Úsměvy pro letní podvečery II. (Kapitolky ze starších knih KF)

Rušná noc v hospici

Ocitl jsem se kdysi na lůžku v hospicovém pokojíčku. Ne jako pacient, ale v jiném postavení. Měli jsme kdysi – ředitelé středisek péče o seniory – jakousi (nepříliš plodnou) poradu s  ústředím Diakonie (též nepříliš plodným) v nově vybudovaném hospici ve Valašském Meziříčí. Protože ještě nebyla spuštěna činnost, ředitel  Miloslav Běťák s pohotovostí a podnikavostí sobě vlastní (mimochodem – jen on sám asi ví, kolik předpisů musel porušit, aby hospic vybudoval a spustil – všestranný, šikovný a odvážný to muž) rozhodl, že účastníci budou přenocovat v dosud neobsazených pokojíčkách. Byly krásné. Takový nocleh jsem ještě nikdy neabsolvoval. Jedno lůžko pro pacienta s jakýmsi důmyslným technickým panelem plným záhadné techniky nad hlavou, druhé, jednodušší, pro jeho rodinného příslušníka. Na něm jsem se po večerním pobytí a popití s kolegy blaženě uvelebil. Ne však na dlouho. Sotva jsem „zabral“, už bylo světlo. Bylo to kruté. To už vstávat? Nebo jsem dokonce zaspal? Vždyť už je boží den. Stihnu vůbec snídani? Podíval jsem se na hodiny – a hele, dvě hodiny v noci. Když jsem se probral důkladněji, spatřil jsem zdroj světla v mohutné zářivce, která se sama od sebe, asi nějakým naprogramováním, rozsvítila a zalévala mne mohutným jasem. Ale ouha. Vypínač zářivky v celé místnosti žádný, a samo od sebe se to ne a ne zhasnout. Při obhlídce pokoje jsem v předsíňce našel jakousi „bedýnku“ se spoustou tlačítek a hejblátek. Zkoušeje, není-li něco z toho vypínačem, vzal jsem tlačítka hezky popořadě, až jsem zmáčknul cosi, co začalo červeně blikat a pípat. A ani toto samo od sebe nezhaslo. Tak teď už usnutí v úvahu nepřipadalo vůbec. Pochopil jsem, že to je signalizace na sesternu a že to lze vypnout jedině tam.

             V pyžamu jsem se vydal do nočních „ulic“ rozsáhlého hospice vypátrat sesternu. A vida – srazili jsme se s kolegou, též v pyžamu a s týmž osudem, ba i posloupností úkonů: rozsvítilo se mu, hledal hledal, mačkal mačkal, až zmáčknul to, co já. Pocítil jsem uspokojení: nejsem takový popleta jen já. Dvě bezradně bloudící postavičky v pyžamech, byli jsme vůbec k rozeznání od pacientů v hospicích? Sotva. Kdyby tam už byl personál, určitě by nás pohladili a šetrně  nasměrovali do pokojů, případně podali něco na zklidnění. Na chodbě jsme krom rozsvícení ještě cosi rozhoukali a rozpípali. Nedivili jsme se ani, když se otevřely dveře jiného pokoje a jeden rozespalý a rozezlený kolega nekolegiálně zahřměl: Kterej blbec. Posléze jsme hledaný panel objevili a vše se dalo zlikvidovat. I na něm jsme zpočátku mačkali všecko. Trnul jsem, zda něco nepřivolá hasiče, policii, záchranku nebo psychiatrii, ale dobře to dopadlo.  Pocítil jsem sám na sobě, jak rád bych přijal špetku sociálního soucítění. Byla to pro mne „generálka“ na bezmocné pocity člověka s demencí, kterým se možná i já jednou, a třeba již zanedlouho, stanu.

Rušný týden v nemocnici

Odpovídám kamarádce na otázku, jak se mám na svém týdenním nemocničním pobytu v Kladně. Kladně moc ne. Byl jsem ovšem naladěný na to, že tu budu jako v hotelu. Je ale  můj problém, že jsem si spletl podnik. Asi protože jsem tak dlouho bloudil po Kladně. Byl jsem rád, že rudá záře nad ním už pobledla, přesto jsem nechtěně shlédl kolem sebe  stavby, kde horníci plnili závazky a lámali rekordy, jako důl Vojtěch (vnucuje se mi z jedné hry: „Jak by mi ho mohli vzít, vždyť je to díra v zemi“), Poldi Kladno, a když jsem se po hodině bloudění rozhodl zeptat, kde je tu nemocnice, stál jsem před ní.

         Hned první dopoledne se tu dveře otevřely nejmíň třicetkrát. Na to z hotelů a ubytoven nejsem zvyklý. Zatímco někde je sestřiček málo, tady mám pocit, že je přesestřičkováno. První sem vlítne v šest s teploměrem, druhá s injekcí, třetí pro teploměr, čtvrtá s práškama, pátá pro teploměr a diví se, že už ho nemám, šestá měří tlak... Pak jedna rozrazí dveře, vyděsí se, zírá, řekne aha a přibouchne s výrazem, jakoby chtěla přivolat zásahovou jednotku. Další s infuzí, pak příjemná masérka, ráda pochopí, že mne nemůže masírovat při kapačce. Uklízečky asi tři. Jedna na podlahu, druhá na koš, třetí smýčí hadrem všechny rovné i svislé plochy, kterých si povšimne. Je tak horečně aktivní, že mi vyndá všechno ze stolu a stolečku, poté shodí lahvičku s gingem, která  zapadne do rohu za stolek, na kterém je televize a pod kterým je lednička. To vše činí se stále konstantně ochotným úsměvem a stále stejným tempem odšupuje věci a honí flaštičku koštětem, až slyším, jak odšoupla i ledničku, ve které spadla flaška s tonikem, kterou jsem nechal otevřenou, aby trochu vypěnil. Vypěnil jsem i já, ale jen psychicky, protože s kapačkou nemůžu nic dělat, ani před paní utéct. V horečné činnosti mi odsune z dosahu ruky zvonek, který mám zmáčknout, až dokapu, s otázkou – kam ho vlastně chcete? Naštěstí není ozbrojená. Navrhuji, že nejužitečnější bude, když bude nechávat věci tam, kde jsou, ale prý to má takhle přikázané. Jó, to naše uklízečka Maruška z práce…

             Ale chápu její problém se mnou – kde se totiž ocitnu, rozpoutám třeskutý nepořádek. I jedna sestřička mi řekla, že to tu mám „jako po bitvě“. Dělám pro to, co můžu. Pak na mne, když jsem na záchodě (zevnitř se tu zavříti nelze), otevře sestřička a asi pět vteřin zírá, druhá přes její rameno též pozorně nahlíží. Můj hovězí titul na jejich adresu zazněl poněkud dřív, než dovřely dveře. Pak mne jiná vyzve, že je třeba dostavit se na EKG. Asi mne tam měla jen dovést, ale myslela dovézt, protože pro mne přijíždí s lůžkem na kolečkách a vráží do všeho, co je v cestě i co v ní není. Asi je teprve krátce po škole. Nenastoupím si. Přeci tam můžu po svých. Navrhuju jí naopak, ať se na vozík položí, že ji na to EKG dovezu sám a bezpečně.

             Jsou tu za oknem veverky a sýkorky, nic pro ně ale nemám a nabídnutý tavený sýr od snídaně, který nejím, nejedí taky.

             S paní doktorkou je velmi milé popovídání. Nemá ale pochopení pro mé bystré pozorování, že co jsem tu, teplota mi stále klesá (z původních 36,9 už na 35,3) – asi už vychládám. Lineární extrapolací se dopočítávám k exaktnímu závěru, že  po pěti týdnech budu na bodu mrazu. Stane se mi pak pobyt v chladící komoře přirozeným? Nebo dokonce jediným možným? Touto hloupou otázkou jsem ji, chudáka, vyvedl z míry. Tlak mi naopak stoupá – vnucuje se mi představa huštění pneumatiky u pumpy, kdy si říkám, co to asi udělá, když to budu nafukovat o chvilku dýl.

             Všichni jsou tu ale hodní, snaží se a myslí to dobře. Je tu náhodou o tři dveře dál moje stará známá mladá věkem, Alenka z penzionu v Bystřici pod Hostýnem. Její rakovina se rozlézá, Alenka s léčením začala pozdě, spoléhala na „intuici“ a na „zázrak“. Ba i se modlila, ale asi s tím šla na Pána nějak hrr. I módním pozitivním myšlením chtěla vše přejásat, jenže ani to nefungovalo. Už neváží ani čtyřicet kilo, posedává u mne, nemá si s kým popovídat a já už nevím, o čem povídat, když oba víme, kam to s ní  spěje. Ona se otevřenému rozhovoru vyhýbá, tak se nevnucuji.

             Před  časem tu prý pobýval i přítel muzikolog Josef Krček. Byl unešený pohledem z okna na překrásný kostelíček v nemocničním parku. Až tak, že si ho i namaloval. Když se chtěl do něho podívat, řekli mu, že je to márnice na pacienty. Návštěva se tedy odložila, ale třeba se toho dožijem, že se tam potkáme, a budeme si vzájemně stěžovat, že ten patolog na nás šahá nechutně teplýma rukama.

Šprýmování nebožtíka při pohřbu (prý se na ten truchlivý funus nemohl dívat)

Měl jsem v příbuzenstvu kouzelného dědečka. Doslova.  Byl to vzdálený příbuzný, děda Vrba. Ve vesničce Rakovice vedl prostý pracovitý život, a přesto mysticky mimořádně bohatý. Četl jen Bibli, to prý mu stačilo na celý život. Ostatní nevěděli, co s ním. Jednou na poli třeba řekl, bylo to za války, že právě zastřelili Heydricha. Teprve později to hlásilo rádio. Jednomu sedlákovi zase předpověděl, že bude dvakrát v životě starostou. Smáli se mu, ale vyplnilo se to. Každému nandal pravdu bez obalu, i soudruhům z národního výboru. Jeho paní jsem poznal už jako babičku, byla úplně hluchá od narození, a přesto spolu úžasně souzněli. Když jela poprvé ve svém životě autem, což bylo až v jejím stáří, líbezně se celou cestu usmívala a kroutila krásnou hlavou v šátku sem a tam. Děda leckoho i vyléčil, samozřejmě zadarmo a bez humbuku. Když se vdávala jeho vnučka, měla vysokou horečku. I vzkázalo se dědovi, ať něco udělá. Horečku jí sundal, ale jen na svatební půlden. Krátce před devadesátkou se ocitl v jedné pražské nemocnici, kam k němu chodila řada zájemců o  povídání moudrého venkovana o Bohu a mystickém postupu. V jednu chvíli prý pobývalo na jeho pokoji až šestnáct lidí. Přicházel i dr. Syllaba, jehož slavný otec kdysi léčil Masaryka. Jeden materialistický vědec skeptik dědu ironicky obviňoval ze švindlů a báchorek, když tu se najednou nemohl postavit ze židle na nohy. Úplně vypověděly službu. Děda se potutelně usmíval a pak řekl, že mu cosi v nohách přehodil z pravé do levé a naopak (snad polarizaci éterického těla, tak tomu ovšem neříkal). Chlapík vypadal zděšeně, myslel, že to má už napořád, tak mu to děda po chvíli zase napravil. Ponížený povýšenec panicky utekl. Když se blížila panu Vrbovi poslední hodinka, rozhodli se lékaři, věrni pravidlům lege artis, zavést transfuzi krve. Děda to odmítal. Když se k němu přesto přiblížila sestřička s injekční stříkačkou, ta se jí k údivu přihlížejících najednou vymrštila z ruky a obloukem letěla dozadu přes celý pokoj, jako vyražená neviditelnou rukou. Děda se usmál, řekl „Se všema se s váma loučím“, a zemřel v Pánu.

      Další záhadnost ale způsobil po pár dnech. Při pohřbu, kdy vezli jeho odkryté tělo, měl můj bratranec, kráčející při povozu, plné ruce práce. Dědovi totiž pořád padala ruka jinam, než kde ji měl mít, a otvíral na bratrance očičko, předtím řádně zatlačené. Tomu z toho bylo poněkud nevolno. Pár dní po pohřbu se jeden z dědových pražských příznivců, který o pohřbu nic nevěděl, údajně spojil s jeho duší, a krom několika jiných myšlenek prý děda bratranci vzkázal, že si s ním při funusu trošku zažertoval, protože se už nemohl koukat, jak všichni nesmyslně truchlí.

Posmrtné dostaveníčko s ministrem

Není setkání jako setkání. Někdy si i dva podají ruku přes „řeku“, která odděluje oba naše světy: svět živých ve hmotě a svět živých bez těla. Úplně neplánovaně jsem byl kdysi „narafičen“ k neobyčejnému setkání. Ve slovenských horách kdysi zahynul i se svou sedmnáctiletou dcerou skvělý ekolog, první polistopadový federální ministr životního prostředí. Poté došlo z jeho strany, již z druhého břehu bytí, k vysvětlení příčin této tragédie. Jak? Moje pražská kamarádka Máša Svobodová měla tehdy z čista jasna velké nutkání přijet ke mně do Písku. Nevěděla proč, ale už několik dní tušila, že přes ni potřebuje jeho duše něco nutného sdělit. Když jsme s Mášou u nás doma volně povídali, najednou jsme zpozorněli. Cosi se v neviditelnu chystalo, atmosféra v pokoji se změnila. A už to šlo úplně  nečekaně a přirozeně, jako by tu byl s námi v těle. Aby měla jeho duše klid na soustředění a mohla s námi chvilku nerušeně setrvat, držel jsem ji, obrazně řečeno, v náručí s tou největší láskou, jaké jsem byl zrovna schopen. Dodával jsem jí i průbojnost, aby mohla své myšlenky Máše co nejzřetelněji sdělit. Takto jsme spojili či doplnili své síly a on „ukotven“ při nás, se mohl s námi sdílet. Jeho myšlenky byly sice převážně osobního rázu,  podstatné však bylo, že takto přes nás dal vysvětlení své zhroucené ženě, proč došlo k úmrtí, kterému se v očích nás, smrtelníků říká tragédie. Vysvětlil, že jeho ekologické myšlenky neměly v nynějším stavu celé naší společnosti (morálním i ekonomickém) prostor pro realizaci. Nebyl by zde již moc platný. Tento jeho život byl spíše přípravou na silnější a úspěšnější působení v tomto oboru v budoucnu. Jeho dcera s ním pak bude toužit spolupracovat, proto odešli spolu. Příště budou mít tím větší síly a schopnosti k další práci pro lidstvo. (Dodám ještě milou epizodku: když jsem si před spaním, ještě plný onoho živého prožitku,  vzpomněl na svého nového přítele z onoho světa – před tím jsme se totiž neznali – tak už byl u mne a oba jsme se pocitově radovali, jak snadno se nám spojení a sdělení zdařilo. Vřelý, ba přátelský vztah, který jsme k sobě v pár vteřinách takto navázali, by se dal přirovnat v našem světě k fázi potykání si. Vida, potykal jsem si posmrtně s panem ministrem, to se člověku hned tak nepřihodí, ba asi i pro něho to bylo nečekané.)

                Musím ale dodat, že takováto spojení není správné navazovat jen ze zvědavosti či senzacechtivosti, a krom toho - neznalým se většinou projeví jen energetická paměťová slupka (astro-éterický dvojník), zatímco skutečné Já zemřelého je třeba již někde daleko. Řada let mých modliteb a jiné pravidelné práce za odtělené, práce v tichosti a bez humbuku, která mi dala různé velmi užitečné zkušenosti o možnostech naší práce za odtělené,  mohla občas přinést plody i takto.