Od Březinova odchodu uplyne brzy sto let. Když jsem zde nedávno zveřejnil jeho citát o zvířatech, napadlo mne nyní uvést o něm víc. Obsáhl v prožitcích své duše a tvorby - sféry od zvířat přes lidi po Ducha. Moje někdejší stařičká kamarádka, samostatná antroposofka (i přes její kritiku na adresu AS se k ní posmrtně AS hlásí), zároveň i unitářka, skautka, literátka, bio-dynamická zahrádkářka, vedoucí turistického oddílu, vtipná společnice a ledacos dalšího, dr. Milada Škárová (jezdíval jsem za ní v 90. letech i do Brna na víkendová pobytí poté, co tam obětavě organizovala mé besedy), mi zaslala vzácný text, ze kterého dále částečně čerpám:
Mnozí jiní by dali bůhvíco, aby ji získali. Český básník Otokar Březina byl ovšem opačné povahy a OSM NÁVRHŮ NA UDĚLENÍ NOBELOVY CENY ODMÍTL. Spíš jej to stresovalo. Raději žil skromně na Vysočině jako měšťanský učitel. Čeští a slovenští profesoři ho opakovaně nominovali na Nobelovu cenu. Nestál o to, zdržovalo by ho to od plnění jeho úkolu. Symbolismus a na celosvětové osudy lidstva vztažené mystické cítění, úvahy o smrti a o spojení člověka s vesmírem byly pro něho podstatně důležitější, než celosvětové ocenění. Jistě i na něho lze vztahovat tvrzení René Guénona: „Symbolismus srdce jest srdcem veškerého symbolismu.“ Už při první nominaci v roce 1916 si povzdechl: „Kvůli Nobelově ceně má sem přijeti švédský učenec Jensen, který mi psal. Já Nobelovu cenu nechci. Odepsal jsem Jensenovi, že bychom se spolu těžko domluvili, protože umíme oba špatně německy.“
I na další nominace měl vytáčky: jednou sděloval, že se ho nikdo neptal, zda cenu chce, jindy měl jiný „pádný důvod“. „Na místě, kde stojím, nemůže mi svět už ničeho dáti. Všechny pocty byly by mi jen marným utrpením a tíží. Svoboden vnitřně, bez závazků k mocím tohoto světa, poslušen jedině svého vnitřního hlasu,“ prohlásil.
Byl plný nápadů a myšlenek a miloval svůj vnitřní svět podobný obrovské krásné říši… Pravé Umění je placeno obětí. Obětí v Březinově životě bylo mnoho. I ta, kterou zatlačil ve svém nitru touhu po ženství v zájmu intenzivní duševně duchovní práce pro lidstvo. Nebyl prvoplánový bezkrevný asketa, i on toužil po plnohodnotném vztahu k ženě, jak vyplývá sice sporadicky ale přesto, z jeho korespondence. Dojemný byl i nenaplněný vztah-nevztah s výtvarnicí Zdenkou Braunerovou (viz muzeum Roztoky u Prahy). O tom píšu někde jinde. I učitelská profese ho mimo jiné stála spoustu energie a hordy dětí ho přiváděly občas k zoufalosti. „Učitelství jest těžký robotný úřad, ochromující fantasii, pijící sílu z organismu.“
Do jeho domu v Jaroměřicích nad Rokytnou za ním jezdil Karel Čapek, Edvard Beneš i T. G. Masaryk, který se tu zastavil už v roce 1906, kdy ho prostí lidé ještě neznali. O řadu let později i další president – tedy budoucí – Václav Havel. V té době byl ještě neznámým studentem, který do někdejšího Březinova domu - už tehdy to bylo muzeum - jezdil psát o něm jednu ze svých prvních prací. Následně sem jezdil i jako prezident. Světa Otokara Březiny se Havel dotkl již v dětském věku – prostřednictvím lesní samotářky Anny Pammrové, Březinou hluboce inspirované, která bývala hostem na Havlově – sídle rodiny stavitele Vácslava Havla.
Březina zemřel v pondělí, den vlády archanděla Gabriela, pohřeb měl na Zelený čtvrtek. Toho dne napadlo do rána mnoho sněhu. Symbol čistoty. Pohřeb se tedy ubíral bílou, nepotřísněnou krajinou.
/Částečně zde bylo čerpáno i z článku, signovaného značkou (jos) v časopisu 5plus2 – Šumpersko a Jesenicko, č. 33, roč. VII ze dne 14. 9. 2018/
.oOo.
Dýchnutí na mne: Když jsme s partnerkou Martou na sklonku totality poprvé navštívili Březinův dům v Jaroměři, byli jsme tam v tu chvíli jedinými návštěvníky. Paní průvodkyně vyhověla našemu přání a namísto výkladu nás nechala delší chvíli v tichu a o samotě – v otisku jeho gigantické aury. Jedna z nejsilnějších chvílí života. Doživotně si takových darů pokorně vážím.
Inspirativní přednášku o Březinovi držela kolem roku 1970 v pražské Unitarii jedna z mých starších kamarádek či inspirátorek, naše přední březinoložka – výtvarnice dr. Lída Hynková (pár obrázků mi coby studentovi dala). Poznala ho osobně. Vidíme i zde, že tak jako Březina symbolizuje ve sbírce RUCE předávání hodnot budoucím, platí to i o jeho duchovním odkazu.
/Pozn.: Částečně zde čerpám z mé knihy z roku 2012 - „Výlety do duše Čech aneb Naše národní kořeny a křídla“, jejíž doplněnou verzi bych rád, bude-li mi dáno, vydal. Nebo o tom možná popovídal v některém dalším videu s Petrem Tomaidesem. Jsem vděčný, že mám nyní možnost vydávat knihy pružně a bez úprav prostřednictvím dr. Martina Dohnala a nejsem závislý na lhůtách jinde./
2025 ©