Co víme o své minulosti? Nebyli to v dějinách žádní "oni", ale zas jen my. Možná: Byl jsem křesťanem, protože jsem jménem Krista válčil a zabíjel. Vedl jsem "svaté" války a domníval se pyšně, že sloužím Bohu, ale sloužil jsem Satanu. Vedl jsem inkviziční soudy a říkal jim soudy boží. Tak daleko jsem zneuctil jméno Kristovo a jeho Všelásku, že jsem často mučil, zabíjel, upaloval lidi, kteří měli jasnovid, smysl pro pravdu nebo znali víc, než jsem znal sám. Proklínal jsem jinověrce a myslel jsem, že jen to, v co já věřím, je pravdou. I taková mohla být má minulost či mých blízkých. Nechápal jsem skutečnou pravdu božské Lásky, zapomněl jsem, že Kristův zákon zní "Cožkoliv jste jednomu z mých nejmenších učinili, mně jste učinili." Kde je tvá láska, synu člověka? - Jak chci být nazýván synem božím, když si neuvědomuji důstojnost svého duchovního lidství? Když jsem byl válečníkem, vrahem či paličem a rouhal jsem se jménu božímu, které jsem si bral do štítu? Se jménem Krista na rtech jsem vraždil nevěřící a mnozí tito nevěřící či jinověrci žili ctnostnějším životem nežli já! Vzájemně se milovali a chránili a snažili se být dokonalejšími, žili v kázni a bázni, jak říkají křesťané. Uvaž to vše, když stojíš před pravzorem Kristovým. Co když jsem i já vypovídal jinověrce z vlasti a jménem Kristovým vyháněl pravé křesťany, protože vyznávali kalich a ne kříž? Co když jsem nadšeně pod jménem husitství vraždil, loupil a vypaloval města, ničil posvátné památky, zbavoval lidi jejich vyznání, pálil tuny svatých knih? Co když jsem po Bílé hoře a snad i někdy před tím a někdy po tom nepatřil mezi ty ubohé, ale mezi utlačovatele a vrahy? Z dějepisu i z duchovních knih čteme jen, že to všechno - ONI. A kde jsem byl já?
To vše může být má minulost, kterou jsem prošel a která přichází se zrcadlem karmy. Neúprosný zákon těchto křivd, kterých jsme se jako lidstvo dopouštěli, dopadá na bedra lidí a kolektivní karma brzdí jejich duchovní život. I karma křesťanství je těžká - vytvořilo si ji svými zločiny, pýchou, agresí vůči jinověrcům... Jakou úctu může čekat od světa? Nynější výsměch a pohrdání křesťanstvím je jen karmický důsledek. A budoucnost? Vezměme jen jednu oblast: kolik milionů zmařených možností harmonických partnerských životů a celoživotně poškozených psychik mají na svědomí pedofilní kněží se svými miliony chlapeckých obětí? Církevní nadřízení mlčky přihlíželi, protože většinou byli jedněmi z těchto zločinců-pachatelů. A rodiče také většinou mlčeli, než aby na sebe obrátili hněv pana faráře. A kolik dívčích obětí kněží, kolik tajných potratů a nechtěných dětí? Jaká může být budoucí karma vnějšího křesťanství? A co se dnes vše děje v "chrámech Páně"?
Nenaříkejme a přijměme svou přítomnost, někdy těžkou, jako důsledek karmy minulosti, důsledek svých vlastních činů. Nikdo z lidí není dokonalý, aby mohl říci, že je bez viny na všelidské kolektivní karmě. Uvědomuji si, že dříve než jsem zapomněl na zjevení Ducha svatého, znal jsem dobře i zákon "nezabiješ". Kristus neřekl "nezabiješ člověka". Proto se jeho přikázání vztahuje i vůči zvířatům. Dokud povedeme válku vůči zvířecí říši jejich zabíjením, nepominou ani války v lidstvu - je to jednoduchý zákon.
Tím, že jsme ve středověku odložili vědomí o karmě a reinkarnaci, ač má i toto učení hluboké dávné křesťanské kořeny, nepřestal zákon vyrovnání existovat a bude existovat až do konce věků - dokud neodložíme meč a nepřestaneme žít násilím a nezačneme žít slovem a činy lásky.
Až vtělíme věčný mír do své krve a budeme jej zachovávat na všech úrovních včetně onoho "nezabiješ", staneme se pravým duchovním člověkem. Pak teprve budeme pravým křesťanem, budeme sami miskou či křišťálovým pohárem na svatý Grál - vykupující sílu proměněné Kristovy krve. K nabytí duchovní i zevní svobody je nutno nejprve projít individuálním ukřižováním na Golgotě, ukřižováním všeho nižšího. Pracovat se na tom dá postupně s Kristovou pomocí kdykoliv, i nyní či právě nyní, protože vždy je jen nyní. Výčitky svědomí jsou oním trním korunováním - nutným stavem, kterým máme projít.
I nyní, když se kriticky vmýšlíme do své minulosti, přijímáme onu trnovou korunu. Poznáváme svou lidskou minulost, svou ubohost a hříšnost, která se před nás staví v zrcadle karmy osobní, národní i všelidské. A tu v nás může růst i duchovní síla, počíná námi proudit jemný proud věčné lásky a vnitřně se ustanovujeme na jejím plném uplatňování.
Pak jsme připraveni pochopit to nejzákladnější pro naši inkarnaci: Před dvěma tisíciletími nastala zvláštní a přelomová doba pro obrození Země: od chvíle, kdy se nejsvětější Kristova krev vylila do lůna Země a Kristova aura mohutně zazářila a prostoupila podstatu i ovzduší Země, nastalo nové období směřování ke svobodnějším možnostem lidstva. Kristus může působit přímo v člověku. Opět - záleží jen na nás. Krista můžeme milovat láskou, kterou on v nás zažíhá. Nemusíme se vztahovat k historickému Kristu, drásat se pohledem na umučeného zbědovaného muže, ale vnímat živoucího Krista v nás, v latentním nitru lidí i v auře naší planety.
Nastal čas nové duchovní práce, čas stálého uvědomování si neviditelné Kristovy přítomnosti v nás. Jsme jedním paprskem jeho kosmického Já. Můžeme se učit pociťovat jeho Lásku a jí pronikat veškeré myšlení, city i jednání. Jen na nás samých záleží, zda postoupíme duchovně tam, kde žije Kristův Duch a tedy zda budeme prožívat duchovní život v životě pozemském se stálým vztahováním se ke Kristu. Můžeme brát svůj život jako velkou zkoušku či období bezpočtu zkoušek, abychom se naučili podřizovat svá přání a náplně života duchovním pravidlům a kvalitám, nemařit nám darovaný čas zbytečnostmi, vykonávat správně své zemské povinnosti, podle možností i odpočívat, ale nikdy při tom nezapomínat na vývoj k duchovnímu životu lásky a moudrosti.
Vždy máme možnost se odpoutávat od nadměrného posuzování druhých lidí, jejichž pohnutky a bolesti většinou ani nevidíme a nechápeme. Když už vidíme chyby druhých či jsme jimi postihováni, pak se vždy lze pomodlit za jejich nápravu, ozářit je opakem toho, v čem chybují. Je to lepší, než když se užíráme rozebíráním jejich chyb a na ty své zapomínáme v domnění, jak jsme oproti nim lepší.
Nic není věčné, co v sobě nemá duchovní lásku, tj. lásku k Bohu a všelásku. Jednou vše ostatní pomine, pominou i fyzické světy, jen semena pravé, věčné lásky a to, čím v nás Bůh působil a žil, přejde s námi dál do dalších forem existence. Jen semena pravé lásky a její plody, jen to, čím jsme přispěli v dobru, kráse a harmonii světa, nás budou provázet kosmickými proměnami dalšího bytí.
Modlitba? Pokud je naplněná osobními žádostmi, zůstává pouze v astrální sféře, nejde výš. Jen modlitba, naplněná hlubokou neosobní hodnotnou myšlenkou a spojená vroucím citem s Kristem, působí podle okolností i ve vyšších úrovních a podle boží Vůle resp. karmických možností může ovlivňovat život toho, za koho je konána.
Neosobní život kotví v ovládání všech emočně prožívaných nepříznivých reakcí a úsudků o druhých. Náš i jejich vývoj a pokrok je osobní záležitostí. Nemůžeme mluvit o duchovnu a toleranci, pokud neharmonicky zasahujeme do života okolních lidí například svévolným vystavováním jejich chyb, kdy je tím ponižujeme.
Pochopme, že vše spočívá v božím lůně a že i naše duchovní já je jen součástí tohoto nejvyššího kosmického božství. Pochopme, že v nás je latentně vtělený Kristův pravzor, který nás proniká pramenem božské lásky a činí nás buňkou kosmického Krista i Těla Boha Otce. Pochopme, že máme možnost poznat a napravit všechny své chyby, odložit sobectví a materialismus svým spojením s Kristem, svým ponecháním prostoru, aby námi jednal, aby nás nesl svou odvěkou moudrostí a láskou. Nežádejme štěstí, ale hodnotu. Tu, která obohatí náš život vůči světu.
Neztrácejme vědomí, že veškeré naše bytí spočívá v Bohu a že žijeme v jeho lůně, že v našem já je otisk kosmického Krista, jenž naplňuje celý vesmír, a že máme tuto latentní Kristovu sílu rozvinout k plnému slunečnímu záření svou vlastní láskou. Nebuďme jen věřícími, ale Boha a jeho stvoření postupně chápajícími, vědomě spolupracujícími na velkém díle obrození světa. Ve středověku stačil křesťanovi cit, dnes - v době duše vědomé - je nutný čin. Dříve - láska v srdci, dnes - srdce v činu.
Odložme veškerou nedůtklivost, netrpělivost, sebelítost a sebepovyšování. Naplňme své nitro dokonalou oddaností k Bohu a opravdovou pokorou. Pak nás nebudou iritovat chyby okolí, ale můžeme si naopak představovat, jak bude onen chybující vypadat, až se své nedokonalosti zhostí, a touto představou ho obalovat. A kde můžeme, začleňme se harmonickou spoluprací, a třeba i zastáváním se nevinných, do proudu života. To je pravá duchovní pomoc.
Pamatujme že odpustit nelze jen slovy, byť snad doprovázenými pózou zbožnosti. Připusťme si poctivě, kde všude to neumíme. Odpustit neznamená přelakovávat chyby světa do povrchního pozitivna, uhýbat útlocitně před rozeznáváním zla, ale znamená nezabývat se křivdami, nactiutrháním, hněvem, lživostí, posměchem a veškerým dalším zlem, které je nám činěno. Dokud se tím dotčeně a ukřivděně zabýváme, milujeme víc své ego než Krista, protože jsme dosud neodpustili. Můžeme si ve druhém uvědomovat, později i milovat boží jiskru, kterou jen, snad zase v něčem jiném než my, zakryl, překryl, zastínil. Láska k bližnímu od nás nežádá schvalovat jeho chyby, ale milovat onu boží jiskru v něm a posilovat ji modlitbou a z ní pramenící láskou.
Neovlivňujme své okolí zlovolnými, hloupými, plytkými či nesprávnými myšlenkami, předsudky a úsudky, neinfikujme je pomluvou či domněnkami o něčích špatnostech, protože tím ono zlo ještě posilujeme. Když se za chybujícího ve svém okolí budeme modlit (míněno doopravdy, ne jako zoufalou náhražku tam, kde se nemůžeme pomstít), když budeme věřit, že dobro v něm nakonec zvítězí, staneme se v této situaci nástrojem božské lásky na zemi a i hierarchické bytosti nám budou pomáhat. A nemáme-li právě možnost konat dobro uváženými skutky, vězme že i myšlení je na duchovní úrovni skutkem. Pak platí i slova z díla Bohuslava Martinů - Hry o Marii: Zpráva o dobrém skutku rozletí se celým světem, byť byl vykonán v nejodlehlejší pustině.
Nazývejme věci pravými jmény, neuchopujme ani dobro svým egoismem, kdy si na svém dobru či víře samolibě zakládáme. Modleme se, ale tam, kde je to zapotřebí, taky účinně jednejme a beze zloby stavme zlu hráze. Falešná tolerance a ztráta ochrany křesťanských hodnot vede dnes nejen k záplavě Evropy těmi, kdo hodlají křesťanské hodnoty likvidovat (v tomto smyslu má stejné cíle islám i komunismus), ale může i bez nich vést i nás samé ke "smířlivosti", vyjádřené kdysi oním požadavkem "vyváženosti" - "Pět minut židi, pět minut Hitler". I tam by totiž mohla směřovat politická korektnost.
A na závěr: Jak řekl Václav Havel - Naděje je stav ducha, a ten můžeme mít všichni. Je důležitější než její splnění. V konání dobra nelze kalkulovat na úspěch, dobro je dobrem samo o sobě. Příklad?: 28. srpna 1968 se sešla skupinka osmi statečných na moskevském Rudém náměstí s transparentem proti sovětské okupaci Československa. Byli policií sebráni po několika minutách. S tím počítali, počítali i se svou zničenou osobní budoucností. Ale museli to udělat, mělo to být učiněno za celý tehdejší tzv. Sovětský svaz, a mnohým z nás se pak volněji dýchalo. I takovéto činy nabývají metafyzického duchovního rozměru. Nebo - chcete-li - jsou projevem křesťanského jednání, i kdyby jejich aktéři byli bez vyznání.
/v některých částech - volně podle staré moudré knihy/