ADVENT - PŮLNOČNÍ HODINA ROKU
Intuičním vedením se kdysi postupně dospělo k tomu, že advent je každoroční "rekapitulací" toho, jak se vyvíjela zasvěcení v dobách předkřesťanských. Ve třech dávných předkřesťanských epochách se lidstvo připravovalo na příchod Vykupitele, Spasitele, který přinesl počátek dalšího, křesťanského období. V ně vyústily předcházející doby jakožto příprava. Kristova mise tyto snahy korunovala. K jeho očekávání sloužila mysteria pro zasvěcence i jasnozřivé stavy vyspělých jedinců, proroků.
V pradávných mystériích se člověk spojoval s duchovním světem dvojím způsobem: v severním proudu, jehož reprezentantem je staroperská kultura s náboženstvím Zarathuštrovým, se zaměřoval na poznání světa a přírody, na poznání duchovních sil působících ve vesmíru. Byla to cesta moudrosti, cesta hlavy, zvaná též cestou králů. Jižní proud, jehož představitelem je indická duchovnost, zejména ve své buddhistické podobě, usiloval o vnitřní poznání lidské duše a o působení Ducha v ní. Byla to cesta lásky, cesta srdce, zvaná cestou pastýřů.
Obě tyto cesty, cesta moudrosti a cesta lásky se zrcadlí a spojují ve vánočním zrození, jak je líčí Matoušovo a Lukášovo evangelium. Od této doby by hlava a srdce neměly už kráčet oddělenými cestami. Lidská duše má usilovat o poznání, o moudrost, ne však samoúčelně pro ni samu, ale proto, aby ji zvnitřnila ve svém srdci. A zvláště dvanáct svatých nocí je dobou, v níž každý člověk, který ji vědomě prožívá, může v sobě spojovat moudrost s láskou. V poselství křesťanských, tedy Kristem naplněných Vánoc se obě tyto základní síly světa, kdysi oddělené, spojují. Pokud duše v sobě vědomě prožívá toto spojení, pak pro ni není vánoční hvězda jen vnějším znamením, ale hvězdou, která září v jejím srdci. V tento stav vyúsťují čtyři týdny Adventu. Duchovní věda k tomu dále vysvětluje:
V čem nynější advent spočívá? Je to jakési každoroční zkrácené opakování velkého historického stupně vývoje lidstva – světového adventu. Jím se lidstvo připravovalo v předkřesťanských dobách na příchod Mesiáše, nejen ústy proroků, ale především v mystériích. Každý ze starých stupňů zasvěcení – dávná Indie (Védy, Upanišády, Bhagavad Gíta, Buddha), poté perské učení Zarathuštrovo a duchovní kultura starých Egypťanů a Chaldejců – vnesl do lidského poznání další základ zasvěcení. Tyto tři dávné způsoby zasvěcení měly postupně připravit člověka, toužícího po povznesení, ke zrození jeho čistého já, které je symbolizováno i usnadněno zrozením božího dítěte – Ježíše v jesličkách, tedy i v nitru člověka. Tím advent ve čtvrtém týdnu vrcholí.
A co můžeme sledovat my jako podstatu tohoto období, která se nás přímo dotýká? V adventu mají duchovní hierarchie, které nám po dobu celého roku pomáhají (aniž bychom si to museli uvědomovat), nejmenší působnost na člověka. Světová moudrost odstoupila, hluboké vrstvy našich bytostí nejsou napájeny vyššími silami, jsme osamoceni, tedy i více vydáni napospas neviditelným temným bytostem. Proto bychom si měli vydobývat moudrost vlastní touhou a vlastními silami. Člověk se má sám nést svým duchovním já.
Advent je proto procesem sebepoznání, očisty od temných sil až k jádru sebe obnoveného, k pravému já. Clony k Dítěti, k vyššímu já, musíme sami odstraňovat jen vlastní snahou. Žádná vyšší bytost nám v tom nyní nepomáhá. Duše může touto dobou též prožívat periodu největší opuštěnosti. To ale současně znamená i dobu největší svobody. Člověk se má nechat vést k porození duchovního Slunce v nitru i v zemské auře světlem vlastní moudrosti. Toto období je proto zkušebním kamenem duchovního vývoje, převzetím vývoje do svých vlastních rukou. Tato osamocenost, ba i dychtivost po útěše duchovního paprsku, je předpokladem narození Ježíše v našem nitru o Vánocích. Můžeme to pociťovat různě, zprvu i zcela nenápadně. Lépe než si něco násilně představovat, je ztišeně a trpělivě vyčkávat.
Čtyři týdny adventu jsou i esentivním opakováním čtyř kosmických dnů, tedy rekapitulací zemských inkarnací. Jen pro připomenutí – stvoření probíhá v tzv. kosmických dnech, manvantarách, které jsou střídány kosmickou nocí, pralayou, kdy vše, celý kosmos, zaniká a stahuje se do tzv. kauzálních esencí, tedy „semínek“. Jako vyroste strom ze semínka, i zde z nich pak vše počne znovu při dalším stvoření kosmu, ale vždy na vyšším stupni. V prvním kosmickém dni vznikla nerostná hmota, ve druhém byla oživena éterickou substancí, ve třetím byla přidána astralita (cítění). Toto je podstata tří lidských těl: fyzického, éterického (oživujícího, pránického) a astrálního (pociťujícího). Substanci každého z nich jsme si přinesli z oněch minulých tří kosmických dnů. Čisté já má člověk vypěstovat na dnešní Zemi, která je čtvrtým kosmickým dnem, přičemž pravzorem, podstatou vyššího já je Kristus. Tím se člověk stává plně člověkem.
Čtvrtý týden adventu tedy symbolizuje nynější kosmický den, kdy sestupuje na Zem Kristus jako dárce ryzího, zářícího vyššího já. Proto se Ježíš i historicky rodí koncem 4. týdne adventu. Tím je advent završen, korunován. Každý týden nese charakteristiku a náplň příslušného kosmického dne. Podobně jako o následných Vánocích, i v jeho týdnech mohou takto obnovené síly v zemské auře každoročně vanout do lidského nitra, jehož symbolem jsou jesličky.
Proč je toto období zvláště vhodné pro pravé sebepoznání? Tak jako duše Matky Země se po letním výsunu do kosmu navrátila v zimě do svého zemského tělesa, ponořila se do něho a splynula s ním, tedy je uvnitř něho a naprosto odděleně od veškerého kosmu žije svůj vlastní, v sobě uzavřený život, má tomu být i s nitrem člověka. Má v této době rozpoznat jedinečnou možnost k noření se do sebe, cvičit sebepoznání, poznávat i působnost negativních, odpůrčích bytostí ve svém myšlení, cítění, jednání, ve svém já.
Buďme ještě konkrétnější. K týdnům adventu lze meditačně přiřadit čtyři základní Platónské ctnosti:
V 1. adventním týdnu – spravedlnost, docílená cestou pokory. Duše si klade otázku: Nezasahuji svými činy příliš násilně do svého okolí? Neuplatňuji až příliš svou osobnost? Odpověď nalézá v náladě pokory, ve vědomí, že je třeba se stále učit skromnému vžívání se do duchovní podstaty světa, jejímž článkem je i lidská duše. Jen tak se můžeme vyrovnávat se světem a žít s ním v míru. V tomto týdnu se tedy kontroluje zejména jednání.
Ve 2. adventním týdnu – rovnováha, uměřenost. Jde nyní o to, aby se člověk v pokorném odevzdání ztišil ve svém nitru natolik, aby mohl slyšet šepot světového Slova, které ho neustále vybízí, aby všechno co koná, naplňoval duchovním světlem, to je aby jednal cestou oběti své nižší přirozenosti, svého sobeckého já. Dominovat by měla kontrola cítění.
Ve 3. adventním týdnu - odvaha. Vydat se statečně na moře života, přijímat svůj úděl vděčně a odvážně. Duše má vůli k oběti a k dosažení své niternosti. Ví, že do světa hmoty nebyla seslána, aby se v něm slepě hmotařsky ztrácela, ani aby z něho unikala a odvracela se od něho, ale aby ho posvěcovala a produchovňovala, zkvalitňovala. K tomu je nutné připojit kontrolu myšlení.
4. týden – moudrost. Takto připravena sebepoznáním a v pochopení oběti jako nejvyššího morálního činu může duše dospět ve čtvrtém týdnu, v půlnoční hodině roku ke svému cíli. Zbavena všech iluzí a sebeklamů může cítit, jak se odhalují poslední clony, které ji dělí od duchovního Dítěte, kterým je vyšší já. To se rodí v jejím klínu, v jasu očištěného srdce. Tajemství zrození, které se uskutečňuje v nejhlubší zimní noci, je znamením věčné obnovy.
Z právě vydané knihy o Vánocích - Za mystickým sluncem Vánoc.
2024 ©