Umíme přijímat zkoušky? A rozeznat je? To bývá ještě obtížnější.

Nebývá to snadné, ba je to asi jedna z nejtěžších věcí. Někdy je nejtěžší právě to, že zkoušku nedokážeme rozeznat. Některé zkoušky jdou až na dřeň naší osobnosti. Ani toho se ale nelekejme! Zlo musí přijít, aby bylo poznáno. Musí se projevit v úrovni, ve které působí. Naším úkolem je odhalovat jeho tvář a oddělit se od něho. Síly, které jsme pěstovali a nechali vyzářit na okolní bytosti, nás poznamenaly natolik, že jsme na ně citliví i z druhé strany – ze světa k nám a zraňují nás. Přijímejme je s pokorou a odevzdávejme je Kristu. Ten je přijme, vždyť jeho Láska přišla na svět, aby pomáhala odpouštět a rozpouštět zlo, které jsme si vytvořili. Jeho Láska může osvobodit duši a srdce každého z nás a v každé době. Odevzdáme bolest či rozhořčení Kristu jako svému božskému Bratru a naše duše zůstane na chvíli prázdná, bude se nám zdát, že milost uklidnění nepřichází. Ale Kristus čeká, až duše vybojuje vítězně svůj boj se zlem, až si ho poctivě uvědomí. Nic z toho nesmí v duši zůstat. Kristova síla působí v duchovním Já člověka a tím člověk svou duchovní vůlí odstraňuje zlo ze své duše. Pak přichází Milost. Duše je naplněna Kristovou Láskou, nejen naplněna, ale zaplavena, že v ní není místo pro jakoukoliv negativní myšlenku nebo cit. Je prozářená láskou, která působí i na rozpouštění zla v okolí. Takovéto chvíle posilují naši duši k dalším zkouškám. Každá prožitá zkouška dává duši síly, aby nehledala pomoc a inspiraci ke svému jednání jinde než v Kristu, aby se netrápila nánosy minulosti a nesnažila se jen prolhat ke správnému řešení životních situací a křižovatek.

         Mnozí máme představu nebo neurčitý pocit, že  bychom měli Kristu nějak sloužit. Lepší je ale nechat si od  Krista sloužit. Čeká na to. Vše mu můžeme svěřit k řešení, či přesněji – k inspiraci pro naše řešení. Kdysi jsem měl na někoho ukrutný vztek a líbilo se mi v něm, nehodlal jsem se ho vzdát, ale ani jsem s tím nechtěl usnout. Před spaním jsem tedy poprosil Krista, že to sám nezvládnu, ať pomůže. Za chvilku, již v polospánku, se mi s úlevou zazdálo, či snad to byla mžiková vize, jak odkudsi shora padá do mého nitra trocha neškodného popela, který zbyl z mého spáleného vzteku. To bylo polopatické, ale musíme se učit tomu věřit i bez takovýchto poukazů, sami ze sebe.

         Posilují-li v nás svízele a pohromy důvěru v boží řízení, pak plní svůj účel a následky nebudou takové, jak se snad zprvu jeví.