Nemám rád nevrlou a ponurou mysl, která opovrhuje radostmi života a vyhledává neštěstí a živí se jím. Připomíná mouchy, které se nemohou udržet na vyleštěném předmětu, ale přitahují je sukovitá, hrbolatá místa a na nich se usazují, nebo pijavice, které vyhledávají a sají jen špatnou krev.
Michel de Montaigne
Již málem půl tisíciletí jednáme podle myšlení, které vyřadilo srdce a sídlí pouze v mozku. Nebe oněmělo, z hvězd jsou jen prestižní cíle kosmonautiky jakožto počátku lidského kosmického imperialismu, nahradivšího jasnovidné vnímání kosmu. Zvířata jsou zotročována a vybíjena, toky regulovány, banky plné úspor, počítače plné informací, mozky plné plánů na úspěch, duše okoralé, srdce prázdná.
Ahrimanské podsvětí světa bytní. I dnešní kultura je věrným obrazem sil vlády tu Ahrimana, jindy Lucifera, často obou společně. Nynější až obsedantní zmechanizování a zautomatizování či computerizace života a unifikace na úkor přirozené jinakosti odpovídá touhám Ahrimana, který chce z člověka a z jeho zemského prostředí udělat jen jednotně vypadající a dobře jdoucí stroj, ovládaný abnormálními bytostmi. Tímto zmechanizováním umožňuje člověku zdánlivě ulehčit jeho pozemský život, avšak jen proto, aby se mohl tím volněji oddat požadavkům své astrality. Pokrok techniky, inspirovaný Ahrimanem, umožňuje uspokojování choutek, inspirovaných Luciferem. I v tom je spolupráce Lucifera a Ahrimana, předpovězená Rudolfem Steinerem na období kolem přechodu tisíciletí.
Dnes nepěstujeme jogínskou kázeň a křesťanskou chudobu. Naopak požadavky na životní úroveň a pohodlí se sebevědomě až zpupně zvyšují. V této spirále roste i permanentní nespokojenost, náročnost, závist, pýcha, soutěžitost, okoralost vůči ideálům, nestřídmost, samolibost a touha po vnějškové prestiži. Máme stále více času pro sebe, ale přesto neustále pospícháme a neustále máme zmeškáno. Pak se životem jen pronudíme a prostěžujeme.
Pokud se lidstvo nedokáže s hmotným pokrokem spirituálně vypořádat, pak zacouvává do tmy. Namísto duchovna často jeho kulisy, alarmistické teorie spiknutí pro většinu, ochotnou věřit čemukoliv. Drzá nedůvěřivost geniům Ducha a hravé poznávání života namísto usebrání. Někteří náboženští lidé mají Boha jen jako děti panenku na hraní. Bereme do svých rukou vše, co naši předkové ponechávali v úctě přirozenému dění. Sílí paradigma zábavnosti a zážitkovosti namísto hodnotové orientace.
A co s tím? Před horizontem lidstva se zvolna vynořuje a sílí úkol naplnit srdce vřelostí k duchu. Vyšší já pak bude prostupovat duši vědomou. Srdce se musí rozehřát pro vlastní moralitu, pro naplňování okolí dobrem. Tato vřelost pak bude proudit vzhůru do hlavy. Slova vcítivosti, pochopení a útěchy mohou pak zanítit opravdový duchovní oheň. Zejména rozvíjením Michaelských vlivů bude jeden člověk žít štěstím druhého, bude mu ochráncem, oporou a souputníkem na věčné cestě. Sociální aspekt Kristova impulsu se stane kyslíkem společenského života.
Profesor Lievegoed uvádí na toto téma mj. zkušenost ze své vlasti z doby po druhé světové válce, kdy Holandsko už mělo za sebou rok hladu. To, co se zde odehrávalo, má obecnou platnost i jinde a jindy. Bylo tam možné pozorovat toto dění. První, co bylo po válce důležité, bylo nasycení: „Museli jsme hladovět. Musíme mít něco k jídlu!“ Brzy se byty naplnily potravinami. Lidé byli opět sytí. Následoval další krok. Lidé chtěli oblečení. Všichni jen nakupovali, i když měl někdo už dvakrát, třikrát nebo pětkrát víc. Stále nakupoval, protože byl rád, když měl obleky. Ale nemůžeme hromadit víc majetku, než se vejde do našich bytů. Proto přišel zákonitě další krok, kupování bytů, obstarávání a výstavba nemovitostí. Vlastnit kousek půdy a na ní dům! Pak - auta. Dnes jsou v Evropě tak přeplněné silnice, že často je rychlejší jít pěšky. Tyto síly, které v nás hlodají, stoupají vzhůru z hlubin. Na to vše věšíme svoji prestiž, od toho odvozujeme svoji hodnotu.
Ahriman nebude osvobozen dříve, dokud z nás budou plynout snahy o moc a pud k majetku, dokud nebudeme mít nezištný vztah ke světu. Stejně tak, jako mají být ty z prožitků sexuální síly, které jsou luciferské, postupně proměněny v lásku k já jiných lidí, budeme muset nalézt také odpovídající nezištný vztah ke světu. Rosenkruciáni to velmi dobře věděli. Měli tuto průpověď: „Oko nemá dychtit, oko má milovat.“
Duchem waldorfské pedagogiky je láska k tomu, co se má v budoucnu vyvíjet, co by mělo být. To znamená: pomáhat mladým lidem, aby po svém rozvíjeli vlastní síly – a nikoli podle našeho názoru. Není naším úkolem vnucovat druhému člověku jeho vývoj podle našich představ. Měli bychom být zdrženliví a milovat jenom to, co se bude rozvíjet v budoucnosti. To je první krok na cestě lásky k samotnému vývoji. Obdobně to platí pro lidi, kteří společně žijí s rostlinami, v zemědělství. Pozorujme pravého rolníka, který jde polem, jak se rozhlíží a dívá se na pučení prvních výhonků. Pociťuje, dokonce snad chová lásku k tomu, co chce vyrůst. Tak by tomu mělo být také v umění a ve vědě, ba i v sociální oblasti – můžeme se učit milovat nejen to, co zde je, ale co lze chápat ve vznikání. Tím se stáváme připravovateli, podílníky, spolutvůrci. Příklad odjinud - dominantním požadavkem Karla IV. byla láska k budoucnosti své vlasti.
Sociální péči, pomoc a podporu jsme dnes přestěhovali z živých individuálních iniciativ, reagujících bezprostředně na potřeby okolí, do institucí. Krom osvěžujících ale slábnoucích pramenů sociálního dobrovolnictví, nahradily individuální soucítění sociální předpisy, postupy a instituce. Je to pohodlnější. I řada jiných oborů jde cestou odindividualizování a naopak institucionalizace. Jistě, že ani tomu nelze bránit, ale léčivé síly Rafaelovy hůře působí skrze odlidštěnou medicinizaci, čistota a ryzost Gabrielova neprosvítá skrze techniku už vůbec. Řada duchovních společenství se ve své mystice uzavírá světu. I racio musí z ducha nabízená mysteria zpracovat a prosvětlit svým já - při vší úctě a vědomí své omezenosti. A zároveň - k přijetí mysteria se musí uschopnit i emoční a morální stránka člověka.
A opět Lievegoed: Vše, co bylo ve starověku věděním, bylo věděním srdce. Srdce jako střed lidí pronikalo každou niternou činnost nadějí, vřelostí a nadšením. Možnost myslet, vytvářet myšlenky se dnes posunula od srdce, odkud dříve myšlení naplňovalo celého člověka, směrem k mozku. Rozvíjí se intelekt zcela jinak, nově. Inteligence může dnes vznikat jen z lidských mozků, které už nepotřebují být bezprostředně inspirované z vyšších zdrojů. Pokud ještě kosmické myšlenky žily v srdcích lidí, nemohl Ahriman získat žádný vliv. Tím, že nyní může inteligence vznikat už jen skrze lidské bytosti bez vyšších inspirací, mohl se chopit lidského myšlení v mozku. Od momentu, kdy myšlení stoupalo do mozku, může Ahriman vnikat do myšlení a tím je spoutávat.
Došlo k tomu tím, že srdeční síly jako centrum vědění postupně ochabovaly, až vědění nakonec zůstalo pouze v mozku. Myšlení se odřízlo od sil v srdci. Následek toho je, že myšlení se redukovalo na studenost s primárním požadavkem suché objektivity a intelektuality. Člověk nyní stojí vedle moderní vědecké pravdy, přihlíží jí, není v ní však živě svým prožitkem, neúčastní se jí, nenechává se jí niterně oplodňovat. Není účastníkem dění pravdy, ale pouhým divákem. Ideály odtud vymizely. Znásobení myšlených témat oproti středověku přineslo inflaci myšlenek, jejich roztříštěnost, ústup od schopnosti klidného, plynulého, návazného toku myšlenek. Též intenzivnější emoční vzruchy často přetrhávají přehlednou mentální kontinuitu. Zmaterializovaná přírodověda si zakládá na tom, že člověk není bytostně vtahován do dění přírody a kosmu, ale pouze toto dění studuje suchým rozumem - bez pokory, oddanosti, sounáležitosti, bez niterné účasti. Takováto věda sice přináší určitou informační hodnotu, na druhé straně však staví člověka mimo evoluci, mimo pozemský vývoj a odcizuje ho vůči spojení s duchem. Příhodnou analogii vidíme, když prožíváme svět přes televizi, film, video, vztahy přes mobil, umění přes MP3, CD, DVD apod. Tvůrčí improvizaci nahradily programy, algoritmy, know-how, systemizace, modely. Jistě, že se tomu dnes nemůžeme vymykat, vybrali jsme si tuto dobu a i tyto prostředky zprostředkovávají mnoho dobrého. Neměli bychom se tím ale nechávat plně pohlcovat. Musíme o tom vědět a vždy má zůstávat pokud možno co největší část života pro živou tvůrčí práci a prožitek.
Je zde další významná změna. Od konce středověku máme vytvářet duši vědomou. Zatímco duše rozumová, která by již měla být vybudována, se realizovala zniterňováním viděné pravdy a školila v překonávání omylů, vývoj postoupil dále směrem k rození duše vědomé.
Úkol duše rozumové, aby vybrušovala pravdu, byl vystřídán cílem duše vědomé, aby uskutečňovala dobro ve styku se zlem. Cítění a myšlení je dnes základem k jednání ve stále složitějším světě.
Na rozdíl od vstřebávání pravdy duší rozumovou, má duše vědomá nalézat a zniterňovat dobro a vést k jeho aktivnímu uplatnění, kdy svou podstatou prostupuje každé naše konání. To je úkol, který se mnohým lidem, zejména z duchovních kruhů, jeví zátěží: žít ve světě a se světem, ale neztrácet se v něm. Nelze si vzít moudré knihy na pustý ostrov či poušť a studovat. Myslet či vyslovit něco pravdivého ještě nemusí znamenat konat dobro. Michael dává sílu k vědomému budování dobra v nejrůznějších situacích našeho konfliktního života. Člověk musí objevit, že něco patří do světa dobra teprve, když je to vykonáno. „Neboť nakonec musí být všechno ještě vykonáno“. (Goethe)
Cit a rozum by měl mít současný člověk vyvinutý, ale epocha duše vědomé vyžaduje vyvíjení vůle, ovšem bez egoismu. Pravdu stačí poznávat, dobro je nutné vykonávat. Moudře poznávaná pravda vede ke správně směrovanému činu dobra.
Zatímco v době rozvoje duše rozumové bylo zapotřebí hledat pravdu střetáváním se s omylem, při rozvoji duše vědomé od 15. a 16. století je úkolem člověka střetávat se se zlem. V nynějších porodních bolestech rození duše vědomé je nutné obrátit se k činu, konanému z bdělého vědomí já. Jemu mohou být záchytným bodem ideje vývoje kosmu, člověka a přírody, a v osobním životě etika a estetika myšlení, cítění, slov i činů.
Inteligence, kterou poskytuje Michael, je rovnoměrně příznivá pro všechny lidi, tedy je jim stejnoměrně nabízená. Naproti tomu ahrimanský intelekt je pyšně kritický, arogantní, soutěživý, plný pohrdání a ješitnosti. Michael nabízí paninteligenci, která je výš, než zemský intelekt. Je to všeobsáhlá, kosmická inteligence. Na rozdíl od darů Ahrimana není vnímána jako soukromý majetek, není snobská a netouží být využita k získávání peněz. Projevuje se svobodně a je ochotně předávána dál. Souhrnně řečeno - Michaelská inteligence je trvale živá, altruistická, morální. Ahrimanská inteligence je sobecká, kořistnická, tuhnoucí.
Michael dává též vědomí široké sounáležitosti a smysl pro úsilí ve skupině. Ahriman působí především na duši rozumovou a umožňuje omyl. Namísto spolupráce k dobru dává popudy ke spolčení se k získání čehokoliv nedobrého. Hrozilo by, že splní svůj cíl a změní celý vývoj lidstva, kdyby dobré hierarchické mocnosti nedarovaly a neřídily lidem karmu jako pomoc proti omylům. Individuální karma lidí dává možnost korigovat omyl v životě mezi smrtí a novým zrozením.
Krédem Ahrimana je, že člověk musí pro svůj další a další prospěch všemožně zdokonalovat Zemi a pragmaticky získávat pohodlí, kde jen se dá. Nesmí být spokojen s tím, co mu Země sama od sebe dává. Musí vytvářet nový, ztechnizovaný, uměle vyvinutý svět. Jaké klamy vložil do člověka? Potěšení z ovládání Země a pud k získávání majetku. Moc nad přírodou nabývá gigantické hrůznosti a sveřeposti. Ahriman se snaží infikovat člověku takovou radost z moci a majetku, že by chtěl vytvořit umělý technický svět a nikoli to, o co se snaží vyšší hierarchie v evoluci lidstva. Vůle všechno vlastnit a ovládat démonizuje lidi. V mnoha velkoměstech vidíme svět bez zlidšťující přírody, svět zcela vybudovaný člověkem. Nic nebylo ponecháno přírodě. Ta je zotročována a tedy dává člověku najevo svoji existenci důraznějšími katastrofickými prostředky. A vnějškové křesťanství, soustřeďující se hlavně na trýznění se ze zbědovaného muže na kříži? Ten ale upozorňoval: Neplačte nade mnou, ale nad sebou nebo nad svými dětmi.
V jednom soukromém dopisu postihl R. Steiner dění, které probíhá za kulisami fyzického světa, následujícím obrazem pro vnitřní oko: Ahriman sedí v jeskyni pod zemí. Usilovně počítá a vyčísluje. Za ním stojí Michael s mečem v ruce. Zatímco Ahriman v jeskyni počítá a pokouší se řešit všechno po svém, organizovaně – s úděsnou intelektuální silou, Michael mu ponechává čas. Ví, že nakonec všechno převezme sám. Tento obraz nám pomáhá poznat, že nakonec přijde pomoc ze strany světla, ačkoli to bude těžká práce na dlouhou dobu.
Lze to přirovnat k víru sil luciferských a ahrimanských, a z druhé strany michaelských. Je to vír tak turbulentní, že bývá obtížné zodpovědně si uvědomit, kde se člověk nachází a jakým silám slouží. Může se domnívat, že slouží vyšším spirituálním silám, přičemž to může být jen luciferská maska, jakkoli dokonalá a přesvědčivá (autora této knihy nevyjímaje). Může si zakládat na svých zásluhách, kontaktech, splněných úkolech, mystických zážitcích, může se považovat za (ducho)vědce - a již je spokojeně v říši Ahrimanově. Jen Michaelova škola, jež je postavená do služeb Krista (a nemusí si sama takto říkat), dává náležité protilátky. Ty si ovšem musíme opatřit vlastní pozorností a zdrženlivostí v úsudku o sobě.
Archanděl Michael je od pradávna správcem kosmické inteligence velkých slunečních mystérií a vůdcem lidské evoluce. Stará pojednání a pověsti zaznamenaly, jak v určitých dějinných okamžicích oslovoval osud lidstva. V dávných kulturách pronikal bytosti vůdců evoluce. V nynější době vede každého usilujícího k samostatnému rozvoji intelektu tak, aby na rozdíl od dávného lidstva nemusel být závislý na vyšších inspiracích a tedy aby též vědomě přijal veškerou odpovědnost za správnost úsudku.
Pokusíme-li se podat obraz současného člověka, pak lze říci, že nad ním je Michael, velký duch Slunce, který přináší spirituální myšlení, dává lidem síly jednat v souladu s ním. Pod ním stojí Rafael, který dává tendenci měnit pohlavní lásku v lásku k lidstvu, měnit pud k moci a majetku v lásku ke světu. Celkově tedy mění vůli k destrukci v lásku k vývoji.
Tato situace moderního člověka ale zároveň podněcuje k působnosti i Rafaelovy léčivé síly. Stojí-li člověk mezi Michaelem, který mu propůjčuje spirituální myšlení a pravou účinnost, a Rafaelem, který ho obdarovává láskou k vývoji a ochranou svých léčivých sil, pak se může na své cestě do budoucnosti setkat s Kristem.
/S částečným využitím knihy KF - Putování mystickým rokem aneb Skrytá řeč svátků, Malvern 2016/
2024 ©