Polní cestou přírodou i nebem (Posezení na zápraží knihy SVĚTLINY I)

Polní cestou přírodou i nebem -

Posezení na zápraží knihy SVĚTLINY  I.

Autoři ji tvořili takto:

            Ján Zákopčaník psal své meditační příběhy doma v Ovčím hájku na kraji Prahy.

            Dana Rychlová si poznamenávala své meditační paraboly doma v Bratislavě.

            I Karel Funk přemýšlel písemně doma, to je v Písku.

              To byly vnější domovy. Vnitřní domovy těchto tří se proťaly, jejich myšlenky se zastavily na kus řeči, a v onom průsečíku vznikla kniha SVĚTLINY I.  

            (Časem následovaly ještě Světliny II, kde si iniciátor obou knih K. Funk přibral k jednorázové spolupráci tentokrát Táňu Fischerovou a Ludvíka Procházku. Knihy jsou však samostatné.)

             Kniha tato však nevznikala samozřejmě. Její příprava měla zajímavou až komickou historii: nejprve naznačil Ján Zákopčaník Karlu Funkovi o svých textech, které z něho Funk přes rok "sápal", cosi v tom smyslu, že vedle Funkových jsou „jako z mateřské školky“. Zdálo se, že z knihy nic nebude. Když pak po roce předčítal Funk své texty tehdejší své bratislavské  kamarádce, přišly mu naopak jeho vlastní texty nějak těžkopádné, obzvláště vedle těch Zákopčaníkových – svěže vyprávěných. A nabyl dojmu, že co sám obšírně vysvětluje, postihne Rychlová jednou črtou, a Zákopčaník poetickým příměrem. Vzepřel se i on. A plachá Dana Rychlová, která byla nadšeným Funkem do tohoto trojlístku vtažena jako poslední, se vzpouzela s poukazem, jak by ona, neznámá, mohla být připojena k těmto dvěma „veličinám“.

                Nic z toho nebude, řekli si opět svorně. Nebo se na takové úvahy vykašlat?, osmělili se a řekli si po dalším půlroce. A tak kniha přece vznikla. Je tomu už pár let, tito tři zemští poutníci spolu kousek popošli, a dnes již jdou zase s jinými poutníky, jak to tak bývá.

                Podle Martina Heideggera, nazývaného "poslední západní metafyzik", v nás nalézání tichého středu naší osobnosti odhaluje jednotu nebe a země, Boží původ člověka. Ono centrum osobnosti nazývá filosof  "Světliny". I když knížečka těchto tří autorů neinterpretuje Heideggerovu filosofii, ba ani žádnou jinou, vypůjčila si do názvu toto jeho překrásné slovíčko, aby úplně nezapadlo. Jeden z podtitulů - Meditace jako jarní tání duše spíš poukazuje na styl uvažování a podání, druhý - Tři duše v akordu je reminiscencí na někdejší Funkovu knihu - Tři duše naboso.

                Název má však i další význam: Světlina se říkalo mezi lesáky nezalesněnému místečku uprostřed lesa, na které dopadalo plně sluneční světlo.

                Knížečka přibližuje jednoduchým, laskavým až poetickým způsobem duchovní život a zároveň tím i bourá vžité a překážející představy o esoterice či metafyzice. Stylem, který by se dal označit jako přátelské básnické vyprávění se však právě k některým základům oněch duchovních pravd dobírá a zařazuje je do praktického používání v našem běžném životě, který nelze oddělovat od života duchovního, natož pak je stavět do jakéhosi protikladu. Časný život zde pozbývá své "nízkosti" a naopak nabývá nadějnosti a radostnosti. Tím nás nenásilně a nekomplikovaně stimuluje k postoji "nově vidět a nově slyšet" to, čím každý z nás prochází. Vidíme, jak je to jednoduché - žijeme a vyvíjíme se v Lůně božství, v Lůně nebes. Uvědomujeme-li si co nejplněji tuto základní pravdu, pak není kam spěchat ani čeho se obávat. Akcent je kladen i na naši sounáležitost se Zemí, s přírodou. Průvodci touto polní cestou, obklopenou voňavým obilím i sluncem a nebesy, jsou zde hned tři. Dana Rychlová, slovenská klavíristka a pedagožka, Ján Zákopčaník, Slovák žijící a "meteorologizující" v Čechách, a Karel Funk, Čech, mající rád Slováky. Autoři k tomu s úsměvem dodávají, že kniha je v tomto smyslu posledním federálním dílem. Klavíristka D. Rychlová ví, že souzněním tří samostatných tónů vzniká akord, který může přinést libozvučnou hodnotu, kterou jednotlivé tóny nedocílí. O takový akord se zde autoři pokusili. Po delším hledání zvolili i grafika, který s jejich texty ladí – Michaela Štojdla, husitského vikáře z Písku. Jeho vzácně jemné umění bylo – jak už to  u nás chodívá – donedávna ceněno víc v cizině, než doma.

                Nejsou zde obsaženy návody na meditaci, ale náměty na meditaci.  Ta  je zde pojímána v onom širším, ba nejširším významu, který často znamená jen inspiraci k meditaci. I proto si autoři mohli dovolit pestrost žánrů i témat.  Jak se praví v úvodu, kombinací jejich tvorby vzniklo společenství, které by snad chtělo být malým předobrazem všeobecného lidského souzvuku jednotlivých vyhraněných, třeba i často chybujících individualit. Snad i spojením trochy jejich umu, trochy poezie a trochy životní filosofie přispějí i ke troše přátelství se čtenářem, troše společné meditace a troše společné radosti ze života, kterému se učíme dávat smysl.  Z jejich textů je zřejmé, že meditaci musí provázet tříbení v běžném životě, čistění a úklid našeho povahového stolu. Teprve meditace, spojená s hygienou myšlení a sociální kulturou našeho Já odbourává zátěže egoismu. Člověk současné duchovně-vývojové epochy proniká do sféry ducha vědomě, to je bez vizí, extází, halucinací, astrálního odpoutávání se od těla i bez mediumity apod., což vše se vyznačuje právě potlačením bdělé kontroly myšlení. To nesmí být vyřazeno, ale naopak zbystřeno a ukázněno, aby i při meditaci stálo vždy bděle na stráži. Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím – míní autoři. Hlavním společným jmenovatelem knihy je alespoň maličké povzbuzení touhy po společném lidském zkvalitnění, která vede člověka k tomu, aby byl krásnější a vědomější součástkou lidského společenství, tak jako růže touží být krásná, aby zkrášlila celou zahradu.