Karel Funk
MEDITACE DO SVATYNĚ, DO KŘESLA A DO DEŠTĚ - ukázka
/ Původní návrhy titulů k vybrání:/
POVÍDÁNKY
nebo BUBLIFUK MYŠLENEK
nebo S DUŠÍ NA HNOJI I NA PLESE
nebo DUCHOVNOST = DUCHA-PŘÍTOMNOST
nebo HOSPODA U ZAVĚŠENÉHO KAFE
nebo VOLNÉ MYŠLENEK POVÍVÁNÍ
nebo LELKOVÁNÍ DUŠE
nebo PRŮTOKOVÝ OHŘÍVAČ MYŠLENEK
nebo VESELE I VÁŽNĚ O ZDRAVÍ DUŠE
nebo MOUDRA, POHLAZENÍ, BLBNUTÍ A TRAPASY
nebo POVÍDÁNÍ S KARLEM FUNKEM NA VODÍTKU
nebo ZAPŘAHÁNÍ DO PLUHU
nebo ŽVATLÁNÍ ZE SVÉHO PÍSEČKU NA SOUSEDNÍ
nebo POVÍDÁNÍ S JEDNÍM AMATÉREM ŽIVOTA U KULATÉHO STOLU
nebo TULÁCKÁ HŮL
nebo OKYSLIČENÍ DUŠE
O B S A H :
Úvod - vykouknutí z okna
Osobní témata na tělo a na duši
Úvahy převážně obecné
Říci světu náš a vlasti naše
SEZNAM TRAPASŮ (kniha je jimi průběžně proložena):
Zakřiknutý Funk a křičící Vlastimil Brodský
Pohádková stařenka mystička
Tak se soustředí do ticha…
Z ašramu cesta nevedla
Podraz na Jána Zákopčaníka
Kterak jsme si s Danielou Fischerovou nešli sednout
Trapas miloučký
Čtverácký trapas zemřelého
Poezie zimní Šumavy a policie
Námořník a malíř Václav Švejcar – pěkné kvítko
Hrachovka a němečtí turisté
Jan Kristofori, Ilona Manolevská, Dalibor Janda a balík z Písku
Kurz na rovnováhu duše i těla
Marta Foučková a trapasy parlamentní
Dědečkův duch
Trapný světový snobismus a C. G. Jung
„Václav Havel si za to může sám“
„Uvaděčka“ Štěpána Raka a Alfreda Strejčka
Indický mistr Svamí Janardan
Pak toho Funka někam pusťte, míní asi Václav Švejcar
Pro slečnu všecko
Pane vrchní, platím – chudák Zdeněk Hajný
UFO - Báječní muži na létajících strojích?
VŘSR, SSSR, KSSS a KSČ a jejich sjezdy…
Za Martou Kubišovou – „A k čemu to?“
Brontosaurus jak autobus
Neomylná diagnostika pátera Ferdy
S doktorem Rejdákem na psychiatrii
Trapas, ke kterému už nedošlo (díky Táně Fischerové)
Duševně chorý psychiatr
Jiřina Bohdalová bez šance – láska a „láska“
Zkoprnělá ctitelka
Chudáci polští kněží
Jan Kačer mezi samými alkoholiky?- Chybí-li disciplína v televizi…
Jihočeský kněz-buditel
Postřehy doktora Steinera
Bludný balvan – vědci, hlaste se také!
Jogický výcvik?
Přešel by vědec po žhavém uhlí?
Utajený pád amerického kosmonauta na Písecku
Chtěli se guruové setkat?
Šoky výtvarníka a astrologa V. J. Žižky
Housle a socha u Markétky Procházkové
Neupřímná soustrast
Aristokratka z Holešova
Ó hrůzo, co kdyby mi taky četla myšlenky?
Když se učení učeně baví
Drtikol a manželé Tomášovi
Mystik-zapasník-masér-mordýř a jeho vyšší ochrana
Opis Milarepy
Rady (nejen) pro chalupáře
Tajemství lesního muže
Léčení barevnými fóliemi
Ladislav Stehlík podezřelý
Jak svět málem přišel o Její pastorkyňu
Proletáři Jaroslav Hašek a Matěj Kuděj
Donášel jsem na vyšší místa Obálka a káva pro soudruha
Kouzla a politika
Návrat domů mým trabantem
Mistr u nohou žáka, Jana Kanyzy
Proniknutí do Vatikánu a noční rozhovor
Máša Svobodová, Zdeněk Neubauer a synchronicita
Kterak jsme s Vojtěchem Jasným až do Hollywoodu pronikli
Thákur a Česání ovoce
Jé, tatínku, tady hajá pán
Účetní, Stradivari a prvorepubliková zlatá mládež
Maruška není cvok – ordinace pro zemřelé
________________________________________________________________________________________________
Volné vyprávění je proloženo citacemi (věty či odstavce), psanými kurzívou, které přímo nebo volněji souvisí s tématem. Citáty vybrali z dosavadních dvanácti knih autora jeho čtenáři. Kniha je proložena ještě trapasy, psanými takovouto kurzívou.
_____________________________________________________________________________
ÚVOD – VYKOUKNUTÍ Z OKNA
Nedočtete se tu žádnou novou nauku ani rozpoutání třeskutého duchovna snadno a rychle. Jsem jen „průtokový ohřívač“ myšlenek. Píšu dopředu to, co se pak možná někomu zalíbí a snad to předá i dál. Je to tentýž princip, jako v hospodě U Zavěšeného kafe, o které vím. Vždy tam někdo předplatí do budoucna kafe někomu, kdo na ně nebude mít. Dlouho jsem při psaní knih dával přednost zneviditelnění autora jednak proto, že některá témata (o mysteriích ročních dob apod.) jsou na osobě píšícího nezávislá, ale také jsem věděl o riziku, že příliš osobní tón může působit narcistně či až vlezle. Třeba toho ve mně taky trochu je, to neumím posoudit, ale hlavně mne k psaní v ich-formě, v první osobě přinutilo to, že některé knihy, které jsem psal v posledních letech, obsahující i prožitky či zkušenosti, se prostě jinak psát nedají. Napřed jsem se snažil zmizet za svým dílem. Teď se ale přistihuji ještě při další pohnutce zosobnění mého psaní, veskrze subjektivní: ve svých zaměstnáních jsem skoro nikdy nemohl uplatnit, aspoň ne tak jak bych chtěl, svůj určitý rys družnosti a potřebu sounáležitosti či veselí. Veselí mého okolí nebývalo často mým veselím. Jiří Voskovec kdysi napsal jednomu herci: Děkuji, že moje legrace je i vaše legrace. Proto jsem knihu proložil též mými i cizími trapasy. Pro mne je i souznění v humoru důležité, jakož i to, aby to nezabíhalo do vulgarity a sprostoty. Hlavně jsem ale neměl s kým sdílet leckteré své vnitřní obsahy, včetně potýkání se s překážkami vývoje (samozřejmě krom pár nejbližších lidí). Tedy si to vynahrazuji psaním. Sám sebe projevuji plně jen mezi přáteli, a protože stále víc zjišťuji, že čtenáře považuji za své přátele, i moje psaní se tím zosobňuje. Zdá se mi, že silokřivky vzájemných myšlenek tak mohou více jiskřit. Je to dynamičtější. Leckdo se mne na ledacos ptá, tak jsem udělal tuto knihu z témat, která trousím kolem sebe. To ale neznamená, že bych neměl potřebu napsat někdy i něco, kde budu zase jen v pozadí. Tato kniha je tedy jen takové vykouknutí z okna, pak zase zalezu, akorát na dveřích nechám vizitku.
Trapasy jsem psal jen tak pro radost a zasmání (snad aspoň občasné), ale mám taky chuť provokovat ty, kteří se pachtí po jakémsi vážném neduživém bezkrevném nadřazeném „duchovnu“ (a čekají, nevím proč, i ode mne, že budu na první pohled přímo přetékat duchovností), nebo kteří musí za veškerým čtením hledat nějakou tajemnou senzaci, nebo v poslední době stále častěji různá varování tu o vodě, o mléce, o světovém spiknutí vedeném jednou Amerikou, jindy rosikruciány, Židy či inkarnovanými mimozemšťany. Lichotí jim, že alespoň v něčem patří do úzké skupinky lépe vědoucích, přičemž skutečné poznání života tím snáze míjejí.
Neléčitelnou diagnózou trapasismu trpím už od mala. Ani nyní neustupuje. Někdy jsem obětí trapasů, jindy jejich strůjcem. Bylo mi dáno, že jsem byl občas okolnostmi přistrčen k seznámení se s některými veřejně známými lidmi. Sice nepatřím mezi ty, kteří se opájejí něčím takovým, protože takto dělit lidi prostě nelze a mám pořád větší počet těch známých, co veřejně známí nejsou, ale – tak už to chodí, vy asi budete raději číst něco o lidech, které znáte. A že v téhle knize motám trapasy a vážné životní věci dohromady? Ale vždyť tak se žije. A navíc – jsem blíženec a ti se často jeví ve dvojím „provedení“. Tak si se mnou už nějak poraďte, ano?
______________________________________________________________
OSOBNÍ TÉMATA NA TĚLO A NA DUŠI
Motto:
Procítění sounáležitosti ve vnímání krásy, dobra, radosti snad navodí v našich duších hvězdné chvilky, které nám pomohou vyplnit potřebu svátečnosti i obyčejného přisednutí si k duši druhého či obejmutí jeho duše. To mnohým z nás tak bolavě chybí.
Vím, všechno už bylo v lidstvu řečeno, ale vždycky někde někdo neposlouchal, a tak se to musí opakovat. Třeba zase jinak. A tak skládám slovíčka vedle sebe, a až je jich hodně, je kniha. A tu někteří čtou a pak mi píšou i hezká psaníčka a podkuřují mému „votrapovi“ (tak nazývá můj přítel Ludvík Procházka své ego). Bavilo mne kdysi, byť jen zpovzdálí, spolupracovat jako redaktor s časopisy Gemma a Sophia. Oba zanikly. Bylo to poučné: navenek to bylo z různých vnějších „neovlivnitelných“ důvodů (nedostatek financí apod.), ve skutečnosti stál za zánikem určitý morální rozpor: navenek postulace duchovnosti, uvnitř někdy neetické vztahy v redakci, neúcta ke čtenářům i autorům příspěvků, pocit až póza duchovní výjimečnosti apod. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“, je v nějakém žalmu.
Vždy je nám pomáháno tak, jak chce Bůh, a ne jak chceme my.
V pracovních i vývojových věcech, což neodděluji, jsem vždy znovu jakoby na začátku. Vždy se musím učit zvládat něco nového, kam jsem vyšší vůlí přistrčen. Přemýšlejte, nemáte to taky tak? Třeba to tak je dobře. Není mi naštěstí dovoleno „položit“ se do toho, co už umím či vím jako do křesla a hovět si, nebo si v něčem hrát na kapacitu a machra. Zpětně vidím, že zhruba po sedmi až deseti letech jsem měnil zaměstnání, tedy jsem začínal zase znova v něčem jiném, někdy dokonce i bydlení, a učil se žít jinak. Myslím si ale, že se ty zkušenosti přesto někam esentivně ukládají, že řešení stále nových těžkostí a situací člověka sílí. Třeba se i učím, že někdy stačí jen nechat věci volně běžet a moc halasně do nich nezasahovat, jen drobátko korigovat, a ony člověka nesou potřebným směrem. Nedělám tedy pracovní ani duchovní či jinou „kariéru“, nejsem workholik, spíš lajdák.
Když člověk předstoupí před Boha s prázdnýma rukama (ale musí před Boha předstoupit opravdově, vědomě, jako Jeho dítě), pak se dá jen kleknout na kolena, sepnout ruce a tiše a trpělivě hledat inspiraci k modlitbě, ke správným řešením i k tvůrčí práci.
Zakřiknutý Funk a křičící Vlastimil Brodský
V roce 2001 jsem se na podnět Zdeňka Hajného zúčastnil, ač spíše nerad, prezentace své knihy Drtikol a Hajný – Za mystériem tvorby. Knihu s odstupem považuji trochu za omyl, zejména co se týče kombinace těchto dvou jmen. Měl jsem při oné slávě, kde byla řada celebrit, novinářů a chlebíčků, říci cosi o umění a přednést ukázky z knihy. Celebrity byly z nejrůznějších oborů od Ilony Manolevské přes Jitku Zelenkovou až po osmašedesátníka Čestmíra Císaře, za jehož zvolení prezidentem jsem v osmašedesátém s ostatními studenty demonstroval pod heslem Čest, mír a Císaře. Abych si byl jistější, četl jsem to. Protože můj přednes byl jako obyčejně monotónní a nevýrazný, novináři se mezi sebou hlasitě bavili. Vedle mne sedící Vlastimil Brodský, který knihu předtím četl, si dovolil to, co si dovolit mohl: ukrutně je seřval jako nevychovance a já jsem mohl poté nerušeně pokračovat. Jakýsi plátek Šťastný Jim poté podal krom fotky a stručné informace o akci velmi lapidární a výstižné zhodnocení: Funk četl svůj text nevýrazně, a tak se mnozí bavili. Poté, co je mistr Brodský hystericky okřiknul, zavládlo ticho a Funk četl svůj text ještě zakřiknutěji.
Proti bezuzdnému zapadání do davových zájmů, zejména v mládí, jsem měl dobrou brzdu menšího tělesného omezení a tím zprvu i psychického osamocení. Při dívání se hvězdářským dalekohledem do kosmu, který jsem v dětství měl, a z různých střípků prožitků třeba hudby jsem začal tušit výšiny možností lidského vývoje. Třeba v jedenácti letech mne tak oslovila Beethovenova Appasionata, že jsem začal pokládat Beethovena za svého životního učitele. Byl jsem poprvé oslněn jasem ducha a dálavou výhledu. Časem jsem stále více vnímal, jak stál pevně a vědomě rozkročen na zemi, aby mohl pronikat do nebes. Dosud mne fascinuje, jak jediné lidské nitro může obsáhnout voňavou propast niterného Ticha i mohutnost vzmachu k výšinám Ducha a světových myšlenek, kristovské soucítění s lidstvem a přijetí utrpení i explozi energie, odmítající nízkost a pokušení. V takové VII. symfonii je Beethoven ten nejúžasnější divoch, nejodvázanější tanečník, je tam exploze úžasné energie, rytmu, sopečnosti, a pro mne kdysi i ten nejšťavnatější big-beat, a to vše navýsost kultivovaně, radostně, a nepříčí se to ani zbožnosti. Podobné prvky jsou třeba i v Janáčkovi, ba i v Beatles. Vida, teď si uvědomuji, že tito jmenovaní byli zároveň i velkými provokatéry a buřiči. Časem jsem objevoval další skladatele – německé, ruské, české až třeba po Martinů. Z jejich světů jsem se učil integrovat své bytí do přírodně-kosmických vazeb. Ani v četbě jsem nedělal rozdílů mezi takzvanou světskou a duchovní, takže mi byl blízký Masaryk či Peroutka stejně jako Thákur, Exupéry či Březina, Zeyer aj.
Pohádková stařenka mystička
Mé setkání se skromnou mystičkou paní Benešovou s Trutnova ve mně zanechalo krásnou stopu, i když z mé strany nebylo ve své době pochopeno. Od čtrnácti let jsem býval přes léto na léčení v Janských Lázních. S maminkou, která tam tou dobou vždy dělávala nějakou brigádu, posedávala na lavičce jedno léto kouzelná stařenka. Občas jsem něco odposlechl. Vyprávěla věci tehdy nepochopitelné, útržkovitě si pamatuji, že dobu nádechu a výdechu měla prodlouženou na více než minutu, že znala osudy některých lidí, které viděla poprvé, vegetařila… Vždy na mně, roztěkaném puberťákovi, spočíval dlouze její laskavý a pátravý zrak. Co si se mnou tak asi mohla povídat? Skoro nic. Ale tak hluboké a hladivé modré oči jsem nikdy dřív neviděl, to jsem si už tehdy uvědomoval. Pak o několik let později, kdy už jsem byl v lázních bez maminky, kde se vzala tu se vzala, čekala na mne jednoho dne před jídelnou. Rázem jsem byl postaven před jiný svět, subtilní, neznámý a lákavý. V oné době jsem šel z jedné zábavy do druhé a konverzovat jsem uměl spíš se svými vrstevnicemi, než se ctihodnou stařenkou. Připadal jsem si před ní hrubý, nešikovný, nehodný. Oprávněně. Rozpaky jsem tedy vyřešil kvapným rozloučením s poukazem na můj oběd. Celý život je mi líto, že jsem nezůstal tehdy o hladu. Mohla mi pomoci tišit tehdejší hlad duše. Nevím, jak mohla vědět, že jsem zrovna v lázních, ale z jejího rozloučení a cesty na autobus jsem pochopil, že tam z Trutnova přijela kvůli mně. I přes tehdejší pocit viny, a z vnějšího hlediska i trapasu, jsem pocítil pohlazení světa, před jehož prahem jsem později toužil stanout a který mi moudré a laskavé oči i hlas pohádkové stařenky pootevřely, asi jako když se podíváme na hvězdy dalekohledem. Třeba tenkrát chtěla vědět, jestli pro svůj vývoj něco nepotřebuju. Ale nic se mnou nepořídila, spal jsem jako dudek.
Povznášející pohled na nebeskou klenbu je snad to jediné, na čem se shodnou všechna náboženství.
Dávné kultury stavěly oltář Země. Kristus ho rozžehl. Svící bylo Slunce.
Začínal jsem ve dvaceti letech u doktora Tomáše východními naukami. On byl prostředníkem, který otočil klíčkem starteru pro můj vědomý vnitřní život. Oslovil mne tehdy hluboce i Drtikol, Maháriši, Krišnamurti, Brunton aj. Pak mi tam začalo cosi chybět, až jsem přes bezradnost a tápání po několika letech dospěl k tomu, že to je teplo Kristovy Lásky, která zmocňuje i naši vůli k jednání v tomto světě novými silami. Opustil jsem definitivně to, čím se žilo u Tomášů. Bylo to zprvu bolavé, ale nakonec nevyhnutelné a osvobodivé od oné fiktivní svobody rozplynutí se. Za vrchol pyramidy zasvěcenců považuji Rudolfa Steinera, který obsahuje vše podstatné i ze starších cest, ale nově a přístupně současnému člověku, navíc osvěžené Kristovým impulsem jako centrální událostí lidského vývoje. To by ale vydalo na samostatný rozhovor. Je i škoda, že hledáme často za cizími ploty, jezdíme zběsile na kurzy esoteriky a kdoví čeho, ale nedokážeme se inspirovat poklady domácími. Jak úžasný byl třeba vzmach Husův, když se jako snad první dokázal vztahovat přímo k autoritě nejvyšší, ke Kristu. Uvědomil si nejvyšší míru duchovní svobody a použil ji. Jak inspirativní je pokora Českých bratří, i jejich samostatnost a odvaha v hledání. Je módní hltat orientální moudrosti, ale necháváme ladem skvosty duchů jako byli Chelčický, Komenský, Augustin Smetana, ale třeba i Pitter, Patočka, Havel… To vše máme přímo pod nosem. Jezdíme na Stonehange, ale netušíme nic o svatých mysteriích Karlštejna. A propos: vím o Angličance Karin Jarman, která šla pěšky z Anglie na Karlštejn, cesta jí trvala půl roku, a byl to pro ni krásný životní zlom. Ale o tom zas v jiné knize. V té o Karlštejnu, o českém králi Karlovi a svatém Grálu.
Duchovním světem je vnímána spíš naše opravdovost a pravá touha než předepsané modlitby, cvičení, úkony.
Pravda bez lásky zabíjí, pravda s láskou vykupuje.
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
KNIHU VYDALO NAKL. MALVERN A LZE JI OBJEDNAT NA TEL. Č. 773 036 273. Zasílána bude od počátku dubna.
2024 ©