Existuje ještě dokonalejší láska než ta, která touží vlastnit milované. Je to láska, která chce milovanou duši spasit, láska, která je tak božsky krásná, že na světě není nic krásnějšího.
Christian Morgenstern
Možné příznaky brzkého odchodu:
- oči otevřené nebo pootevřené, ale pohled nepřítomný. Často to vypadá, jakoby pohlížely kamsi do dáli
- ústa otevřená
- spodní strana těla, nohy, kolena a ruce se zbarvují do tmava
- puls slábne
- zornice reagují na světlo stále méně
- umírající se stává nezúčastněným a na okolí už nereaguje.
Odcházející bývá většinou tělesně a duševně vyčerpán, nereaguje, jen nečinně leží, popřípadě už nemůže pro dýchací obtíže signalizovat své potřeby. Proto mu musí být věnována zvýšená pozornost. Vysoké požadavky na ošetřující platí jak doma, tak v zařízeních sociálních služeb, tak co se týče lékařské a ošetřovatelské péče v nemocnicích. Záleží na tom, do jaké míry má pečovatelka nebo sestra nejen znalosti, ale též etické vědomí odpovědnosti.
Leckteré církevní úkony byly před dávnými dobami ustanovovány těmi, kdo ještě měli jasný vhled do duchovního dění. Patří mezi ně i svátost pomazání nemocných. Podle starých esoterických pramenů bylo jejím hlavním úkolem uspat zemřelého pro dobu přibližně nejbližších čtyř týdnů, kdy je astrální tělo rozdělováno (podle obsahu, vytvořeného pozemským životem) do sedmi planetárních regionů. Zjednodušeně řečeno – citové substance, které jsme během života prožívali, se skládají z astrálního „materiálu“ sedmi základních kosmických sfér, jejichž vlivy (kladné i záporné) na nás trvale působí a z nichž se skládá naše citovost. Každý si z nich bereme podle svého zaměření a zabarvujeme se libostí nebo nelibostí. Po smrti tyto substance podle svého obsahu unikají do oblastí svého původu a mnohé duše to pociťují bolavě, jako roztrhávání něčeho, co dosud vlastnily. Teprve po této etapě by měl nastat vstup do očistce-kámaloky. Tento rituál to činí snesitelným, a to bez ohledu, jaké osobní kvality má přivolaný kněz, který vážně nemocného nebo umírajícího „zaopatřuje“.
V dobách totality to býval problém: například v nemocnicích muselo udělení svátosti probíhat utajeně během návštěvní doby - jinak bylo nařízeno oznámit to předem vedení nemocnice. Kaple v nemocnicích byly zlikvidovány, teprve od roku 1990 se situace pomalu mění (jednou z nejpůsobivějších je kaple v moderní ostravské nemocnici, vytvořená výtvarníky Kateřinou a Antonínem Gavlasovými). Kromě vážně nemocných a umírajících lze, třeba po poradě s lékařem, udělit pomazání i před chirurgickým zásahem (operací), pokud je stav operovaného vážný. Starým lidem, jejichž síly rychle ochabují, je možno udělit svátost, i když není patrná vážná nemoc. Těm nemocným, kteří už nemohou užívat smyslů nebo rozumu, ale dá se předpokládat, že by při plném vědomí jako věřící o svátost pomazání nemocných požádali, lze tuto svátost udělit též.
Až do Druhého vatikánského koncilu, ukončeného v roce 1965, se svátost nazývala Poslední pomazání. Byla udělována většinou jen umírajícím. Dnes se uděluje i vážně nemocným, proto i změna názvu.V církevním podání má nemocného či umírajícího duchovně posílit a potěšit.
A jak probíhá? Je předepsáno mazání posvěceným olejem na čele a rukách s modlitbou: ,,Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“ Tento úkon a modlitba by neměly být vynechány. Rituál obsahuje ještě řadu čtení z Písma a modliteb, ze kterých se vybírá podle okolností a úvahy. Pokud situace neumožní čekat na kněze, může tuto formuli ve vší devoci pronést i blízká osoba.
V pravoslavné církvi se tento rituál nazývá svatá Tajina pomazání nemocných (též Tajina svěcení oleje). Pravoslavní ji vykonávali nad vážně nemocným věřícím, pokud o to požádal. Může být spojena se zpovědí a s rozhřešením.
Úmrtní místnosti – v nemocnici i doma
Nestaráme se často o poslední přání umírajícího. To bylo od nepaměti ctěno jako nedotknutelné. Mezi poslední přání však často patří právě umírání doma. Jistě, je to dilema – vyhovět přání umírajícího, abychom mu k tomu poskytli klid, anebo svému navyklému způsobu myšlení, kdy máme strach, „abychom něco nezanedbali a pak si to nevyčítali“. Kompasem by mělo být vcítění do přání trpícího.
Umírající leží v nemocnici většinou na vícelůžkovém pokoji. Okolo něho běží normální nemocniční spěch a ruch. Leckdo je nakonec separován ba segregován do „úmrtní místnosti“, která je sice hygienicky naprosto bezchybně zařízená, ale studená, odosobněná. Předpisům je učiněno zadost. Bylo by ale vhodné zvážit, zda není možné převézt umírajícího domů, nebo alespoň do zařízení, kde byl dosud a kde to zná. Touží po známém, milém prostředí, ve kterém se i smrt zjeví jako něco důvěrně známého - a to po právu: ani ostatní slavnosti života si nepřejeme prožít v neosobní atmosféře a neznámém prostředí. Pokud to domácí poměry dovolí, nemělo by toto přání umírajícího zůstat nesplněno. I v nemocnici se dá vyjít vstříc, je-li dobrá vůle. Kupříkladu v Oblastní nemocnici Kladno osvícený primář a lékařka (oba anthroposofického zaměření) kdysi dopřáli umírající ženě po poradě s její rodinou pestrou změnu a výzdobu pokoje na krásnou kapli i s oltáříčkem.
Rovněž úmrtní pokoj doma vyžaduje láskyplnou pozornost. Neměl by připomínat spíše neuklizený sklad léků a dalšího zdravotnického materiálu, kde vše svědčí o nemoci a místnost ztratila svůj důvěrně známý vzhled. Právě navyklé prostředí naopak působí hojivě. Změny by měly spočívat jen v úklidu a zkrášlení. I vnější vjemy či symboly, které poukazují na vyšší svět, působí na mnohého odcházejícího svým zvláštním způsobem: obraz zmrtvýchvstalého Krista, madony, obraz oltáře, vznešené sakrální stavby anebo nás na onen svět předešlého milého člověka. Prvky vnějšího světa jako květiny a vůbec rostliny, které odcházející už nejspíš v přírodě nikdy neuvidí, jsou tichými a obzvlášť milými přáteli. V zorném poli umírajícího by mělo krom toho být i okno, i kdyby z něho viděl jen kousek nebe či protějšího domu. Nesmí však ležet v průvanu. Sluneční světlo a elektrická svítidla by měly být zacloněny, i když má umírající oči zavřené. Oslnění obtěžuje. Požadavek na klid platí i o telefonu v úmrtní místnosti, o profánních hovorech; samozřejmě je zcela absurdní zapnout rádio, počítač nebo televizi. Nesmí tam být příliš horko ani chladno. Občas je dobré místnost dobře vyvětrat, ale okno by nemělo zůstávat stále otevřené. Pokud dochází k úmrtí v noci, je vhodné jen mírné rozptýlené osvětlení (podle zkušeností z hospiců se umírá často mezi půlnocí a pátou hodinou ráno. Domněnka: proudy probouzejícího se dne – ubývání temnot a brzký východ slunce duši snáze odnášejí).
Díváme-li se na těžce nemocného člověka jako na „hlavní postavu“ a ne jako na objekt péče, díváme-li se na něho jako na někoho, kdo v tomto okamžiku není o nic méně hodnotný než úplně zdravý člověk, jako na někoho, kdo je o něco před námi, pak vycítíme láskyplným smýšlením, co je správné. Je možné prosedět tiše u jeho lůžka hodiny a hodiny a v duchu pobývat s jeho duší - bez představ, bez přání. Odcházející může zachycovat nejen naše tiché slovo, ale někdy i naše myšlenky. Sami vycítíme, máme-li držet za ruku.
Volker Fintelmann objasňuje potřebu ticha ze strany umírajícího takto: Ve stáří si mnozí stěžujeme na špatný sluch. Ano, je to nepříjemné. Je tu ale i jiný pohled: při nedoslýchavosti musí člověk soustřeďovat pozornost více na naslouchání svému vnitřnímu světu než tomu, co přichází zvenčí. Některé nemoci proto starci připomínají, aby se již přílišně neorientoval na své bližní a svět, ale žil usebraně. Sluchové postižení je nemoc povýtce moderní. Bývá dnes často označována za nemoc ze stresu. Mezi postiženými většinou nacházíme lidi s vysokou kariérou, kteří nedbají dostatečně na své okolí. Sluchovým postižením jim jejich sluchový orgán připomíná: Uvědom si, jak mě zneužíváš! Pochop, že jsem nadán k něčemu absolutně jinému! Při naslouchání se člověk tak dokonale upokojí, zmlkne a setrvá v mlčení, že dokáže vyslovit, co k němu přichází od jiných lidí nebo ze světa. Tam je také oblast inspirace. Někdo se může třeba soustředit na to, jak k němu mluví hlas vlastního osudu. Může se soustředit i na to, co v něm uvnitř promlouvá a co naši předkové nazývali hlasem svědomí. Nebo jinak - může věnovat pozornost tomu, co mu chce sdělit jeho anděl.
Ucho je orgán, jímž se člověk většinou orientuje směrem k duchovní stránce světa. Oko je naproti tomu zcela prvoplánové; zcela se vydává cestou světskosti. Ucho je tedy orgánem zásvětí. Proto musí být ze světnice umírajícího odstraněn veškerý světský hluk. Musí ležet v absolutním tichu, aby dokázal skutečně vnímat to, co k němu šeptem přichází z onoho světa. Pro důstojné prostředí umírajícího je dobré si uvědomovat i cosi, čím snad Rolf Megow nakročil do oblasti metafyziky, když se v článku Když smrt přichází do našeho domu zamýšlí takto. „Smrt dává našemu životu obrys. Ona nám dává sílu se vzchopit. Nutí nás k činnosti. Smrt nás činí námi samými a zároveň nám dává naději, že budeme od svých nedostatků jednou osvobozeni. Nevděčíme jí za nic menšího než za všechno — též za život, tím, že jej vzala dřívějším generacím a vytvořila nám tak místo. Smrt je nám všem, mladým i starým, zdravým i nemocným stejně blízko. Moderní životní poměry, například pouliční provoz, to s sebou přinášejí. Mít ji stále před sebou není jen losem stáří, nýbrž každého. Proto bychom se měli snažit o pravý a osobní poměr ke smrti. Trvalé nebraní na vědomí tak zásadní skutečnosti může mít jen tragické následky, jak pro jednotlivce, tak pro společnost.
Před každým obraz tane toho, čím se má stát.
Než se tím vskutku stane,
nemůže v míru spát.
Takové básnické slovo - od Friedricha Rückerta - se nesmí chápat jen jako krásné umělecké dílo. Ukazuje nám na niternou skutečnost, která k předcházejícím odstavcům přidá ještě další hledisko. Poukazuje na existenci niterného obrazu toho, čím se máme stát, který leží hluboko v naší duši. Každý má svůj zcela individuální, nenapodobitelný předobraz, který jej činí jedinečnou lidskou bytostí. Všechny duchovní snahy, všechny otázky po sobě samém, ano i všechny osudové události by se měly chápat jako nepřetržitý pokus si tento obraz uvědomit a pak jej naplnit. A ještě v hodině smrti stojí ve své mohutnosti před námi, anebo dokonce teprve tehdy, když se všechny ostatní skutečnosti stanou vratkými, pak teprve povstane tento obraz jasně před námi…“
Thanatoložka dr. E. Kübler-Ross doprovodila veliký počet umírajících v nemocnicích i domácnostech. V jedné své přednášce se zamýšlela nad smyslem bolesti přibližně takto: Je to dar, sedět na posteli umírajícího. Umírání nemusí být smutná a hrozná zkušenost. Často přináší opravdu krásné a milé prožitky. Předáte-li toto poučení, které jste se naučili u umírajících, svým dětem a dětem jejich dětí a též svým sousedům, pak bude tento svět brzy jiný. A já věřím, že je čas, aby se s tím začalo...
A pokračuje: Pokud si uděláte čas a posadíte se na jejich posteli, umírající vás poučí o stádiích umírání. Někteří vám ukazují, jak procházejí fáze zlosti a zoufalství. Kladou si otázku - proč právě já? Přou se s Bohem a dokonce Ho na čas odmítnou. Pak s Ním začnou vyjednávat. Procházejí nejtěžšími depresemi. Stojí-li ale v této fázi s nimi člověk, který je oddaně miluje (a nemusí to být vždy jen příbuzný), pomůže jim jejich stav přijmout. Ale toto vše ještě nemá nic společného s vlastními stádii umírání... Mnoho lidí prochází stejnými fázemi: ať někdo ztratí přítele či přítelkyni, ztratí zaměstnání nebo musí opustit dům, kde strávil padesát let života, aby byl pak dán do domova důchodců, nebo ztratí svou andulku či kontaktní čočky... Každá bolest je kořenem vzrůstu. Toto je smysl utrpení. Většina lidí se dívá na své těžké životní zkoušky a trápení, špatné podmínky, na své ztráty a obavy jako na kletbu, trest boží či osudu - tedy jako na něco negativního. Kéž bychom pochopili, že nic, co nás potkává, není negativní, zdůrazňuji - ale vůbec nic! Všechny rány osudu, bolestné zkušenosti i největší ztráty, které jsme prožili, všechny situace o kterých jsme později řekli - Kdybych o tom byl věděl předem, nikdy bych nevěřil, že bych to mohl přestát. To vše jsou d a r y . Naše osudové žaly a utrpení můžeme přirovnat ke kutí železa. Je to příležitost, která je člověku dána, aby duchovně rostl.
To je jediný důvod naší existence na zemi. Člověk nemůže duchovně růst, sedí-li v překrásné květinové zahradě a nechá si na stříbrných podnosech předkládat nejlepší pokrmy. Ale roste, když je nemocen, má-li bolesti a nereptá a musí-li přijmout bolestnou ztrátu. Reptáním naopak ničíme blahodárný účinek bolesti a ta pak musí působit déle či opakovaně, dokud ji vděčně nepřijmeme.
Člověk roste jen tehdy, když nestrčí hlavu do písku, ale bolest přijme a snaží se ji pochopit. Ale ne jako prokletí či nespravedlivý trest, ale jako dar, aby splnil určitý úkol.
Zbývá dodat, že ti, kdo žili v harmonii a smíření s Boží Vůlí, mohou i přes utrpení odcházet s vděkem, ba tichým štěstím. Ba někdy lze odejít do Boží náruče i bez sebemenšího utrpení.
S částečným využitím knihy KF - Provázení stářím a umíráním aneb O prolínání obou světů.
MALVERN 2014
2025 ©