Poznal jsem kdysi, nezávisle na sobě, dvě dívky - básnířky. Tu jednu jsem znal od jejích třinácti let, kdy měla za sebou už mnoho otisknutých básní, psaných od šesti let. Druhou později. Byly to zajímavé osudy. Zmíním jen to, co je pro čtenáře zajímavé: obě psaly básně - ne od dětství, ale v dětství. Později už ne. Ani jejich zájmy se v dospělosti neubíraly do žádných výšin. Laicky by se zdálo, že takto slibné dětství musí pokračovat dalším zráním v dospělosti. Nebývá to tak vždycky. Takovéto případy zazáření a pohasnutí osvětluje Rudolf Steiner (bohužel nevím kde, dostal jsem tuto informaci kdysi od dr. Tomáše Bouzka a nečetl jsem to). Je to však vedlejší, protože jejich dílo, byť "jen" z dětství, je obdivuhodné.
Následující ukázky básní první z nich, Markéty Procházkové (v dětství byla v duchovní péči pana Adamce - známého antroposofa a faráře Obce křesťanů, později antroposofii zavrhla), jsem s jejím svolením kdysi zveřejnil ve své knize Meditace jako píseň duše (vydala Dobra). Poté jsem měl období, kdy jsem natrefil na několik autorů, celkem čtyři, kteří měli krásné texty a většinou by asi nebyli tak aktivní, aby se postarali o otisknutí. Někteří si ani nevšimli, jak jsou jejich texty dobré. Ono to vydání taky není jen tak, toho vyjednávání, běhání, starání se, kontrol textu, slaďování grafiky, sledování distribuce... Tedy jsem to z nich vypáčil a zařadil do společných knih s mými texty. Moc rychle se neprodávaly, ale to nevadí.
Ocitujme si tedy nejprve ukázky veršů dítěte, které dokázalo reflektovat své dětství v sedmi letech takto:
TAK JE TO
Všichni myslí
když jsem malá
že mám taky malou duši
že mám taky malou lásku
a jen malilinkatou bolest
a už vůbec žádnou pravdu.
Málokdo poslouchá
co říká dítě -
ach světe lásku chraň
a ona zachrání tě.
SLZIČKY SLZY
změňte se v oblázky
aby vás ucítil
kdo po mně šlape -
aby šel jemněji
než umřu z nelásky
DNES JE MI JEDENÁCT
Mé verše hledí slunci do očí
a hvězdám vykládají z dlaně
v duši mi ptáci zpívají
a ožívají mrtvé laně.
Běloušci dětství
prchli z mých stájí
v oblacích hřívy jim vlají
a v krvi hoří step.
Dnes je mi jedenáct
a tisíc let
nevšední sny se mi zdají
a urychlují tep.
Pravěká moře si mě podávají
a čekám na kosmický let -
jsem vykladačka zázraků
a divotvorcem svět.
Slova mi rostou ze srdce
a k dobrým cestu znají
a chutnají jak ovoce
když láskou dozrávají...
Moudra, aforismy a básně druhé z nich, Dany Rychlové, jsem kdysi zařadil do své knihy Světliny - Meditace jako jarní tání duše (EB 2005). (Zde jsou ukázky i z její knihy Motýli bez křídel, nakl. Lynx 2003, překlad ze slovenštiny Jindřich Pachta.)
- Pod stromem odpočíval starý člověk.
Strom k němu promluvil:
"Chci umět zpívat bez pomoci větru. Naučíš mě to?"
"Není důležité, aby zpěv vycházel ze rtů,"
odpověděl stařec. "Vítr dokáže rozezvučet tvoje listy
jen proto, že vyrůstají z nitra, které zpívá."
- Jeden člověk našel dvě zraněné bytosti. Dobrou a zlou. Hodné daroval svůj soucit. Zlou vyléčil a udělal z ní svého služebníka.
- Poznání přichází k těm, kdo životu odpovídají slovem Děkuji.
- Prázdnotou v srdci vchází smrt.
- Dědeček šel se svým vnikem na procházku. "Proč jsi takový smutný?" "Smutný jsem," odpověděl stařec, "protože mnoho lidí mi ublížilo." "Ale ne! Smutný jsi proto, že jsi jim neodpustil," řeklo dítě.
- Moje druhé Já vystoupilo ze stínu.
"Dovol mi žít," žádalo.
"Ne," odmítnul jsem. "Ovlivnilo bys moji budoucnost."
"Tvoji budoucnost?" zeptalo se moje druhé Já.
"Samozřejmě. Budoucnost člověka přece závisí od toho, co v sobě umlčí..."
Tichý rozhovor si vyslechlo dítě.
"Tak proto dospělým není rozumět!" pomyslilo si
a jeho Já se usmálo.
- Vrásčitá tvář je jako strom bez listí, jehož obnažené tvary vyprávějí o tom, čím se živily jeho kořeny.
- Člověk bez přátel je jako dům bez oken: pohlcuje sluneční paprsky, ale uvnitř zůstává studený.
- Už dlouho žiji daleko od lidí a ponořený do svého nitra se snažím překlenout propast, která mě odděluje od ticha obaleného shluky překřikujících se myšlenek.
Jeho hlas nenachází ve mně ozvěnu
a všechny moje otázky bez odpovědi pohltí.
"Ach, bláhový," šeptalo Ticho, "nemůžeš mě slyšet.
S Tichem nelze vést dialog.
Je třeba se s ním sjednotit.
Potom, až promluvíš, bude to
Jeho hlas a až budeš mlčet.
odpočineš si v Jeho objetí."
- Kdo spoutá tajemství, stane se jeho vezněm.
- Život nese břemena různých událostí, které lidem klade do cesty.
Čeká, dokud mu ozvěna nepřinese slova:
"Všechno, s čím se v životě potkáváme,
nás musí měnit k lepšímu."
Potom se Člověk úsměvem v srdci Života dotkne Slunce."
- Vždy je méně slz jak bolesti,
a víc úsměvů jak skutečné radosti.
- "Ukáži lidem cestu,"
povídalo ráno Světlo.
"Přinutím je, aby cestu hledali,"
večer povídala Tma.
- Zíral jsem na svůj smutek,
přeměnil jsem ho na slzy,
posbíral je a uspořádal do slov.
Slova pak pozdvihnul do sfér,
kde se smutek poznán s poznáním -
a když jsem je četl,
laskavě se na mne usmívala.
- "Chtěl bych, aby na světě bylo víc andělů."
Anděl to uslyšel a řekl:
"Chtěj, abys byl schopný anděle poznat."
- "Tato věž je ze všech nejvyšší
a přesto je stejně jako ostatní vzdálená od Slunce i hvězd."
"Kroky, které mne vzdalují od země,
mne nepřivedou blíže k Nebesům."
- Často vidím lidi umírat na poušti.
Vidí vidícím zrakem
a odmítají se zachránit
vodou těch, kteří nevidí.
- "Pane, čemu nás má naučit utrpení?" - ptal se člověk.
Přes žal k němu nepronikla odpověď...
- Ruce, kterými nás Bůh objímá, se zdají být lné utrpení,
když jim nejde naproti srdce plné lásky.
- Nejdál nás poponesou poraněná křídla.
- Naděje, které nedovolíme, aby za spánku změnila tvář, bolí.
- Ráno pohleď na skutečnost přes závoj snů.
Den odvíjej od té části reality,
která je s tvým snem neviditelně spojená.
- Jen ten najde svoje místo ve světě,
komu se podaří objevit
svět v sobě.
- Každé slovo, které vyslovíš, je o tobě.
- „Paměti, proč opatruješ všechny moje vzpomínky?“
„Vzpomínky, které jsou pro tebe krásné,
se musí dotýkat vzpomínek, které bys chtěla zapomenout.
To lepší v nás se nesmí odvrátit od toho, co je méně dobré.
Každá vzpomínka je důležitá proto,
aby tvoje Já bylo úplné,“ odpověděla Paměť.
- Čím kratší je tvůj stín,
tím víc ses přiblížil k dokonalosti.
- Před branou slov se setkaly dvě myšlenky.
Ta hloupější si se slovy rozuměla
a přes jejich bránu vykročila mezi lidi.
Ta moudřejší v očekávání hleděla na slova,
která k ní přistupovala,
ale potom zahanbena odcházela.
- Síla dobra je v tom, že nemůže být jiné.
- V mlze se ztrácel můj dvojník.
„Kdo jsi?“ zavolal jsem za ním.
„Jsem ten, kdo nepočká,“
odpovědělo moje lepší Já.
- Prosil jsem svůj stín,
aby za mnou nechodil,
protože klame.
Mění svoji délku – přestože já zůstávám stejný.
Pověděl mi: „Nikdo není stejný v očích všech lidí.
Jejich pohled závisí od míry Slunce v nich samých.“
- Nekonečnost je založená na simultánním pohybu
všemi směry v Čase.
- Každý okamžik je okénkem do věčnosti.
- Dětská tvář je skica.
- Čas se už nedokázal dívat na to,
jak běží sekundy, aby dohonily minuty,
minuty, aby dohonily hodiny,
hodiny, aby dohonily dny,
dny, aby dohonily roky – a proto se zastavil.
Sekundy, minuty, hodiny, dny a roky se setkaly.
Sekundy říkaly: „My jsme nejdůležitější, jsme počátkem událostí.“
Roky na to: „Díky nám se události završí.“
Minuty, hodiny a dny povídaly: „Bez nás byste nebyli ničím.
My jsme mostem, který spojuje okamžik s jeho budoucností.“
Čas se blahosklonně usmál. „Nevíte, kam jdete,“ – řekl jim.
„Sekundy nemohou obsáhnout ve svém pohledu budoucnost
a roky nedokáží rozpoznat v záplavě minulých sekund svoje kořeny.“
Když domluvil, vykročil.
Postupně se loučil se sekundami, minutami, hodinami, dny a roky,
a neúprosně určoval jejich směr podle minulosti každého z nás.
- Proč věříme, že pravdu je možné poskládat?!
Uveďme ještě ukázky z díla Ludvíka Procházky, které jsme zařadili do naší společné knihy Světliny II - Putování k polednám (EB a Chvojkovo nakladatelství, 2006). Ani on by se byl o zveřejnění nepostaral, krom částečně v časopise Gemma, kde jsme spolu dělali pár let "odpovědné redaktory". Byla by škoda, aby se tyto moudré, laskavé i poetické texty nedostaly k dalším čtenářům.
VANE KUDY CHCE
Kdybych šel tenkrát jinudy,
býval bych tě nepotkal.
Kdybych tě býval nepotkal,
neprožil bych pak to, co jsem prožil.
Kdybych to býval neprožil,
byl bych teď někdo jiný, a ne ten, kdo tu stojí.
Vane si kudy chce,
nazýván náhodou,
shodou okolností,
nebo prozřetelností.
Hraje si jak chce
a vodí nás na rozcestí.
Tam na chvíli zavládne náhlé bezvětří,
když nás vyzývá: jsi na tahu.
Hrajem si s ním
před jeho uhýbající tváří
hledajíce skryté důvody své vůle.
Vane si kudy chce
a nikdy ne stejnou cestou.
Stále je s námi,
přítel i nepřítel.
Čas je mu figurou ve hře,
a tak nestrádá, když čeká,
až budeme schopni poznat jeho tvář,
až jednou řeknem každý
s očima plnýma jasu hvězd:
Jen má vůle je mi osudem.
SAMOMLUVA TAROTOVÉHO BLÁZNA
Který to iluzionista
před námi rozprostřel
šálivou hru světa?
A odkud jsme se tu vzali,
mé srdce, pověz mi!
S ranečkem pojmů,
s nimiž hrávají v kostky učení,
putujem po cestách.
Tak někdy s nimi zachrastíme
a ze zapomenutých pustin
mátožné otázky invokujeme.
Však raději
než důmyslné drnčení pojmů,
vrhaných jako hrách na stěnu
nepřehlédnutelného,
raději v odpověď slýcháme
monotónní mantru cvrčků
anebo posvátné ticho hvězd.
Kde jsme se tu vzali?
A kde jsou ti,
kteří s námi po polích chodívali,
a tančili nevidění
v slunečních úsměvech
naší důvěry v osud?
Kam odešli,
bližší než myšlenka
a milováni tak, že neuvědomováni?
Mrtvého krále již odváží loď
za zpěvů soumračných
a šplouchání vln.
Tam kdesi je Avalon.
Zůstali jsme sami
vyděšené srdce.
Do samot přilétají havrani
a v jejich letu
je třídění časů.
Ne, nevolají nazpět krále,
to svého pána zvěstují,
poslové Kronovi.
Na břehu stojíme opuštěni
s rukama prázdnýma
a proti nám svět,
jenž do hloubi duše
zraňuje otázkou,
jak hladina jezera lesklá
a zrcadlící...
…je-li svět iluzí
a zrcadlem zároveň,
pak kdo jsme my?
Pověz mi, mé srdce,
které mlčíš,
pověz mi –
kam teď půjdeme?
ČECH BY NA KOPEC NELEZL
Napsat fejeton, to vyžaduje nápad. Jenomže někdy, kdybyste prstíčkem hrabali – nic. A tak, když se ve vás zrovna neozývá nějaká zkušenost či idea, která chce na papír, je lepší odložit pero nebo vypnout počítač a jít třeba do kina. Právě tohle jsem udělal a neprohloupil jsem. Nejen, že jsem si vychutnal skvělou komedii, ale už v průběhu promítání byl nápad na světě.
Inspiraci mi poskytl film Angličan, který vylezl na kopec a sestoupil s hory. Příběh odehrávající se za I. světové války je jednoduchý: Do jedné vesnice ve Walesu přijedou zeměměřiči, aby změřili výšku hory nad vsí. Místní jsou na svou horu patřičně hrdí, a tak poté, co geometři zjistí, že se vlastně nejedná o žádnou „horu“, ale pouhý „kopec“, jsou spravedlivě rozhořčeni. K tomu, aby byl zanesen do mapy jako hora, chybí kopci šestnáct stop. Příslovečná velšská hrdost nedovolí vesničanům, aby nad tím mávli rukou. Zorganizují akci, která znemožní Angličanům po ukončení měření odjet, zatímco oni nelení a společnými silami vynosí na vrcholek zem ze svých zahrad, aby chybějící výšku doplnili. Další měření je korunováno úspěchem – mají svou horu.
Film byl s příjemnou komediální nadsázkou natočen podle skutečné události a když se před natáčením hora znovu přeměřila, k nelibosti vesničanů chybělo opět pár stop. Poslední záběry filmu ukazují současné obyvatele vesnice, jak nosí na vršek další zem, aby z kopce opět učinili horu. Všichni svorně, děti a omladina vedle ctihodných kmetů, pankáč vedle hospodyně…
Ale proč to vlastně vyprávím. Napadlo mě totiž, jak bychom se asi v podobné situaci zachovali my Češi. Nedovedu si dnes představit českého patriota, který by se užíral zjištěním, že za jeho domem se netyčí hora, ale jenom kopec. Není to vlastně jedno? Na kráse to místu přece neubere. Čím to je, že bodrý Velšan to chápe skoro jako osobní pohanu, zatímco stejně bodrý Čech pokrčí rameny a utrousí něco o pošucích, kteří nevědí, co by roupama dělali? Asi se budeme muset smířit s poněkud zastaralou představou, že nejen každý člověk, ale také každý národ má svou duši, své charakteristické vlastnosti. A tak někde tam, kde mají Velšané místo pro tak nepochopitelně idealistickou hrdost, máme my Češi místo pro vlastnost, jejímž ztělesněním je ještě tak nejspíš proslavená literární postava, která podle jejího tvůrce vypadala „jako řecký bůh zlodějství v střízlivé infanterácké uniformě“. Přiznám se, že Dobrý voják Švejk, který učaroval generacím, ve mně vyvolává dojem nepříliš povzbudivý. Přízemně realistický tvor bez ideálů, bez schopnosti ocenit hodnoty jako je krása, čest, odvaha, morální odpovědnost…, místo moudrosti podivný kompromis mezi pohodlnou přiblblostí a vychytralostí, místo nadšení dobrácky shovívavý úsměv, který naznačuje, že přece nikdy není nic nového pod sluncem a „na mě si nepřijdete“.
Třebaže to zní přehnaně, v jistém smyslu se mi dokonce zdá Švejk postavou téměř démonickou. Jakási pivně strejcovská, nepatetická odrůda Mefistofela, jeho komicky pokleslý, degenerovaný bratr. Faustův průvodce je samozřejmě postavou nesrovnatelně impozantnější, sršící ironickou inteligencí a vtipem, ale výsledek vyjde na stejno: prohlášení (u Mefistofela přímé, u Švejka mezi řádky) všech ideálů za nesmysly a iluze. Takový postoj sice chrání před utopickými sny a fanatismem všeho druhu, což je nesporně velké plus, ale na druhou stranu dusí životní jiskru a drasticky přistřihává křídla vzletu. Člověk se pak skoro stydí za svoje ideály, neboť vnitřní švejkovství ho nutí, aby si připadal jako naivní trouba nebo snílek.
Někdy mám proto pocit, že jsme ze sebe s křikem vyhnali bláznivého Dona Quijota – byl-li v nás kdy nějaký – a ponechali si jen ten druhý pól – Švejkova příbuzného Sanco Panzu s jeho pragmatickým rozumováním a starostlivým obstaráváním běžných denních potřeb.
No, přiznejme si, komu z nás by se chtělo tahat na kopec kýble hlíny a ještě ke všemu z vlastní zahrady. Proč taky?
ROZPLÉTÁNÍ
Jsem nešikovný lovec,
a tak rozplétám své sítě,
do nichž jsem nikdy nechytil
ani řeku,
ani vítr,
ani letmý dotek světla,
ani let ptáka…
Rozplétám uzly svých myšlenek,
jež bláhově hledaly mosty pochopení,
neboť
řeka se smála mému marnému úsilí,
vítr mi rozmarně zcuchal důmyslně spletená vlákna,
letmý dotek světla proklouzl mezi oky
a let ptáka, uvízlého v síti, byl náhle ten tam.
Rozplétám, co jsem si zvykl spojovat,
a tak nalézám, co jsem poztrácel
a se zatajeným dechem v údivu pozoruji,
jak v tichostí srdce promlouvá řeka,
jak v mlčení myšlenek tajemství prostoru zjevuje vítr,
jak v askezi pohledů světlo vnitřní s vnějším letmo se dotýkají,
jak v jitru před zrozením čehosi vyššího křídla Fénixova k letu se rozpínají.
TAJEMSTVÍ VĚCÍ
Fascinující přítomnost věcí
uzamčená ve své otevřenosti…
Nedotknutelnost jejich bytí
bdělá jako propast
v němém napětí zadržení dechu času
rozevírající se jako nekonečnost
nepoznaně prosakující důvěrou známého prostoru
jako chvíle před prvním úderem
právě rozhoupaného zvonu…
Hladiny zdánlivě klidných vod
jsou mlčící ústa věcí
střežící božské ticho
vteřinu před výkřikem čistého světla
vytrysklým v lidském srdci
v efemérním okamžiku úžasu poznávání
a proměněným v jména…
Fascinující přítomnost věcí
otevřená ve své uzamčenosti…
ŽIVOT JAKO PODÍVANÁ
Před časem jsem v novinách četl zprávu o jistém neštěstí. Přihodilo se na jedné z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí ve Francii, na Mont saint Michel – hoře svatého Michala v Normandii. Její charakteristickou dominantou je monumentální benediktinský klášter zčásti vytesaný do skalního masivu. Tato hora tvořila kdysi samostatný ostrov nedaleko pobřeží, později ji od pobřeží odděloval jen mořský příliv a nyní je z jižní strany trvale spojena s pobřežím. Za odlivu je možno brouzdat se v písku kolem hory ze tří stran, ale musíte dávat pozor na příliv. Ten tam totiž přichází velmi rychle a jakoby znenadání. Právě to se stalo osudným matce a dceři, které neodhadly záludnost živlu a nevzdálily se včas do bezpečí. Hladina moře rychle stoupala a příbojové vlny s hromovým rachotem znovu a znovu strhávaly zoufalé ženy ze skalisek, na která se snažily vyšplhat. Jejich zápas o život dychtivě sledovala skupina turistů, která se za účelem vzrušující podívané tlačila nad nešťastnicemi na vyhlídkové terase. Nikoho ze zevlounů nenapadlo zavolat pomoc. Neměli na to kdy – dívali se! Neobvyklý shluk turistů posléze upoutal pozornost jednoho ze správců objektu. Ten, jakmile zjistil o co se jedná, okamžitě zalarmoval místní hasiče. Bylo však už pozdě. Obě ženy mezitím utonuly pod dohledem fascinovaných diváků.
Ti turisté jistě nebyli psychicky vyšinutí lidé, jimž působí potěšení pohled na cizí neštěstí. Byli sami dost vyděšení, ale asi tak, jako když prožíváme dramatickou situaci ve filmu nebo v televizi. Nedošlo jim, že tady by měli zasáhnout. Měli zřejmě pocit, že drama, které se před jejich očima odehrává, by se bez nich odehrávalo tak jako tak, že oni se tam ocitli v podstatě náhodou a nemají za událost žádnou odpovědnost. Nikdo neměl tolik duchapřítomnosti – tj. nebyl v něm přítomen duch – aby se probudil ze svého diváctví, s nímž obdivoval monumentální kulturní památku, k autentické přítomnosti – tedy aby byl skutečně při tom, co se děje. Nikdo z nich nepochopil výzvu okamžiku. A přitom by zřejmě stačilo včas udělat povyk a přivolat pomoc.
Myslím si, že tento příklad dokonale ilustruje určitou tendenci dnešního „civilizovaného“ člověka, tendenci vnímat život jako podívanou, jako neskutečné představení bez vědomí vlastní účasti ve hře.
Absurdní podobu diváctví dobře ukazuje jeden americký film, který se před lety promítal v našich kinech pod názvem Byl jsem při tom. Hlavní postavou příběhu je starší zahradník, celý život věrně sloužící svému pánu, aniž by přitom opustil dům se zahradou chráněnou před světem vysokou zdí. Jeho jedinou zábavou ve volném čase bylo sledování televizních programů. Život tak pro něho získal rozměr čehosi neskutečného. Zvlášť výmluvná je scénka, kdy po smrti svého starého pána byl zahradník nucen svůj azyl opustit a nenávratně vyjít ven na ulici. Tam mu po několika krocích zastoupila cestu skupina výrostků, kteří po něm s nožem v ruce požadovali peníze. Nastalá situace se milému zahradníkovi ani trochu nelíbila, a tak vylovil z kapsy dálkový televizní ovladač a snažil se nepříjemný „program“ přepnout. Výrostci se bavili, zahradník byl zmaten. Něco takového se mu ještě nikdy nestalo. Situace nebyla pouhou podívanou a nedala se „vypnout“, bylo nutno ji prožít, a to bylo něco, co on neuměl.
Filmový zahradník je podařenou karikaturou současného člověka, který se odcizil přírodě i vlastní duši a žije v neskutečném světě pouhých stínových odrazů – obrazů oficiálně považovaných za skutečnost. Žije obklopen iluzemi, které mu poskytuje televize a další média, všudypřítomná reklama, různá zábavní show i virtuální realita počítačů. Žije v prostředí plochých informací, ochuzujících skutečnost o rozměr, který není informací přenosný: o smysluplnost živé zkušenosti, kontextu, z něhož je informace vytržena. Není už sám schopen prožívat svůj život autenticky – tj. s otázkou po svém specifickém úkolu v jednotlivých životních situacích. Situace, v nichž se ocitá, mají pro něho punc neskutečnosti. Mohou zrovna tak být jako nebýt. Nenesou žádné poselství, nemají žádný smysl, který by ukazoval za horizont tohoto prázdného světa pouťových atrakcí. Ne náhodou jsou dnes víc než kdy předtím v Evropě a Americe populární východní nauky často hodnotící svět jako neskutečné a bezpodstatné absurdní představení.
Pocit neskutečna prožívají lidé i sami vůči sobě, vůči vlastní duši. Vnitřní zážitek já jako nesmrtelného jádra vlastní bytosti, jako zdroje nezpochybnitelného věčného světla, které svítí na cestu životem a může být subjektem jedincova osudu, chybí mnoha lidem. Vlastně se dá říci, že takoví lidé nežijí vnitřní aktivitou, ale jsou pasivně žiti, i kdyby přitom vyvíjeli kdovíjakou činorodost. Dokud nevidíme smysl svého života, jsme odsouzeni být pasivními diváky svého osudu. Pak nejsme schopni nalézt perlu svého individuálního lidství, a tak neneseme na tržiště světa a do víru života sami sebe, ale pouze svou představu o sobě, svůj obraz, image, masku. Proto se sami vzdalujeme účasti ve hře života a ještě víc se propadáme do pouhého bezmocného diváctví. Život jako podívaná se odehrává kolem nás a vytváří v nás představy, obrazy žádostí, emocí a fiktivních potřeb. Čím víc se člověk nechává vést těmito falešnými obrazy, tím méně je schopen rozpoznávat skutečné vlastní touhy a ideály. Je zaplétán stále hlouběji do nároků stínového světa a stínového já.
Situace je to neradostná, tím spíš, že nikdo z nás není před tendencí k diváctví zcela imunní. Ovlivňuje různou měrou nás všechny, kdo žijeme v tomto podivném, předstíraném, umělém světě.
Budeme schopni sami mobilizovat síly svého ducha natolik, abychom si tento nepřirozený svět stínů a projekcí vždy uvědomovali jako neskutečný a jako takový ho integrovali ve svém vědomí, tj. vykázali mu místo a začali se více zajímat o náš opravdový svět a osobně pravdivý život? Nebo nás k živé účasti na běhu života a ke spoluodpovědnosti za svět bude muset jednou probudit totální zhroucení našeho vykrášleného, technicky dokonalého, ekonomicky vykoumaného, leč beznadějně umělého světa? Toť otázka.
OČEKÁVANÝ
(březinovská variace)
Stalo se člověku, že usnul o poledni na kraji lesa. U jeho hlavy rostla mateřídouška a on vdechoval její vůni.
Tu se mu zdál sen. Vystoupil ze spícího těla a volně plul nad krajem. Tak lehko mu bylo v prsou… Viděl oči stromů, bylin, ptáků i zvěře na sebe upřeny a usmíval se jim v ústrety.
Tu však tiše vydechla ústa patřící k těm očím: Jsi-li syn Láskyplného, jenž pro nás přijíti má?
Ulekl se velmi té otázky, tolik, že rázem procitl. Rozhlédl se kolem sebe a ptal se stébel trav, květů, včel v nich i stromů: Ach, co jste to řekly? Má hlava přece neunese korunu hvězdnou Toho Vysvobozujícího.
V tom vánek zašuměl v listoví, zchladil spánky a zaševelil: Já Ti ji nadlehčím.
Údy člověka ztěžkly napjatou chvílí: Mé nohy přece neujdou cestu tak strmou až k oběti lásky nejčistší. Vstal a ze zelené trávy vstoupil do chladných čeřejí.
Rozradostněná voda mu zurčením pověděla: Já ráda tvé údy osvěžím.
Člověk vzhlédl k nebi a uviděl je zastřeno oblaky. Pln úzkosti zvolal: Vždyť zabloudím v temnotách svých pochyb a bázní.
Vzápětí mu zrak oslnil blesk a v hlase hromu slyšel: Tak jako teď, i ve chvíli zbloudění mé světlo Tvou mysl osvítí.
Šel dál a po chvíli znovu promluvil: Snad ztratím se na té pouti, vysokost nebe mě pohltí.
Tu sama Země žádostí vydechla: Neboj se, milý, je trápení připraveno dost, jež zatnutými drápky tě v mém objetí udrží.
A člověk naposled namítl: Únava z těžkých okovů Země a slabost mého srdce mě zradí.
Vlnami ticha z modrého nebe k jeho uším zaznělo: Vždy znovu síly od nás spánkem nabydeš a dolů si přineseš.
Člověk sklonil hlavu a hlahol zvonu, který se rozezněl nad krajem, mu žehnal k poslání. Pohlédl vstříc otázce, která ho vyburcovala ze sna a odpověděl pevně zemi i nebi, loukám, vodám, zvířatům a lesům: Já jsem.
Na závěr tohoto rozkošaceného pojednání jeden můj text z výše uvedené knihy.
HVĚZDNÍ TULÁCI
Ptačí putování vídáme na obloze skoro denně. Jsou tam však občas i jiní poutníci a z větších dálek.
Všimli jste si, že agresivní či zcela hmotařští lidé nejen neobdivují květiny, ale někdy je přímo nesnášejí? Při takové procházce botanickou zahradou se nejen upřímně nudí, ale i trpí. Je tu snad jakási podobnost: v tzv. duchovních kruzích se říká, že hříšný člověk v přítomnosti čistšího, promodleného často vybuchne nebo použije jízlivosti, ironie či jiné útočnosti – podle zbrojního arzenálu svého nižšího já. Praxe to občas dotvrzuje: nečistoty, které si v poklidu dřímaly, bývají často vybuzeny k aktivitě. A další asociace, snad trochu odvážnější. Komety prý mají podobný účinek ne celé lidstvo. Jak to? Jejich duchovní vliv přesahuje rozměry jejich viditelného jádra asi jako aura člověka přesahuje jeho fyzické tělo, a rozvíří temný prach jako když přejedete koštětem. V nepředstavitelných kosmických dálkách, „obydlených“ nadčasovými božskými mocnostmi, kterými kometa putuje, se pak toto „koště“ promyje v alchymii nekonečné lásky. Ale i nabije. Je vlastně součástí žhoucího božího lůna, kterým je celý vesmír. Z těchto vesmírných dálav přilétají komety, prodchnuté očistnými silami, jaké si asi sotva dovedeme představit, a svým průchodem naší blízkostí nenechají nikoho na pokoji: jedince ani národy. Řada špatností se před nimi neskryje. Vyžité a odpařené mentální výrony zla smete aura komet s sebou, takže očistí mentální atmosféru planety. Zároveň ale vybudí, vyprovokuje ke splatnosti další osudové zásahy, které dosud čekaly na vhodnou dobu. Asi jako když nosíme v těle dispozice k chorobám, které čekají jen na nějaký spouštěcí mechanismus, aby propukly. Je to jako když vydrhneme podlahu a mezi prkny se odhalí další špína, na kterou dřív nebylo vidět. Něco z toho, co by nás čekalo k řešení až později a třeba i za horších podmínek, i s úroky (protože mnohdy se negace stále nabalují), vyvolají komety k realizaci. V tomto smyslu se dá říci, že komety naopak přinášejí požehnání. Vždyť se také přibližují k Zemi nesčetněkrát blíž, než nejbližší stálice za sluneční soustavou. Tedy je nasnadě, že to s námi “něco udělá“.
Tichý pohled na kometu jako nádhernou kosmickou osobnost může vyvolat třeba pocit, jaký lze snad zobrazit imaginací takovéhoto příběhu: U vesnice, ve které se všichni hašteří, křičí, bijí a nikdo nikomu už nenaslouchá, kdesevzala tusevzala objevila se vznešená, záhadná, tichá stařena-vědma. Byla tu. Přišla zdaleka, nikdo ji nezná. Stojí, mlčí. Je na dohled, hned za humny. Takhle blízko sem přeci nikdo nepřichází? Ale mezi lidi nezasahuje. Přesto její vševidoucí zrak prohlédá jejich duše. Rozplývavá silueta jejího dlouhého šatu za noci tiše plane bělostí. Nic neříká, jen je. Její mlčení ale není studeně netečné. Nabádá i hladí. Dobro v lidech pod tímto osvětlujícím pohledem samo šťastně a tiše žhne, je vědomější. Zlo se stává nervózní, uhýbá před tímto usvědčujícím pohledem, ale není mu to nic platné, projeví se, vzplane. I nastřádané viny si říkají o vyrovnání.
Jednoho rána není po stařeně vidu ani slechu. Jako by nikdy nebyla. Šla dál. Byla to stařena nebo panna? Víla nebo bohyně? Na tom nesejde. Jako oni vesničané, i my jsme po jejím odchodu kdesi v hloubi jiní.
2024 ©