/Z mailu kamarádce/ Bývá často ošidné si myslet, že někdo, kdo je navenek hodný, laskavý, či se dokonce zajímá o duchovno, tak že už je kdovíjak pokročilý a má postup zaručen.
Napadá mne příklad, který jsme měli oba u nosu: Tvoje kolegyně v práci se Ti taky jevila (či tehdy byla) přívětivá, nezištná, moudrá, umějící rozebrat věci a jasně reagovat, zajímala se o duchovno… I mně se jevila inteligentně pohotová, vyrovnaná, dychtivá poznání, milující přírodu, zdánlivě dobře čitelná, s hezkým smyslem pro humor… No duchovní žák jedna radost.
A vidíš, či vidíme oba: To vše bylo na hliněných nohách, byla to nástavba na zkažených základech. Došlo k jiným situacím, kdy neprobíhá vše po jejím, a nezůstalo jí z toho nic. To vše se u ní projevovalo za předpokladu, že druhého „má“, že s ním manipuluje, že ho “dostala“ k dispozici, že je jeho ovladatelkou (byť i skrytě, nenápadně). Jakmile nastaly jiné situace, vyžadující trošičku sebezapření, došlo na její další rysy. Když skončila pohoda a Tvá poslušnost, byl z ní sobec, usurpátor, soutěživec, rafinovaný manipulátor… A odtud se budou vyvíjet její další osudy. Né z toho, kolik nakoupila či přečetla Bruntonů, Pogačniků, Steinerů atd. Zpětně vidíme, že její myšlení, cítění, řeč a vůle nebyly v souladu. Ty dobré rysy musí být postaveny trvale a nezviklatelně do služeb celkové dobroty, jasnosti ducha, moudrosti, opravdovosti člověka. Musí být jimi prokořeněn do hloubi. Podobných případů propadnutí do nectností jsem viděl dost i u různých duchovních autoritativních vůdců, vystavujících na odiv své schopnosti. Snáze to ovšem vidíme u druhých, než u sebe.
Jakmile se libě skvíme v nějaké pohodě a stáváme se jejími lehkomyslnými a nevděčnými uživateli, Prozřetelnost pootočí naše poměry jiným směrem, kde se najednou projeví naše nepropracovanost, naše nectnosti… I proto je ošidné odhadovat, jak je kdo „daleko“ či „vysoko“.
Ocitáme se někdy v situaci, kterou neumíme řešit přijetím, pokorou, láskou, vzdáním se něčeho… a nastupuje naše tvrdost nebo sebelítost, zhrzenost, ironie, výčitky okolnostem. Nepřijali jsme nový díl karmy. Najednou po duchovnu ani stopy. Balónek splasknul. Andělé, se kterými jsme se domnívali hovořit či je mít k dispozici, byli jen ze staniolu, energetická nabíjedla jsou k ničemu, metody a techniky komerční spirituality byly jen nafouklým nic, „pánbu“, se kterým jsme byli jaksi „jedna ruka“, přestal pomáhat. Poté, co jsme se snad roky hnali s niterným humbukem do jakéhosi duchovna, vidíme, že nevíme, co to to duchovno je. Pýcha předchází pád, duchovní pýcha předchází duchovní pád. To jsou ty schody, které musíme jeden po druhém pod sebou vypracovat, a na nich lze teprve bezpečně a zaslouženě spatřovat a žít kousíčky světa Ducha. A zjišťujeme, že není žádné nadpřirozeno, že metafyzické se nám stává přirozeným denním životem. (Když se mne jednou po přednášce ptali, zda záhadný jev v domě posluchače mohly způsobit nadpřirozené síly, odpověděl jsem jednoduše, že na žádné nadpřirozeno nevěřím a že to mohli udělat obyčejní skřítkové nebo víly.)
Předčasné, zvědavé, senzacechtivé, kariéristické, nepodložené zduchovnění postrádá posvátnost, harmonii, úctu a vede jen k fanatismu, zapouzdření se do sebe a k duchovní pýše.
Symbolika toho, co nás potkává, hovoří někdy až polopaticky. Kdysi jsem míval závratě. Jasně: chtěl jsem ze svého egoismu moc vysoko, ale neudržel jsem se tam bezpečně. Jedna známá, která se sobecky domnívala urychlovat svůj vývoj virgulkou a různým namyšleným falešným duchovnem či psychotronikou, si dostavovala chalupu, která měla sloužit i jako ašram (spíš sídlo čarodějnic). Když uvnitř cosi upravovala až nahoře pod střechou, kam se vydrápala po vysokých štaflích, štafle jí ujely a ona se okamžik držela rukama trámu kdesi ve výšinách. Tam ale člověk bez podpěry pod sebou dlouho nevydrží. Pak následoval pád a nemocnice. Všimněme si, že často hledáme a děláme jakési duchovní praktiky jen ze sobecké pohnutky být duchovně úspěšní, stáváme se manažery svého vývoje, jako by to měla být majetkově prosperující firma.
Teprve správným budováním si podkladů v obyčejném životě začíná, či jednou bude začínat, ta skutečná duchovní cesta trpělivého, namáhavého, důvěřivého karmického tříbení, nových bolavých situací a nárazů během inkarnací a učení se důvěře k vyššímu vedení.… Často vše hezké člověk rázem ztratí, octne-li se v jiné situaci. To platí samozřejmě pro nás všechny, pro každého v něčem jiném. Odtud se počíná odvíjet duchovní cesta, pokud chce člověk jít cestou nesení kříže, přijetí bolesti a odříkání, cestou víry, naděje a lásky, i touhy a trpělivosti, jasného myšlení a dobré vůle. Pak platí ono "Jho Mé jest sladké a břímě Mé lehké."