Jedna kapitola z připravované knihy Úsměvy a příběhy letní louky.
Nechat každou svou kladnou změnu nepovšimnutu egem.
Dávat se Bohu k dispozici je lepší než chtít mít Boha k dispozici.
Okázalá duchovnost je zcela bezduchá (v chování i tvorbě).
-
Vznešená královna květin, růže, má i ostny proti nešetrnému a chtivému uchopování. I naše duše se musí chránit nízkosti a násilí.
-
V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznící s vyšší vůlí.
Jeden z požadavků vývoje je podle R. Steinera, abychom si osvojili odevzdanost , skutečné porozumění pro naši karmu, abychom nepřitahovali to, co sympatického má přijít, nebo abychom se nevzpěčovali tomu, co má přijít nepříjemného, nýbrž abychom se učili nést karmu v rovnoměrném proudu prožívání. Toto učení nést karmu patří k esoternímu vývoji a je tím, co nám umožňuje přeměnit éterické tělo tak, že se ponenáhlu stále více učí pociťovat éterický život, který ho obklopuje.
Zasvěcenci nás směrují k toleranci, ale zároveň i k pečlivému rozeznávání pravdy a falše, užitečného nebo neužitečného pro věčný život, radí odpoutávat se od toho, kde je špatnost a šalba… né ze sobeckého strachu o sebe, ale z lásky k dobru a pravdě.
Duchovní postup není naprogramovanou mechanickou stavebnicí pro všechny stejnou, ale cestou plnou vývojových křižovatek. Pak nám vzchází pravá duchovní svoboda. Ta dává i nový niterný prostor k vývoji, nové obzory možností.
Vymírat své závislosti až k bodu nula a odtud oddat své aktivity Moudrosti, Vůli a Všelásce Všemohoucího.
Každé sebekritické rozpoznání našich chyb a vnitřních slabostí, každé prohlédnutí a odsunutí našich omluv a výmluv, znamená odestření dalšího závoje na cestě k Pravdě, Lásce, Kráse, k Bohu.
Skutečný klid je podložený harmonii. Jinak to jen DĚLÁNÍ klidu. Tak jako je DĚLÁNÍ modlitby, DĚLÁNÍ laskavosti, DĚLÁNÍ manželství, DĚLÁNÍ si "pohodičky"...
V každé situaci záleží, kam až posuneme ochotu naslouchat a nechat se opravit či obohatit něčím, co nám bylo dosud cizí nebo nepohodlné. Umění vysvětlovat a naslouchat lidi úžasně spojuje. Pochopení pak činí oba šťastnými, protože pravdou se tvoří společné dílo. Záleží na ochotě k názorovému vyprázdnění, než se vyhází ono egoharampádí zbarvené jako zdařilý mimikr. Pak jeden ví, že druhý ví. Pak žije i s jeho poznáním, prožívá si to znovu. Prolínání duší při poznávání pravdy je to nejúžasnější. Neznám většího pozemského blaha.
Nemůžeme od sebe chtít, abychom vše poznali a prožili hned teď. Kdosi řekl, že k Bohu se dá jít jen pěšky. Kroky mají rytmus. Ten je důležitý ať už při zachovávání pravidelnosti našich denních chvilek povznesení, nebo rozpoznávání nálady jednotlivých dnů v týdnu, nebo nálady ročních období. Můžeme o tom vědět, klidně tu možnost v sobě mít, plnit si s láskou a trpělivě své denní zemské úkoly, a třeba během měsíců či roku, dvou to může přijít - nikoliv samo, ale naším klidným stejnoměrným důvěryplným úsilím. Pak poznáme, jak blízko nám to vždy bylo, jen jsme to v chvatu cítění a myšlení přehlédli.
Je-li nám vnitřně na čas hezky, prožíváme-li chvíli povznesení, je dobré mít v sobě již vytvořený prostor, kam tento obsah uložíme. Jinak posvátná chvíle mine bez užitku, sklouzne po povrchu. A jak se ten prostor vytváří? Denní harmonií, slušností, zodpovědností, pravdivostí – dosaďte si již sami to další. Pak naše duše bude potůčkem, který se leskne, zpívá, tančí, jiskří, naráží, občas i vypění, ale nedrtí a hned se ztišuje a rozlévá do klidné šíře při vědomí, že v budoucnu, po neznámo jak dlouhé pouti, nalezne i mateřské moře. Ani v něm však nezanikne, protože vývoj před námi otevírá stále nové tvůrčí obzory.
Stává se, že čtením o pokroku a dalších stavech se do nich uvedeme zprvu jen jako, snažíme se jen nápodobou, imitací. Sami to o sobě ovšem zprvu nevíme, musíme hledat. Člověk si dobře přečetl a zpracoval, co se od něho chce, ale nemá plný podklad do hloubi sebe. Začal to dělat poslušně, a v psychice, v myšlení se to může jevit jako snaha, ale je to jen vnější hladina. Máme sice prvky poctivosti, ale zas jen takové, jaké jsme zvyklí dosud z běžného života. Tak se uvádíme bezděčně do pocitu snahy, ale často je to jen kašírování, je to jen intelektuální, psychické zpracování věci. Vypadá to věrohodně, řešíme si cosi a někdy s výsledkem, ale ještě ne dost doopravdy. Jako kdyby se asfaltoval povrch bez zpevnění kamennými a štěrkovými podklady pod tím, tak silnice vypadá napřed dobře, ale nevydrží. Jsme pak ukolébáni tím, že se věcem věnujeme podle toho, jak se to dočítáme, ale nevidíme, že je to zčásti jen hra. Hra s pojmy, s psychikou, se snahou, dáváme tomu poctivě čas, jenže nemáme ještě tu pravou hloubku, poctivost, uchopení života jako celku.
I u neřestí, chtivosti atd.: Nic nám nebrání jít tam, kam chceme. Přání se nám často po delším úsilí plní. Kdo touží krást, časem mu přijde příležitost. A podobně. Dokonce když je někdo ošklivý a touží provokovat krásou, zneužívat jí, může se mu to příště splnit. Vyrovnání nejde hned, ale někdy až se člověk nasytí (leda že by měl z minula hodně dobré karmy, tak je tím ochraňován, ale jen do jisté míry či doby, než překročí nějakou mez). Prozřetelnost nás nenutí k nápravě hned, to už bychom byli anděly. Ty údery k rozpouštění sobectví, vášní atd. nepřicházejí hned. Jednou budeme muset úroveň nějaké své špatnosti plně poznat v její pravé povaze, a to lze jen v roli oběti. Právě ta četná znásilňování, obtěžování, sexuální násilí doma (neevidovatelné) mohly začínat tím... Po provokování chtíčů u druhých (nejhorší je to vědomé, tedy ukájení se vybuzováním cizích pudů; méně špatné, i když trochu taky, je to ze lhostejnosti), jednou musí člověk poznat rub toho, čím se zabýval nebo co vybuzoval atd. Pak se tomu člověk nevyhne, to jsou ta různá znásilnění, osobní manželské tragédie bez úniku, zneužívání v dětství apod. Je to léčba traumatem, plným osobním úderem té úrovně, kterou jsme se kdysi zapatlali, zanesli či infikovali okolí.
Při pobytech v dětství ve zdravotnických zařízeních jsem měl možnost zažít ošetřování řádovými sestrami (byly to vymírající zbytky dříve kvetoucí péče řádů, které režim nechával v padesátých a šedesátých letech dosloužit při nedostatku zdravotních sester). Jejich péče byla vzorná. Když jsem si v dospělosti evokoval dojmy, které ve mně zanechaly, daly by se tyto řádové sestry rozdělit do dvou odlišných skupin: jedna kypěla láskou, srdečností a radostností, druhá se starala sice rovněž dobře, ale studeně. Pro ni byla péče prostředkem k vlastní spáse, k zalíbení se Pánu. A co my, které z těch skupin se podobáme?
A co zalíbení se sobě? Za přemrštěnou dobrotou a vzorností péče je v mnoha případech skryta naše žízeň po sebeúctě, touha plnit přání někoho nad sebou, a zejména nedostatek kvalitního mínění o sobě, což si i péčí stále a znovu vydobýváme. Jestliže jsme byli dítky přehlíženými a rodiči nedoceněnými či dokonce často kritizovanými, nedosahujícími na jejich požadavky, pak stále prahneme po lásce a pochvale. Potřebujeme se konečně doplnit do celistvosti, do kýžené hodnoty, kterou si zasloužíme a po které podvědomě stále toužíme.
Hledáme vyšší poznání? Vzhlížíme toužebně nahoru? Zadarmo nám ho nikdo nedá. Jedině vlastní touhou, opravdovostí, oddaností, niternou pracovitostí si ho můžeme sami vytvářet, sami ho vštěpovat své duši. Duchovní svět můžeme prosit jen o požehnání k tomu.
Účinnější než osobní prosebné modlitby například za něčí polepšení či uzdravení je, abychom se sami stávali láskou. Pak ji vysíláme přirozeně, kam je to zapotřebí, a nečekáme okamžité výsledky. Cítíme-li tedy potřebu modlit se za něco konkrétního pro sebe nebo pro druhé, a je to lidské, pak spíš jen za dodání síly k projití tím. A místo prosebného postoje je lepší rovnou si ty síly navozovat a vysílat – buď druhým, nebo i svou budoucnost prosvětlovat vírou, že jsme trvale v boží ruce. Můžeme poprosit i Anděla Strážce onoho člověka, aby to od nás převzal a předal. Pak bude každý výsledek dobrý, budeme šířit do budoucnosti světlo lásky, naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, vztahy a okolnosti.
Záleží jen na nás, nakolik se vyprázdníme od svých „želízek v ohni“ a oddáme se Jeho vedení skrze různé okolnosti, mezníky, krize, trápení, lásku, odměny, naději, důvěru, tichou radost...
Duchovním světem je vnímána spíš naše opravdovost a pravá touha a láska, než předepsané modlitby, cvičení, úkony.
Každou účelnou práci , která není v rozporu s naším svědomím, konáme s radostí, neboť je nám modlitbou k Bohu.
Nemusíme se ve všem zbytečně úzkostlivě ohlížet na úsudek nezralých lidí či přebírat kalné a nespásné světové názory a náhledy, ale myslit vždy samostatně a přiměřovat své závěry k poznaným pravdám duchovní moudrosti zasvěcenců.
Jen když vše, co jsme získali mystickým pokrokem, předáváme a vyzařujeme jako mystické slunce bližním, můžeme dál bezpečně pokračovat.
Není třeba se bát žádného zla ani působení nečistých vlivů, pokud víme, že Bůh je s námi a zůstává s námi na věky. Je naší ochranou a štítem. Kristova láska je naším světlem na cestu i ochranou přede vším nebezpečím.
Jako z růže vidíme raději květ než trny, stávejme se pro svět růží, která touží zkrášlovat celou zahradu, a trny našich bolestí a nedostatků si řešme poctivě v ústraní.
Být široce rozkročeni svým Já na zemi, pak můžeme bezpečně pronikat srdcem i hlavou nad oblaka.
I krystaly pod zemským povrchem nabývají své jedinečné struktury a čirosti ve výhni okolní černoty.
Pokrok je, když začínáme prakticky chápat, že vývoj je nekonečný, že se není čeho obávat a že začínáme žít v trvalém bezpečí.
Chceme-li vyslovovat slova jako Bůh, láska, miluji a podobně, neměla by toutéž ústní dutinou procházet slova nečistá, která z ní činí zapáchající kanalizaci duševního odpadu.
Kdysi se jedna zájemkyně o duchovno pochlubila své moudré rádkyni, že jejím duchovním pokrokem se i její manžel stal lepším. Odpověď zněla: Tvůj manžel byl vždycky dobrý, to jen tys´ to neviděla.
Čím více máme neosobního cítění, skromnosti a shovívavosti, tím méně máme zklamání. Čím méně žádáme, tím více dostáváme.
Skočíme-li po krásném balónku a chamtivě ho zalehneme, aby neunikl, praskne. Nesledujeme pak jeho let oblohou, ale cáry na zemi.
K darům ducha nemáme mít zážitkovou poživačnost. Učiníme-li si ze zážitků apod. samoúčel, květinu na klopě, novou metalízu na autě, chceme-li se v zážitku zahnízdit jako v nóbl hotelu, zapomínáme na jeho majitele a dárce, na Nejvyššího.
Jen čistá ústa, nevypouštějící odpadková, vulgární či smyslná slova, smějí vyslovovat slova modlitby, lásky či prosby. Nečisté slovo je jako obousečná zbraň, která ubližuje okolí i zabíjí náš vnitřní život.
I v duchu vyslovené a vyslané slovo lásky, pozorného vysvětlení, povzbuzení, varování apod. může mít mnohdy svůj účinek. Ve waldorfské pedagogice učitel dokonce večer takto na dálku pracuje s problémovými nebo nešťastnými dětmi.
Dříve se malovávalo Boží oko. Nezapomínejme, že existuje i Boží ucho. Mluvme tak, aby všemu mohlo toto ucho naslouchat. Pak k nám ve chvílích povznesení snáze promluví i Boží ústa.
Při klidném vykonávání práce stačí někdy jen "ťuknout", aby věci nabraly ten správný směr a došly k řešení s naší minimální aktivitou. Workholik, který pracuje jako rozběsněná lokomotiva, často přehlédne nejjednodušší řešení.
Bůh nám posílá do cesty i ty, kteří nás ponižují, zklamávají, odstrkují, opouštějí, podrážejí... Tím můžeme být léčeni z našich sobeckých představ, požadavků, nároků na osud...
Každý čin v nás upevňuje světový náhled. Utvrzuje nás buď v agresi nebo v laskavosti, v boření či tvoření, v zraňování či hojení.
Do kontaminovaného terénu duše nelze sázet semínka duchovnosti. Nevzejdou.
Když duchovní práce nejde hned, a ona opravdu často nejde, pak si to přiznejme, neupadejme do násilné křeče shrbené pseudopokory ani nápodoby ctností, ale jen prosme a modleme se s důvěrou a trpělivostí. Svěřme se se svými trampotami Kristu. On je vidí, ale čeká na naše vyznání a usebrání.
Nebuďme božími hlídacími psy, kteří se Pánu plazí pod nohama, ale štěkají na okolí.
Utrpením a zkouškami se člověk uvědomuje bděleji ve svém Já, chápe lépe i bolesti druhých a posléze přechází od marsického starozákonního "oko za oko, zub za zub" ke merkuricko-slunečnímu "Odpouštějte nepřátelům".
V pravém učení nejsou sliby brzy dosažitelných lákavých cílů, ale spíše učení se ukázněnosti, pokoře, orientaci v kosmickém zřízení, pěstování sil, opírajících vývoj náš i druhých a hlavně přivádějících nás k onomu největšímu kouzlu všech kouzel - k bratrství a sesterství sjednocující lásky.
V dobách dětství lidstva jsme byli vedeni duchovními bytostmi mnohem úžeji, styk s nimi byl jednodušší i zjevnější. Dnes již musíme osvědčovat své kvality v plné svobodě a poznání dospělého člověka, musíme být sami aktivní a plně odpovědní.
Když nám něčí jasnovidný poznatek nalinkuje cílené jednání a zbaví nás možnosti volby i snahy a obav, se kterými jsme se měli potýkat a hledat vyšší vůli, je to jako když nám někdo u křižovatkových testů v autoškole přistrčí tahák. Zkoušky se pro tu chvíli jeví být vyřešeny, ale v praxi se nám ono usnadnění může stát osudným.
Mějme trpělivost sami se sebou. Zdánlivých nezdarů může být zatím víc než úspěchů. Poznejme a přijměme se, jací jsme, a začněme pomalu, postupně, harmonicky, s ideálem před zraky.
Trpělivost a vytrvalost nelze mít jen tak na zkoušku, na několikrát. Je buď trvalá, nebo není žádná. Tedy se jí učme. Jděme krůček po krůčku, nic nelze obejít, obelhat, nic nelze
ale ani uspěchat. Vždyť proto jsme zde, a proto je nad námi i skrytě v nás boží láska.
Přijmeme-li denní život s vědomím vyššího účelu a směrování, stane se nám i každý drobný denní úkon radostnou pobožností a nemusíme mít z ničeho obavy, naopak budeme vítat budoucí dny jako příležitost k dalšímu zhodnocování svých životů.
Ten, kdo přichází k zasvěcení s láskou k zasvěcení i k lidem, kterým ho touží předat, se nediví nezasvěceným, že ho nechápou, nevyčítá jim, a ač ho to bolí za ně, je na to připraven. Má-li výčitky nebo pocit křivdy či zneuznání, znamená to, že si nalézané pravdy sám přivlastňuje, že se nepokládá za průvodce pravdou, ale za původce pravdy.
První krok na cestě k poznávání pravdy je láska k pravdě a touha po pravdě.
Člověk současné duchovně-vývojové epochy proniká do sféry ducha vědomě, to je bez vizí, extází, halucinací, astrálního odpoutávání se od těla i bez mediumity, což vše se vyznačuje potlačením bdělé kontroly myšlení. Dnes jsou tyto metody již jen nežádoucím balastem a atavismem.
Cvičení: ve svém myšlení, cítění i jednání se učíme rozeznávat pohyb a klid, rytmus zaujetí, aktivity - a vědomého ustoupení od ní, vyprázdnění se od úsilí. Tím vytvoříme znenáhla prostor, aby nám mohli pomáhat Duchové Pohybu a Duchové Formy.
Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím. Jak říká Paul Brunton – neumíme-li důvěryhodně jednat mezi lidmi a nerozeznáme-li povahu lidí kolem sebe, jak bychom mohli rozpoznat povahu vysoké transcendentální Skutečnosti? A podobně – neumíme-li jednat s poznanými morálními pravidly zde na zemi, nepustí nás duchovní světy natrvalo k vyššímu poznání.
Falešná, předstíraná svatost bývá ďábelská. Musíme se zlem u sebe počítat, vědět o něm jako o integrované části naší osobnosti, klidně ho pozorovat a trpělivě nechávat dohasínat.
Neposuzujme se podle toho, jak zvědavě se pídíme po stále nových cestách či učitelích, ani podle toho, jak „vysoké“ duchovní knihy čteme nebo jak „vysoké“ duchovní učitele uznáváme (to není legitimace naší vyvolenosti), ale třeba i podle toho, na jaký brak se možná vydržíme klidně dívat v televizi, aniž bychom při tom pocítili vnitřní nesouhlas.
Rozepněme svá křídla a rozkleňme své duše, aby načerpaly nové síly a obetkaly svou láskou a pochopením v duchu všechny, koho máme rádi, i ty, koho rádi snad nemáme, a ty, kteří nemají rádi nás. Odtud teprve začíná ten takzvaný duchovní pokrok.
Další text na těchto stránkách určitě nebude dřív než mezi 16. až 18. 7.
2024 ©