"NEÚŘADUJI. PROŽÍVÁM KARMU"; "Z KARMICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO"; Počkej na mne, zdržela mne karma; Jak tkáme své osudové předivo? - Krátká zamyšlení z knih KF - část VII.

Prožívání karmy; Změny našich karmických struktur

        

 

         Nedobrovolná očista bolí vždy více.

 

         Situace, do kterých jsme uváděni, jsou nejlepším zrcadlem našich nedostatků.

 

         Osud nelze reklamovat. Pouze se lze dostávat se do souladu s ním. Neříkat si - Co mi to přišlo za malér, jako by mi byl odkudsi kýmsi svévolně nastražen. Sebepoznáním člověk rozezná chyby, žije s nimi, vidí na ně. Je sám sebou, uvedl do souladu myšlení, cítění, slova i jednání. I se svými chybami je pravdivý, nic nehraje. Někdy stojí naše domnělá dokonalost jako nástavba jen na hliněných základech. Přijdeme do nových, nečekaně nepříjemných okolností, kdy vše neprobíhá podle našich představ či kolejniček chování a reagování, a náhle něco nezvládáme, v něčem selháváme, poznáváme své jiné stránky. I to je v pořádku, patří to k učení se lásce k životu.

 

         Máme-li lásku, pokoru a oddanost vyšší Vůli, nemá být v nás co zdrceno. Drceno je jen ego.

 

         Zlo je vetkáno do našich tuhých substancí. Jen to, co je v nás egoisticky zatvrdlé, se může stát terčem zraňujících střel. Z jejich zásahů se můžeme vymanit rozpouštěním všeho osobnostního chtění, lpění, nároků, zlozvyků atd. a pokorou před vůlí Boží.

 

         Tak jako při meditaci nepomůže bojovat s myšlenkami, ale jen jim nevěnovat pozornost, nedávat jim sílu, až samy pomalu zaniknou,  je to i s rozpouštěním nedobrých mezilidských vazeb. Odpuštění  a rozhodnutí je předpokladem.

 

         Za každý bolavý projev karmy máme děkovat, protože jedině ona nás posunuje, očisťuje a osvobozuje, tedy je i karma boží milostí - pokud ji takto přijmeme.

 

         Prozřetelnost křivdy nedopouští, dělají si je jen lidé. Někdy si pro karmickou „křivdu“ přijdeme do další inkarnace, abychom v něčem postoupili, něco si uvědomili. Rizikové části světa jsou z karmického hlediska jakýmisi „výchovně nápravnými zařízeními“ pro leckoho z nás v některé inkarnaci. Než se však velký sobec zrodí v tak drastické inkarnaci, jaké vidíme například na milionech žíznících a hladovějících lidí Africe, je mu láskou Prozřetelnosti dán dostatečný počet situací, zkoušek, křižovatek, aby se vzchopil. Karma není zrádná, to jen my přehlížíme znamení u cest. Nezapomínejme také, že karmické vysvětlení nás nesmí zbavovat soucitu s trpícími.

 

             Utrpení je mnohdy užitečné k pochopení či vypěstování něčeho dobrého. Čím hlubší propasti bolesti vydržíme, aniž bychom ztratili harmonii, tím rozlehlejší blankyt oblohy se nad námi jednou rozklene.

 

         Sílu naší lásky by neměly oslabit nezdary a ponížení. Když se vztekáme či urážíme na nezdary, křivdíme Bohu a vzdáváme se cesty k němu. Jsme pak tím více citově zranitelní.

 

         Jsme v první fázi nějaké zkoušky něčím zavaleni k neunesení? Když tím projdeme s láskou k osudu, pak se něco z toho ulehčí, něco rozloží do posloupnosti času, k něčemu najdeme nové řešení a můžeme se zas nadechnout a podstupovat to.

 

         Často láska vyššího vedení funguje tak, že je nám předestřen brzký příchod těžké situace, my se na ni musíme připravit, hledat sílu a správné stanovisko. Někdy už tím jsme snad úkol splnili, takže to pak nemusí uhodit v takové míře, jak nám připadalo.  To jsou ty zkoušky, kdy nahoře už je řešení hotové, ale tady se to zprvu jeví těžce, aby se člověk víc vztahoval k vyšší pomoci a lásce a posile i aby  udělal vše poctivě. A pak děkoval.

 

         Karma se někdy odbývá jen jakoby v náznaku: hrozí-li nám nějaká obtížná situace, musíme se na ni v duchu s láskou a důvěrou ve vyšší pomoc připravovat, a ono to pak většinou jde úplně nebo částečně jinou cestou. I situace, které jsme nezvládli dobře, si aspoň večer můžeme procházet a zkoušet si to v duchu lépe. Pro příště se nám to kamsi uloží.

 

         Člověk je zde láskou vyššího řízení vychováván, aby byl moudře akceschopný a bez egoismu odolný proti tlakům ze všech stran. Nic jiného nám nezbývá, ale je to velice účinné na zopravdovění modliteb a vůbec vztahu k duchovním bytostem. Někdy můžeme cítit, jak nás celý den jen nesou a  my jen usměrňujeme věci jednáním.

 

         Dostaneme-li se do osudové pasti, pak – podobně jako u zvěře - čím hysteričtěji se zmítáme, tím pracnější bude naše vyprošťování. Odmítáním zkoušek se zaplétáme do dalších sítí a potíže se kupí. Naopak klidná a logicky myslící hlava,  srdce naplněné láskou a děkování nebesům za všechny nesnáze jakožto dary k dalšímu poznání, nás vyvedou ze všeho.

 

         Ale: Nezapomínejme, že Kristus nás miluje a bude milovat vždy a v každé chvíli i při jakékoli naší slabosti, které se dopustíme a kterou si uvědomíme. Proto nemusíme podléhat sami sobě ani tomu, čeho jsme se dopustili, pokud si plně uvědomujeme onu špatnost a rozhodneme se být v té věci lepšími.

 

         Jednou nás pravá čistota a nevinnost natolik zvláční, že v nás nebude nic, co by mohl osud zlomit. Procházejme si sami, co nám k tomu ještě brání. K tomuto rozvolnění a ohebnosti vůči nárazům je však zároveň zapotřebí ocelové vůle a pevné duchovní páteře i vykrystalizovaných činů.

 

         Vzít na sebe svůj kříž a následovat Krista je postup na řadu vtělení. Kříž – veškerá naše karma se nedá prožít v jednom životě. V jednom životě se ale můžeme pevně a plně rozhodnout k onomu vzetí svého kříže a následování Krista. Pak je nám jeho Láskou  pomáháno víc, než jsme tušili. Láskou a důvěrou si můžeme ozařovat svoji budoucnost - jak poměry, které nás právě čekají, tak další inkarnace.

 

         Ze svého prožívání karmických břemen je dobré odstranit  sžíravost, sebelítost, zpupnost a strach. Tím se karma prodlužuje, ba snad i násobí, protože to neumožňuje nadhled (vystrčit hlavu nad vodu, jakkoli špinavou). Pokud sebelítost už není, ale je vědomí spravedlivého Řádu, zvládá se vše mnohem lépe. Vcítění se do vědomí Řádu je ohromné osvobození od strachu.

Pak nám pomůže příval Boží energie projít vším.

 

        Vždy můžeme jen opětovně říkat Kristu či Mateřské Mariánské bytosti, že toto neumíme, nezvládáme, že jsme slabí. Poprosit, může-li to být, o ulehčení, nebo alespoň o pomoc a posilu, tedy o vedení, abychom zkouškou správně prošli. 

 

         A důležité: jakmile se nám něco podaří, jakmile nás snad mine hrozivá situace, neměli bychom se bujaře oklepat, že nám tohle vyšlo, neměli bychom to brát konzumně, že to máme "v kapse" či jsme "za vodou" a můžeme si dál žít v bezuzdných libostech, ale v tichosti, lásce a pokoře poděkovat, být si vědomi, že vše je jen dar či zápůjčka Prozřetelnosti na určitou dobu.

 

         Vždy, když něco "dobře dopadne", tedy podle našeho přání, záleží, jak s výsledkem dále naložíme. Příklad: Ukončili jsme se zdarem autoškolu. Ale jak se budeme dál chovat na silnicích, zda slušně nebo hulvátsky, bude zase jen na naší lásce či bezohlednosti. I kdybychom tedy ukončení autoškoly považovali za akt boží lásky, pro naše další ježdění je to jen určitý předpoklad. Podobně i s jinými oblastmi - například vyléčení. Bude trvalé, nebo přijde ta samá či jiná choroba? Většinou jsou to výsledky podmíněné a záleží na našem dalším chování.

 

        Motivace duchovní práce: ne bázlivost z karmy či chtění zalíbit se Pánu, aby nám pak něco splnil, ne z osobní neduchovní touhy být duchovní, ne ze strachu z nesnází, nemocí, křivd (stejně jsou jen zdánlivé), ale mít odvahu vrhnut se do moře karmickách obtíží. Karma je naší překážkou ve spojení s Bohem. Proto ji vítejme, pak nás vždy přiblíží o kousek k Bohu. Děkujme boží Lásce a Moudrosti za možnost jejího splacení a prosme Boha, aby nám pomohl prožívat ji radostně a s vděčností, že neexistuje žádný trest věčný, ale zákon boží Spravedlnosti, podle kterého nás nemůže stihnout žádné zlo bez boží Vůle resp. božího Zákona. Když dokážeme každou bolest proměnit v lásku ne slovy, ale niterným cítěním, pak vykonáme i za dnešních poměrů zdánlivě neduchovního života velký kus práce na sobě. To bychom měli spojovat s modlitbou a vysíláním lásky všem říším: lidské, zvířecí, rostlinné i nerostné.

 

 

         Jakými aktivitami či vzdutími se zabýváme či námi kdysi procházely se zanecháním podvědomých stop, na takové se zcitlivujeme, otevíráme se jejich působení, ba až alergizujeme, ať je to nevěra či věrnost, vzteklost či klid, čestnost či podrazáctví, pomlouvačnost či pravdivost... Vše co nás potkává - okolnosti, příbuzní, spolupracovníci, dobrodinci, nepřátelé atd., - je obrazem a odrazem našich dřívějších aktivit, v dobrém i zlém - anebo zkoušky nanovo.

 

         Naše osudové předivo se tká z naší pravdy, ne z předstírání.

 

         Ukřivděným a podrážděným odmítáním nepřízně osudu i drobných nepříjemností se člověk uzavírá, těžkne, zmrtvuje svou duši, ve které pak někdy cosi hnije k nemoci a přenáší se i na potomky. Samozřejmě že je oprávněná snaha o zlepšení své situace v jakémkoliv směru, ale pouze bez lpění na výsledku a při průběžné pokoře, s klidem, rozmyslem a neubližováním druhému. Na dně duše má přes vší snahu zůstávat ono - Ne má, ale tvá vůle se staň.

 

         Když duše houstne opovržením, zpupností, strachem, sebelítostí, přezíráním atd., je to ona tíha, která zatíží lodičku naší osobnosti tak, že peřejemi nebude proplouvat lehce, ale zamotá se, zmítá se na místě, případně nabere vodu - zárodek nemoci nebo dalších potíží. I s určitým množstvím vody se dá plout dále, ale již hůře, těžkopádně. Možná že v sobě vláčíme z nezvládnutých situací či postojů onu kalnou vodu jako zárodky příštích chorob. Existují třeba jen latentně v podpalubí. Zatím. Čím více je situací, kdy nabereme kalnou vodu, tím je její odpaření sluncem obtížnější a tím více si přitahujeme riziko, že se lodička může  příliš zaplnit a že se jí bude chtít jít ke dnu a my budeme mít poplach.

 

          Jak lze nabranou vodu odpařit? Projděme si poctivě situace, kdy jsme kaly nabrali: kdy jsme se nořili do ukřivděnosti, smutku, strachu o sebe, vzteku na někoho, pohrdání, ubližování, žárlivosti, závisti, přetvářky, žehrání na osud, zkrátka do všeho, k čemu jsme nepřistoupili rozmyslně, čistě a klidně. Vše si proberme, poznejme do hloubky podstatu své pýchy a sobectví, neochoty přijmout neúspěch, porážku, neplánovanou změnu. Odprosme v duchu lidi za své nedobré myšlenky, city, slova a činy. Vše, co nás potkalo, nyní prozařme sluncem laskavosti a přívětivosti. Prociťme vděk k osudu, že nám překážkami snad bránil v naší nadřazenosti, lehkomyslnosti, rozpínavosti, nemístné sebejistotě... Bude to možná obtížnější, ale bude to sebeobnova, která dává čerstvý vzduch našim duchovním plícím a mohutný nádech k dalšímu žití.

 

         Vše, co nám přinese budoucnost, očekávejme s klidnou myslí, ba vděčným těšením se, protože je nám dána Světovým vedením, které je plné Moudrosti i Lásky. V jistém smyslu duchovní cesta neexistuje. Dá se říci, že stačí jen zastavování se a rozkrývání toho, co máme v sobě, i rozhlížení se, co máme kolem sebe – hmotné i nehmotné. Neustále se vyvíjíme v božím Lůně, obklopeni Jeho Láskou a Moudrostí, kam tedy spěchat? Stačí vstřebávat se moudře, bděle a s důvěrou do božích kosmických vanutí, a odívat duši do slunečního hávu.