OKOLÍ PŘÍBYTKU: ZAHRADA, VLAST, VESMÍR
Když jsme si vytvořili a přizpůsobili vnitřek příbytku tak, aby byl výrazem našich vyšších ideálů, zamysleme se nad jeho vnějším prostředím: tím bezprostředním i tím vzdálenějším, až do nekonečna. I zde máme široké možnosti pro tvůrčí nápady a pro zapojení naší inteligence i imaginace.
Začněme okolím domu. Krásně se žije kamarádovi, který nedává najevo na každém metru čtverečním svého pozemku, jak dokáže udělat z přírody nepřírodu. Svah neřešil kaskádovitou skalkou, ale přesadil si sem obyčejné plané růže, trochu trnek, šeřík a maliní. Nemá drahé okrasné keře, ale ty obyčejné, z mezí a remízků. Zná takové od dětství a má je o to raději. Souvisí s tradiční českou krajinou, ve které jsme vyrůstali, tak jako naši rodiče a rodiče našich rodičů. Litujeme její zánik, ale doma se o něj často sami přičiňujeme. Schody na svahu kolem domu nevydláždil drahými dlaždičkami, ale navozil si sem v potu tváře z lesů a říček velké nepravidelné balvany. Na každý z nich má navždy svou vzpomínku. Jsou to schody jeho, nikoliv průmyslové. Nechal tak co nejvíc tvořit přírodu. Nemusí ani lkát u sousedů nad drahotou dlaždiček. Podobně vytvořil i další pěšinky. Tvrdí, že někteří svou křečovitou urputností při nadbytečných umělých úpravách veškerého okolí domu kompenzují svou slabou a zakomplexovanou osobnost: dokazují si takto, jak mají vše pod kontrolou a vládou. Zatímco v neurotickém životě se bojí překážek a nesouhlasů, nebo v duchu marně touží někoho pokořit, „vyřádí“ své jáčko na přírodě, která se podrobí. Kamarád asi nemá pravdu vždy, ale znám takové případy.
Jedinečnost každého člověka je pro nás téměř samozřejmostí. Existuje však i jedinečnost míst. Mohou si být v něčem podobná, přesto má každé svou kvalitu. Stromy, zákoutí, remízky, hory, vody…, vše je prostoupeno jistým druhem vědomí. Jeho nositelem je zvláštní substance, jakási elementární bytost sídlící v živlu země, vody, vzduchu a ohně. S každým prvkem přírody je tedy spojeno určité vědomí, vztahující se k některému z živlů, i když je pochopitelně značně odlišné od našeho. Působí na hmotu zevnitř, zatímco naše vědomí spíše zvenčí. Naši dávní předkové toto působení živlů ještě vnímali a uložili ho do bájí a pohádek. A protože existuje neviditelný kontakt mezi přírodními živly, jejich substancemi („bytostmi“) a člověkem, vstřebávají i tyto bytosti něco z kultury svého území, ba jsou do jisté míry naopak i jejími inspirátory či nositeli (ne však jedinými). Například bytosti vody mají „na starosti“ kvalitu a distribuci životní síly. Vysoušením krajiny či zpevňováním břehů toků oslabujeme krajinu v její jinové, ženské kvalitě. Ještě středověcí stavitelé Prahy věděli, jak začlenit přírodní vědomí do struktur města. Dnes ho spíš vypuzujeme. Kdybychom se vcítili do určité krajiny, poznali bychom i odpovídající aspekty sebe samých a objevili bychom hluboko ležící vrstvy, které v nás mohou působit. Můžeme si to zkoušet i na zahradě či dalším okolí domu.
Chceme na zahradě víly? Umožněme jim to. Budou rády. Připomeňme si rodící se či znovunalézané paradigma: Příroda má vlastní hodnotu, na člověku nezávislou. Je stále větším přepychem i moudrostí nechávat kus přírody, i té okolo domu, volnému vývoji. V Evropě je již jen necelé jedno procento přírody v původní divoké podobě, v České republice už jen 0,3 procenta. A tak jsme dopadli, že máme nejen stejná parkoviště, stejné obchoďáky, stejné zastávky, ale i skoro stejné zahrádky. Je nutné se zbavovat zakořeněného moderního omylu, že s divočinou je třeba zatočit. Podle peruánských domorodců jsou duchové stromů kácením vyháněni ze svého prostředí a pokud nenajdou náhradní prostředí, pohybují se chaoticky a nepřipoutaně a spolupůsobí na vyvolávání přírodních pohrom. Přírodu jsme zotročili, aby byla taková, jakou my chceme, ne jaká chce být ona. Chybí nám zbytek respektu k metafyzice přírody. Hrdost na naše zahrádky bez kousíčku volné přírody není z tohoto úhlu pohledu moc namístě. Někde jinde se nám pak něco vymkne. Masajové říkali: Zemi jsme nedostali od našich předků. Máme ji určenu od našich dětí.
Máme-li možnost stavby domu v bohaté přírodě, je dobré nechat ji, aby se co nejvíce stala integrální součástí domu. Ten pak nemusí konkurovat síle okolního prostředí atraktivním vnějškem, spíše ustoupit do pozadí a nechat plně vyniknout tomu podstatnému – neustále se měnící přírodě. K domu, který volně navazuje na les nebo sad, se nehodí okrasné dřeviny, typické pro městské zahrady. Přízemí by mělo být spíše volné, příliš nečleněné a co nejkompletněji otevřené do okolí.
Když jsem měl zahradu, necítil jsem se jako její majitel a podrobitel, ale nechal jsem v klidu přírodu co nejvíc tvořit jako svého partnera (samozřejmě kromě záhonů květin a zeleniny, kde jsem určoval přírodě, jak má tvořit podle mého). Na svahu jsme si udělali prostý nepravidelný remízek-háječek z břízek a nejobyčejnějších jehličnanů různého druhu a velikosti. Tráva se tu nesekala. Místy zas jen divoké křoviny z náletu. Brzy tu rostly i jedlé houby. Pak byla láska oboustranná. Cítil jsem se tam lépe než u některých skalek, takových, co jsou jako vystřižené z reklamních časopisů, kterými nám přetékají poštovní schránky. Zas „tvoření“ jen podle příručky nebo souseda. (Nic proti skalkám obecně, ale záleží spíš na pohnutce a přístupu k nim.) Voláme po návratu do přírody, ale i v tom nejbližším okolí jí „do toho kecáme“. Zavádíme vůči ní svůj totalitní režim: plnou kontrolu a ovládání jejího života. Proto zvažme, zda budovat umělou přírodu, nebo jí dávat také možnosti být sama sebou. Jen tak zůstane přirozené pohostinné prostředí i pro elementární bytosti. Ty se poblíž výstavných pěšinek, vydlážděných sériovými dlaždičkami, ba sjednocenými snad už v celé Evropské unii, a pravoúhlých záhonků neusídlí. Elementární bytůstky žijí a vnímají jen na emocionální úrovni a pro naši racionalitu a vyumělkovaný (ne)vkus nemají „pochopení“. To bychom měli mít my vůči nim. Potřebujeme je víc, než tušíme. Nechme jim aspoň, jak radí Marko Pogačnik, nesečený kout pozemku bez jakýchkoliv úprav, tedy útulek skutečné přírody. Pak snad zacítíme i radostné záchvěvy vílích tanců. A jak bude kouzelné, když dejme tomu se s vílou v naší mysli na zahradě pokocháme, a při ohlédnutí se na ono místo v momentě, když již vcházíme do domu, lehce zavnímáme, jak se za námi ještě s láskou dívá. Podobně i bytosti vody, undiny, byly od našich toků vyhnány v úsecích, kde je břeh zpevněný dlážděním, betonem nebo jen důsledně sečeným zarovnaným okrajem. Pohled na okolí našeho domu by měl napovídat, že tu byla nejprve přirozená vegetace a teprve do ní, v citlivosti a pokoře, umístěn dům. Určitým kompromisem by bylo arboretum. To ovšem vyžaduje, třeba v porovnání se skalkou, kterou lze často předělávat, delšího čekání, než rostliny a stromy dorostou, i větší rozmyslnosti při výběru. Vytvoříme pak ale trvalejší dílo.
I aleje vysazovali naši předkové citlivě jako vertikální prvek do roviny. (O jiném účelu jedné asi stometrové aleje hovořila fotografka Hana Rysová: manžel jisté paní přišel často velmi pozdě z hospody, protože prý jaksi netrefil domů. Ona paní mu vysázela hustou smrkovou alej od hospody až ke vchodu do domu. Pokud se pán správně trefil do aleje, nemohl zabloudit. Ten tunel byl laskavě bezpečný, ale také jehličkovitý - musel navigovat do správného směru dost pichlavě. Ona paní prý dosud žije.)
Malá antroposofická rada pro případ, že máte nemocný a chřadnoucí ovocný strom: zakopeme pod něho do země nějaký jeho vadnoucí napadený list. Strom se nejpozději příští rok uzdraví. Jak to? Pro elementární (přírodní) bytosti je tento „nález“ čímsi vzácným, novým, neobvyklým, je to mimo jejich běžný dosah. List jako prvek z koruny stromu, případně ze zemského povrchu, se běžně pod povrch nedostává. Je to pro ně přírodní vzácnost, na kterou se z okolí sbíhají a nadšeně ji obdivují. Z vděčnosti pak silněji a ve větším počtu dávají stromu sílu k uzdravení. Vypadá to příliš pohádkově? Nevěříte? Nemusíte. Zkuste to a uvidíte, jako uviděly už velké počty těch, kteří to zkusili před námi, když se zabývali biologicko-dynamickým zemědělstvím.
Dokud bylo půdy dost, nebyly pozemky „něčí“ a tak se dá říct, že dávným předchůdcem našich zahrad a sadů byly háje - patrně ze staroslovanského „gaj“. Podle překladu toho slova to bývala místa pod vyšší ochranou. Ale i tady byla omezení vstupu, jenže k jinému účelu než jaký známe dnes: některá přísně střežená posvátná místa sloužila k umístění svatyní, kam směli jen kněží a vyvolení. Mělo to svůj hluboký smysl. Jiné háje sloužily k posvátným rituálům pro ostatní. Rituály a oběti se uskutečňovaly na posvátných kamenech, u stromů, řečišť, studánek, pramínků. Proč nás pohled na trávu, louku, jedličku naplňuje takovou čistou rozkoší a radostí? Protože v nich nacházíme živé organismy, které mohou být zničeny jen zvnějšku a nikoli ze sebe samých. Strom nikdy nezemře proto, že by měl zlomené srdce, a tráva nikdy nepřijde o rozum. Zvenčí jim hrozí všemožná nebezpečí, ale žádné útoky z nitra je nepřemohou. Nikdy si nevpadnou do zad tak, jako člověk se svým duchem. Ušetří nás tak pohledu na opakované divadlo našeho vlastního dvojsmyslného života. (Ch. Morgenstern)
Připomeňme si dále, že naše obydlí je součástí naší vlasti. Pomáhat k jejímu zduchovnění znamená milovat ji. Opatřeme si jakýkoliv předmět, který nás do ní – podle našeho rozhledu, cítění a nápadů - začleňuje: obrázek svatého Václava či Karla IV. nebo i fotografii Masaryka; Bibli Kralickou (nejlépe samostatně umístěnou na důstojném místě, s vědomím okolností a hodnoty jejího původu); nepatrný kousíček trikolóry; odněkud vystřižený jakkoliv malinký státní znak; kamínek z Řípu, Velehradu a podobně; obrázek z Muchovy Slovanské epopeje, cokoliv. (Nedělejme si však doma samoúčelnou vlasteneckou výstavu. Takovéto drobnosti by měly následovat až jako projev či dotvrzení našeho živého, vědomého přihlášení se ke svým kořenům. Neměli bychom dospět k samoúčelnému manifestačnímu přeplnění bytu těmito prvky, aby nedošlo k jejich fetišizaci a k vnějškové inflaci svatosti či vlastenectví. Střídmost a umírněnost je také krásná věc.) O půlnoci si můžeme pustit z rádia hymnu a nechat ji rozklenout celým domovem. Egocentrické vnímání příbytku tak nahradíme a obohatíme povědomím širšího kontextu. I naše duše se snáze rozklenou. Kamarádka našla botu po svém dědovi-legionáři, ve které procestoval přes půl zeměkoule a statečně bojoval proti bolševikům, terorizujícím ruskou zemi (na vysvětlenou: například jen v důsledku Leninových dekretů z prvních pěti let jeho krutovlády, 1917 až 1922, bylo bolševiky vyvražděno, podle různých odhadů, mezi 15 až 25 miliony rolníků). Nechala si pro ni udělat vitrínku. Hodnotu této boty považuje za nevyčíslitelnou. Jiná získala po dědovi i plakát s textem „Washingtonské deklarace – Prohlášení nezávislosti československého národa ze dne 18. října roku 1918“. Není to krásné? Nepojímá to muzeálně, ale jako živou řeč věcí. Takovéto dary přicházejí „náhodou“ k těm, kteří jsou na ně připraveni otevřeným nitrem.
Prožijme si středoevropanství jako životní pocit. Uvědomme si například, že jsme předsunutými Slovany, lišícími se od těch východnějších staletým vklíněním do germánského vlivu, mísením kultury i krve. Připomeňme si, že žijeme v Evropě, kde téměř veškerá civilizace, humanita, vzdělání a kulturnost byly stavěny (i přes všechny vady) z křesťanských základů, podobně jako kultura americká.
Můžeme si zapřemýšlet i nad českými paradoxy: například nad naší malostí, která vedla padělatele k vyrobení Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, i nad naší velikostí, se kterou jsme je jako padělky, byť po dlouhých diskuzích a bojích, odhalili. Pravda nám byla cennější, než vlastenecký podvod.
Naše rybníky vedou k zasnění a poetickým náladám, spjatým s okolní krajinou. Je to hezké. Moře však umožňuje rozprostření do nekonečna, budí smysl pro otevřený prostor, pro snění k nedozírným horizontům. Avšak: prvky duchovní a kulturní svobody a rozletu ke světovým ideám, které vykřešou někteří z nás i při tomto omezení, jsou tím cennější a pevnější. Například žádný národ nemá obdobu monumentální série šesti symfonických básní, napojených přímo na duši národa, ani obdobu monumentu Muchovy Slovanské epopeje.
A naše šlechta? Zatímco ruská propadala alkoholismu a splínu, polská rozevláté pýše rozmařilosti, germánská uchovávala svého velkého ducha, anglická křečovitě tradovala jako fetiš své obyčeje, naše šlechta si v první řadě uvědomovala duchovní vlasteneckou povinnost, budovala národní uvědomění, probouzela národní svědomí, pracovala pro budoucnost. Jinak ovšem jsme z naší kotliny coby součást rakousko-uherského soustátí spíš jen vše kritizovali, než abychom se státotvorně přičiňovali. Možnost jsme k tomu měli větší, než jsme si s pohodlnou ukřivděností namlouvali. Bylo nám to bližší, než chopit se jako zodpovědní občané společného díla. To jsme si přenesli i do naší samostatnosti, máme to dodnes a „statečně“ se vztekáme a moralizujeme u televize či v hospodě.
Poznávejme postupně posvátná místa a legendy okolí, uvědomíme se tak i jako součást jejich neviditelných věčných siločar. I velcí duchové minulosti zde zanechali své stopy. Jak mohutný je například útvar (otisk) vyzářeného zasvěcení Otokara Březiny, který zůstává v grandiózní imaginaci nebeského zlatavého chrámu v duchovních úrovních nad Jaroměřicemi. Podobné posvěcení zůstává od jeho přítele, Františka Bílka v Chýnově. Necháme-li se takto široce oslovovat, bude se i z toho všeho skládat a udržovat požehnání obydlí. Je to širší, komplexnější a kreativnější, než co mohou dát dobré rady feng šuej, které jsme vyčetli v některé, snad i dobře myšlené knize, nebo „zázračné“ cetky z krámků s esoterikou. V tichém soustředění si pak můžeme na stěnu či strop sami namalovat astrologické značky planet a zodiakálních říší, jako připomínku naší ještě vyšší domoviny – té původní a skutečné - kosmické. Kosmos je řecké slovo znamenající uspořádanost i ozdobu. A můžeme si takové značky malovat postupně vždy po 21. dni měsíce, když nastává vláda nového znamení, s uvědoměním si přínosného vlivu onoho znamení a naší lidské spojitosti s ním. Nebo si namalovat dvanáct symbolických hvězd zvěrokruhu jako poukaz k našemu kosmickému původu. Vždyť naše planetární soustava coby nejbližší kosmické okolí je z nesčetněkrát mohutnějšího zvěrokruhu duchovně „vyživovaná“, napájená jeho božsky duchovními obsahy a tedy i my jsme mikrokosmickou odvozeninou zodiaku, tohoto makrokosmického Těla Boha Otce jakožto našeho praobrazu.
Záleží na našich náladách doma, ba i na hygieně mluvy i toho, co necháváme linout z rádia či televize. Je to důležitější než mít vybavení puntíčkářsky dokonalé podle katalogu, ale studené. Poklad času, ušetřeného drahými technickými pomocníky, někdy lacino marníme. Často čím více nejnovějších civilizačních výdobytků, tím méně prostoru pro vlastní tvůrčí projevení se. Pak se kuchyň kuchyni či obývák obýváku (přátelé Pražáci, prosím, obývák je krásné vyslovovat s dlouhým ý) podobají v různých bytech jako vejce vejci – maloměšťácký to ideál zejména z dob gulášového socialismu. Technika by měla být vyvážena vyššími hodnotami. Při stavbě si můžeme udělat ve stěně i niku na plastiku či jiný předmět, vystihující naše niterné ideály, kterými současně sdílíme všelidské hodnoty. Nebo i venkovní výklenek na umístění svaté sošky. Pokračujeme tím v řádu odvěkých tradic předků. Karel IV. na sebe nechal v karlštejnské kapli svaté Kateřiny shlížet z obrazů sedm českých světců, které si vybral patrně tak, aby svou povahou odpovídali charakteru sedmi základních planet. A propos: jak trapný a smutný bývá pohled na kapličky, které někdo sice natřel, ale uvnitř není ani nejobyčejnější soška či obrázek; ba i inspirativní fotografie by stačila, tu snad nikdo neukradne. Vždyť celá kaplička je tu proto, aby důstojně a esteticky zdůrazňovala to posvátné, co je do jejího nitra uloženo. Jinak je jen prázdným „rámečkem“ beze smyslu, klenotnicí bez klenotu. Prázdná kaplička je svědectvím o prázdnotě lidí v obci. Toto je už i českým specifikem: nikde za hranicemi kolemdokola prázdné kapličky nemají. I babičky, které do kapliček přinášejí čerstvé květiny, u nás skoro vyhynuly. Tak jako se ke kapličce chodívali modlit různí lidé nezávisle na sobě a podle svého, ani my při svém posvěcování domu nevtahujme naše blízké či spolubydlící příliš zaujatě do svých představ štěstí. Oni si své postoje k obydlí i ke štěstí a k životní dráze musí vytvářet svobodně sami ze sebe, nikoliv přebírat od nás. Můžeme se snažit spíše o čistotu mentálního prostředí i pro druhé. V něm můžeme snáze docilovat i poznání, zda a jaké máme doma vztahové možnosti, co je dobré vzájemně rozvíjet a co nechávat zhasínat jako iluzi nebo slepou cestičku. V čistém domácím prostředí snáze rozeznáme perspektivu prohlubování nebo naopak vyhasínání, ať už vztahu, zaměstnání či naší stávající duchovní cesty. Vidíme pak snáze i na povahu a řešení našich těžkostí a krizí, asi jako do obsahu sklenice, která již není zvenčí zapatlaná.
Uveďme si zajímavou souhru či návaznost „náhod“. Zámek Konopiště se svými sbírkami zbraní a loveckých trofejí nepůsobí nijak příjemně. Patrně se mu požehnání vzdálilo. Rakouskouherský arcivévoda František Ferdinand d´ Este zde měl jako největší zálibu sedět před vchodem do zámku a odtud, s přehledem jako z tribuny, střílet zvěř, běžící kolem zámku, kterou mu naháněli jeho poddaní. Vydržel takto trávit celé hodiny, dny a měsíce. Nebyl to lov, ale mechanické zabíjení nahnané zvěře. Jaká to dekadence panovnické role. A jak tento císař skončil? Přesně podle své praxe z Konopiště, ale v roli oběti: Když projížděl v Sarajevu otevřeným kabrioletem se svou chotí kolem tribuny, byl zde zastřelen. Byl sem taky jaksi „nahnán“ k odstřelu před pušku vraha.
Karel IV., podle Rudolfa Steinera poslední zasvěcenec na panovnickém trůně, stavěl svou víceúčelovou stavbu (původně se Karlštejn nazýval Karlův Týn, přičemž Týn značí chrámový hrad) v odlišení tří úrovní: dole prostory pro provoz a hmotnou práci, výše místnosti pro duševní činnosti, a nejvyšší úroveň vyčlenil duchovnímu povznesení. Nemohli bychom ho i v našich skromných a plošných bytových poměrech maličko napodobit? A ještě trocha bláhového fantazírování: jak by bylo krásné udělat si při stavbě domu cosi podle nápadu v chrámu Abu Simbel, kde bychom otvorem ve zdi nechali dopadnout první jarní paprsek Slunce na posvátné místo uvnitř, třeba na srdce nebo tvář madony nebo děťátka. Jak krásná by byla inspirace, byť jen podle našich možností, prvkem z katedrály v Chartres: Ve chvíli nejdelšího slunečního svitu v roce, 21. června v době polední zde bývá ozářena slunečním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným čepem, vsazená našikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni v tuto chvíli pronikne vyvrtaným otvorem okna svatého Apolináře. – Chceme-li něco takového napodobit, pak ale jen s nejvyšší devocí a pokorou, ne jako zábavné hračičkaření. Využívání slunovratu a rovnodennosti v architektuře mělo svůj hlubší význam, než jako zdánlivá rarita: tehdy se vědělo, že jsou to chvíle, kdy můžeme dostat i jasnější vhledy do našich otázek nebo starých problémů. Posvátný paprsek v onen okamžik mohl znázorňovat, ale i iniciovat obdobu paprsku jasného poznání některé věci v našem nitru. Ještě malá inspirace z českého domova: Základní kámen ke stavbě Národního divadla byl položen 16. 5. 1868. Podle numerologického doporučení dává součet data osmičku, která vyjadřuje mj. realizaci i úspěšné dokončení.
Nic z toho, co zde bylo navrženo k inspiraci, však nepřeceňujme. Je to jen předpoklad. Není ničím, chybí-li naše niterná otevřenost, touha a sebepoznání. Letmá vzpomínka: Ještě než jsem od onoho přátelství odstoupil, upozornil jsem při poslední návštěvě našeho přítele z Podkrkonoší, že v obýváku má mimořádně posvátné místo s úžasným gejzírem krystalických zemských sil, vystřelovaných vzhůru, které bylo jedním z nejpožehnanějších, jaká jsem kdy poznal. Co by za takový duchovní poklad jiní dali. I modlitby se tu mohou projasnit. Ale to ho nezaujalo a raději je denně mechanicky odříkává jinde, u svého dosavadního vzorného oltáříčku, jako zatím jen vnějškovou nápodobu snahy. Snad se to změní.
Společnost doma? Jaká? Nové bydlení, či jen nově vytvořený malý prostor pro posvátno a usebrání, můžeme pojmout jako možnost k novým, cennějším obsahům, k dalšímu sebepoznávání, očisťování od starých nánosů, jako předěl k další vývojové orientaci a zodpovědnosti. Analogicky asi jako když poté, co nastoupíme duchovní cestu, nebo výrazněji postoupíme v té stávající, nemáme si s některými přáteli mnohdy už co říct a vztah vyhasíná (pozor ale na duchovní pýchu). I výběr návštěv a délky, náplní a nálad hovorů by měl být zodpovědně uvážený. Ledacos z návštěvníků v bytě i v nás ulpí.
Máme-li někoho poblíž sebe (jednoho, dva, tři) blízké, kteří sledují, sdílejí, ale nevyvyšují se, může nám to pomoci. I zde platí ono „Neste břímě jeden druhého“. Musíme ale pochopit a zvažovat, s kým se chceme opravdu sdružovat a sdílet. Nerozmyslné sdílení může vést i k opaku. Noření se do chaosu totiž podpoří i nekontrolovaná zábavná lehkomyslná družnost, kdy si s druhým(i) stejně nemáme co hodnotného z nitra vyměnit, čím se vzájemně obohatit. Vést konvenční hovory, brebentit samoúčelně a zbytečně o soukromí a podobně, nás vrací zpět, nejsme-li ještě dostatečně niterně zpevněni. Pak si v sobě odneseme jakousi uspokojenou bezcennou náladičku, ze které nás může vytrhnout často až nějaká výraznější nepříjemnost, nezdar, náraz. Pak – zaplať „pánbu“ za něho. Každá řeč je krásná, když se jí netlachá, nesprosťačí, ale hovoří. Pak zkrásní i mimika tváře, pokud se zbavila žvatlání, brebentění či neústupného vášnivého hájení svých názorů.
Naděje a aktivita: Zatřáslo to teď s leckterým čtenářem? Není to na škodu. I tak je dobré zachovat klid. Přidat k němu ale i odhodlání. Pokud jsme již propásli časové úpatí našeho bydlení, nehořekujme a snažme se to nahradit alespoň současným dodáním obsahu našemu domovu podle svého nynějšího estetického i etického rozhledu a tužeb. Případné domácí změny nedělejme překotně ani samoúčelně, spíše se vychovávejme k poctivějším a hlubším postojům a obsahům nitra, však ono nám pak něco vyplyne i pro zevní úpravu a obohacení domova. Nemusíme v nynějších podmínkách zcela vyplnit ideál, doporučený Rudolfem Steinerem, že totiž skutečně duchovně usilující člověk by si měl nábytek vymyslit a udělat sám, ale můžeme to brát jako inspiraci k malým prvkům niterné tvořivosti a samostatnosti a tedy i nezaměnitelnosti našeho domova. Časem se podivíme, co jsme dokázali vytvořit, pokud jsme se oprostili od stádového a někdy i nepřiznaně snobského napodobování všech ostatních. Tvořivost je i v bourání přežilého a neplodného. Pak snáze přicházejí nové nálady i nápady. Domácí vybudované pohodlí pro uživatele je možné vhodnými artefakty a symboly otevřít i návaznostem na vyšší hodnoty světa. Luxus domova vybudovaný a nashromážděný jen pro sebe, ve kterém naše nitro časem zatvrdává a teskní jako v ponorce, tak vyvážíme vědomím sounáležitosti s odkazy všeobecného lidství, které má směřovat blíže k Bohu. Pak si doma svěže vydechneme až k nebeským prahům. Jinak máme jen mentální vydýchanost bez přesahu.
Možnost pro každého: Nežijeme v hmotných okolnostech (dostatku prostoru či financí), které by nám umožnily uskutečnění alespoň něčeho z výše naznačených podnětů? Nebo si nemůžeme takto uspořádat příbytek či jeho okolí kvůli nepochopení dalších členů domácnosti? A přijali jsme přesto za svůj ideál nápadité vytvoření krásného domova podle svého? Zapsal se tento ideál jasně do našeho vědomí? Pak to stačí, ba snad máme vyhráno. Nezapomeňme: vše, co prožíváme jako skutečný ideál, můžeme bez omezení rozvíjet po smrti na druhém břehu bytí v době, kdy se tam dostaneme do příslušné etapy takovýchto možností. První kroky je však vždy nutné učinit tady. A zrodíme-li se příště do příznivých karmických možností, přineseme si i tyto ideály a nápaditost, které jsme si vypěstovali. Samo nás to pak povede.
Vybudovali jsme vše dokonale již nyní? Poděkujme, ale vězme i tak, že vše je jen dočasná záležitost na naší nekonečné cestě vývoje. Naučíme-li se ctít posvátno, ono si nás časem samo vyhledá. Všichni můžeme být tvůrčí, stačí si to uvědomit a příliš se neohlížet na to, „co řeknou lidi“. Pak můžeme rozšířit ono užitečné Můj dům – můj hrad, i na Můj dům – můj chrám. Nebo i skromněji: Má komůrka – má svatyně.
Z dopisu kamarádce - Chceš vyhodit obtěžující návštěvu? Tak to udělej!
Píšeš, že Tě mrzí, když zapomeneš na své blízké s přáním k svátku nebo k narozeninám? Je Ti hloupé vynechat nějakou oslavu, na kterou jsi „srdečně zvána“, ale nechce se Ti tam, a nevíš nebude-li to vypadat blbě? No tak klidně vynech, slušný člověk pochopí, a na konvenčním nám až tolik záležet nemusí. Vím, to se mi to píše, ale já ta konvenční přání odbourával dost let, či spíš jsem odhadoval, zda už mohu u toho či onoho člověka vynechat či s tím úplně přestat, a co to s druhým udělá, a zda to náš vztah "ustojí", či zda vůbec o "ustání" toho vztahu stojím. Někdy to bylo i užitečné síto. Došlo mi, kolik času jsem věnoval některým lidem jen pro JEJICH konvenční a povrchní uspokojení. Leckterá srdečně vypadající družnost je jen bezohledná manipulace druhých s naším časem. Je to počátek vysávání. Použijí si nás pro svou zábavu. Nemohou či nechtějí-li se ale oni přizpůsobit nám, není naší povinností se přizpůsobovat jim, alespoň ne v tomhle. Jsem k tomu sice občas druhými pokoušen, ale po letech jsem se naučil si to klidně ale odmítavě regulovat sám. Ono záleží, kolik svých práv, své svobody si vůči druhým uvědomíme a pak realizujeme. A dodatečně stejně vidíme, že se odmítnutím plytkého trávení času s někým, nic nestalo. Často ty druhé, na jejichž momentálním úsudku či odsudku nám tolik záleželo, někam odvál čas a z našeho života se vytratili. Nebo jsme se s nimi stejně rozkmotřili, ale kvůli něčemu jinému. Ono nikdy neuškodí si na různé situace aplikovat to Masarykovo sub specie aeternitatis – posuzovat věci pod zorným úhlem věčnosti.
Nikdy bych třeba nepřipustil přílišné „oalkoholení“, to bych cítil fyzicky (zdravotně) i duševně jako v nepořádku. Alkohol otupuje krev, tedy – činí ji méně citlivou vůči snahám našeho produchovňování. Udržuje v ní silněji ty nižší astrální obsahy. Krev je nositelkou našeho já, a proto tolik záleží na její čistotě. Proto když piju, tak jen tak malilinkato. Kdysi jsem od jednoho kolegy slýchal o někom: S ním nepiju. Po letech jsem pochopil: při napití alkoholu je člověk sdílnější, padají zábrany (i ty zdravé), astrální tělo se víc či až úplně otevírá bez bdělé kontroly já, víc se člověk sbližuje, svěřuje, a pak po vystřízlivění mu to může být líto, ale hlavně, méně se kontroluje i vůči podvědomým výlevům stejně opilého pijáka, které do sebe bez zábran přijímá. Pak se vyměňují všelijaké ohavnosti, sprostoty, agrese či slizkosti, které lezou jak hadi z podvědomí. Ta následná kocovina pak nemusí být jen z vlastního opití, ale niterně i z infikace „hady a štíry“ druhých pijáků. Proto není dobré pít s lidmi, jejichž nitra dobře neznám a nepřijal jsem. A těch niterně blízkých je menšina. Teď teprve vím, proč jsem se kdysi tak bráníval pití při oslavách v práci. Dnes s nikým nepiju cíleně, leda jen s blízkými jen tak drobátko pro radost.
A když jsem někde, a to jsou výjimky, kde byl bych nucen, řeknu s kamennou tváří: Radši mne nenuťte, já když vypiju víc než jedno pivo nebo dvě deci vína, tak se peru a ničím interiér. Druzí pak nevědí, jak to myslím a po chvilce tápavého ticha změní téma.
Občas ovšem máme zájem na udržení si přízně toho, kdo k nám zavítal, a na dobrém průběhu návštěvy. Podstatnější než křečovité dodržování etikety je obyčejná vcítivost, pozornost, zájem o druhého. Zamysleme se, v jakých situacích naše lidské spolu-poutníky, kteří k nám zvenčí zavítají, odrazujeme. Zkusmo si uveďme deset způsobů jak otrávit a odradit návštěvy:
- Mějme nečitelné jméno na zvonku, případně nefungující zvonek
- Vyjděme otevřít ve společnosti štěkajícího či dotírajícího psa, kterého je nutné držet a překřikovat
- Podejme návštěvě ty nejzchátralejší a nejodpudivější bačkory
- Návštěvu opakovaně a nekompromisně nuťme do jídla jako o závod
- Při jídle na ni mluvme a očekávejme její odpovědi
- Mluvme co nejvíc o sobě, svých úspěších, úspěších a genialitě svých dětí, a nejraději o své duchovnosti
- Nebo naopak si stěžujme, jak jsme chudí a na co všechno nemáme, zatímco všude, od kuchyně po koupelnu, nás obklopují drahé a špičkové věci
- Řešme si před návštěvou své domácí spory, případně se s partnerem pohádejme, nebo ještě lépe - požadujme po návštěvě, aby nám dala v hádce před tím druhým zapravdu
- Pomlouvejme všechny společné známé a hlavně předcházející návštěvy
- Jakmile nám návštěva přinese hezkou věc, nebo nás v nabídce sdílení upozorní na něco hezkého, znevažme to světáckým tvrzením, že to známe (někdy nejde o to znát věc, místo či dílo, ale umět se jimi opakovaně pokorně nadchnout a prožít si je).
2024 ©