Uvádění do souladu se svým osudem; Láska k vlastnímu osudu - Krátká zamyšlení KF - část VIII.

 

 

 

         Když Gustav Mahler rozdal party své nové symfonie hráčům, ozval se trumpetista: Proč mne pořád ženete do těch nejvyšších přidušených tónů? Odpověď zněla: Zatím to ještě nemůžete pochopit, teprve až uslyšíte celou symfonii. - Nehněte nás láska Prozřetelnosti také někdy svými omezeními a tlaky do lepší ukázněnosti pro symfonii celku a její krásu? Nemáme se víc snažit, abych byli harmonickou složkou duchovní evoluce světa? Patří k tomu i kritický ale přesto harmonický pohled na své chyby a nebát se přijmout jejich následky.

 

         Naše boly i viny rozpouští láska k vlastnímu osudu.

 

         Aktivním jednáním podle nejlepšího vědomí a svědomí, jehož výsledky předáváme Bohu, aby je sám vedl podle své Vůle, se uvádíme do souladu se svým osudem.

 

         Na zemi se musíme setkávat se zlem, aby naše morální síla nezakrněla, ale zocelovala se. Co nás potkává, není náhodné. Ale co s tím uděláme, jak na to reagujeme, je už naše svobodná vůle, která se  zaznamenává do univerzální paměti.

 

         Né  já a moje spokojenost, ale má chvála Pána za vše. Odtud je cesta dál. Nikdy nenastane neštěstí takové, jak se ho bojíme. Není to nikdy takové. Vždy přichází i možnost síly k vyrovnání se s ním.

 

         Jako svaly fyzické je nutné cvičit, aby nezakrněly, tak i zemské těžkosti se učíme znovu a znovu rozpouštět modlitbou, meditací, uměním, trpělivostí, odevzdáním se do Boží vůle a duchapřítomným jednáním.

 

         Některá náboženská společenství nakládají s pojmem boží milosti jako s jakousi vyšší libovůlí, kterou může být křesťan poctěn. Je to jeden z prvků středověké pověrčivosti v církevních náhledech. I to, co se jeví přímo zázračně jako milost, je však výsledkem naší dobré karmy z minulosti, nebo poctivé modlitby. Zatímco kdysi mohli asketové a světci žít z milosti přírody a z milodarů dobrých lidí, platí pro dnešní dobu, že k milosti musíme nabýt vědomý a odpovědný vztah. Musíme se přičinit jak o zemskou existenci, tak o niternou práci na sobě, nechceme-li být bez ukotvení.

 

         Poznával jsem u těch, kteří byli mně či lidstvu oporou, že je zapotřebí brát své životy sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti a tedy i reinkarnačního vývoje. Pak náš život souvisí s oblažujícími základy světového vedení a řádu a můžeme se svými niternými silami stávat oporou druhým. A pak se naše nitra spolehlivě probouzejí i ke snášení neštěstí:  něco se děje, co zevnímu člověku není příjemné nebo nesplňuje jeho představy, ale do našeho skutečného nitra to nedoléhá.

 

          Naše ahrimanizace spočívá dnes v tom, že svůj život monitorujeme a vyhodnocujeme jako podle naplánovaného harmonogramu - jako programátoři na mrtvých přístrojích. I rodiče se mnohdy stávají jen manažery svých dětí, jejich vnější tvrdosti a úspěšnosti za každou cenu. Stačilo by nechávat věci volněji plynout bez okamžitých niterných komentářů (stejně vidíme časem mnohé věci jinak) a snažit se naopak o co nejméně vnějších korekcí. Sice můžeme vše obezřetně sledovat a kontrolovat, ale s volným dechem, s odstupem, spíše neosobně, jako účastník hry, která dopadne vždy dobře: buď podle naší představy, a pokud ne, tak podle vyšší vůle. Děkujme za obojí.

 

         Stěžujeme si někdy na tlak doby, na překážky, na zlé lidi... Je to snadné stěžování si. Tvrdí-li ale někdo, že jde za pravdou, pak musí mít i dost lásky k položení si otázky: kde mám jistotu, že nepůsobím svou povahou, vlastnostmi, chováním, myšlením na druhé stejně takovým tlakem i já? Můžu se plně spolehnout, že třeba prosazováním svých názorů při soužití s partnerem, potomky, příbuznými, spolupracovníky, že prostě pro lidi ve svém okolí skutečně i já nejsem původcem právě tohoto tlaku, pocitu, který tak často vnímají a označují za „tlak doby“? Mám snad tak dokonalou sebekritičnost? Nehraju si na ni pouze? Tedy – nejsem zároveň někdy v něčem i na té druhé straně, na kterou si stěžuji?

 

 

         Nesmrtelný oheň nekonečné a ničím nepodmíněné boží Lásky a Moudrosti může kdykoliv prožehnout, obnovit, posílit, napravit, posvětit a oživit všechny složky naší bytosti. Záleží jen na intenzitě vroucnosti a důvěřivosti volání naší duše, ne na našich chybách a proviněních.

 

 

         Láska spočívá i v tom, že své denní povinnosti děláme rádi, jsou pro nás bohoslužbou, protože nás Pán do těchto okolností postavil.

 

         Usilujme o harmonii mezi duchovním a fyzickým životem ovládáním svých pocitů, omezováním náladovosti, rozpouštěním strachu a hrůzy a vyloučením všech chaotických sil. Odevzdávejme se s plnou důvěrou moudrému řízení Prozřetelnosti a chtějme  poznat své podvědomé síly a vyloučit je ze svého vědomí.

 

         Modlitba, meditace, láska otevírá člověku, sedícímu na vrcholu pyramidy ze svých odpadků, oči ke vnímání těchto odpadků – tu hrubších, jindy v úhledných obalech - a sílu a požehnání je v klidu rozpoznávat, odklízet či pálit. Bez této denní práce není pravé meditace ani uzdravení.

 

         Vynasnažíme se podržet si za všech okolností klid myšlenek a rovnováhu, protože víme, že i bolestí, která je osobně prožívána, se oddalujeme od svého úkolu a od božího vedení. Usilujeme zachovat si rovnováhu i v neštěstí a ve zkouškách života a všechnu bolest snášet s klidem a vědomím správného řízení Prozřetelnosti.  Víme, že i utrpením na člověka působí nesmírná milost boží, která nám dovoluje splatit naše dluhy a po odčinění karmy se opět přiblížit o kousek k Bohu.

 

         Víme, že jedině vtělení očisty až do krve a do kostí nás vyvede z karmického průchodu zemským žalem.

 

         Vše, co jsme a co máme, není naše, ale je to od Boha propůjčeno na dobu našeho zemského života a proto musíme být co nejpečlivějšími správci svěřeného majetku.

 

         Učíme-li se posuzovat vše, co myslíme, cítíme, děláme či říkáme (ať je to jednání s druhými, výběr a přijímání umění, naladění při přijímání nezdaru či úspěchu, při vaření, při milování, při televizi…) s vědomím, že Bůh je všudypřítomný a vše vidí, naučí nás to pak i lépe rozpoznávat, jsme-li s Ním v harmonii nebo se od Něho vzdalujeme.

 

         Mnohdy se úpěnlivě modlíme za zdraví, běháme po lékařích a léčitelích,  ale děláme všechno možné, abychom si ho poškozovali.

 

         Ohromí nás občas někdo jakýmsi odblokováním, nahlédnutím do minula...? A co s tím dál? Jednu krizi nám snad vyřešil (často jen zdánlivě), další už čeká za rohem, protože nám takový senzibil nezdůraznil to podstatné – náš samostatný morální růst.

 

         Boží rytíř je ve svém duchu vzpřímený ve veškeré své síle a úctě k Bohu a přebývá i v pokoře jako prach země. Pravdu říká ohleduplně v tichosti všem lidem dobré vůle a s plnou silou svého ducha.

 

         Kdo je čistý a laskavý, tím i nepřátelské šípy projdou, protože se nemají do čeho zapíchnout.

 

         Není počátek posvěcení i v obyčejném prožitém pozdravu a lidské pozornosti?

 

         Jen zevním tlakem zla krystalizuje sebeuvědomění dobra.

 

         Spásné osudové předivo se tká z naší pravdy, ne z našeho předstírání.

 

         Co míváme v sobě nejčastěji, nosíme pak i kolem sebe, jsme do toho auricky "oblečeni". Tím také inspirujeme nebo infikujeme okolí.

 

         Každý, kdo přináší lásku předem, sám od sebe, ne jako reakci na něco libého, bude sklízet lásku i tehdy, když mezi dobou uzrání plodu lásky přijdou dny vichřic bolu a deště pláče.

 

         Hřmotní, bujaře sebevědomí a nepozorní uvíznou nakonec v mnohých pastech. Kráčíme-li životem klidně, měkce a obezřetně, pak i kdybychom narazili na nastražená železa, nemusí se uzavřít.

 

         Řekl-li Masaryk, že "pořádek se musí udělat, nepořádek se udělá sám", platí to i pro duchovní sebevýchovu.

 

         Já a vždy jen Já je zodpovědné, nikoliv většina, nikoliv rod, národ, církev, strana, řád, hnutí...

 

         Dobrem pro druhé je i naše vlastní trpělivost se svým údělem, s nemocí, opuštěností, nevydařeným vztahem, chybami svých dětí, ztrátou drahého člověka... - i tím neviditelně pomáháme druhým, aby sami nesli snáze svůj osud. Proto i takto můžeme být užitečnými vždy a všude.

 

         Jsou poutě, které jsme poctivě konali, ale teprve na jejich konci sklízíme to, co pro nás Pán už na začátku připravil.

 

         Bože, děkuji Tvé lásce a moudrosti, že si mohu zaplatit svou karmu. Ta je největší překážkou, která mne od Tebe odděluje. Pomoz mi splácet ji radostně a s vděčností k Tobě, že neexistuje žádný věčný trest, ale zákon spravedlnosti a vyrovnání. Kriste, učiň nás ze své lásky bdělými ve věčné lásce, abychom vždy s pokorou a odevzdaností Bohu dovedli nést kříž své karmy a neklesali pod jeho tíží. Jsi pomocníkem trpících a zarmoucených. Vyléči nás Ohněm své svaté lásky z našich karmických ran.

 

         Když neseme kříž své karmy i s pochopením pro kříže druhých, když jim pomáháme splatit jejich dluhy, stáváme se spolupracovníky na velkém díle povznesení lidstva a proměny Země ve vyšší stav bytí.

 

         Radujeme se ze života jako z daru božího. Víme, že všechny hierarchické bytosti – buňky Těla božího – nás trvale milují.