Motto
Tvorba posvátné krajiny: aby něco fungovalo na duchovní úrovni, tak to nejprve musí fungovat na hmotné úrovni. Na začátku se vždy jedná o vodu, půdu a les. Místo samo nás vede - upravíme pramen a cítíme, že to chce něco dalšího. Jedná se o účast na podstatě, kterou dál rozvíjíme...
Zalézt do země a oslovovat prostor mezi hvězdami.
Václav Cílek
Nejprve příběh, který jste už možná četli v nějaké mé knize. Žil byl kluk, malý rybář. Chytal na Skalici, načerno a na žížaly. Vybíral si je zpod kamenů. Někdy i na těsto z maminčiny kuchyně. Prut měl z uříznuté větve lísky, háčky si kupoval jen po jednom. Občas zabral nějaký tloušť, okoun, parma, ba i pstruh. Často je pustil zpátky do vody. Nevěděl, čemu se říká štěstí, ale prožíval ho. Jednou našel pod kamenem plechovku s desítkami nejrůznějších háčků, asi si ji tam kdysi majetnější rybář schoval a zapomněl. Byl boháčem.
(Zde končí má biografie, začíná fantazie.)
Z kluka se stal úspěšný podnikatel, měl pořád víc peněz, dražší a dražší auta, nákladnější manželky a milenky a vzdálenější a vzdálenější dovolené. Zaletěl si o jedněch Vánocích zarybařit do zámořské divočiny. Po sbalení kufrů, absolvování řady očkování, zajištění chodu firmy, zamluvení letenky a taxi na letiště, mnohahodinovém čekání na vzlet kvůli mlze, ztraceném kufru, přespání v hotelu se štěnicemi (jiný tu nebyl), únavě ze změny časového pásma a dalším dvoudenním cestování se dostal až do posledního městečka před divokým pobřežím. Následovalo shánění taxi, hledání rybářských potřeb, nákup několika prutů, návnad, obuvi a oblečení do nepohody, pronajmutí teréňáku, hledání pomoci, aby ho někdo vytáhnul, když s tím teréňákem zapadnul do bahna. Poté celý upachtěný a zablácený stanul na břehu a nahodil dva pruty. Ale copak si k tomu může jen tak sednout, když tu není signál, aby znal kurz dolaru či stav prodeje jedné ze svých nemovitostí? A těch komárů, rojí se kolem hlavy, a jiní v hlavě. Oboje jsou obtížní. Mermo mocí se ovládne, přestane se užírat a začne si užívat. Ticho večera o samotě ho ale nějak děsí, alespoň rádio kdyby tu měl. Západ slunce úžasný, ale k čemu to, když si ho nemůže natočit, nemá tu kameru.
Pták, zaskřehotavší přesně nad jeho hlavou, ho vyrušil právě, když se v představách hádal s kolegou. Ryba zabrala a zmizela i s utrženou návnadou, právě když se oddával myšlenkám, že by tu měl vybudovat sportovní areál a závodní rybaření. A postavit pro domorodce kostel, určitě jsou to neznabozi, a Pána, pokud existuje, by si tím jistě naklonil.
Ten speciální nepromokavý oblek ho škrtí a potí se pod ním. Půjde se ochladit do vody. Ale ouha, sklouzne a...
Dříve než ho náhodně procházející domorodci vytáhli, prožil cosi jako kratičký sen, snad nejkrásnější v životě. Je malým klukem, sedí si v trenýrkách na velkém balvanu uprostřed Skalice, nahazuje svůj vlasec, přivázaný na konec ohebného lískového prutu... , a nic mu nechybí. Po procitnutí se mu cosi převrátilo. Dosavadní život byl jako dávný zlý sen. A nynější kratičký sen v něm zanechal reálnou touhu po duševním uzdravení, po hledání řádu světa i řádu nitra. Věděl, že nastává nové, uzdravující období jeho života. Poštěstí se to každému? Sotva.
Dnešní doba jasnící se duše vědomé otevírá nebývalé horizonty i pro léčení. Choroby vznikají z nesprávného myšlení a emocí. Protože duše vědomá dává větší možnosti sebepoznání, sebekontroly a sebevlády, obzvláště v nynější době prohloubeného působení Kristova impulsu, máme i větší možnost prevence chorob - ovšem prevence duševně-duchovní (tím není dotčena užitečnost prevence medicínské, hygienické ap.). Možnosti léčby ať fyzických nebo i duševních poruch se rapidně rozšířily. Nejde tu jen o dvě dosavadní oblasti léčení: o izolované a rozškatulkované působení materialistické medicíny a o zásahy léčitelů. Léčení znamená v epoše duše vědomé mnohem více: znamená současně léčení v oblasti sociální i v oblasti vědy, výchovy a umění. Naše doba by proto měla být dobou impulsů duchovně duševní hygieny. Máme-li dnes být aktivní v léčení na spirituálním základě, musíme si položit otázku, jaké je duchovní pozadí novodobých uzdravovacích impulsů. Lépe než hovořit o tom jen abstraktně, je ptát se, není-li tu nějaká reálná konkrétní duchovní bytost, která odkudsi spolupůsobí v lidském ozdravném konání.
Abychom si v závěru odpověděli na otázku, jaká duchovní bytost stojí za léčením, nejprve si volně vyprávějme podle pojednání profesora B. Lievegoeda příběh ze Starého zákona. Jan Evangelista napsal Apokalypsu lidstva. Ale také ve Starém zákoně (v tzv. Apokryfech) nacházíme „Malou apokalypsu“, „Knihu Tobiášovu“.
Příběhem Tobiášovým byl silně inspirován Rembrandt. Na mnoha kresbách, malovaných obrazech, grafikách se zabýval Tobiášovým příběhem s rybou. Udál se v Babylonu, tehdy, kdy tam žil v zajetí židovský národ, za krále Nebukadnezara a jeho syna. Ačkoli se příběh pohybuje v reálném časovém úseku, přece jen se v něm stěží orientujeme. Na otázku, pro jakou budoucnost byl napsán, bych mohl odpovědět: pro naši dnešní dobu. Příběh Tobiášův je příběhem lidstva s dnešními současnými problémy.
V Babylonu žil starý Tobiáš. Byl nazýván „Tobiáš, tvůrce práva“, podle jeho konání. Vždycky správně vykonával rituály a svědomitě postupoval podle zákonů. Byl jedním z těch, kteří byli zodpovědní za uchování židovských zákonů v době zajetí Židů. To bylo riskantní. Tak například pohřbíval mrtvé podle židovských předpisů, ačkoli to bylo zakázané. Tím dával v sázku svůj vlastní život.
Jednou, potom, kdy takto pohřbil svého přítele, bylo to v noci, protože se ve dne bál, že by to bylo odhaleno, unaveně poklekl a vzhlédl k nebi. Modlil se s poděkováním. Tu nad ním letěla vlaštovka. Její teplý výkal padl do jeho očí. Tobiáš oslepl. Starý Tobiáš, muž, který vždy žil správně, byl slepý, ale nevzpíral se tomu.
Žil společně se svou ženou Annou, s pejskem a se svým synem, mladým Tobiášem. Kdysi byl bohatý a mohl pomáhat mnohým svým přátelům, nyní byl slepý, nemohl již pracovat. Spotřeboval své peníze a zchudl.
Jednoho dne řekl svému synovi, mladému Tobiášovi: „Musíš jet k mému příteli Gabaelovi. Ten žije daleko odtud, v zemi Meder.“ – To znamená, že mladík musel překročit mnoho pouští a řeku Tigris. „Musíš jet ke Gabaelovi, požádat ho o navrácení stříbra, které jsem mu kdysi půjčil, když byl v nouzi. Nyní je potřebuji.“
V celém příběhu je ukryto mnoho symbolů. Tak například Tobiáš kdysi půjčil Gabaelovi stříbro a nyní chtěl, aby mu je vrátil. Stříbro většinou souvisí s Měsícem, to znamená se starou moudrostí. Starý Tobiáš kdysi odevzdal svoji starou moudrost. Nyní je slepý. Nyní si přeje navrácení staré moudrosti.
Starý Tobiáš řekl: „Takovou cestu nemůžeš podniknout sám. Musíš nalézt kamaráda, který se stane tvým průvodcem. Jdi a ohlédni se po kamarádovi na cestu.“
Mladý Tobiáš šel na trh a rozhlížel se. Potkal tam jednoho ušlechtilého mladíka, který se na něj díval přátelskýma, zářícíma očima. Mladý Tobiáš se jej zeptal, zda nechce být jeho společníkem na cestě do krajiny Meder, kde žije přítel jeho otce Gabael. A nový přítel souhlasil.
Mladý Tobiáš vzal svého kamaráda s sebou k otci a ten cizinci řekl: „I když tě nevidím, tvůj hlas ve mně vzbudil důvěru.“ – To poukazuje na inspiraci. Starý Tobiáš nemohl vidět zevní svět, ale mohl pociťovat důvěru z inspirace. Vydal oběma peníze na cestu a oba vyrazili. Také pes šel s nimi.
„Vydat se na cestu“, to znamená jít cestou vnitřního vývoje. Neboť to byla tato cesta, nebyla to jen zevně vykonaná cesta pouštěmi a přes řeku. Již na začátku se odhalil jeho spolucestující jako učitel, ačkoli se projevoval jako prostý mladík. Po celou cestu pouštěmi byl mladému Tobiášovi přítelem a učitelem. Dospěli až k řece Tigris. Bylo to k večeru. Přítel pokynul Tobiášovi, aby vstoupil do řeky, aby chytil velkou rybu. Tobiáš vstoupil do vody a jeho přítel na břehu mu řekl: „Neboj se. Chytni rybu a vytáhni ji!“ Tobiáš poslechl a společně vytáhli obrovskou rybu na břeh a odebrali jí žluč, játra a srdce. Žluč položili do jednoho koše, játra a srdce do druhého koše. Na to průvodce řekl: „Nyní jsi obstál ve zkoušce! Nyní můžeš pokračovat v cestě. Budeš mít sílu, abys vyléčil otce a abys pomohl své sestřenici Sáře.“
Mladý Tobiáš se velmi divil, měl pomoci sestřenici Sáře, neboť znal její zvláštní osud. Tato sestřenice, dcera bratra jeho otce, žila v jiném městě. Tím městem měli projít cestou do Meder. Když tam došli, ihned navštívili strýce. Ten řekl: „Ačkoli jsem tě dosud nikdy neviděl, vidím, že musíš být synem mého bratra Tobiáše, neboť jsi mu velmi podobný. – A kdo je tvůj přítel?“
„To je můj kamarád na cestě“, odpověděl Tobiáš. „Tak pojďte oba dovnitř a buďte mými hosty!“, zvolal strýc. Tu řekl průvodce: „Nebudeme pouze tvými hosty, ale mladý Tobiáš je Bohem vyvolený, aby se stal manželem tvé dcery Sáry.“ – Po těchto slovech se strýc velmi ulekl. „Ó, upusť od svého plánu!“
Jak tomu bylo se Sárou? Byla nejkrásnější, ale velmi nešťastná dívka. Pro její krásu se s ní chtělo oženit mnoho mladíků. Měla už být sedmkrát nevěstou, avšak pokaždé, jakmile byla zasnoubena, se stalo, že vždy v noci po zasnoubení ten, který si ji chtěl vzít, zemřel. Tento osud potkal již sedm mladíků. Strýc řekl: „Ostuda mé rodiny nesmí být ještě větší. Mladý Tobiáš nesmí být osmý.“ Ale Tobiáš na tom trval. Představili ho Sáře, která jej úporně prosila, aby od toho upustil, neboť ona je posedlá démonem Asmodelem. Avšak nastalo zasnoubení. Na to šli ke svatebnímu obřadu. Než se jí však Tobiáš dotknul, poklekl, vzal játra a srdce z ryby, jak mu pokynul jeho průvodce, vložil je do ohně, aby je spálil. Démon opustil Sáru a prchl na poušť. Sára byla vysvobozená.
Mezitím šel jeho spolucestující do Meder a přinesl stříbro. Nyní se mohli vrátit domů.
Uplynul víc jak jeden rok. Starý Tobiáš dospěl tak daleko, že se zlobil na svůj osud, byl nespokojený a říkal: „Vždycky jsem se všemi jednal správně. Vždy jsem přesně konal rituály a obřady. Bůh na mne seslal slepotu a já jsem tomu neodporoval. Nyní jsem však musel vyslat svého syna na cestu a on se nevrací. Bůh mi vzal mého syna!“
V témže okamžiku, kdy právě bědoval, přiběhl k němu psík. Matka vyběhla ven a tu viděla, že se blíží i ostatní. Divila se, že mezi nimi viděla mladou ženu.
Hned po příchodu šel Tobiáš splnit ještě druhý úkol – uzdravit svého otce. Přinesl roztok se žlučí a potřel jím jeho oči. Starý Tobiáš opět viděl a chválil Boha.
V témže okamžiku se objevil průvodce z cesty. Stojí před nimi, ozářený leskem a říká: „Jsem archanděl Rafael, jeden ze sedmi andělů, kteří stojí u Božího trůnu.“ Tak se zjevil Rafael jako léčící anděl. – Když mu všichni děkovali, zmizel před jejich očima. Padli na kolena a vysílali děkovné modlitby k Bohu.
Kdo je Rafael? Jarní síly vždy přinášely nejmocnější impulsy k uzdravování. Za ději přírody i za vanutím duchovním obrodných proudů stojí mohutná kosmická bytost vládce jara, archanděl Rafael. Souvisí i s duchovním obsahem Merkuru, nejbližší planety ke Slunci (i když ideové působení planet není vázáno na astronomické těleso). Ve středověku pohlíželi na Rafaela jako na pomocníka nemocných. V názoru středověkých lidí zacházel Rafael se silami lidí, které pochází z hlubin, s prasilami, které působí v lidech. Označujeme je jako síly impulsů, pudů, které pronikají z hlubin do našeho vědomého života. Přivozují síly z hlubin země a z hlubin lidí a pozvedají je do léčivého světelného kruhu Kristova. Takový byl Rafaelův vliv.
Často jej vidíme znázorněného s merkurskou holí v ruce, caduceem. V předkřesťanských dobách k ní patřili dva hadi, kteří se vinuli kolem sebe - symboly zla a dobra. Rafael však již není znázorňován se dvěma hady, ale se dvěma plameny. Jedna hůl, z níž vychází dva plameny. Plamen spaluje zlo a to je opět přijato do procesu vývoje. Ve středověkých podáních je Rafael jedním ze čtyř „Kristových obličejů“. Prvním byl „Kristus triumfátor“. Zjevuje se jako Michael. „Kristus soudce“ byl Uriel. „Kristus iniciátor“ byl Gabriel. Rafael byl „Kristus spasitel“. Když středověcí lidé hovořili o Kristu, věděli, že existují tyto čtyři různé obličeje, různé možnosti, jak se přiblížit ke Kristu. Jednou z nich byl aspekt léčení, tím byl Rafael. Také ve dvacátém století, v naší kultuře, se můžeme obrátit k Rafaelovi, k léčící síle, k jednomu ze sedmi archandělů, stojích u Božího trůnu.
V Apokalypse (kap.13) je zpráva o zvířeti, které vychází z moře. To poukazuje na síly z hlubin, které přichází na povrch a které dnes vidíme všude kolem sebe. Člověk přešel práh pouze viditelného světa. Ačkoli to neví, vidí do sil, které se odehrávají za viditelným světem. Tyto síly nyní přichází na povrch a projevují se v tom, co se dnes odehrává.
Člověk musí být dnes připravený na setkání s těmito silami, aby se jich nezděsil. Dnes je mimořádně důležité, abychom pohleděli na tyto síly, a přece se nelekali. Stojí totiž před námi úkol, vést tyto síly do vývoje a včlenit je do správné evoluce.
Jaké jsou to síly? Nejprve to jsou síly, které stoupají vzhůru z hlubin lidského života, síly sexuality. Kam se podíváme, všude se s nimi setkáváme, zvláště v západním světě.
Uprostřed lemurské doby rozdělil Lucifer pohlaví a tím vytvořil muže a ženu. Dal impuls k jejich vzájemnému hledání, aby se opět spojovali. Byla to jen škola lidí? Nikoli – Lucifer pomáhal evoluci, neboť naše planeta má velký úkol rozvíjet se od staré planety moudrosti v budoucí planetu lásky. Láska je cílem celé Země. Člověk se musel učit prvním krokům ve „škole lásky“. Pohlavní láska, která sama o sobě je luciferská, je prvním krokem v této škole.
Dalším krokem je láska v rodině, láska mezi rodiči a dětmi. Tu učí lidstvo Gabriel.
Třetí krok znamená: milovat já druhého člověka, uznávat druhého člověka jako já. Je zcela lhostejné, zda je to muž nebo žena. Tento krok nás učí Michael. Také dnešní zaměstnání nás školí: učíme se poznávat cesty, které vedou ke spolupráci, musíme neustále spolupracovat se všemi možnými lidmi. To je také cesta ve vnitřním vývoji, které nás učí dnešní život pod vedením Michaela.
Posledním krokem je láska k lidstvu. Té nás učí Kristus.
Pohlavní láska jako nejnižší stupeň, se rozvíjí do druhého stupně, v lásku k rodině. Té jsme se naučili v době před narozením Krista. V současné době se máme naučit lásce k já jiného člověka. S láskou k lidstvu musíme ještě čekat. Až dospějeme k chápání lásky k lidstvu, Lucifer bude osvobozen od svého úkolu. Člověk pak vykoupí Lucifera od jeho úkolu.
Lucifer rozdělil člověka na muže a ženu a do astrálního těla vložil pudovou sílu pohlavní lásky. Vytyčil nám odpor, naše síly pak mohou růst. V současné době hrubě vniká do naší kultury sexualita. V době našich otců a dědů byla tato síla schovávaná za záclonami. Nyní vystupuje veřejně, brutálně a bez překážek. Musíme to vydržet. Musíme se učit zacházet s těmito věcmi, aniž bychom jim propadli, učit se na ně pohledět a říci si: „Ano, to je něco, co ve světě existuje. Je to životní realita.“ Ale já tím nesmí být zasaženo. Máme-li proti sobě tyto síly, musíme prostě vědět, že byly kdysi zasazeny do našeho astrálního těla. Jsou v něm právem, v souvislosti s prvním stupněm lásky. Na dalším stupni se učíme lásce v rodině, která je o něco méně průhlednější. A můžeme se dokonce pokusit, abychom během našeho života vykonávali skutečnou lásku k já jiného člověka. To je velký pokrok. A to je vše, co je dnes možné.
Z knihy Putování za mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků.
K objednání SMS na č. 773 036 273 nebo na: karelfunk@atlas.cz
2024 ©