravdovou lítost a poprosil o odpuštění. My jsme již schopnosti jasnovidu pozbyli. Přesto však můžeme zahladit vinu a tedy i karmu ještě před tím, než se začnou spřádat nové osudové okolnosti. Jak? Princip je tentýž: Jen láska a vůle k činu smývá dosud neprojevené vyrovnání dřív, než se uchytí ve vnějším projevu. Máme tedy tutéž možnost i bez schopností jasnovidu.

 

48 Pokora prohlubuje veškerý náš citový život a otevírá nová poznání.

 

49 Bůh k nám přichází i člověkem, který nás čistě miluje.

 

50 Konáme-li dobro neosobně a se skutečnou láskou, pak nejsme dotčeni, když se ve viditelném světě mine cílem. Bylo-li to skutečné dobro, pak bude neviditelně působit dál.

 

51 Staroegyptský bůh Anubis, který vítal zemřelé na onom světě, je pak doprovázel k Usirovi. Tam probíhal obřad vážení srdce. To se vážilo proti pírku pravdy a lásky. Srdce mělo být lehké, nezatížené špatností. Bylo-li srdce těžké, nesmělo postoupit k nebesům.

 

52 Jen čistá ústa, nevypouštějící odpadková, vulgární, prospěchářsky vypočítavá, urážlivá, lživá, ponižující  či smyslná slova, mohou účinně vyslovovat slova modlitby, lásky či prosby. Nečisté slovo je jako obousečná zbraň, která ubližuje okolí i zabíjí náš vnitřní život.

 

53 Nezištné dávání lásky mění naše osudové dispozice, aniž bychom sledovali jakýkoliv osobní cíl. Můžeme uvažovat o postojích, náladách a situacích svých životů s obdobným principem. A k čemu dojdeme? K něčemu osvobodivému. Možná k tomuto:

- Třeba rozpoznáme, kde se zbytečně pachtíme s něčím, co může běžet samo.

- Poznáme, že láska se po pádech znovu zvedá, zatímco sobectví zůstává uraženě nebo zlomeně ležet.

- Poznáme, že se někdy honíme za klidem a ne a ne ho dohnat. Proč? Lze ho nalézt tam, odkud vycházíme, ne kam spěcháme. Cíl je na počátku, v našem středu.

- Poznáme možná ošidnost módní psychoterapeutické zásady - jít si pevně za svým. Jenže často nevíme, co je to to "své" a zda jdeme správným směrem. Někdy jsme různými psycho-servisáky chváleni, že razantně a samostatně "jdeme za svým", ale je to jako když bychom se zavázanýma očima přeběhli úspěšně křižovatku a pokud přežijeme, pak jásali, jak jsme dobří.

- Poznáme, že ani duchovní vzdělání není vždy kvalitou. Záleží na kvalitě člověka: Na pohnutkách, proč po tomto poznání toužil, proč ho získával a jak ho použil. A nejen v teorii, ale v celém jednání.

- Poznáme, že nesentimentálním dáváním se rozšíří naše duše do pestrosti, do pochopení, do terénu světa. Duši jako nástroj jednání pak prostupuje a zušlechťuje moudrý duch. Toto je podstata slova produchovňování.

- Poznáme, že vysílané se pak stává duchovním majetkem celého světa a máme pocit, že všude ve světě je to blízko.

- Co ještě poznáme? Jistě si najdeme i sami energii k vyhledávání toho, co můžeme poznat.

 

Po každém zamyšlení, modlitbě, prosbě, meditaci poděkujeme božským bytostem za jejich pomoc, posilu a posvěcení a poprosíme o jejich další ochranu, posilu v dobrém, inspiraci či podporu.