VZHŮRU ZA LYSOHLÁVKAMI A ANDĚLY? – MANAŽERY SVÉHO POKROKU?
Šilháme někdy po jakémsi duchovnu, ale nevíme, proč nám nic takového nejde? Tak se na to teď kouknem pořádněji, ano? To by v tom byl čert…, a on tam taky většinou je. A sami si ho hýčkáme. - Cíle svého pokroku si často nestanovíme na základě poctivého sebepoznání, bolavého procítění svých nedostatků a touhy po pravdě, dobru a kráse své bytosti, abychom to vše mohli radostně rozdávat dál. Místo toho si „pokrok“ jen plánujeme ze svého egocentrického uzavření, asi jako když uvažujeme o nákupu šperků či jiných zkrášlení svého půvabu a šarmu pro oslnění okolí. Mnozí se tak stávají jen manažery svého vývoje a pokroku, starají se o školení, stáže, exkurze do úspěšných podniků (duchovních, podobně jako výrobních či obchodních), o techniky meditace, relaxace, nabíjení energiemi či vibracemi. U někoho to zpočátku je snad pochopitelné jako stádium vývoje, ale tuto fázi je nutné co nejdříve rozpoznat jen jako další hru našeho ega a opustit ji.
Primární musí být naše touha po Bohu a láska k Bohu („milujeme, protože nejprve On miloval nás“ a protože je milováníhodný, protože je naším stvořitelem, trvalým udržovatelem a jedinou konečnou spásou), naše láska k dobru (pro dobro samo, tedy ne jako prostředek k osobní spáse), naše láska k pravdě (která je jako jediná samospasitelná a je zákonem sama pro sebe), naše snaha o zvládání vztahových situací i svých zlozvyků, snaha o sebepoznání – a teprve když jsme si toto ujasnili a snažíme se tím alespoň trošičku žít, teprve pak se snad můžeme bezpečně porozhlédnout i po nějakém setkání či přednášce. Pak snáze rozpoznáme opravdovost od padělků, od reklamy na pokrok, na spásu, nabíjení apod.
Dejme si několik příkladů:
I když nemám rád výklady toho, proč se někomu něco přihodilo (většinou se nad něho stavíme jako ti lepší a chytří), tentokrát mi to nedalo: jedna příhoda byla přímo modelová.
Měl jsem známou, hrající si na vědmu. Vše si podle virgulky „vyvěštila“, dokonce podle ní slepě přijímala i „vhodné“ zaměstnance, které časem zas podle virgulky propouštěla. Skloňovala duchovno, meditaci, esoteriku ve všech pádech, poučovala ze svých výšin druhé téměř na potkání, ba téměř říkala, jak je s anděly „jedna ruka“. Jednou při stavbě svého domu pod ní ujel žebřík. Chvilku se držela nahoře za trámy, pak spadla z výšin. Měla roztříštěný kotník (vida, kotník ovládají Ryby – znamení správného myšlení a zemské i duchovní chůze). Byla vysoko, ale bez podkladu.
Při svém vývoji musíme pod sebou nejprve vystavět schody ze své poctivosti, pravdivosti, trpělivé práce na sebekritice, sebekontrole a sebevládě. Jinak jednou spadneme.
A že nevíme, o co v tom vývoji a snaze jde, nebo že nám to nejde? Ale může jít mnohé. Na příkladech si ujasněme, kde začíná ono duchovno.
- Nejde nám modlitba? Nenacházíme ta správná slova nebo jim neumíme propůjčit dostatečnou sílu? – Ale co proudí denně našimi ústy? Neznečišťujeme je slovy prázdnými, vulgárními, pochlebovačnými, hrubými atd.? Sotva se soustředím na obsah pojmů (jmen) jednotlivých božích bytostí i sílu modlitby, když jsem zneužíval slova „panebože“, „ježíšmarjá“ kdykoliv kdekoliv, nebo dokonce jako výraz vzteku. A co těch zvířecích titulů pro druhé? Potrubím, které vypouštělo fekálie, k nám boží světy nemohou posílat čistý nektar milosti. Ježíše či Marii, které jsme si lehkomyslně brali stokrát denně do úst při nejrůznějších banalitách, jsme si sami zakryli svou slovní kulisou. Sílu jejich jména jsme si zničili. Čeká nás obnova úctou.
- Divíme se, že si nedokážem prohloubit vztah k dobrému člověku? - Napojovali jsme se třeba na kýčovité, ploché, nasládlé a neživotné seriály, plné střídajícího se svádění a rozvádění mělkých lidí s konzumními obzory? Tak co chceme, máme-li takovéto „ideály“?
- Toužíme po úžasném milostném prožitku, plynoucím z hloubi niter, a nějak se nám to vždy rozplyne v desiluzi a zklamání? – Asi bychom měli od něčeho nejprve upustit: Sledováním erotických filmů či scén, pokud alespoň nezapneme okamžitě niterný nesouhlas a distanci, se řadíme do kalných mračen světové sexuality a sežíháme v sobě čistotu k modlitbě, k nevinné radosti i k ryzímu a plnému sdílení intimity s milovaným člověkem. Jsme „rozředěni“ do sexuality světa.
- Hltáme kurzy o napojování se na anděly a jejich využitkovávání ve svůj prospěch, asi jako návody na chytání ryb nebo na sbírání a přípravu lysohlávek? K úrovni andělů se však můžeme dostat pouze při dlouhodobém pokorném postoji vůči všemu, co nás přesahuje, jen tichou, trpělivou a poctivou prací na svém zušlechtění kvůli povznesení světa. Jinak jsme jen příživníky, pokoušejícími se parazitovat na vyšších světech, ke kterým hledáme jen zadní vrátka.
- Chceme se charakterizovat či symbolizovat nějakým přívěškem? Na nejposvátnějším místě těla, uprostřed hrudi, v místech duchovního srdce, které má zářit, nosili lidé, kam až paměť sahá, cosi symbolicky posvátného. Něco, co svým významem též vyzařuje, jakési své životní krédo, symbol svého nejvyššího usilování (madonku, srdce, slunce, křížek…). Věšíme si tam dnes někteří ve své hodnotové netečnosti kdejaké komerční pouťové cetky, zábavně nebo reklamně stylizované. I jimi dává majitel cosi najevo: svou netečnost či bezradnost k životní orientaci, i degradaci smyslu přívěšku. Až dnes je nejposvátnější symbol lidstva, kříž, nošen často v hlubokém výstřihu (Kristus se obětoval svou láskou, aby nám dal čistotu a tedy i cudnost – jaký vztah má pak majitelka k tomuto symbolu? A co to s ní jednou udělá?).
- V celých dějinách lidstva se ctilo posvátno. Až dnes považujeme za samozřejmé dívat se na film, kde Ježíš obcuje s Maří Magdalénou, jinde se znetvořuje nejčistší a nejzasvěcenější evropská legenda o svatém Grálu, v muzikálu se Ježíš coby „superstar“ z kříže vzteká a nerudně huláká, vulgárnímu muzikálu o svaté Janě z Arku se vloží stejně vulgárně vymyšlená avanatýra s důstojníkem, aby snad nechyběla dávka sexu… Ti nejnižší pojednávají ze své úrovně o těch nejvyšších, a my považujeme za samozřejmé tupě to konzumovat jako umělecké dílo. Že je to „o Ježíšovi“? Ale ne. Není. Profanace sice nemůže těm čistým nic ubrat, ale tragicky potřísňuje její tvůrce, tupé konzumenty i zemskou auru.
- Jsem lhostejný třeba k drzosti, když se jakási světoznámá zpívající erotická divoženka nazývá, ve svém morálním protipólu k mariánské čistotě, Madonnou? Pak jsem morálně pohodlný, poslušný žáček spodního světa, do kterého se sám zařadil.
- Klade si mladá maminka otázku, kde se v dítěti bere tolik vzteku či naopak bázlivosti? Nemusí hledat daleko. Poslouchala v těhotenství celé dny zrůdnou hudbu jako zvukovou kulisu? Vztekala se? Chodila divočit na diskotéky? Pak onu agresi, hněv či naopak bázlivost dodala dítěti plnými doušky ještě před mateřským mlékem.
- Všichni vznášíme požadavky, aby nám vláda vyčarovala čistý vzduch i vody a dokonalé zdravotnictví. To je v pořádku, chtějme to od ní. Ale zároveň – jsme nejkuřáčtější, nejalkoholičtější a na volně odhozené odpadky asi „nejbohatší“ země široko daleko. Od koho tedy máme co chtít?
- Bojíme se nemocí? Ale nezříkáme se toho, co je způsobuje.
- Bojíme se smrti? Chováme se ale často, jako by nám na životě nezáleželo.
- Lpíme na životě? Ale chováme se tak, jako bychom ho nenáviděli.
- Odsuzujeme války? Ale nejsme schopni žít v míru ani s těmi nejbližšími.
- Bojíme se Boha, aby nás netrestal, ale děláme většinu věcí opačně, než jak chce On.
- Chceme se uzavírat do své mystické nedostupnosti či metafyzické lhostejnosti? Jenže: I účel reinkarnace a karmy pozná nejlépe právě ten, kdo se v čistotě nitra spojuje s lidskou pospolitostí, kdo sleduje její osudy a patří k ní. Kdo si uvědomuje jednotné poslání celého lidského rodu. A od lidského rodu pak bude jeho poznání moci zakroužit výše, ke smyslu celého pozemského bytí. I odtud, či právě odtud, počínají vést nitky k rozpouštění vlastní karmy.
Orgán našeho myšlení nese pradávné stopy, a nyní mu přidáváme stopy další. Na poctivosti a pracovitosti našeho myšlení závisí to, jak budeme myslet v příští inkarnaci (přičemž odtud pochází třeba i kleptománie, prolhaná, zahálčivá nebo zlodějská povaha atd.). Podle R. Steinera „nestálý život, který nezná obětavost ani lásku, povrchní život v jednom vtělení se projeví sklonem k prolhanosti příště, a sklon k prolhanosti se v další inkarnaci ukáže na nesprávně vybudovaných orgánech, jako fyzická dispozice k nemoci.“
Karmické zákonitosti fungují mj. tak, že zájem o okolní svět dává v budoucnosti schopnost vnímat duchovní pravdy a světy. Naopak nenávist se v dalším životě promění v bolest a v neradostné utrpení, a ještě v dalším v zarputilost, ve ztrátu pochopení.
Jednání, které činíme ze strnulého pocitu povinnosti, z konvenční zvykovosti, aby lidé neřekli, protože takto se to „sluší a patří“, z lenosti postavit se slušně na odpor, je spojeno s nedostatkem lásky i jasu myšlení, a vede příště k tomu, že člověk zklamaně pociťuje, že je bližním lhostejný, a v další inkarnaci vede k bezradnosti nad sebou samým, chybí pak cíl i v zaměstnání, není žádná radost z hudby či výtvarného umění. Sledujme si při tomto čtení, jak logické jsou tyto karmické návaznosti.
Duchovní věda vysvětluje i to, proč jsou mezi námi lidé se smyslem pro hudbu a jiní zcela nemuzikální. Na jedné straně existují vůči světu tupci a na druhé straně lidé, cítící určitým způsobem se světem, kterých se vše, co se děje kolem nich, silně dotýká (není tím myšleno zavdávání si svou nevyrovnaností, vztekem, pohrdáním, prostě egoismem). Jak to souvisí s hudebností? Muzikální lidé jsou ti, kteří v jednom minulém životě snadno nacházeli přechod od kultivované veselosti ke smutku, od smutku k veselosti, kteří se dokázali vším cenným nadchnout. To se přenáší do nitra a tam pak vzniká schopnost rytmického přechodu, jejímž výsledkem je muzikální duše. – A naopak ti, kteří v minulosti nechávali zevní události plynout kolem sebe tupě, netečně, si nepřipravili smysl pro hudbu. „Mít smysl pro krásno pro člověka znamená nepopírat ve fyzickém světě souvislost s duchovností.“ (R. Steiner). A nejen nepopírat, ale radostně a poctivě ji hledat.
Z dopisu, obdrženého od neznámé čtenářky, po uveřejnění tohoto textu:
Moc děkuji za velice výstižné povídání. Zatím jsem to jen přečetla s plným soustředěním. Nicméně, já se k takovým textům stále vracím, protože život, jak se mění, dává mi stále nové a nové nazírání na přečtené skutečnosti. Teprve pak si mohu jakž takž říci, že jsem knihu přečetla jako knihu a ne jako časopis. Kdybyste viděl Vaše "Tajemství čtyř ročních období"! Nevím, jak se s tím slučuje úcta ke knize, ale ta má vypadá hrozně. Zvýrazňovačem zvýrazněné pasáže, tužkou udělané vykřičníky... takhle jsem neměla pomalovaná ani skripta. Ostatní knížky už jsou opečovávány s náležitým respektem, ale tohle byla první knížka, kterou jsem takhle zničila spontánně. Bylo to trochu jako návod k použití, k pochopení, kterému jsem poprvé konečně rozuměla. Tak jsem zase oklikou dospěla k sdělení, že se k textu nejenom vrátím mnohokrát, ale pošlu ho i tam, kde bude nápomocný.
Píšete o hudbě. Od malinka je hudba pro mě velice důležitá. Když se mnou otřásaly pubertální záchvaty beznadějného smutku, doslova řval (co tenkrát reproduktory snesly) z LP J. S. Bach. Později, v hodně ošklivých krizích a životních situacích, jsem zase chvěla bytem Beethovenem... Později přišla řada i na mé další oblíbence… Jen ale, čím dál, tím častěji, mi zvuk vadí. Nebo si musím pečlivě hlídat, co si pustím, hodně věcí mě dokáže doslova rozhodit. Momentálně mi tu zpívají jako o závod ptáci, večer a brzy ráno se jakoby překřikují, žádné jiné zvuky mi neschází.
Teď jednu nechutnou a smutnou "pikantnost" o tzv. duchovnu.V Jablonci probíhalo "duchovní setkání", kdy zájemcům v jakémsi útlumu vědomí, příslušný "guru" vymetal karmu. Prý tam posílal anděla. O tom, že by mohl být jen padlý, jaksi zapomněl informovat. Dosti lidí doslova zblbnul, takže si nahamounili "duchovno" a prodávají například duchovní kresby, které „nabíjí“, a podobné ptákoviny. Jejich "svaté" výrazy, pohyby, celá prezentace... kdyby nebyla k pláči, je k smíchu. Někdy je to opravdu na silný žaludek.
Mám kamarádku (spíše je to příbuzenský vztah, ale ne pokrevní), která se hlásí k atheismu. Je mi milejším, než ti, co zavrhují materialisty. Ona má v sobě tolik pokory, soucítění, obětavosti, tak úžasně fungující svědomí, že naprostá většina duchovních přátel se mi jeví občas jako pokrytci, když je tak sleduji. Ona koná pro dobro kolem a to samo jí přináší radost ze života, zatímco modlící a meditující duchovní lidé často ujíždějí na kalkulaci, jakou si vytvoří osobní karmu. Píšou si do duše dobré skutky jako čárky na půllitru v hospodě a pokory nemají ani půlku. Tahle "holka" je pro mne v mnohém velikánský vzor, když přijde rarach našeptávat. A že ten rarach je čím dál, tím více vynalézavý!!! Staví velice důmyslně a skrytě na duchovní ješitnosti.
To jsem se zase rozkecala!!!!!
Obě stále často vzpomínáme a citujeme Jana Wericha. Takový člověk tu chybí. Moudrý, laskavý, nepodbízivý a už vůbec ne vulgární. Jak sám říkal: "Já tak chodím po světě a trousím modrost. Co řeknu, to by se dalo tesat". A pravdu měl!!!!!
Hodně sil a světla.
M.G.
2025 ©