Od Janáčka přes novou knihu zpět k Janáčkovi, Smetanovi a Havlovi.
Nejprve něco málo o Janáčkovi. Když se vracíval z úspěšného provedení svých oper v pražském Národním divadle domů nočním vlakem, říkával svou krátkou ostravskou výslovností, že jede „s piclavou“ - mínil tím „zpit slávou“. Byla to jeho typická humorná nadsázka. Rozumím mu. To bylo před zhruba sto léty. Dávno se s mým hudebním idolem cítím i lidsky spřízněně (i v nectnostech). Míval obyčejnou radost, že se některá jeho opera, často po dlouhém martyriu, konečně dostala k lidem. Najednou jsem rád, že nejsem skladatel, jak bych taky toužil, ale jen píšu, protože kniha se může dostat k lidem kdykoliv a sáhnout po ní lze taky kdykoliv, zatímco skladatelé minulosti to měli horší, záviselo to na orchestrech a živých provedeních. Takhle se mohu pokorně radovat, že se něco po pár měsících či letech či desetiletích úsilí (počínaje vstřebáváním tématu, přes jeho dozrávání až k napsání) dotáhlo až k vydání. To může být, ba měla by být čistá radost, vděčná za možnost oslovit víc lidí tím, co se nějakému nastrčenému jedinci, třeba Funkovi, podařilo s vyšší pomocí udělat.
A kdo je ta vyšší pomoc? Přichází jí tolik, na kolik jsme se aspoň drobátko připravili. Radši nebudu popisovat, co taková příprava obnáší, je to ve všech mých knihách. A možná že pomoc přichází někdy i trochu nezaslouženě, z jakési vyšší laskavé pozornosti, jako výzva, aby si to člověk snažil zasloužit aspoň dodatečně. Ač nejasnovidný (naštěstí), cítím tu z těch devíti posvátných božích hierarchií nad námi zejména pomoc Duchů Forem (ti inspirují pro tvorbu správným uchopením tématu, rozvržením, výrazivem atd., či spíše ji korigují, usměrňují), Duchů Pohybu (dávají i pohyb mysli, elán, zaujetí, nadšení pro věc), Duchů Lásky (i k tématu a k budoucím čtenářům), Duchů Vůle (té neegoistické, poskytující klidné vytrvání), Duchů Moudrosti a Duchů Harmonie. A samozřejmě Anděla Strážce, který – tím že je člověku nejblíže - mu to všechno, řekněme po lidsku, „zprostředkovává“. Ale to vše jsou jen letmé doteky, aniž by si to člověk plně uvědomoval.
Ale nešlo by to i bez pomoci „nižší“, viditelné a taky velmi milé, totiž nakladatele Jakuba Hlaváčka, kterýžto mnohovrstevnatý svobodomyslný lidsko-magický živel s jakousi alchymistickou zbožností, pozornýma očima a laskavostí širokého srdce, mi naložil další knížku. Neb nakladatel nakládá knížky (to já leda okurky nebo knihy do auta, nejsa skutečným nakladatelem). Stíhá toho tolik, jako by měl den třicet hodin. Nikdo mu asi neřekl, že to nejde, a proto mu to jde. V jeho pražské čajovně-čítárně-knihkupectví-medukupectví-výstavní minisíni a přednáškovém „sálíčku“ v jednom, se dějí zajímavá setkávání na kus popovídání a vzájemného „kusudušepředání“. Na prezentaci knížky Provázení stářím a umíráním - Prolínání obou světů jsme se tentokrát sešli den před svátkem Hromnic ve waldorfské školičce v Praze na Jarově. 1. a 2. února je totiž podle druidských legend (a nejen jich) otevřené nebe a spirituální světlo nás očisťuje a připravuje na nový cyklus Matky Země. Je to přechod od zimního slunovratu k počátku jara, přechod mezi dvěma stavy. I téma semináře a knihy je takovým přechodem mezi dvěma stavy. (Nemusíme zde podléhat módní keltománii, tuto náladu kolem Hromnic prožívali citliví lidé všech dob až po dnešek.)
A o čem kniha pojednává? O péči o seniory a umění citlivé komunikace s nimi, o tom, co potřebuje duše a tělo umírajícího, o důstojném a nedůstojném umírání, o vznešenosti chvíle přechodu „tam“ a jak se na ni připravovat, o prožívání odchodu našich blízkých, o stavech od smrti až k dalšímu zrození (panoráma života, průchod kámalokou, devachanem, přijímání předsevzetí, sestup k zemi, vyhledávání vhodného rodičovského páru, vztah maminek k očekávanému človíčku...), o tom, jak se nám naši zemřelí projevují a jak jim můžeme pomáhat a oni nám či o odchodech některých známých osobností.
A prezentace knížky? Já totiž pořád nevím, co taková prezentace má obnášet. Ohňostroj vystřelovat – to ne, dělové rány taky ne. Vyvěsit transparent? Na to taky nejsem. Nebo se opít? To taky není ono. Obyčejně se při tom lidé poobjímají a poté pohádají (ostatně mou oblíbenou becherovku a poté i slivovici mi jistý známý rozbředlý alkoholik znechutil). Tedy jsem knihu milým přítomným – krom běžného semináře - jen tiše ukázal. Sem tam někomu podepsal. Ona skutečná radost z toho, že se lze opět něčím dalším sdílet se spřízněnými dušemi, ať se osobně známe nebo ne, ani nemůže být halasná. Není to vítězství ve volbách, spíše vítězství niterné volby nad vlastní pohodlností a mentální netečností. Jak jsem kdesi u kohosi četl (že by u Funka? Asi jo, toho čtu nejvíc) – V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznějící s vyšší vůlí.
Kniha se pak stává průsečíkem, kdy mizí hranice mezi autorem, čtenářem, myšlenkami díla samotného a někdy i duchovými bytostmi. Ty se nad námi „vznášejí“ s inspiracemi, ke kterým se lze, při ztišení a zpokornění, přiblížit a nechat se jimi oplodnit a zrodit je snad znovu, svou individualitou a svou formou, pro náš viditelný svět. Role se mohou pak otočit. Skutečný čtenář knihu znovu spoluvytváří, oživuje, a autor ji pak následně čte i z pozice „obyčejného“ čtenáře. A někdy se k němu ve chvílích ztišení přichvívají i niterné ozvěny toho, jak to někteří prožívají. Vytváří se pak v neviditelnu mentální komunita sdílení. Étery knihy a nitra čtenářů se prolínají. Možná že to leckdo lehce zavnímá, aniž by tušil, jak je to jednoduché a že právě toto je to pravé, tedy že to je i jemu dostupné. Nečekejme totiž na nějaký jednorázový markantní vstup do světa mystiky, metafyziky či esoteriky, doprovázený andělskými fanfárami či energetickými třesky. Prvky toho v nás mohou klíčit i nepozorovaně.
V nepřeberných a nepřehledných krajinách počítače, ve kterých se už asi v životě nezorientuji (o „papírstvu“ ve svém pokoji radši nemluvím) jsem před prezentací našel následující odstaveček: Při dnešním dokončení knihy mám zas ten úžasný pocit či stav, až překvapivý, té osvobodivé vděčnosti, že bylo dáno to skrze mne dokončit. Stojím už jen tiše vedle hotové práce. Hledím na ni, je už vedle mne, není moje. Jasně prožívám, že nejsem skutečný autor, jen aktivní nástroj toho, jak vyhledat to, co je kdesi trvale lidstvu k dispozici. Můj nepatrný úkol je, jen ty nápady v sobě „lovit“ a připravit je k vyjadřovací tvorbě onoho myšlenkového plynutí knihy. A snad vše jen dynamizovat svým nitrem pro druhé. Jak je úžasné být nula a jen pozorovat to dění, které tudy prochází a já ho jen zachycuji a tím, co mi bylo propůjčeno nebo darováno a mnou opečováno, to dávám do slov. Jak pravdivá a živá jsou ta slova "Služebníci neužiteční jsme". To není apel na násilnou přihrblou chvilkovou pokoru, které člověk sám ani moc nevěří, ale stav svobodného vědomí v mohutném celku kosmických myšlenek, k jehož otevření se dobírá a touží být průchodem... Já člověka se pak stává bdělým prostředníkem ozvěn z různých úhlů světového jasu.
Pak jsem si všiml, že toto je odstavec, kterým jsem uzavíral předcházející knihu o vytváření domova. Vida, zas se tu cosi zčistajasna symbolicky navázalo, aniž jsem to měl takto v úmyslu.
A jak jsme vítali na svět tu předcházející knihu o vytváření domova? Poseděli jsme, pobyli, popili, popovídali, početli ukázky, potěšili se svou přítomností, poděkovali si navzájem, poplácali po zádech a v pohodě poodjížděli. A to je asi všecko. A protože jsme si dali drobátko medoviny, odjížděl jsem „s pitmedem“ (nebo že by i „s piclavou“? Snad ne. I když to jeden u sebe nikdy neví.). Třeba knihu půjdeme s „kluky“ Rakem a Strejčkem zas někam oslavit – hrou a čtením. Určitě si ale už odteď budu tiše představovat to podstatné - jak lidi čtou zas další knížku a číst si ji po večerech s nimi, abych jim to v éteru na dálku drobátko oživil, zdynamizoval a rozposílal všemi směry, protože třeba to pak do jejich niter snáz „poleze“.
A ještě pár drobností k tomu Janáčkovi. Krom své ženy Zdeničky, která vedle jeho tvůrčí živelné povahy jen bez zájmu trpně statovala, měl svou lásku, Kamilu Stösslovou. Její manžel, písecký obchodník, považoval za vyznamenání, že si známý folklorista a později skladatel oblíbil jeho ženu. Půjčoval mu i bryčku s koňmi, ve které byl Janáček jako u vytržení. Byl Písečáky popisován, jak na ní při trysku stojí, pohání koně, práská bičem do vzduchu a zběsile jezdí uličkou od kostela na náměstí. Dnes se ulice jmenuje po něm. Protože byl velký sršatec a břitký fejetonista, ani jeho nepřátelé mu nic neodpustili, a tak byl jeho vztah ke Kamile často propírán. Reagoval po svém. Napsal fejeton o jednom jejím činu – s douškou, zda by totéž udělali ti mravokárci, co je odsuzují. Tehdy tábořili v lesích nad Pískem cikáni. To ovšem byli ještě poměrně poctiví zloději, sem tam nějakou tu slepici či peněženku, žádné rafinovanosti. Vědělo se, co se od nich dá čekat. A taky je žádná Evropská unie neřešila a nechránila. Sociální dávky byly pojmem neznámým pro ně i pro ostatní. Za přečiny byli zavíráni zrovna tak jako ti ostatní. Písecké četnictvo to ale vzalo zostra. Cikány pochytalo a šup se všemi do šatlavy. Preventivně, pro jistotu, aby byl klid. Ale dvanáct dětí zůstalo v lese nad městem samotných. Kamila je svedla dolů, všecky je umyla, obstarala jim čisté oblečení a stravu a vodila je pod zamřížovaná okýnka šatlavy ukázat jejich mámám, aby byly v klidu. Mateřství a dětství je přece všude stejné, cikán necikán. A ještě drobnost: v pozůstalosti paní Kamily se našly desítky něžných dopisů od Janáčka, ale neotevřených. Jeho láska, vedená jak se tehdy říkalo „ve vší počestnosti“, tedy asi opětována nebyla, snad Kamile jen dělalo dobře, být obdivována tak úžasnou osobností. A proč ne.
Chcete vzor jedné Janáčkovy novinové hudební kritiky? Většinou bývaly dlouhé, tato však plně postačila k vystižení operní premiéry: "Byli jste včera v Národním divadle na premiéře Kovařovicových Psohlavců? Já také. A pamatujete si z nich alespoň jednu melodii? Já také ne." Měl pravdu, je to hudba zcela bez invence, jen vyčpělá skladatelská rutina. Janáček věděl, že takto se vlastenectví pojímat nedá. Znamenalo to ale, že později Kovařovic coby ředitel opery ND celé roky zdržoval nastudování a uvedení Janáčkovy Její pastorkyně. Nakonec mu ji důkladně předělal. Janáček to musel strpět. I tak věřím, že i kdyby to Janáček dopředu věděl, neváhal by s napsáním oné kritiky. Nedělal kompromisy. Když se mýlil, omluvil se. Kdy třeba? Ve fejetonu ze svého mládí s názvem Podskalácký případ "strhal" i Prodanou nevěstu. Však ho to taky mrzelo, několikrát to pak napravil vřelým psaním o Smetanovi. A když už takhle skáčeme z věci na věc: Ve filmu Občan Havel mne krom všeho ostatního zaujalo, jak Václav Havel při svém čtyřapůlletém pobytu ve vězení toužil vidět Prodanou nevěstu v televizi. Ta byla na chodbě a zapnout se směla, až když bylo aspoň deset zájemců. On byl sám. Uplatil tedy dalších devět spoluvězňů nějakými drobnostmi a televize se zapnula.
.oOo.
Pro informaci uveďme ještě obsah knížky, o které měl původně tento článek pojednávat, než jsem se zas, jako obyčejně, zapovídal kamsi stranou. Je to výhoda blogu, že na rozdíl od knížky nebo článku do časopisu, si můžu křižovat myšlenkami podle libosti - od balkónu na Balkán, od hodinek k holinkám (obojí se natahuje), od flinka k Funkovi (obojí se podobá).
ÚVOD / 7
1. PROČ TATO KNIHA? / 9
2. „SOUCIT“ A SOUCIT / 12
3. UČME SE PEČOVAT DUŠÍ / 21
4. CESTY K DŮSTOJNOSTI A HARMONII OSOBNOSTÍ
PEČUJÍCÍCH / 69
5. PODLE ČEHO VYBÍRAT POBYTOVÉ ZAŘÍZENÍ
PRO SENIORA? / 99
6. PŘÍTOMNOST U UMÍRAJÍCÍCH ULEVÍ JIM I NÁM / 104
7. MÍT KOMU UMŘÍT; DLOUHÁ CESTA K HUMANIZACI
DEHUMANIZOVANÉHO UMÍRÁNÍ / 123
8. PRŮCHOD BRANOU NA DRUHÝ BŘEH / 156
9. BEZPROSTŘEDNĚ PO SMRTI / 194
10. POZNÁNÍ SVÉ HVĚZDY / 210
11. NAŠE PROŽÍVÁNÍ ODCHODU BLÍZKÝCH / 218
12. PROJEVUJÍ SE NÁM ZEMŘELÍ? JAK A KDY? / 227
13. O TAJEMNU BEZ TAJEMNA / 241
14. ČÍM A JAK MŮŽEME POMOCI ZEMŘELÝM A ONI NÁM / 266
15. SKRYTÝ PRŮBĚH PŘÍRODNÍHO ROKU A VĚK ČLOVĚKA / 279
16. KONKRÉTNÍ PŘÍBĚHY KRÁSNÉHO UMÍRÁNÍ / 288
17. AUTOROVY „NEDŮSTOJNÉ“ EPIZODY / 303
18. PŘÍBĚHY ODPOSLOUCHANÉ Z POKOJÍČKŮ SENIORŮ / 308
AKTUÁLNÍ DOSLOV: JÓ TO JSEM JEŠTĚ ŽIL / 314
Prameny / 315
Užitečné kontakty / 317
O autorovi /319
2024 ©