Zkušenosti s naším duchovnem. Andělé i energetická dobíjedla k dispozici? Víme, co je to to duchovno, do kterého se ženeme?

Dále k dotazům ze setkání On-line-Phoenixu. A poté o  komunikaci s anděly, o nabíjení se energií, o tom co je vlastně intuice a o poznávání citem.

Zábavní praktiky na duchovní téma, namísto práce na sobě.

/Ze staršího  mailu kamarádce/

Často a chotně si myslíváme, že někdo, kdo je navenek hodný, laskavý, zajímá se o duchovno atd., tedy že už je kdovíjak pokročilý a má postup (a víme kam?) zaručen. Napadá mne příklad, který jsme měli oba u nosu, ale je to jistě zkušenost i řady dalších: Tvoje kolegyně v práci se nám jevila (či tehdy byla) přívětivá, nezištná, moudrá, umějící rozebrat věci a jasně reagovat, zajímala se o duchovno… pohotová, vyrovnaná, dychtivá poznání, milující přírodu, zdánlivě dobře čitelná, s hezkým smyslem pro humor… No duchovní žák jedna radost.

A vida: Teď vidíme podle jejího chování v nové situaci, že to vše bylo na hliněných nohách, byla to nástavba na hnijících základech. Došlo k jiným situacím,  kdy neprobíhá vše po jejím, a nezůstalo jí z toho nic. To vše se u ní projevovalo za předpokladu, že druhého „má“, že s ním manipuluje, že ho “dostala“ k dispozici, že je jeho ovladatelkou (byť i skrytě, nenápadně). Jakmile nastaly jiné okolnosti, vyžadující trošičku sebezapření, došlo na její další rysy. Když skončila pohoda a Tvá poslušnost, byl z ní sobec, usurpátor, soutěživec, rafinovaný manipulátor… A odtud se budou vyvíjet její další osudy. Né z toho, kolik nakoupila či přečetla Bruntonů, Pogačniků, Steinerů atd. Zpětně vidíme, že její myšlení, cítění, řeč a vůle nebyly v souladu. Ty dobré rysy musí být postaveny trvale a nezviklatelně do služeb celkové dobroty, jasnosti ducha, moudrosti, opravdovosti člověka. Musí být jimi prokořeněn do hloubi. Podobných případů propadnutí do nectností jsem viděl dost i u různých duchovních autoritativních vůdců, vystavujících na odiv své schopnosti. A to nejužitečnější - projít si své nitro, své chování, zda nejsme v něčem taky takoví.

Jakmile se libě skvíme v nějaké pohodě a stáváme se jejími lehkomyslnými a nevděčnými uživateli, Prozřetelnost pootočí naše poměry jiným směrem, kde se najednou projeví naše nepropracovanost, naše nectnosti… I proto je ošidné odhadovat, jak je kdo „daleko“ či „vysoko“.

Ocitáme se někdy v situaci, kterou neumíme řešit přijetím, pokorou, láskou, vzdáním se něčeho, přiznáním si svých nedopracovaností, chyb a vin… a nastupuje naše tvrdost nebo sebelítost, zhrzenost, ironie, výčitky okolnostem atd. Nepřijali jsme nový díl karmy. Najednou po duchovnu ani stopy. Balónek splasknul. Andělé, se kterými jsme se domnívali hovořit či je mít k dispozici, byli jen ze staniolu, energetická nabíjedla jsou k ničemu, metody a techniky  komerční spirituality byly jen nafouklým nic, kurzy u věhlasných duchovních celebrit taky k ničemu, „pánbu“, se kterým jsme byli jaksi „jedna ruka“, přestal pomáhat. Poté, co jsme se snad roky hnali s niterným humbukem do jakéhosi duchovna, vidíme, že nevíme, co to to duchovno je. Pýcha předchází pád, duchovní pýcha předchází duchovní pád. To jsou ty schody, které musíme jeden po druhém pod sebou vypracovat, a na nich lze teprve bezpečně a zaslouženě spatřovat a žít kousíčky světa Ducha. A zjišťujeme, že není žádné nadpřirozeno, že metafyzické se nám stává přirozeným denním životem. (Když se mne na se mináři někdo ptal, zda záhadný zásah v jejich domě mohly způsobit nadpřirozené síly a zda na ně věřím, odpověděl jsem jednoduše, že na žádné nadpřirozeno nevěřím a že to mohli udělat obyčejní skřítkové.)

Předčasné, zvědavé, senzacechtivé, kariéristické, nepodložené zduchovnění postrádá posvátnost, harmonii, úctu a vede jen k fanatismu, zapouzdření se do sebe a k duchovní pýše.

Symbolika toho, co nás potkává, hovoří někdy až polopaticky. Kdysi jsem míval závratě. Jasně: chtěl jsem ze svého duchovního kariérismu a egoismu moc vysoko, ale neudržel jsem se tam bezpečně. Jedna známá, která se sobecky domnívala urychlovat svůj vývoj virgulkou a různým namyšleným falešným duchovnem či psychotronikou, si dostavovala chalupu, která měla sloužit i jako ašram (spíš sídlo čarodějnic). Když uvnitř cosi upravovala až nahoře pod střechou, kam se vydrápala po vysokých štaflích, štafle jí ujely a ona se okamžik držela rukama trámu kdesi ve výšinách. Tam ale člověk bez podpěry pod sebou dlouho nevydrží. Pak následoval pád a nemocnice.

Všimněme si, že často hledáme a děláme jakési duchovní praktiky jen ze zvědavosti po tajemnu, z touhy po společenském vyžití se, ze sobecké pohnutky být duchovně úspěšní, stáváme se manažery svého vývoje, jako by to měla být úspěšně prosperující firma. TO NENÍ CESTA K BOHU, NÝBRŽ OBYČEJNÉ HOBBY. Stávámne se podobnými politikům, nad kterými se tak rádi ušklíbáme. Jen v jiné oblasti.

Teprve správným budováním si podkladů v obyčejném životě začíná, či jednou bude začínat, ta skutečná duchovní cesta trpělivého, namáhavého, důvěřivého karmického tříbení, nových bolavých situací a nárazů během inkarnací a učení se důvěře k vyššímu vedení.… Často vše hezké člověk rázem ztratí, octne-li se v jiné situaci. To platí samozřejmě pro nás všechny,  pro každého v něčem jiném. Odtud se po takových pádech teprve může odvíjet duchovní cesta, pokud chce člověk jít cestou nesení kříže, přijetí bolesti a odříkání, cestou víry, naděje a lásky, i touhy a trpělivosti, jasného myšlení a dobré vůle. Pak platí i ono "...mé břímě lehké."

K duchovní práci často přistupujeme mechanicky, v setrvačné náladě svého života. Jsou ale nutné chvíle ztišení a vzetí svého života do jediného bodu, pocitu, kterým se cele dáváme Bohu do Jeho Rukou a do Jeho Lůna, které nás v kosmu obklopuje. Ba kosmos je Božím lůnem, božím prostředím. Nikam z něho nemůžeme utéct, pouze si sami zakrýváme oči a naříkáme, že je tma.
Když je přístup (nálada) k duchovní snaze jen setrvačně podbarven naší všední chtivostí, pak i po řadě kurzů, přednášek, cvičení atd. se sice jaksi týčíme k nebi, ale jako suchý smrk s opadaným jehličím, tedy jako pahýl. Mívám často takováhle období. Pak se musím vzchopit. Uvědomit si to,  vyžaduje hlubší sebepoznání. Náš celkový životní pocit či nálada (například uspokojení, mentální upovídanost, rutinní spěch, že všecko „musí lítat“, pocit z takové či onaké pozice v manželství, v partnerství nebo v práci,  uchvátané stavy, tíha…) nás provázejí, vzlínají bez dostatečné sebekontroly a sebepoznání nitrem (přesněji: necháváme je provázet a vzlínat) i do chvil duchovní práce, podbarvují ji, a ta pak někdy není k ničemu.

Jistě, že vždy nejde nalézt  plné soustředění nebo si ho udržet, a snad se to nelze ani mechanicky  jednou provždy „naučit“, protože musíme vždy znovu odstoupit od svých nálad, zapomenout či překrýt je opravdovostí svého ztišení, opravdovostí vzdání se vyššímu vedení, zaslíbení se Bohu. Nejde to každý den stejně, nemůžem to ani hledat takové, jak nám to snad šlo včera nebo před týdnem. To bývá častou příčinou, proč nám meditace nejde. Musíme vždy úplně znovu od začátku.
Po přečtení takovéhoto textu by nemělo následovat ani rezignující beznadějné přiznání, že mi to nejde a tedy závěr že „jsem k ničemu“, ani chvilka volního ukvapeného nadšení ve stylu novoročních závazků, ale jen tiché odhodlání a důvěra v sebe i ve vyšší pomoc.

Často je nám čas pohody a relativní bezproblémovosti dán k možnosti se duchovně (vývojově) vzchopit. Když ho prolajdáme, přijdou nová karmická břemena jako nemoci, vztahové či existenční problémy apod. Podobně je to s našimi inkarnacemi: někdy jsou plné zvratů, dramatů, tíhy, úsilí atd., jindy jsou takzvaně odpočivné. Tam bývá snazší svod k lenivosti. A všimněme si - i jedna inkarnace mívá u mnohých duchovně usilujících často dvě odlišné povahy: buď nás stíhají těžkosti zhruba do poloviny života a potom máme relativní klid, nebo je tomu naopak.

Při našich životních obratech - nových úkolech a  nasměrováních bývá nutné změnit ledacos, co se nám jeví ve své konkrétnosti snad náhodné, ale z dlouhodobého vývojového hlediska to může být velmi významné. Třeba opustit nějaký zájem či koníček, nebo vymanit se z něčího vlivu, který doposud nemusel být úplně špatný (anebo i mohl), ale nadále by byl pustošivý, byl by zábranou, držel by nás v tom starém. Anebo – vymanit někoho ze svého vlivu. Nenamlouvat si, jak jsme pro někoho skvělí, nepostradatelní, jak úžasně pomáháme.

To,  že máme nějaké zážitky či vize, nebo že se nám někdo jeví zprvu úžasně, nemusí nic znamenat. Nechci říkat, že musíme být podezíraví, ale jen se zdržet unáhlených úsudků (i těch nadšeně kladných), být třeba ochotní, slušní atd., ale mít oči otevřené a nezalézat do důvěrného kontaktu příliš ukvapeně (můj velký problém a furt a furt tu chybu opakuju).  Ale povzbudivé je to, jak to řekl Karel Schwarzenberg: důvěřiví lidé trpí zklamáním párkrát za život, zatímco nedůvěřiví si kazí život neustále.  Tedy - né číhat na špatnosti, ale obezřetně a průběžně korigovat názor. Právě že někteří  rádi vidíme s urputnou až slepou pozitivností jen a jen "to dobré", někdy nalítneme ze svého jalového předčasného nadšení, nebo se slepě na lákavé špatnosti druhého podílíme, ztotožňujeme se s ní. Zasvěcenci nás směrují k toleranci atd., ale zároveň i k pečlivému rozeznávání pravdy a falše, užitečného  nebo neužitečného pro věčný život, radí odpoutávat se od toho, kde je špatnost a šalba… né ze sobeckého strachu o sebe, ale  z lásky k dobru a pravdě.  I duchovní postup není naprogramovanou mechanickou stavebnicí pro všechny stejnou, ale cestou plnou křižovatek - nejen vnějškově situačních, ale i mentálních. Pak nám vzchází pravá duchovní svoboda. Ta dává i nový niterný prostor k vývoji, nové obzory možnosti.

 

K některým dotazům po přednášce, na které už nebyl čas odpovědět.

-  Další můj program bude 26. 6. ve 14 h  v Obci křesťanů, Na Špejcharu 3, viz jinde na blogu.

-  Letos by měly být - krom seminářů v Rudolfově u ČB - dva polodenní semináře v Praze Kobylisích, jeden na podzim, druhý z nich předvánoční. Bude to na mém blogu.

-  K dotazu někoho z Vás, proč nedělám společná, například pohybová cvičení se zapojením posluchačů apod.: Jde mi o samostatnost, někdy to společné poskakování, bubnování atd. mi připomíná školní praktiky totalitního školství, kdy jsme se museli na povel bavit, poskakovat, usmívat, mávat mávátkama při oslavách... nepovažuji za moc užitečné se jak loutky poslušně nechávat manipulovat k jakékoliv aktivitě. Není dobré propadnout přílišné esoterické turistice na kdejakou akci. Hledání se nesmí stát chorobným návykem, kde se člověk stane jakýmsi věčným žáčkem, konzumujícím pořád ze stejné úrovně svého vědomí to či ono tajemno či esoterično, často i tvrzení protikladná, ale nic si z nich pro svůj skutečný život nevyvodí. Trpí syndromem permanentního žákovství (podobně jsem si já rozeznal diagnózu - publikóza).

A ještě - k dotazu někoho z Vás, proč jsem nebyl na programu o andělích, přikládám starší článek. Jak uvidíte, můj přístup k nim je poněkud jiný. Určitě si je nelze brát, byť k opěvování, jako námět ke své kulturní či umělecké sebeprezentaci. Nelze je ani prospěchářsky přivolávat, protože pak k nám přijdou leda ti padlí, ti na to snáze "slyší".

Někdy mé psaní či povídání bere některým to,  co si léta střádali jako svůj poklad, zatímco to možná bylo zatím jen bezcenné pozlátko. Snad se někteří pak na zbořeništi svých bývalých představ o sobě a o duchovním světě a cestě přimějí začít s osobními činy, které budou mít reálný základ sebepoznání a potom i svléknou háv zbytečného, sladkého řečnění či hltání pseudoduchovních, spíše zábavních  praktik, nikam nevedoucích. Prožívám to s posluchači.

 

Můj přítel Eduard Martin (též Eduard Petiška ml.) napsal skvělou knížečku Andělské vteřiny. Jsou to krátké příběhy, Anděly za nimi můžeme jen tušit. A to je to pravé. Nehalasí o nich, netvrdí že s nimi komunikuje, nechce si je zapřáhnout do svého prospěchu. Všimněme si, jak se dnes přistupuje k řešení našich potíží či nabývání výhod. Titulky novin, reklam či internetu se hemží výrazy jako Zatočte s obezitou, Vyzrajte na celulitidu, Přelstěte zimní únavu, Vyhrajte boj s horečkou, Nakopněte nudu, Pokořte hory..., S námi srazíte konkurenci na kolena, Užijte si své krásy, Žijte na plný plyn...  Vše musí sloužit našemu osobnímu prospěchu.

Dobře, je to jejich svět, nemusíme se s ním ztotožňovat. Ale porozhlédněme se i po postojích k věcem či bytostem duchovním. Je dnes v módě pořádat rychlokurzy na styk s anděly, řešení našich záležitostí pomocí andělů, zbohatnutí pomocí andělů, meditace na zhubnutí apod. Je to obdoba dávných cílů černé magie, kdy se vyšší síly jistými praktikami měly zapřahat do nižších cílů lidí.

I to můžeme pominout. Jděme ještě jinam. I z  kruhů, hovořících o duchovnu,  lze stále častěji zaslechnout lákavé tvrzení, že ten či onen "je napojen na vyšší dimenze, odkud čerpá informace", údajní senzibilové kdekomu říkají, kolik má kolem sebe natrvalo andělů, případně i které, jiný zas „komunikuje s anděly“. Ale: s Anděly komunikovat nelze. A krom svého Anděla Strážce kolem sebe skutečné Anděly natrvalo nemáme. Nelze je ani postřehovat (krom několika nejvyšších zasvěcenců v lidských dějinách). Takovýmto tvrzením dnes tak rozšířeného zmaterializovaného okultismu chybí pokora a devoce vůči duchovním úrovním. Kdyby vůbec věděli, co si to troufají tvrdit! Jako lidé nedosahujeme ani k lemu jejich roucha. Andělé jsou  nepředstavitelně vysoké duchovní bytosti (i když v devítistupňové hierarchii stojící člověku nejblíže), části božího Těla, bez hříchu a bez karmy, které lze ve vší posvátnosti a tichu nitra některým jedincům snad zavnímat. Ti na to však nedělají kurzy. Ani své kulturní programy na jejich účet. Nelze hovořit ani o zaslechnutí jejich posvátného šepotu, natož pak je polidšťovat údajnou vzájemnou „komunikací“. Jejich vliv není slovní, nýbrž inspirativní. Anděly si nelze představovat jako jakési vyšší lidi, kteří jsou nám dobří k ukájení naší zvědavosti či k poradenským službám na cokoli. To, o čem někteří halasí, že komunikují s Anděly, jsou jen odrazy různých neviditelných inteligencí, které však k andělské úrovni nedosahují. Mohou to být některé přírodní elementární bytosti nebo i padlí andělé, kteří jsou ochotnými služebníky právě naší sobecké zvědavosti, konzumování duchovna pro ošperkování vlastní osobnosti atd.

Andělé jsou nositeli božské myšlenky a na svých pomyslných křídlech nesou k lidstvi Lásku Serafínů (platí, že první hierarchie nad člověkem je nositelem sil hierarchie nejvyšší, deváté, druhá hierarchie, Archandělé, dává na své úrovni průchod silám hierarchie osmé – Cherubínů, atd.).  Ve vanutí sladkého duchovního vzduchu přinášejí Andělé ideje Serafínů a probouzejí duchovní city, kterými sytí naši duši myslivou, cítivou i vědomou. Můžeme je ve vší pokoře poprosit třeba takto:

Rozšiřte naši duchovní hruď, abychom s Vámi dovedli vnímat duchovní vzduch kosmické esence boží Myšlenky. Zdvihněte naše k zemi skloněné hlavy, abychom nehleděli stále jen ke hmotě, ale ve vší pokoře vzhlíželi k nebeské říši, odkud nám Vaším prostřednictvím přichází odlesky božských Myšlenek. Pomáháte nám ke znovuzrození v Duchu božím a k ovládání abnormálních (padlých) Andělů lunárního světa, malých Luciferů, kteří přijímají Vaši podobu a jeví se dosažitelnými naší zvědavosti a sobecké touze po duchovnu.

Andělé, zvěstujete nám vzkříšení z ducha Lásky. Jste dobrými strážci lidi, stojíte po věky po našem boku, neboť naše duchovní Já žilo po věky ponořeno ve Vašem lůně v době "starého Měsíce". Tehdy jste pronikali naše Já a proto nás i dnes střežíte a pokračujete ve své dávné práci. Pomáháte nám vnímat a chápat duchovní Moudrost a Lásku.

Toužíme chápat Vaše inspirace, Vaše niterné impulsy a rozumět Vašim hlasům, které mluví v hlubinách našeho srdce řečí našeho svědomí. Chceme dbát Vašich inspirací, varování a napomínání, které v nás vyvoláváte, neboť víme, že jste Bohem určeni k ochraně našeho karmického osudu. Bůh Vám dal za úkol střežit naši duši, aby nepodléhala luciferským šalbám a svodům. Pomáháte nám ke správnému myšlení a zharmonizování s božím Řádem. Pomáháte tak, jak chce Bůh, ne tak, jak chceme my. Stojíte při nás, při naší denní práci, vnukáte nám správná předsevzetí a rozhodnutí, pomáháte nám rozlišit pravdu od lži a klamu. Inspirujete nás k proměně  sedmera astrálního zla v sedmero astrální dobro, vnukáte nám náklonnost ke ctnosti, učíte nás nezištnosti, pokoře, čistotě, pravdivosti, střídmosti, mírnosti, klidnomyslnosti a rozvaze. Pobádáte nás k píli, trpělivosti a nabádáte nás k zachování vnitřní i zevní harmonie. Učíte nás poznávat, překonávat a rozpouštět pudové impulsy a závislosti nižší astrality.

Prosíme Vás, opatrujte dál naši duši, pomáhejte nám zachovávat naše dobrá předsevzetí a rozhodnutí, která nám vnukáte.

Jako Maria – zemská Matka vystupuje o Letnicích k nebeským říším, přitahována Ohněm svaté Trojice, nechť i my s Vaší pomocí se učíme vystupovat ze svého smyslového bytí k božskému požehnání a sestupovat s ním k naší denní práci.

Pomáhejte nám, abychom se mohli znovuzrodit ve vědomí, že jsme božími dětmi. Nechť nikdy nezapomeneme na svůj božský původ a božské předurčení. Síly, které nám přinášíte, musíme teprve rozvinout vlastní duchovní píli a sebevýchovou. Nechť se zhostíme slzí své ješitnosti a náladovosti a očistěni ze své lidské malichernosti nabudeme čistoty srdce, pokory i vzmachu ducha, zbaveného malicherných, sofistických a spekulativních myšlenek.

Inspirujte nás ke změně smyslu našeho života, k jeho prohloubení silami soucítění a lásky k Bohu ze vší mysli, ze všeho citu i vůle. Pomáhejte nám obstát ve zkouškách života, rozlišovat potřebné od  nepotřebného, spásné od zbytečného, trvalé od pomíjejícího.

Učíte nás očisťovat šat své duše Vaší nebeskou vodou, která posvěcuje šat naší duše životem Kristovým, abychom se stali žáky Lásky a Harmonie Kristovy a překovali všechny zkoušky své karmické cesty na naši Golgotu trpělivým a vděčným odpykáním a proměnou svých vin.

Děkujeme Vám za Vaše stálé vedení, pomoc, posilu a prosíme Vás o Vaši další Lásku a posvěcování, abychom toho všeho byli hodni.

 

A  úplně na závěr ukázku z té mé poslední knížky, která byla na setkání brzy rozebraná:

O komunikaci s anděly, o nabíjení se energií, o tom co je vlastně intuice a o poznávání citem.

 Omyl je nejplodnější věc na světě, jenže aby přinesl plody, musí napřed zmizet.

 Bernard Berenson

 

Šilháme někdy po jakémsi duchovnu, ale nevíme, proč nám nic takového nejde? Tak se na to teď  podíváme pořádněji, ano? To by v tom byl čert…, a on tam taky většinou je. Mnozí si ho sami hýčkáme. A jsme u toho: Cíle svého pokroku si často stanovíme sebestředně a ne na základě poctivého sebepoznání, bolavého procítění svých nedostatků a na základě touhy po pravdě, dobru a niterné kráse své bytosti, abychom to vše mohli radostně rozdávat dál. Místo toho si „pokrok“ jen plánujeme ze svého egocentrického zapouzdření, asi jako když uvažujeme o nákupu šperků či jiných zkrášlení svého půvabu a šarmu pro oslnění okolí. Mnozí se tak stávají jen manažery svého vývoje a pokroku, starají se o školení, metody, exkurze do úspěšných podniků (duchovních, podobně jako výrobních či obchodních), o techniky meditace, relaxace, nabíjení energiemi či vibracemi. U někoho to zpočátku je snad pochopitelné jako stádium vývoje, ale tuto fázi je nutné co nejdříve rozpoznat jako další hru našeho ega a opustit ji. Duchovno by pro nás nemělo být jen prostředkem pro "vyšší" společenské vyžití se, pro ukojení zvědavosti na exotické a extatické zážitky, ani pro sobecky zapouzdřené niterné povýšení nebo kariéristické kutění. Pak se někteří z nás podobáme spíš mrtvole v plesových šatech.

         Primární musí být naše touha po Bohu a láska a vděčnost k Bohu („milujeme, protože nejprve On miloval nás“ a protože je milováníhodný, protože je naším stvořitelem, trvalým udržovatelem a jedinou konečnou spásou), naše láska k dobru (pro dobro samo, tedy ne jako prostředek k osobní spáse), naše láska k pravdě (která je samospasitelná a osvobozuje), naše snaha o zvládání vztahových situací i svých zlozvyků, snaha o sebepoznání. Pak snáze rozpoznáme opravdovost od padělků, od reklamy na pokrok, na spásu, na pouhé energetické nabíjení apod.

         Vynalézavost člověka v duchovně romantickém nebo kýčovitém oklamávání sama sebe bývá obdivuhodná. Ve veřejné „duchovnistice“ jsou dnes v módě zejména čtyři oblasti– viz titulek. Většinou se těchto oblastí zmocní jen zmaterializovaný okultismus, byť by byl propagován známými autoritami v oblasti duchovna či esoteriky. Lépe řečeno - zmaterializovaný okultismus vyvolal úprk do těchto oblastí, svůdně podávaných k ukájení zvědavosti po tajemnu, k naději na nabytí výjimečných sil či přiživení se na sebevědomě se prezentujících konjunkturálních "spirito-celebritách".

 

 

-  KOMUNIKACE S ANDĚLY?

 

Znal jsem stařenku, která celý život, podle zevních měřítek, strádala. Celý život byla ale šťastná. Neznala pojmy jako vibrace, energie, zóny, čakry, reiki, regrese, kabala, odblokovávání či povrchně pojímané pozitivní myšlení. Její tajemství bylo prostší: Za vše děkovala svému, jak říkala, andělíčku strážníčku a  Bohu. I za ty nejhorší osudové rány. Ještě v osmdesáti letech kvetla její duše radostí i zájmem o okolí.

         Podstatný je postoj, že my chceme sloužit Bohu, nikoliv aby Bůh sloužil nám. Teprve pak můžeme být i vědomějšími příjemci péče božích bytostí. Pak se činíme na společném díle – tiše, bez halasu, bez veřejných show.

 

 

 -  NABÍJENÍ ENERGIÍ?

 

Jak přistupujeme k prožitku svátků či ročních období? Případná redukce duchovních světů, bytostí a hodnot na pouhý fyzikální pojem, že „vše je energie“ by byla zmaterializováním těch nejposvátnějších pojmů. Chybělo by zde totiž to nejpodstatnější: morální faktor a smysl pro posvátno. Za módním označením všeho za energie je nepřiznaná latentní snaha vymknout se právě z morálně spirituálních snah a odpovědnosti. Energie pro nás nemusí znamenat nic. Nic v nás nerozněcuje, nerozplameňuje, nezlepšuje. Je to mrtvý fyzikální pojem, ke kterému se nemusíme nijak vztahovat. Řekneme-li, že Bůh je energie, tak jsme Ho vyhodili ze svého vztahování, důvěry, lásky, víry v pomoc a v Milost...

         Přivoním-li ke květině, čichám energii? Brr to je mi představa. To je na umření. Či alespoň na odumření niterného života.

         Jak je pro leckoho lákavé nabít sebe či byt něčím. Jde ale o to čím a jak. Dáváme si domů různá nabíjedla, tzv. energetické obrázky, mandaly či další šidítka? Je-li pohnutkou chtění se nějak z něčeho bezpracně nabít, energeticky přiživit, nebereme věc za správný konec. Dokonce je to v důsledku kontraproduktivní. Setrváváme zase jen ve svém egocentrismu, ba zesilujeme si ho, a to vede následně ke ztrátě skutečné dlouhodobé energie. Hamtání a nabíjení se energií podle módních receptů je jen sobecké hračičkaření. Můžeme sice cosi zacítit (a nebudeme nyní rozebírat, co je sugesce a co objektivní), je to však jen jako zamlsání si v cukrárně, ale bez placení. Jakousi domnělou energii kdesi podle doporučení uzmeme, ale stejně většinou nevíme, jak s ní naložit.

         Pravé nabíjení předpokládá dlouhodobou, trpělivou, nesobeckou, Bohu oddanou a vůči okolí etickou práci na sobě. To jsou pak jiné energie, spíše již kvality a hodnoty, a ty nám vydrží déle. Nedají se tak bombasticky propagovat, ani k tomu neslouží žádná prodávaná dobíjedla či nabíjecí sedánky s někým. Kalkulace ve stylu, jakou barvou oděvu bychom měli u sebe cosi docílit, svědčí spíš o tom, že se nám nechce nastoupit na skutečnou cestu sebepoznání a práce na sobě, a tak si vypomáháme pochybnými berličkami.

         Jistě, můžeme třeba na posvátných místech cosi krásného a silného zavnímat, ale spíše pro radost a okouzlení, že to tu je, že je to na světě i pro druhé, že to zmnožuje krásy a poklady světa, a můžeme k tomu přidat i svou lásku. Tím posvátnost místa zesilujeme, zatímco energeticky konzumní drancování módních esoterických turistů onu posilující a obrozující auru spíše plundruje. Předpokladem k nabíjení se čistší energií je totiž niterná obroda. Ta pak sama uvolní místo k příjmu skutečné energie, ale pak už to ani takto spotřebitelsky nenazýváme.

         Podle S. N. Lazareva je jakékoliv záměrné sebrání energie - z přírody, z vesmíru, ze slunce - jen neklamným důkazem, že člověk nemá dostatek vlastních sil a že je musí odněkud doplňovat. To je počátek upírství. Takováto sobecká motivace způsobuje, že člověk energii s duchovností nespojuje, ale naopak se tím od duchovnosti vzdaluje. A naopak: když zakoušíme nezištnou lásku k Bohu, k vesmíru, získáme tím obrovské množství energie. Je třeba orientovat se na nejvyšší úrovně - na duchovnost, ušlechtilost, lásku. A nedělat to kvůli tomu, abychom získali energii, ale z lásky k pravdě, Bohu. To je prvotní, energie je jen druhotný výsledek. Abychom dostávali dost energie, musíme žít těmito pojmy. Jakmile o energii začneme uvažovat abstraktně a oddělujeme tento pojem od fenoménů jako čistota, duchovnost a etika, uvrháme tím svůj niterný život do pouhého živoření a naplňujeme energií v lepším případě jen naše fyzické tělo. Musíme vědět, že energie, již získáváme skrze nejvyšší postoje a city, léčí nejen tělo, ale osud a duši. A naopak, že mechanický přístup a výlučná orientace na braní energie odněkud podle nejrůznějších návodů, vedou k deformaci jemných duchovních struktur. Uživatelský, spotřební přístup v jakékoli formě vede k degradaci a k odklonu od skutečného vývoje. I byt si můžeme nabít (chceme-li používat tyto poněkud zužující pojmy) jen tím, co zde sami aktivně a vědomě prožíváme.

         Je nějaký předmět, například umělecké dílo tzv. „nabitý“? Pak to značí, že má jakousi energii – ale víme, co s ní? A známe její kvalitu, povahu a účinky? Nelze s tím dělat nic, leda se nechat ohromit a uznale vzdychat. Člověku je pro vývoj zapotřebí kvalita. Nabití energií o kvalitě neříká nic. Je to jiná kategorie. A naopak: rozpoznám v nějakém díle lásku či pravdivost? Oplodní to moji duši něčím nadějným, opravdovým, laskavým?  Pokud ano, pak je to to pravé. Pak kašlu na „energii“, nezajímá mne. Všimněme si, že skuteční umělci se jakýmsi energetickým nabitím svých děl, jejich měřením virgulkou a podobně nezabývají. Hodnota je jinde.

         Z jiného úhlu: energii pociťujeme, pokud vůbec, jen vlastním magnetismem (prolíná nás), ale jen takovou, která odpovídá našemu vnímacímu stupni, tedy našemu stávajícímu propracování. Může být silná nebo slabá, ale nikam nás neposouvá. Teprve opravdové zanícení nitra, vnímání kvality, pravdivosti idejí, skutečné krásy, rozhodnost ke správnému činuatd. nás přibližuje o stupínek výš k plnění plánu Prozřetelnosti.

         Po různých vzdychacích reakcích na energie se Fráňa Drtikol zeptal: „A kde to máš?" nebo „A co s tím dál? Kam ti to uteklo? K čemu ti to bylo?" Pak se nám i ono „úžasné" mnohdy rozpustí jako bublina. Prožitek to mohl být reálný, ale je-li izolovaný od způsobu života, pak to byl jen „pamlsek". Krom toho - magická síla ještě automaticky neznamená vždy kvalitu. Podobných prožitků mohou být tisíce a v různém zabarvení, ale jsou plodné, pouze přijdou-li nám jako výsledek našeho sebevýchovného úsilí, které jsme soustavně pěstovali. Těch jedinců, kteří skutečně cosi kvalitního přinášejí a přenášejí svou aurou je jen mizivé promile. Ti ale nehovoří o energiích. Je to jako v běžném životě: ten, kdo nechce pracovat, musí čekat na almužny od cizích, zatímco ten, kdo pracuje, obdrží za svou práci zaslouženě to, co nezbytně potřebuje, a nemusí se obracet na armádu spásy. Naopak sám snad ještě rozdává.

          Pro někoho platí, že čím více hyne jeho vnitřní život v povrchnosti a lenivosti, tím lačněji těká jinde a marně se pokouší nahradit chybějící světlo svého niterného oltáře duchovními resp. energetickými padělky. Mnozí z nás nesnesou zdravé učení, při kterém je samozřejmě nutné překonávat vlastní pohodlnost a další nectnosti, a vyberou si podle svých choutek raději nějaký „zdroj energie“, ať už lidský, nebo nějaké nabíjedlo, doporučené bulvární komerční esoterikou, nebo iluzi komunikace s anděly.

 

 

 

-  INTUICE? 

 

Tajemné výrazivo jako Nemám to povoleno, Je ode mne chtěno..., Něco mi napovídá, že..., Dostal(a) jsem z duchovna, že..., Intuice mi říká..., Přišla mi informace…, Bylo mi dáno…  většinou svědčí o předstírání vyšších schopností, snad jakéhosi napojení. Kdejakou obyčejnou povrchní pocitovou pohnutku či mlhavý instinkt napasují na cosi vyššího, duchovního, neomylného. Dokud však nejsme na stupni, abychom zcela jasným vědomím vnímali bytost, na kterou jsme napojeni (asi tak, jako když se v běžném světě s někým setkáme), pak je to jen sebeklam, pohodlnost opravdově myslet, poctivě se k něčemu dobírat. Poznávání dnešní doby se děje vlastním zostřeným vnímáním. Opakem zduchovňování či produchovňování není materialismus, ale opět šalba, předstírající či imitující duchovno. 

         Skutečnou intuici jako nejvyšší stupeň vnímání, po splnění předpokladu vypěstování imaginativního a inspiračního zření, má jen hrstka zasvěcených. Není totiž zadarmo. Vyvíjí se dlouhodobým vědomým celolidským zráním a jen za předpokladu přesného logického myšlení. Je zbystřeným myšlením, dotaženým k plné otevřenosti a dokonalosti. Pak při plné bdělosti nazíráme realitu jaká je. Intuice je nejvyšším stupněm bdělosti, přímým nazíráním, tedy opakem neurčité mlhavosti a subjektivně deformovaného zření.  Intuice, ta skutečná, se dá vyvinout až na základě plného logického a jasného, čirého, neosobního nahlédání do věcí, tedy na základě běžné i duchovní inteligence.

         Cennější než pachtit se po vyšších schopnostech je prosit o vyšší vedení - Krista, Pannu Marii, anděla Strážce... Vnímat s díky jejich náruč, ale žít a konat, přemýšlet, a i cit užívat v postoji bdělém.

         Tím, co se často mylně a sebevědomě označuje jako intuice, docházíme spíš k rádobyduchovnímu kýči, rozněžňujeme si svůj často rozpatlaný lotos anahátu, ale nejdeme tím blíž k pravdě a vnitřní svobodě (láska anaháty má být bděle vedená moudrostí). Pak začínáme chápat, že by bylo omylem myslet si, že kdejaká cesta (společenství, metoda, kurz atd.), i když mylná, laciná, je pro někoho jakousi "jeho cestičkou", kterou se dobírá k "té své pravdě". Není to tak. Mnoho z toho jsou cesty právě opačným směrem než k Bohu, do sítí iluzí a omylů, i kdyby stokrát skloňovaly ve všech pádech pojmy jako láska, mír, srdce, vibrace, přeprogramování, intuice apod. Z tohoto zmaterializovaného a zbulvarizovaného okultismu, byť by se tvářil mesiášsky, bude jednou obtížná cesta zpět na někdejší "startovací čáru". Svět chce být klamán, tedy budiž klamán - bývá často nepřiznané pravidlo řady tzv. duchovních či esoterických akcí.

         Ani tady nezbývá než vzít na ramena i kříž své nevědomosti, vědět o něm a s prosbou o vyšší vedení a důvěrou v ně putovat životem. A uvědomovat si s pevnou jistotou, že ono vedení nás povede, až když sami vykonáme maximum ze své mysli, ze svého cítění i vůle, touhy. Opět to jednoduché – Člověče přičiň se a Bůh ti pomůže. Je rozdíl mezi touhou a chtěním. Chtění je z egoismu, i kdyby se docilovalo jakýchsi duchovních schopností či stupňů. To vše se jednou zhroutí, člověk se pak podobá brouku, který se vydrápal na nádhernou lesknoucí se trubku, a nahoře do ní spadne. Máme-li skutečnou touhu po Pravdě ať je jakákoliv, můžeme mít jistotu, že nás Bůh nenechá trvale žít v omylu.

 

 

 

- POZNÁVÁNÍ CITEM?

 

Původcem všech omylů je ego. Často vlastní, ale nezřídka i vlastní. K jeho trvalému odhalování je nutná i určitá inteligence a vůle. Nedá se jít na všechno "citem" - všimněme si, že tento mlhavý pojem slouží řadě lidí k bezděčnému zamaskování nějaké sympatie nebo antipatie nebo lenosti věc myšlenkově dotáhnout k poznání pravdy o ní. Vezměte i ono rozpouštění ega: Onen mlhavý pojem citu bývá většinou zas ono ego. Mnozí to používají skoro jako zaklínadlo, a když o něčem řeknou, že to udělali, protože "to tak cítili" nebo že jim to "přišlo intuitivně", pak to bývá spíš jen výmluva mentální lenivosti nebo pohodlné odůvodnění nějaké jejich hlouposti. Navykli si spoléhat, že proti "citu" se nedá nic namítat. Cit, i když je nesprávný, bývá někdy zneužíván jako zaštiťovadlo na kde co, protože s ním nelze logicky polemizovat. Je dnes v módě prezentovat jako "vyšší" pravdu to, co je výsledkem rozhodování podle "srdce" či "intuice". Ale kdeže. To často není ani srdce, ani intuice, ale jen neujasněná a většinou sebestředná směs libého a nelibého, kterou si člověk, pohodlný či nenavyklý si v sobě věc rozebrat, vznešeně nastrčí a říká tomu "cit". Často i ten, kdo se pyšní, že dává "srdce na dlani", dává jen srdeční šelesty, stíny či arytmie. Cit, není-li pečlivě rozumově prozkoumán, rozpoznán, projasněn, či ještě lépe, nevyplynul-li ze správného, bdělého, vědomého poznání, rozhodnutí, je jen náhodným chomáčkem, mrákotou. Je to pak psychický útvar pulsujícího chaosu, složený z neujasněných pudů podvědomí, neujasněně reagujících na neujasněnou situaci. V některých kruzích je rozumem s jakousi povýšenou mystickou lhostejností opovrhováno, ale tím se vylévá s vaničkou i dítě: jistě že onen zmaterializovaný přízemní rozum je omezený a bludný. Když by však takový rozum byl poctivě a pracovitě projasněn, pak by nehrozilo, že by byl zdrojem stejně zmaterializovaného a bludného citu.

         Neexistují žádné praktiky či cvičení na obejití poctivého duchovního studia a opravdové, trpělivé, dlouhodobé práce na sebevýchově, i kdyby rychlé úspěchy a efekty či mimořádné prožitky a požitky slibovaly (a taky že slibují) stovky guru, vůdců, metod, kurzů... A když už jsme v nějakém úhybu, pak záleží právě na naší touze po pravdě a Bohu, zda jsme na onen omyl upozorněni. Pak máme i zodpovědnost, abychom onu pravdu následovali, i kdyby se nám mělo rozsypat něco zatraceně příjemného, v čem jsme si hověli. Hovět si lze jen v některé formě egoismu. Naším základním motivem ale může být jen zlepšování se kvůli světu, ne kvůli osobnímu, byť duchovnímu prospěchu. To umožní, že nám odpadá jeden závoj za druhým, jedna šalba či iluze za druhou, a to je to krásné a úlevné na veškerém vývoji. I toto je tvůrčí práce, a pokud se k ní pevně rozhodneme a jdeme se vší svou bídou, ale i nadějí a vírou, pak si můžeme být jisti i vyšším vedením. Pak se nemusíme honit za anděly.

         Žízníme-li skutečně po Bohu, pak nám dává poklady v tichu, lásce a milosti. Anebo i když prozatím nedává, mějme bezmeznou trpělivost a vytrvalost. Nabytí čistého svědomí je tím nejspolehlivějším zdrojem nabití. Pak se nám touha cosi z někoho či něčeho zachytit pro své "nabití" vypaří jako pára nad hrncem. Prozřetelnost nám pak sama ve vhodný čas přivede do cesty ty, se kterými se máme setkat a kterým máme cosi předat či oni nám, ve společenství tvůrčí lásky, harmonie, přátelství a vzájemné podpory. Pak se nám postoj obrátí: My toužíme vysílat - moudře, v tichosti a bez lpění na výsledku - kvality tam, kde chybějí. (Dávání může někdy spočívat "jen" v umění naslouchat, sdílet, projevit vděk či radost...)

         K hledání a nalézání pravdy stačí někomu jen málo vnějších zdrojů. Rozhodující je, aby poznané pravdy žák zpracoval a prokořenil se jimi. Zde je nutná láska k ideálu, úcta k přijímaným pravdám a altruistické naladění. Pouhá zvědavost po pravdách ne­viditelného světa končí obvykle v  bezbřehých a nespásných zajímavostech záhadologie a psychotroniky. Hledání se nesmí stát chorobným návykem.  I malá nalézání pravdy spočívající v ryzosti, čistotě a autenticitě denního života, se kterými si dál v poklidu pracujeme, jsou pro náš vývoj významnější, než sebezajímavější experimentování s psychotronickými, okultními, záhadologickými fenomény. To bývá obvykle jen ze zvědavosti nižšího já, z touhy po mimořádných schopnostech, po výjimečnosti nebo i po moci. Překotná honba za novými a novými záhadami a nevysvětlenými jevy či energiemi udržuje člověka stále jen v jedné úrovni, srovnatelné s potravinářským ochutnávačem z povolání. Naskýtá se však i jiná možnost - posvětit každou i sebejednodušší činnost, pokud se neprotiví mravnosti a účelnosti, tím, že ji konáme vědomě jako službu Bohu a tím jí dodáváme smyslu.