Vyjednání této budoucí kombinace maleb a textů v lednu tr. bylo ze strany Zdeňka Hajného již součástí přípravy na možný brzký odchod, ke kterému jeho diagnosa směřovala. (Náš po letech obnovený kontakt se udál pod vědomím přípravy k jeho možnému brzkému přechodu na druhý břeh bytí.)

 

1

 

 

Bezpočtukrát se musely ruce do krvava rozedřít vytrháváním bodláčí i kořenů všech hříchů v zahradě duše. Bezpočtukrát se ještě musely vztáhnout v touze, pokoře a lásce k nebesům, než se usmál příslib nového zlatého dne. Pak se ruce konečně rozepjaly nahoru k přijímání serafínských paprsků lásky a před sebe k žehnání světu.

Jednou bude stavěn nový mystický hrad jako příbytek bohů. V něm bude přebývat Slovo světa a sálat dechem lásky a sbratření. Lidská bytost se stane vyšším článkem nekonečného řetězu pomocných rukou, který se od věků pne mezi nižšími a vyššími patry stvoření. Vyšší hierarchie plní svůj úkol probouzení a povznášení nižších. Pak bude i člověk pomáhat dnešní zvířecí říši, které tolik dluží, na vyšší vývojový stupeň, tak jako člověku pomáhají po celé věky andělé strážci.

 

 

 

2

 

Někdy neprožíváme věci přímo, ale prožíváme jen svůj pocit o nich, tedy jsme zahledění do toho, co si z reality v sobě uděláme resp. na co známého ji napasujeme. I do čisté vody ke koupeli duše si přidáváme voňavou pěnu jako do vany, se kterou se mazlíme. Pak ale nevidíme ani průzračnost vody, ani sebe v ní. Místo toho máme příjemnou pěnu, kterou se kocháme. Pěna v životě, v umění, ve vztazích, v duchovních řečech... Tato náchylnost k bublinám libosti pak činí člověka i zranitelným nelibostmi, tedy protipólem. Asi jako když se necháme bez kontroly unášet balónem, a je pak jen otázkou času, kdy si natlučeme.

Sobecké hledání pravdy nepřinese plody, byť by bylo vynakládáno po celý život. Duchovní pýcha, která u mnohého podbarvuje a znehodnocuje všechny aktivity, je na cestě nejtěžší překážkou. Vrah se může kát za svůj čin. Zloděj může poskytnout okradenému náhradu. Násilník může přijmout odhodlání své činy odčinit. Lenoch může začít pracovat. Všichni tito a podobní se mohou kát a poznávat své poklesky a nastoupit cestu nápravy. Jen člověk s duchovní pýchou si zablokoval samu podstatu sebepoznání a sebenápravy. Nemůže nic. Leda se natřásat jak kohoutek na tokaništi.

 

 

 

3

 

V dotyku lásky, moudrosti a tvůrčího činu pro druhé a s druhými je onen silový průsečík, který nás oživuje, elektrizuje blahem užitečnosti a správné seberealizace, souznějící s vyšší vůlí.

Aktivním jednáním, jehož výsledky předáváme Bohu, aby je sám vedl podle své Vůle, se uvádíme do souladu se svým osudem.

 

Vše, co zde jsme a co máme, je jen časnou půjčkou Prozřetelnosti, abychom se s tím naučili hospodařit a posléze to vše vrátili organismu veškerenstva zas o stupínek zušlechtěnější.

Země je nejen naší kolébkou, nejen rušným bojištěm, nejen stále otevřeným hrobem, ale i alchymickou tavírnou lásky a stále rozsvíceným oltářem. Co z toho si vybereme?

 

 

 

 

 4

Meditace a modlitba by neměly přecházet ve fetišizovaný samoúčel, na kterém lpíme. Neměly by být začínány ani s naivní euforií, kde chybí trpělivost a stejnoměrnost snahy. S euforií bývá často spojena snaha po snadném a bezpracném efektu, a když se nedostaví, snaha vyprchá. Následuje zklamání a to je jen úrokem z našeho sebeklamu. Nemeditujme pro zážitek, ale pro projasnění sebe i okolí. To neprojasní ti, kteří vyhledávají kratochvilné tlachání o duchovnu, energiích či vibracích, esoterický fasádismus, duchovno jako noblesní sedativum pro lepší společnost, záhadologický bulvár, změněné stavy vědomí, osedlávání si andělů ve svůj prospěch nebo hravě romantické poznávání tajemna.

 Jen myšlenka, která se stává ideálem, nás oživuje a dává naší duši křídla.

 

Beznaděj, smutek a strach jsou jen vyplaveným egoismem - osvobodivý je vzmach důvěry v boží Milost a tím i v sebe.

 

 

5

Vše, co nám přinese budoucnost, očekávejme s klidnou myslí, ba vděčným těšením se, protože je nám dána Světovým vedením, které je plné Moudrosti i Lásky.

V jistém smyslu duchovní cesta neexistuje. Dá se říci, že stačí jen zastavování se a rozkrývání toho, co máme v sobě, i rozhlížení se, co máme kolem sebe – hmotné i nehmotné. Neustále se vyvíjíme v božím Lůně, obklopeni Jeho Láskou a Moudrostí, kam tedy spěchat? Stačí vstřebávat se moudře, bděle a s důvěrou do božích kosmických struktur, a odívat duši do slunečního hávu.

Řeka nespěchá do moře. Proč taky? Tam, kde právě je, je cele a svrchovaně. Stačí nechat život běžet jako řeku, břehy pečlivě propátrávat, pěstovat samočistící schopnost, učit se beze zloby narážet na tvrdé kameny i se tiše rozlévat do šíře a vědět, že jednou splyneme s mořem veškerenstva ke svým dalším úkolům.

 

 

 

 6

Po skutečném Duchu, ale třeba i opravdovém zdraví i Bohem inspirovaném umění musíme opravdově toužit, napřimovat se, vzlétat. Skutečný Duch, ale i skutečné umění, ba i léčení, k nám nepřichází s přesvědčovacím rachotem ve stylu volebních agitací, kterým jsme uvykli ve hmotě, ale vyplňuje jen místo, kde jsme se ztišili, poprosili a vyprázdnili.

Dostaneme-li se do osudové pasti, pak – podobně jako u zvěře - čím hysteričtěji se zmítáme, tím pracnější bude naše vyprošťování. Odmítáním zkoušek se zaplétáme do dalších sítí a potíže se kupí. Naopak klidná a logicky myslící hlava, trpělivé srdce a děkování nebesům za všechny nesnáze jakožto dary k dalšímu poznání, nás vyvedou ze všeho.

 

 

 

 

7 

 

           Co se zlobí na ego? Ego.

Co se předvádí, jak hlídá či odhaluje ego? Ego.

Co si sebevědomě plánuje očistu od ega? Zase ego.

Co se chválí, jak se přistihlo při nepravosti ega? Většinou jen ego.

Co hraje před sebou i druhými roli, jak má vypadat duchovní člověk? Ego.

Co předstírá pokoru, aby bylo chváleno? Inu, ego.

Ego se převléká, aby vypadalo tak, jako že žádné není.

Ego vymýšlí masky trpitele, dobráka, chudáka, napravovatele zla…

Ego s námi může vystoupat do vysokých duchovních úrovní. Stačí, když si jejich dosažení přivlastníme, když jsme oslněni svým úspěchem, a už se kloužeme po luciferském egoismu. Takováto imitace práce na sobě znamená ono - zloděj jásá: chytil jsem zloděje.

 

Ale: Nezapomínejme, že Kristus nás miluje a bude milovat vždy a v každé chvíli i při jakékoli naší slabosti, které se dopustíme a kterou si uvědomíme. Proto nemusíme podléhat sami sobě ani tomu, čeho jsme se dopustili, pokud si plně uvědomujeme onu špatnost.

 

 

 

 

 8

 

Tak jako se slunečnice natáčí za sluncem, naše duše nechť se natáčí za Bohem - v každé době a za každých okolností.

 

Jas léta, jas šípkové růže a jas mé duše splývají.

Posvátnost ticha - ticho posvátnosti - cesta do božích před-síní.

Dávní zasvěcenci a proroci stavěli oltář Země. Kristus ho rozžehl.

Svící bylo duchovní Slunce.

 

Vzdáváme se božské Lásce bez výhrady celou podstatou své duše. Nechť jsme sluneční pochodní lásky a osvěcujeme život druhých lidí.

Jak přijímá naše tvář a naše duše paprsky Slunce? Jsou příjemné – a co dál? Odrážejme je světu, protože „v čistých paprscích Světla leskne se Božství světa.“

 

 

 

 

 9

 

Od Boha neustále žádáme nějaké zázraky, zásahy či důkazy – ale kdo má komu dávat důkazy? Spíš my Bohu o své lásce, oddanosti, důvěryhodnosti, pokoře, trpělivosti…

Umíme si všimnout kotěte, které na nás důvěřivě mňoukalinká, nebo úsměvu psa, který od nás nic nechce, ale je rád, že nás potkal? Nebo psa zanedbaného u boudy? Nezačíná ono duchovno i na psí úrovni.

Požehnané klima v našem nitru pro meditaci, modlitbu i vnímání pravého umění, čili prostor pro síly duchovního světa, se vytváří kvalitou našeho života na zemi: pokorou, harmonií, zodpovědností, vcítivostí, logickým myšlením, ducha-přítomností, důvěryhodností… Jinak se duchovní síly nemají kde zachytit, kudy do nás vstoupit.

 

 

 

 

10

 

Naše meditace se může stát echem v chrámu po doznění varhan i svolávacím zvonem do dosud přehlíženého chrámu sbratření lidstva. Ustálenou hladinou po mořské bouři i nehybným spočinutím ryby při mořském dně. Prvním stanutím ve vrátkách zahrádky, vymaňující se z ranního oparu, i spokojeným podvečerním přehlédnutím zrytého a osázeného sadu.

Meditace by měla být, podle individuálního zaměření, u někoho podobná popěvku pasačky i Beethovenově Osudové, u jiného dětskému hradu pastelkami na papíře i odvážné architektuře chrámu, u dalšího - jediné fialce, krášlící celou skládku, lánu lilií, omamně vonících nevinností od obzoru k obzoru, jedinému prosluněnému místečku v hlubokém lese i stínu jediného keříčku v široké pustině...

Meditace nechť je pro nás brankou skrytou v džungli na úpatí Hory Poznání i jezírkem v dosud neobjevené jeskyni, které ještě nespatřilo lidské oko. Okem orla, vznášejícího se svobodně nad horstvy a moři, i očkem vlaštovčího mláděte v teple hnízda voňavé maštale.

Prožívejme meditaci jako klid teplé noci na visuté zahradě Semiramidině i jako první sluneční paprsek, který v chrámu Abu Simbel o prvním jarním dnu projde dlouhou chodbou a ozáří srdce sochy faraona. Jako první pohled těch, kteří se poznali po tisíciletích i první záblesk hvězdného majáku míru zářícího z božského srdce. Jako hostii na jazyku touhy i grálský kalich na mystický obsah prolité a láskou proměněné krve Kristovy.

 

 

 

11

 

Vynasnažme se podržet si za všech okolností klid myšlenek a rovnováhu, protože víme, že i bolestí, která je osobně prožívána, se oddalujeme od svého úkolu a od božího vedení. Usilujme zachovat si rovnováhu i v neštěstí a ve zkouškách života a všechnu bolest snášet s klidem a vědomím správného řízení Prozřetelnosti. Víme, že i utrpením na člověka působí nesmírná Milost boží, která nám dovoluje splatit naše dluhy a po jejich odčinění se opět přiblížit o kousek k Bohu.

 

Vše počínejme s myšlenkou na Boha a Jemu zasvěcujme celý svůj den.

Vždy je nám pomáháno tak, jak chce Bůh a kdy chce Bůh, a ne jak chceme my.

 

Naše meditace má vypadat jako pohyb Luny či některé planety noční oblohou: pomalu, bez křiku, klidně, stejnoměrně, ale soustavně.

 

 

 

12

Hodina se naplnila, hodina ta božská nejvyšší,

 k člověku se svatost přiblížila v Lásce nejtišší.

 Hle, Světlo z nebes výše na nás blesky padá,

 v naše srdce bezeměrná pokora se tiše vkrádá.

 Duše v pokoře se kloní všemocnému Stvořiteli,

 za zázrak přetvoření děkuje již svému Spasiteli.

 Cítíme, jak se deští do hlubiny Vánoc božský dvanácterý dar,

 v našich duších zárodek zodiaku získá nový tvar.

  

Skončilo mlčení nebes pro Zemi. Z nebes sem sestoupil jeden z bohů. Pohřížil se do oceánu běd zemského lidství. Rozestřel nebeské závoje, harmonie sfér sem již zaznívá. Uslyšíme ji? Zatím je většina lidstva hluchá. Od příchodu onoho milostiplného Vyslance nebes, nositele Loga, můžeme odleskem Jeho sil sami oslovovat Boha. Můžeme být Jeho částmi, Jeho hierarchiemi, slyšeni a vyslyšeni. Země od onoho času přijala záři Slunce, Krista, i my se můžeme stávat Jeho paprskem a zářit světu. I naše duše se může stávat tónem, ohlasem, ozvěnou mohutného tvůrčího hlasu Loga, jím se učit tvořit a probouzet spící.