Vydáváme se na cestu k nejniternějším tajemstvím svátků vánočních, na cestu za narozením a zráním Jezulátka v Jeruzalémě i v našem nitru. Zkusíme prožívat radostné Vánoce - ale radostné v jejich nejhlubším a nejčistším podkladu, kde se za mnohými závoji nitra tvoří čisté štěstí a harmonie. Pokusíme se přiblížit Ježíškovi - tomu nejbohatšímu ve své chudobě a nevinnosti.

                Potřebujeme to dnes víc, než kdy dřív. Již před stoletím napsal Max Weber, že dochází k „odkouzlení světa“. Náhrada hledání a prožitků hodnot, spíše jen povrchní náhražka, je často prezentována v co nejexotičtějších naukách a symbolech, mnohdy i v komerčních literárních či filmových „remixech“ například svatográlského substrátu či života Ježíšova. Společný je zde mezičlánek technického zprostředkování, tedy ztráty autenticity. Všude vstupují mezi nás a kontakt s realitou, ať uměleckou, přírodní nebo transcendentální, filtry techniky: videa, filmy, fotografie, televize, počítače atd. Dalšími filtry jsou profánní pojednávání průměrných o něčem či někom nadprůměrném. Naše vlastní schopnost prožívání není naplňována zážitky přímé reality, ale jen těmito vzpomínkovými automaty. Nedostatek původních zážitků se tragicky doplňuje technikou nebo suchým vzděláním. Můžeme s tím něco dělat?

              Technice se samozřejmě nelze v nejnutnější míře vyhnout, ale v první řadě by nám neměl chybět prvek přímého prožitku a proměňování. Jak zdůrazňuje prof. Zdeněk Neubauer, chybí nám i mýtus se svou podprahovou iniciací. Philip Wheelwright dokazoval, že ztráta mytologického vědomí je vůbec nejtěžší ztrátou, jaká kdy lidstvo postihla. I když se tato kniha zabývá duchovní realitou, stejně skutečnou, jako to, co vidíme tělesnýma očima, měla by přemýšlení o těchto tématech provázet stejně uctivá nálada, jako vůči mýtu.

                Jen z myšlení srdce, ne z myšlení pouhé hlavy, se lze přiblížit nebo jednou dosáhnout pravého prožitku Vánoc. Úcta spolu s myšlením srdce se stává pravým poznávacím orgánem, ba i orgánem přímého bdělého zření. Přečtené vědomosti pak v nás mohou ožívat, nejvíce to však záleží na našem ztišeném přemýšlení a na úctě k posvátnému tématu. To přinese postupné přibližování se popisovaným skutečnostem. Četba by měla být studiem, kdy promýšlení je rozněcováno a prohříváno krví srdce. Čteme s niternou zaujatostí obsahem, který nás vtahuje k prožití. Cítíme se oplodňováni, povznášeni, prohříváni obsahem. Pak, v takových posvěcených chvílích, se četba stává rituálem, bohoslužbou. Na to nejsou cvičení ani metody, jen naše opravdovost a – všeobecně – život proniknutý vírou, nadějí a láskou. Pak platí ono Klepejte… atd. Od Svaté noci až ke svátku epifanií, božského zjevení, je duše prozářena vánočním jasem, ve kterém se spojují nebeské výšiny s pozemskými hlubinami, aby v nebeském klínu zplodily duchovní Dítě - pocit vyššího já jako nositele síly Kristovy.

                Uvidíme, že v každém z dvanácti dnů Vánoc bychom mohli najít nějaké zabarvení, skrze které se dají sváteční (spíše svátkové) kosmické proudy prožít. Ono prožívání (případné, pokud vůbec) však závisí na tom, jak opravdově jsme si vybavili obsah četby, jak jsme se mu přiblížili poctivým promýšlením. Je tu předpokladem určitá duševně-duchovní, řekněme, pracovitost.

                  Dočítáme se, že to či ono vane tou či onou dobou silněji. Často však právě až horečnatým chtěním to nepropást, si "zacláníme". Nepomohou nálady jako: teď  musím…, ono mi to nejde, co s tím, to je mrzutý..., už bude po svátcích a ono nic...  Všude, i zde je nutná klidná soustavnost a pokud možno i pravidelně vyčleněná chvíle. Každým rokem jsme o něco jiní, nelze tedy hledat stavy takové, jaké byly loni či ještě dříve. Začínáme vždy znovu, i kdybychom neměli snad i po několik let zřetelné výsledky. Důležité je již rozhodnutí, odvaha, trpělivost. I to je v jistém smyslu výsledek.

               Vše, co bude v dalších souvislostech označováno jako neposkvrněnost, panenskost, si můžeme spojovat se sledováním neposkvrněnosti a panenskosti svých duší v běžném denním prožívání. I tím se přibližujeme zimním mysteriím, aniž by bylo nutné okamžitě pochopit vše, co je zde podle poznatků zasvěcenců podáváno. Avšak i tak - otevřme své duše mocným proudům duchovních Ideálů.

                Neberme Vánoce jen jako příležitost k přijímání vysokých sil a hlubokých niterných prožitků. Ty by byly ničím, kdyby se nestaly podkladem našeho jednání a zdrojem naší tvořivé neosobní lásky. Ta je základním projevem pravého lidského já. Nezůstává jen sama v sobě, ale setrvává v klidné, moudré pohotovosti k jednání. Pak procházíme životem s tímto vánočním základem bez ohledu na vlastní pohodlí, ale s touhou projasňovat a prohřívat své okolí. Nenapadne nás pak stěžovat si na nudu, na mrzutou náladu ani na stav světa. Nemáme nikdy špatnou náladu, protože jsme zapomněli, co to špatná nálada je.

              Myšlenky mohou mluvit k duši, pokud jsou nasyceny citem. Jinak jsou mrtvé. Nehoňme se však za požitkem. Nic neočekávejme, jen se snažme porozumět. Prvotní je touha po splynutí s Pravdou jako takovou, ne kvůli sobě. To je ta nejvyšší odměna už v procesu studia. Prožitek, ten skutečný, ne vychtěný a vykonstruovaný, přichází jen při postoji sdílení nějaké duchovní reality, při radosti, že toto tak je a já to mohu poznat, být u toho, radovat se, a třeba se těšit i z toho, že to jistě zažily mnohé duše už dřív a zažijí nyní se mnou a zažijeme společně někdy v budoucnu, že se stávám, byť na moment, vědomou součástí oněch pravd či alespoň jejich sdílníkem a tím i zářičem. Primární je postoj, ne si něco načteného honem přeříkávat a uměle navozovat. Někdy stačí k požehnanému zachycení nitky pochopení jen stránka, odstavec, věta či slovní spojení, a pak je dobré nespěchat dál, zastavit se u toho a vděčně se těšit tímto zrnkem milosti, až prostoupí celé naše já. A pak najednou zjistíme, že toto je ono. Přišlo to nenápadně, přirozeně.