NOVÝ SERIÁL ÚVAH A PŘÍBĚHŮ

Milí přátelé čtenáři,

kdysi běžely na stanici Vltava mé Ranní úvahy na různá témata. Již jsem na ně zapomněl, ale iniciativní duši se podařilo vylovit je z Vltavy - tedy z jejího archivu. Kdo máte o přeposlání zvukového záznamu zájem, napište si na: karelfunk@atlas.cz, rád je pošlu. Přítel a spolupracovník Mirek Erdinger jimi zahajuje jednotlivé bloky svých seminářů, tedy mne upozornil na tuhle možnost a budu ho poslušně následovat a na svých seminářích budu začínat bloky taky nějakým Funkem (pokud na to nezapomenu). (Mimochodem: s Mirkem "píšeme" už několik let společnou knihu, ale ještě jsme nezačali.)

Od knížek s "vysokým duchovnem" (jedné o mystickém významu jednotlivých svátků - ta by snad měla co nevidět vyjít, a knížce pouze o esoterice Vánoc) mi napadlo odběhnout si opět k jednoduchým úvahám, které snad někdy nabídnu zas Vltavě.  Budu je tedy otiskovat s pravidlem své železné nepravidelnosti i zde. Mám jich celou knihu (tu jsem s překvapením našel v počítači, už jsem na ni zapomněl), ale opět jsem laxní oslovovat nakladatele. Něco je nové, něco jsou přepracované kousíčky z mých starších knížek, které už nejsou k mání.

Tedy první z úvah.

Útrapy  a  milost  poutí

Brouzdáme se dnes po internetu, supermarketech či plážích… - známe ještě jiná putování? Poutě našich předků k nějakému posvátnému cíli už téměř vymizely – poprvé v lidských dějinách. Při našem brouzdání jsou nám druzí lhostejní, občas i překážejí. Někdejší poutě byly naopak sdílením a sounáležitostí. To my se už nemusíme namáhat pěšky, vzdálenosti již  nehrají roli. Křížky v krajině vystřídaly dopravní značky, namísto alejí či kapliček máme billboardy. Nepřicházíme o něco?  Útrapy nepřízně počasí, žízně, bolavých nohou byly vyváženy odměnou, jakou my už asi neumíme prožít. Ryzejší nitra našich předků, nezanesená tisíci informací z televize, internetu či mobilu a nezotročená tisíci malicherných přání, se průzračněji koncentrovala k cíli. I přírodní okolí, nezanesené tolik odpadky a průmyslovými zónami, nerušilo, ba harmonizovalo. Stanutí u spirituálního cíle pak poskytlo katarzi.  Mohlo být i prahem ke vstupu do čistšího a radostnějšího niterného světa. Poutníci totiž získávali cenné zkušenosti. Zážitky z poutí spočívaly na dvou opěrných sloupech: námaze a milosti. Námaha byla pociťována spíše jako mužská část a milost jako ženská část, jako dar, zprostředkovaný shora přes „Matku všech Milostí“. Vystavení  nebezpečí a námaze, která přiváděla zejména ve středověku až na hranici fyzických sil, a zároveň modlitba a půst přiváděly poutníky blíž jak milosti shora, tak ke změnám jejich osobnosti od základu.

Zaposloucháme-li se například do sboru poutníků z Wagnerova Tannhäusera, budou nám tyto pocity bližší. Nebo stačí alespoň miniaturní skladba Frýdecká Panna Maria z Janáčkova „Chodníčku“.  I v této minutové črtě je ryzí záblesk asi jako v kapičce rosy před kapličkou či v pokleku dítěte a jeho důvěřivém pohledu na svatý obrázek.

Dnes se cosi změnilo. Poutě bychom měli prožívat spíš ve hledání svého niterného života, v hájení a uchovávání si kvalit v záplavě falše a kýče, a to i v tzv. duchovní oblasti.  Jsme už, či máme být, vyspělejší a ke katarzi dospívat i bez zevních pomůcek. I chrámy bychom měli stavět také v sobě. V tlaku zevního světa to snad ani jinak nejde, nedělní náboženství nestačí. 

Pravda, když čítáme o prastarých svatyních či mysterijních orakulích, zasteskne se nám snad, že cosi vyprchalo z našich životů a ani si už nedokážeme dobře představit, co se vlastně v takových svatyních odehrávalo – zejména v nitrech lidí. I dnešní náboženské stánky plní pro mnohé svůj účel, nezapomínejme však na ono „Vy jste chrámem  Ducha svatého“ nebo „A ty až se budeš modlit, vejdi do pokojíčku srdce svého…”.  Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy byli oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina, o krok před lidstvem. Byl jedním z nich. Svoji niternou komůrku můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování,  i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.