Náladu odcházejícího máme často ve své moci, měli bychom si to uvědomit; Vznešená chvíle odchodu; I proslovený Otčenáš je doprovodem
Nejprve rozmanité příběhy tří umírajících.
Paní Marie Martínková všude provázela Emu Destinnovou, byla jí plně oddaná a byla na ní i silně duševně závislá. Napsala o ní knihu, mnohé básně a vylíčila i, jakým způsobem jí Destinnová dala 28. ledna 1930 na vědomí, že překročila práh smrti. Martínková zemřela v úmrtní den Destinnové, rovněž 28. ledna, ve věku 85 let.
Leoš Janáček dokončoval strhující závěr Její pastorkyně u lože své umírající dvacetileté dcery Olgy. Řekla mu: Tatuško, já už tu tvou operu neuslyším. Zahraj mi ju. - Hrál na klavír až do jejího skonu. Od oné noci během několika dní zcela zešedivěl.
O smrti básníka Matyáše Claudia (†1815) se vypráví toto: Když ležel na smrtelném loži, zůstal jeho duch až do konce bdělý a čilý. Snažil se uchopit podstatu okamžiku, ve kterém dochází k tajuplnému odtržení duše od těla. "Celý svůj život" pravil, "jsem pro tento okamžik studoval, ale stále ještě chápu z toho, jak to bude, tak málo, jako za dnů nejlepšího zdraví." Byl přesvědčen, že krátce před tím, než se člověk definitivně rozloučí se zemí, může jednou jasně pohlédnout do onoho světa, do kterého nyní vstupuje. Se zatajeným dechem čekal na toto zjevení. Chvíli ležel, oči široce otevřené, s pohledem upřeným vzhůru, a pak hlasitě řekl: "Nyní je konec!" obrátil se na bok, daruje své ženě Rebece poslední láskyplný pohled...
Toto je jedna z mnoha příkladných smrtí, jakými se — dříve více než nyní — umíralo: tak jasný, tak plně srozuměn s probíhajícím děním a zároveň také tak hluboce vnořen do atmosféry domácího míru. Takovou smrt nesmíme posuzovat jako osobní, momentální výkon. Smrt se tu zjevuje jako velký slavnostní cíl, který člověku dává možnost přerůst sebe sama. Patří se ji bděle spoluprožít a přesně pozorovat — nejen na jiných, nýbrž i na sobě.
Nejen na vnější věci, také na nitro musíme brát zřetel tváří v tvář umírajícímu. Jemu i nám přinese soustředěné naslouchání víc než neovládnutý smutek a nepřetržitý tok slz. Vůči odcházejícímu je nevhodné a zatěžující jakékoliv agitování pro „obrácení na víru“. Zároveň však, pokud dochází k rekapitulaci života, může i subjektivně pomoci ono – jak se dříve říkávalo – smíření s Bohem. Někdy se touha po důvěře a oddání se Bohu může skrývat v duši člověka a při jeho umírání se mu může blíž vyjevit. Pokud tuto zralost situace někdo z okolí vystihne, mohl by odcházejícímu lehce napovědět, zda toto smíření, odevzdání se Pánu, nechce učinit. Provází-li bezvěrce, nemusel by ani používat slovo Bůh, ale třeba vyšší vůle, kosmický řád, vyšší řízení a podobně. Ať už transcendentální rozměr považujeme za reálný či nikoliv, prožitek včlenění se do nějakého vyššího celku, řekněme řádu bytí, je psychicky povzbuzující a léčivý.
Je nutné vycítit, zda by umírajícímu pomohlo setrvání u něho a třeba předčítání, nebo zda jej naše přítomnost ruší. Častou zkušeností je, že i když si blízcí moc přejí nepromeškat okamžik konce, málokdy se to zdaří. Dotyčný často zemře ve chvíli, kdy oni si odskočí pro nápoj nebo na toaletu. Ba mnohdy to vypadá jako by na to přímo čekal nebo je i pro něco pošle. Ale uvažujme: když někdo v okolí obklopuje až zavaluje umírajícího mentálními vlnami pláče, zdržuje ho tím na hmotné úrovni, ze které on se už touží odpoutat jako zralý plod od stromu. To může být jen zdržování přirozeného běhu chvíle. Podobně jako když se někdo touží propadat do tiché modlitby v chrámu nebo se oddávat pohledu na bezedné hlubiny hvězdné oblohy, které ho snad magneticky přitahují, určitě ho budou hysterické výlevy okolí rušit, i kdyby byly jen tlumené a potlačované.
Měli bychom umírajícímu nebo smrtelně nemocnému přiznat právo vědět, jak to s ním vypadá? Všichni chceme v běžném životě vědět o sobě vše, co se nás bezprostředně týká, a těžce snášíme, pokud nám někdo cokoliv zatají. Často to bereme jako věc cti, pravdomluvnosti, opravdovosti vztahu. Tu bychom měli zachovat právě v situaci nejzávažnější. Jak objasňuje Rolf Megow, patří k niterné kultuře u úmrtního lože i opravdovost, odstranění veškeré lži. Musíme se ale vyrovnat s otázkou: Smíme smrtelně nemocnému říci, jak to s ním vypadá? Každý člověk má v zásadě právo vědět všechno, co má pro jeho osobu nějakou důležitost. Běžně v životě je nám též nemilé, když někdo ví něco, co se nás týká, ale nechá si to pro sebe. To platí i pro smrt. Nemylme se: sdělení umírajícímu o tom, jak to s ním vypadá, je pro něj často vysvobozením. A to nejen krátce před smrtí, ale i týdny či měsíce dopředu. Jistě, v prvním okamžiku bude touto informací otřesen. Pak ale často zeslábne až ustoupí nutkání snažit se odumírající tělo za každou cenu udržet. Každodenní starosti pozbývají důležitosti a nastoupí všeobecné uvolnění. To, že nemocný příliš brzo rezignuje, je méně pravděpodobné, než se obecně předpokládá. Často cítí pacient sám, že stojí těsně před smrtí, je citlivější než ve dnech plného zdraví a dokáže indicie a znamení ze svého okolí správně vykládat, a to i beze slov. Pokud jsou jeho naznačení zamlouvána, například obratem: Ne, to nesmíš říkat, jistě se zase uzdravíš, pak se cítí nepochopen, snad až zrazen, zklamán, osamělý. V každém případě má trvalá lež neblahé následky — pro umírajícího nyní a pro pozůstalé později, když zjistí, jak tato skutečnost kalí jejich vzpomínky na zesnulého. Samozřejmě to neznamená, že se na nastíněnou otázku dá odpovědět zásadně a striktně ano. Stav vědomí a vnitřní zralost, obraz, který si nemocný vytvořil - anebo nevytvořil — o umírání a smrti, otázka, zda někdo z příbuzných může vést takový rozhovor — to vše je třeba dobře zvážit.
Sdělení o blížícím se konci proto není pravidlem. Někteří k sobě tuto informaci nepustí. Ti, kteří přílišně lpěli na životě a na smrt se nepřipravili, mohou přicházející smrt pociťovat jako křivdu a závidět okolním lidem, že mohou dál žít. Není pak výjimkou ani vysávání energie z okolí, zejména z těch, kteří o ně pečují. Pak s takovýmito umírajícími o jejich smrti mluvit nelze, protože si i nyní ponechávají hlavní prostor sebelásce, která toto téma vylučuje. Pociťovali by to jako hrubost, neslušnost, urážku. Takové umírání pak je velmi obtížné a dotyčný nedokáže přijmout útěchu a pomoc.
I k vlastní smrti míváme někdy postoj zbytečně vzdálený, jako k nenávratné prohře, kterou se stejně nemá cenu zabývat. Je to škoda pro nás samé. Uhýbáme před tím, že i toto bude naše prožívání, naše umírání, naše stavy vědomí. Pak nebudeme sami sobě rozumět. Je proto nutné se na vlastní smrt připravovat mnohem dřív, než vznikne její riziko. Umírání bude pak lehčí.
Často slýcháme – Já chci umřít nečekaně, při práci, ve spánku a podobně. Ale pomalé, často bolestné umírání není méně milostiplné než „rychlá smrt“. Co když ještě po fyzické smrti cosi následuje? Pokud to připustíme, třeba i neradi, pak pochopíme, že takový nepřipravený vstup do duchovního světa, nečekané stanutí před svou vlastní duchovní bytostí může mnohého zaskočit. Může mu přinést cosi bolavého, asi jako když strčíme neplavce z lodi do vody a ten se zajíkne strachem a zoufale zápasí s vlnami. Pomalu umírající se naopak může na onen přechod připravovat. Možná že prochází jakýmsi předžíváním prvních posmrtných zážitků - i když si to vždy neuvědomí.
K přípravě na smrt a k jejímu předžívání patří i bolest. Toho, kdo odchází v bolestech, je nám jistě líto, ale můžeme vzít v úvahu i toto: Existuje-li duše dál, pak bolestí naplněné tělo bude po smrti snáze postrádáno. Podle některých zdrojů prochází duše nějakou dobu po smrti územím bolesti a vstoupí tak na známou půdu. V tom případě nemůže být jediným ideálem „osvobodit“ umírajícího od bolesti. Je to samozřejmě velké dilema, neměli bychom odmítnout pomoc. Nic zde nesmí být dogma, je třeba počkat, co trpící chce nebo může zvládnout. Lze uvažovat i takto: ti, kteří berou léky proti bolestem, se mění ve svém vědomí a ve svých sděleních. Cosi cizího a temného se přes ně rozprostře a zastíní slavnost umírání. Naproti tomu okolo lidí, kteří své bolesti klidně snášejí, září navzdory všemu utrpení jemné duchovní světlo, které může spoluprožívající zaznamenat jen s největší úctou a úžasem. – I takové rozhodnutí by mělo, pokud je to možné, zůstat v režii umírajícího.
Příkladem „dobrých úmyslů“ s nedobrým výsledkem je použití silných stimulantů a energizérů za účelem opětného stažení neviditelných složek člověka zpět do hmotného těla. Je to pro duši utrpením. Někdy k tomu dojde i za doprovodu nepříjemného škubnutí. Duše, smířená s odchodem, je bezohledně vystavena dalším útrapám, které už měly skončit. Proces opouštění těla se tak nepřirozeně prodlužuje jen kvůli svévoli či přehnanému soucitu (spíše sobeckého sebecitu) blízkých osob nebo prestiži lékařů.
Buďme jako doprovázející připraveni i na možnost, že po fyzické stránce může být vymaňování se duše z těla skutečným bojem či zápasem: jeden odchází zcela klidně, u jiného přichází neklid, škuby, někdy i bolesti. Kdosi přirovnal tuto fázi ke spoutanému akrobatovi, který se pokouší trhavými pohyby uvolnit ze sevření pout. Duše se dere z těla a tomu odpovídají někdy i křečovité pohyby. „Proto je také naprosto nesprávné tehdy podávat uklidňující přípravky. A profesionál se musí naučit takový nepokoj snést a přihlížet mu.“ (V. Fintelmann)
Mnohdy se poslední čas před smrtí podobá spánku či bezvědomí. Povrchní dech je nepravidelný a chraptivý, oči jsou buď zpola nebo úplně zavřené, ruce hmatají neklidně po povrchu přikrývky. Jako spoluúčastníci vidíme, že zážitky umírajícího jsou nyní úplně jiného druhu. Od této chvíle nemůžeme cestu jeho duše sledovat smyslovými orgány svého těla. Můžeme snad jen tušit, že mu již z dálky září světlo nadsmyslna. Zároveň se ale zjemňuje jeho schopnost vnímat okolní svět. Proto nesmíme ze skutečnosti, že na nic „nereaguje“, vyvodit závěr, že nemůže nic vnímat. Nejen zvuky a slova, nýbrž i nálady a myšlenky může možná vnímat s plnou jasností. Nelaskavé slovo či nepříjemné sdělení mu mohou způsobit bolest. Do vysoké míry tak máme náladu umírajícího víc ve své moci, než si snad připouštíme.
A chvíle smrti - jak je vznešená, s jakou plností světla a s jakou krásou obklopuje odcházejícího člověka, nezávisle na tom, jak žil a co ho čeká, co bude možná muset na dalších stupních svého vývoje prodělat! Proto od něj nebudeme utíkat, nýbrž jej v naprostém klidu a úctě doprovázet. Modlitba Otčenáš, nahlas vyslovená do prostoru, vede umírajícího přes práh. A též doba po tom je naplněna posvátným klidem. Zemřelý je ještě velmi blízko, ještě je zcela zde, obrácen k duším pozůstalých. Umírání je pomalý proces, stupňovitý vývoj, který není se zástavou dechu zdaleka ukončen.
Slyšel jsem vyprávění nevidomé paní, jak se na křižovatce dostala k jakési chaotické situaci, nemohla pokračovat v chůzi po chodníku pro hustý dav. Najednou tam začala vnímat cosi podivuhodného, co dosud neznala: jakási majestátní vznešená nálada panovala „ve vzduchu“ i přes onen chaos. Patrně jakožto nevidící měla zostřené i jiné možnosti vnímání. Niterně „naslouchala“ oné velebné posvátné náladě. Brzy se dozvěděla, z čeho to pocházelo: došlo k dopravní nehodě a mladík z motorky tam na ulici umíral.
Megow objasňuje, že na jemných proměnách tváře mnohých umírajících bývá zřetelné, jak opatrně se duše odpoutává od těla a jak dlouho k němu má jemný vztah. Proto by zemřelý neměl být hned odstraněn z domu a pokud to okolnosti dovolí, měl by být odvezen až po třech dnech. Také pitva, i když by způsobila jen nepatrnou změnu na těle zemřelého, může působit rušivě, obzvláště pokud zemřelý přílišně dlouho před smrtí lpěl na zachování života.
Po nastalé smrti je vhodné úmrtní místnost znovu uklidit a vyzdobit, a to tak, aby to i nyní odpovídalo našemu vztahu k zemřelému a snad i nové životní cestě, po které nyní kráčí. Kytice živých květů by měla být v blízkosti jak před smrtí, tak po smrti. Můžeme položit na ustlané prázdné lůžko jedinou růži. Toto intimní střídmé vyzdobení má větší význam než okázalé mohutné kytice při pohřbu a u rakve, jejichž velikost a cena bývá mnohdy motivována již konvencí nebo prestiží. Ještě důležitější jsou ale naše myšlenky a pocity. Přičinlivost, vyřizování vnějších formalit, zrušení domácnosti a podobně, by neměly příliš brzy zaplnit naše nitro. A už vůbec ne třídění věcí, co komu připadne. Mívalo hluboký význam, že se s věcmi zemřelého nesmělo po určitou dobu nijak nakládat. Tichá modlitba u lůžka zesnulého a čtení například z evangelia podle Jana, které může trvat hodiny a dny, nejsou jen pomocí pro zemřelého, ale mohou se stát i nejkrásnější útěchou pro pozůstalé. Mohou se přitom dostavit tiché zážitky se zesnulým a jeho bytost se nám přiblíží ze zcela nové strany.
/Částečně podle knihy KF Provázení./
2024 ©