SANITKA

Článek z místních novin z počátku devadesátých let, o kterém se hned zmíním, je  typický pro styl informování našich médií za posledního čtvrtstoletí, i pro to, co většina lidí chce slyšet. Připadá mi, jako by po zániku někdejšího předlistopadového  psaní ve stylu, jak je vše krásné, mnohá média nepochopila svobodu a jen toho co nejvíc převrátila v opak. Resp. "pochopila" svobodu tak, že si užijí beztrestného škaredění se. Pak i oprávněná kritika něčeho zanikne ve všeobecné vřavě nespokojenosti se vším.  

Počátkem devadesátých let jsem na své tehdejší pracovní pozici byl při slavnostním uvedení do provozu první luxusní sanitky, dovezené píseckou nemocnicí z Francie. V porovnání s pomalými, poruchovými a těsnými dvanáctsettrojkami, hlavně však zcela nebo téměř nevybavenými, byla velká sanita Renaultu s množstvím přístrojů něco nevídaného (v porovnání s nynějšími byla  z dnešního pohledu i tak relativně skrovná). Mnohé, co se jinak mohlo dělat pro pacienta až v nemocnici, dalo se nyní dělat už v sanitě, a byly tak zachraňovány životy mnoha lidí, kterým šlo o minuty (tedy to, co je dnes běžné).  Zástupce nemocnice v krátkém projevu vyčíslil obrovskou sumu (i vynakládání těchto sum je dnes běžné), kterou za to nemocnice zaplatila, a jen okrajově zmínil, že pro onen rok je tím velká část rozpočtu vyčerpaná a tedy že již nebudou do konce roku probíhat menší nákupy drobností jako například sekyrek. V místních novinách se druhý den objevil poplašný článek s hrůzostrašným titulkem Nemocnice nemá už ani na sekyrku. Stylem kam až jsme to dnes dopracovali se rozebíralo, co vše chybí, pomíjel se ale stav před pár lety, například i stav budov nemocnice (několik desetiletí neopravovaných) a jen okrajově byla uvedena zmínka, že v této situaci si nemocnice dovolí koupit jakousi předraženou sanitu. Lid městský i z okolního venkova trnul hrůzou, co se to dnes děje, a lál vedení nemocnice a vůbec komusi nahoře. Neb náš lid rád laje, aniž by se chtěl seznámit se skutečným stavem věcí. Jak smutně "prorocký" byl styl tohoto článku, který v malém předznamenal chronický zánět psychiky většiny našeho národa. Obvykle "nejhrdinštější" ve statečném nadávání na všechno byli ti novináři, kteří ještě nedávno vše servilně chválili.

To se ještě nevědělo, že ledacos z bohatého zdravotnického vybavení sanity bude brzy rozkradeno. Neodnášelo se to domů, ale zdravotníci si tím patrně vybavili vlastní pracoviště, aby mohli lépe pomáhat. Budiž, ale i tak je to krádež. Ale další náš typický rys: Jen se o tom šuškalo, nikdo nic nešetřil, nikdo nežádal zjištění a potrestání viníků. Nyní jsem narazil na rozhovor s Ivo Gabalem, kde situaci vyjadřuje přesně: svobodné poměry otevírají větší možnosti zlodějinám, ale zlo se musí označovat a prosazovat dnes a denně, i to je součást našeho občanství. Část rozhovoru si ocitujme:

Když se na tuto dobu podíváte dnes s odstupem, naplnilo se vaše očekávání?

Určitě, více než jsem si dokázal představit. Neuměl jsem si představit, že za 10 let budeme v NATO, za 15 let v EU a za 25 let se budeme spolu hádat, zda být součástí západního světa, EU a NATO je “dobré".

Kdo se podívá na vojenskou agresi Ruska, která dopadá na Ukrajinu z Kremlu, jen pro to, že si Ukrajinci chtějí svobodně rozhodovat o své budoucnosti, musí vidět, jak daleko jsme se z nesvobody a vazalství dostali, směrem k určování vlastní svobody i schopnosti ji uhájit a bránit. Kvalitativním rozdílem je, že sice těžko, ale přeci jen krok za krokem prosazujeme nadvládu práva nad vším, zejména politikou, na rozdíl od světa, kde právo je vůle nevyzpytatelného vládce.

Jsme opravdu jinde, systémově jinde, jakkoli nám to dosud nefunguje správně, natož spravedlivě.

To, co jsem si také nemyslel, je paradoxní fakt, že demokracie a svoboda jsou malinko permanentní krize a její překonávání, v ekonomice i v politice. Vývoj jsem viděl špatně, nikoli z mrtvolného poklidu, do uspořádaného proudu, ale bylo to ze stoky na rozbouřené moře. Demokratický systém je otevřený riziku chyb i vypočítavosti a zlodějnám, ale dokáže je řešit a přeci jen potlačovat zlo. Ale musí se to prosazovat dnes a denně a nesmí se usnout na vavřínech, jinak o svobodu a schopnost překonávat krizi a potlačovat zlo přijdeme.

Myslím taky, že se za to čtvrtstoletí změnil i samotný kapitalistický systém, hodně ubylo protestantské morálky a hodně se přidalo na chamtivosti a touze po penězích i za cenu bídy druhých. Ale to se prostě změnil svět, do kterého jsme přišli jako nováčci, jako Alenka v říši divů. Leccos jsme viděli idealisticky a realita nás zaskočila svou dravostí a syrovostí.

Dnes se trochu bojím, že nás v budoucnu čekají i těžší zkoušky, pokud jde o naši vůli svobodný svět podporovat a bránit. Díky působení mojí ženy v čele evropské diplomatické mise v Iráku vidím tyto hrozby více zblízka, časově i prostorově, a nebude to snadné.

Co vás za posledních 25 let ve vývoji České republiky nejvíce zklamalo a co naopak nejvíce potěšilo?

Asi nejsilnějším a šťastným okamžikem po listopadu 1989 byl moment, kdy jsme dostali a dosáhli na pozvání do NATO. Po pádu komunismu druhý zlomový bod. Dost jsem na této věci spolupracoval a tvrdím, že jsme dosáhli něčeho, na co nedosáhli naši dědové v Mnichově, ač připraveni bojovat, co jsme diplomaticky nedokázali a prohráli v Jaltě, co jsme vlastními chybami a zmatením pokazili v letech 1946 a 1948, a o čem jsme marně snili v roce 1968.

Ano, dosáhli jsme uznání a garance, že patříme mezi západní země a že jim stojí za nás bojovat. Ten večer jsem jako za studentských let stoupal Nerudovkou a v každé hospodě jsem si dal malé pivo. Vstup do NATO nebyl vůbec samozřejmý ani garantovaný. Rozšíření nemělo mnoho příznivců a zastánců, na východě i na západě. Hodně pomohli mnozí Češi v zahraničí, naše tehdejší diplomacie, ale zejména prezident Havel osobně.

Zklamalo mne zničení Československa. Československo byl jiný stát, svou geopolitickou vahou, svým respektem i svou pozicí v překonání studené války a sjednocování Evropy. Potěšilo mne ale, jak k sobě máme se Slováky i dnes blízko. Rozumíme si, a nejen jazykově. Potěšilo mne a těší, jak daleko jsme se v prohlubování charakteru západního demokratického státu dostali a naopak jak si i po letech stále na poměry a nezřídka oprávněně stěžujeme, aniž bychom s tím prakticky něco dělali.

Netěší mne jak se nepovedená privatizace a právně nezajištěná vlastnická transformace a tunelování privatizačních fondů a bank proměnily v rozšířený a dost oprávněný pocit nespravedlnosti, a to nejen majetkových nerovností, ale v důsledku korupce prakticky univerzálně.

Klausova transformace vyvolala atmosféru, že jakýkoli způsob zbohatnutí, byť nelegální, je legitimní. Což mnoho lidí vede k pocitu, že privatizace byla státem posvěcená zlodějna, čemuž Václav Klaus svou prezidentskou amnestií nasadil korunu a dal zcela zapravdu. Na dlouhou dobu se zničila důvěra v možnost čestně zbohatnout a naopak se posílil pocit i stav faktické beztrestnosti pro určitý typ kriminálního jednání.

Na neúspěchu penzijních fondů je vidět, jak zdevastovaná je důvěra lidí v důsledku kupónové privatizace. Zavrženíhodnost Klausovy amnestie není jen ve faktických špatných úmyslech, které tam možná opravdu byly, ale zejména v tom, na jak dlouho podlomila amnestie důvěru ve spravedlnost a férovost a důvěryhodnost vlastnictví, práva a politiky.

Naopak po 25 letech mne potěšil letošní razantní nástup mladé generace občanských aktivistů do komunální politiky. A paradoxně jsem byl šokovaný z mohutné synergizující reakce české společnosti k poctě Václava Havla po jeho smrti. Byl to, navzdory ztrátě, nevídaně silný a trvale sjednocující vklad do identity této země a české společnosti.

A když už zmiňuji Václava Havla, je především jeho zásluhou, že v dnešní krizi vyvolané Ruskem jsou baltské země i Slovensko zabezpečeny Aliancí. Teprve pražský Summit NATO bezpečnostně konsolidoval střední a severní Evropu a otevřel cestu k rozšíření EU. Bez Havla by toto rozšíření, zejména o baltské státy, ani summit v Praze nebyly možné. To říkám se vší odpovědností. Byl to politický “majstrštyk”.

Co byste České republice popřál do příštích 25 let?

Snad to nebude znít jako drzost, protože je to nepochybně stále platný program: Nebát se a nekrást! Přál bych si, aby nám v nesnadných letech nechyběla vůle spolupracovat a sebevědomí nést - bez skuhrání - svůj díl odpovědnosti za evropskou a atlantickou civilizaci.