Svět se vzpírá pořádku, vnucovanému mu mozkem, který zapomněl, že sám je jen skromnou součástí jeho nekonečně bohatého tvarosloví.
Václav Havel
Božské síly Michaelova času se imaginují kosmicky velkou imaginací Michaelova meče, meče z meteorického železa sférického.
Brzdící, abnormální síly času Michaelova se imaginují takzvaným drakem zemského rozumu a egoismu, který každým rokem na podzim dozrává a přenáší část své karmy na lidstvo, které jej zplodilo. Lidstvo zneužívá své rozumové inteligence pro své sobecké účely, pro ubližování okolí i tím, že různých vynálezů a technických vymožeností používá k ukojení svého egoismu a vášnivé astrality.
V podzimním draku lidského rozumu spolupůsobí vše, čím člověk ovládá a vykořisťuje přírodu a hlavně to, čím zotročuje své bližní. Nesprávná rozumová kultura vede vždy k materialismu a sobectví. Vždy na podzim se proto v astrální sféře Země zjevuje v podobě imaginace draka vše, co člověk během roku utkal v karmě svého zemsky omezeného rozumu „pána světa“. Žádostivost a zvrácená sobecká mentalita a lidská astralita vytváří každým rokem imaginaci „draka rozumu“ tím mohutněji, čím nezákonitěji a sobečtěji žilo lidstvo onoho roku. I když se tato imaginace objevuje každý podzim, nejhroznější je v místech, kde zuří války nebo tyranie.
Když slavíme svátek archanděla Michaela a když se v této době ponoříme do hlubin své duchovní bytosti a vmyslíme do podzimních proudů kosmického života, můžeme sledovat naopak obrozující a lidstvo ochraňující velkolepou imaginaci Michaelovu. Můžeme vědomě přijmout síly meteorického železa Michaelova sférického ohně a prohloubit své duchovní sebevědomí kosmickým vlivem hvězd.
Michael je pomocníkem lidských duší, které se touží opřít proti zlu podzimního draka a prosí o duchovní pomoc a osvícení Světlem sluneční moudrosti. A právě velká imaginace Archanděla Michaela, který sférickým ohněm meteorů přemáhá podzimního draka rozumu – plod ahrimanského impulsu egoismu a materialismu – se objevuje před duchovním zrakem každého probuzeného jedince, jenž bděle a s důvěrou následuje Michaela ve správném myšlení a rozlišování. Dala by se označit jako imaginace Michaelova meteorického meče na Kristově cestě.
I když je pro nás její plné prožití za současného stupně lidského vývoje většinou nedostižné, má význam i každý trpělivý pokus o oživení v pouhé představě. Ti, kteří touto imaginací prošli plně, ji popisují poměrně shodně takto.
Hle: z kosmických hlubin se vynořuje mohutný hořící meteor, který svištivě letí provázen mystickým rachotem a zněním sférické hudby svaté sluneční říše. Letí směrem k místu, kde stojíme. Plane na obzoru jako obrovská ohnivá koule. Potom se víc a více zhušťuje a mění v nesmírně intenzivní zlaté světlo. Když se meteor zmenší, roztrhne se na tisíce hvězdných, oslnivě zářících meteorků, které vstupují otevřeným tisícilistým lotosem na temenu hlavy do našeho organismu.
Nyní můžeme spatřit, jak se v každé jednotlivé krevní buňce odehrává zvláštní proces světelného oplodnění hvězdnými kosmickými silami. Cítíme celé moře planoucích meteoritů, které plynou naší krevní soustavou. Pohled na zářící krev, oplodněnou sprškou hvězdných sil, je uchvacující.
Modravě žluté plaménky sulfuru, které dříve hořely v naší bytosti a v obláčcích vystupovaly od nohou k hlavě, pohasínají. Celým tělem od hlavy dolů proudí hvězdný oheň Michaelův. Tím se sulfur lidské letní aury mění v popel. Sirnaté plamínky jsou stlačovány k spodině aury a úplně zmizí, když nás hvězdná síla Michaelova meče pronikne. Náš krevní systém se rozzáří nebeským ohněm. Také náš nervový systém svítí jako plamenný strom věčného života. Míšní lotosové uzly se počnou rotačně pohybovat a všechny lotosy náhle zazáří tisíci barvami nevídaného lesku a nádhery. Éterické, astrální i fyzické tělo je proniknuto hvězdným oplodněním. Produchovnělé tělo éterické je prostoupeno božskou silou slunečního života.
Oharky meteoritů plynou sluneční sítí krevního oběhu, jenž se naplnil silami souhvězdí Lva, neboť Archanděl Michael vychází ke své kosmické činnosti ze sil, které jsou pro nás silami znamení Lva. Poněvadž je vládcem říše duchovního Slunce, ovládá také lidské srdce a tím krevní systém, který nyní tvoří ohnivý keř, hořící v lidském těle.
Region Lva je domem Slunce, Lví síly pomocí Slunce ovládají naši krev. Při božské imaginaci Michaelově lze sledovat každou cévku zlatě zářící na ohnivém keři krevního systému. Ale nejen krevní, nýbrž i mízní soustava je posílena michaelským nebeským ohněm. Každý nerv v těle září stříbromodře a srší bleskovými výšlehy tvůrčích hvězdných sil.
Když lidský duch prožívá Michaelovu imaginaci, je naplněn nejhlubšími mystickými city tvůrčího blaha. Uvědomuje si své tvůrčí duchovní schopnosti. Může pochopit i smysl svého osobního úkolu v pozemské evoluci a porozumět správně směru a smyslu svého zasvěcení i tvůrčímu plánu kosmického dění. Michaelská imaginace tvoří obraz mohutného, velkolepého zasvěcení. Člověk se cítí prostoupen svrchovanou odvahou k duchovním činům. Chápe, že by nemohl ustoupit od duchovní pravdy, i kdyby ji měl zaplatit vlastním životem. Má živý pocit nebeského spojení s Michaelem, od něhož přijímá schopnost správného myšlení. Chápe božské ideály, které chce uskutečňovat na Zemi třeba i za cenu sebeoběti. Ohněm sférického železa archanděla Michaela nabývá duše mohutného nesobeckého sebe-vědomí a vnitřní vůle, což plyne z neosobních citů, vyvolaných sjednocením s Michaelem.
Po tomto zasvěcení se lidský duch cítí jako znovuzrozen. Má zvláštní pocit vnitřní síly, plynoucí z vědomí duchovního vzkříšení. Vědomí proměny sulfuru v popel otevírá lidské duši zdroj nového kosmického nazírání na účel, smysl i jev lidského života. Duch je osvícen poznáním kosmické Moudrosti a Lásky slunečních bytostí a ponořuje se do hlubokého pochopení nadsmyslných proudů sluneční říše. Cítí, vnímá a prožívá ve svém nitru moc sférické symfonie. Duchovní vědomí se jasní a postřehování představ a myšlenkový pochod se stává přesnějším, logičtějším a mohutnějším. Člověk má takový pocit, jako když z hluboké tmy se náhle ocitne v plném světle a teple, zahřívajícím celé nitro zvláštními, vědomě přijímanými záchvěvy pulzujícího kosmického života.
Duchovní neosobní vědomí září v duchu jako Fénix, zrozený z popele sulfuru z kosmického ohně božího Bytí. Věčné hvězdné Světlo sestoupilo a naplnilo nejvnitřnější oblast člověka. Síla manasu vibruje v nervech, budhi protepluje krevní systém.
Tato podzimní imaginace draka rozumu znázorňuje i zhmotnění přírodní podstaty Lucifera a zhmotnění ahrimanského materialismu, který je výsledkem zneužití sil železa. Ahriman chce odvést člověka od duchovních hodnot nadsmyslného já, vnuká mu sobectví a materialismus. Člověk však má právo a možnost jej odmítnout. Má svobodnou vůli překonat ahrimansko-luciferské síly „draka podzimu“.
Pro dobu vrcholu V. a počátku VI. poatlantské kultury (ve smyslu stupně duchovního zasvěcení) nám archanděl Michael ukazuje další obraz, z něhož máme poznat, co bylo vykonáno v zemské minulosti a co má být vykonáno v budoucí zemské evoluci. Pokročilý jedinec, který se uprostřed 20. století dostal do proudu michaelských sil a plně se jimi obklopil, dokázal prožít a podat imaginaci minulosti, přítomnosti i budoucnosti lidstva. Na scénu lidského vývoje silněji vstupuje v této imaginaci element kosmicko-zemského ženství, element povstávajícího duchovního vedení Marie-Sofie (jak o tom téměř prorocky pojednává S. O. Prokofjev při psaní o bytosti Sofie).
Jest to Velká imaginace o základech VI. kultury poatlantské - filadelfské. Lidská duše, která prožívá tuto velkou imaginaci, se současně inspiračně a intuičně ocitá v úplné temnotě a pociťuje kosti pronikající ledový chlad. Nalézá se v hluboké, rozlehlé a temné podzemní jeskyni, kde je plno ostrých skalních útesů, na nichž jsou přikováni lidé. Je jich zde nespočetné množství, což lidská duše poznává z tlumených vzdechů lidského pláče a z rachotu okovů.
Cítí, že má také ruce spoutány okovy jako galejní otroci starověku a jako všichni, které ve tmě tuší a jejichž pouta řinčí do lidských vzdechů. Cítí ostrost skalních útesů, k nimž je přikuta. Vichřice rve její prostydlé a zkrvavené údy, neboť jak chce vystoupit na skálu, zraňuje se v temnotě o hroty kamenů a zase klesá zpět do ledové vody, která proudí dnem jeskyně. Duše zápasí s vichřicí kolem dunící. Snaží se vyváznout alespoň z ledové vody a vyšplhat se nahoru na skalní hrot, k němuž je přikuta řetězem otroka karmy.
Do vzdechů náhle začnou znít smutné hlasy pohřebního žalmu lidské duše. Monotónní, chmurná melodie zoufalství a prokletí lidstva táhne se prostorem jako příšerný výkřik hrůzy, plynoucí z poznání zkázy lidstva.
Neviditelné hlasy pějí svým věčně se opakujícím táhlým a žalostně monotónním nápěvem žalm „Pramatka lidstva zemřela“. Temná noc kolem je plná vzdechů a lkání, plná slzí a zoufání. Okovy otroků, přikutých ke skále sobectví, zvoní na dně hradu zemského života.
Ve tmě, v níž dosud není ani záblesk světla, ve tmě, v níž hluboká noc nepoznání Boha jako pohřební příkrov zakrývá mysterium zla, počíná se dít něco tajemného, nebývalého. Jedna z duší upoutaných ke skále zla za svůj sestup do hmoty a jejího zákona země, se probouzí. Paprsek věčného života odvěké jiskry jejího ducha počíná zářit. Oči, dříve naplněné slzami karmické bolesti, vyprahlé od pláče, až do krvava vyplakané pod tíhou Golgoty, se počínají plnit odevzdáním se do Vůle boží. Niterné Světlo jako jitřní hvězda počíná procitat uvnitř duše a září posléze nad jejím čelem jako jasná mihotavá hvězda, jejíž bledý paprsek soucitu a milosrdenství roztíná hlubokou temnotu, do níž byla duše uvržena.
Spící duše se probouzí a přijímá zvěst svého vykoupení. Chápe, že soucit a láska je prvním klíčem věčného života. V té chvíli se v očích bolem zprahlých zablesklo novým životem a vzkříšená duchovní podstata lidské duše, jakoby ze sna probuzená, počala zpívat první píseň o věčné Lásce. Zpívala o vzpomínce na hodinu svého stvoření, o vzpomínce na svého tvůrce. A tu, čím více plamen věčného života v ní hoří jako v lampě, která vyhasla, ale nyní byla znova naplněna olejem nesmrtelnosti, počíná zářit. Znova uzří bídu lidstva, bídu všech těch duší, z nichž každá jiným řetězem karmy připoutaná, úpí za své viny.
Duchovně probuzená duše uzří celou tragédii lidské bolesti všech lidských duší. Vidí hluboké průrvy a skalní útesy zahrocené a ostré jako meče, a na nich jsou těžkými řetězy připoutány lidské duše. Spí a neuvědomují si ještě hrůzu svého postavení. Některé však, které se již probudily, volají v zoufalém pláči o milosrdenství a smilování. Na rukou i na nohou, na hrdle i v bocích spjaty kovovými řetězy, jsou přikuty ke skále. A mezi balvany a ostrými útesy skal burácí bouřící moře duševních vášní a hvízdá vichřice nenávisti a zloby, létají bleskové šípy kletby a ohně černé magie. Ubohé duše se marně zdvihají, aby se osvobodily.
Duše, která první procitla, jíž na čele zářila hvězda věčného života, která první zpívala chvalozpěv věčné Lásce, zpívajíc podle vnitřního Slova, náhle zlomí pouta.
A jak dále pěje hymnu Lásky, pouta spadají úplně. Duše vstává a chválí svého Boha za oheň života a za milost svého odpoutání se z okovů osobní karmy. Ale když spatří, že všechny ostatní zde dlící duše dosud neshodily svá pouta, zaúpí neskonalou bolestí a počne volat k Bohu, aby jí dal sílu ke spáse všech lidí. Ví, že i oni přišli na Zem z výšin a teď úpí v hradu těžké hmotnosti, v lebečním hradu nižšího já. Počíná zpívat žalm bolu, milosrdenství a důvěry v boží slitování se slzami vroucí prosby za bratry a sestry. Slzy soucitu se mísí s prolitou krví v rudém moři, prolévajícím se skalními útesy, na nichž jsou duše přikuty. Tu konečně padají okovy z jejích nohou a duše je volná! Volná! Ó Božská Svobodo, dare nebes!
Tu znovu z dálky začne znít zpěv pohřební písně. Je to nápěv monotónní, plný chmurné bolesti, jako když pochovávají mrtvé tělo. Temné hrany znějí, jako když neviditelné ruce bijí do krápníků tohoto podsvětí. Krápníky smutně zvučí jako gongy. V temnotě znova zpívají hlasy neviditelných duší mysticky monotónním neskonale teskným nápěvem „Umřela nám Pramatka, umřela nám Pramatka lidstva“.
Pro lidstvo zemřela Pramatka neposkvrněné podstaty duše, božská Panna. Lidstvo ztratilo svou nevinu a oddalo se materialismu a sobectví. Teď v zoufalství želí smrti Pramatky, ale nedovede najít cestu z vlastního sobectví. Potřebuje novou duchovní Matku. Tou je mu „Nová Panna“, jež se právě probudila k nové magicko-obrodné síle pro budoucí věky.
Osvobozená duše je jata hrůzou, když si uvědomí, v jakém pekle žila a v jakém žijí ostatní lidé. Praví: "Ó Hospodine, Otče můj, jenž jsi vzal mou duši v ochranu a probudil v ní tajemnou sílu Loga, veď mne za cílem své Lásky! Veď mne, abych šla cestou spasení pro toto trpící lidstvo zde, jež miluji. Ti všichni trpí, jako já jsem trpěla a lkají, jako já jsem lkala v temnotě hmotného života, kam sestoupili, neznajíce Tvůj věčný Zákon harmonie a lásky. Bože, smiluj se nad nimi, neboť nevědí, co činí. Vysvoboď nás, Hospodine, Otče zástupů!“
Děj byl příslibem Království božího na Zemi.
Další část imaginace. V duchovnu povstává příslib žití ve Slunci Panny, Slunci dalšího dne lidstva, dne Novojupiterského!
Ejhle Království Tvé, Matko Pistis-Isis-Peri Sofie, počíná! Ty hvězdo jitřní, Ty Královno budoucího kosmického života, hvězdná Matko všech lidských duší! Všechny duše budou buňkami těla Tvého, ó věčná panno Pistis-Isis-Peri Sofia! Za bolestí duší v bakchanále luciferských mocností, vycházíš pro jejich vykoupení ze své sféry s mateřskou Láskou ve své božské duši. Nová věčná cesta se lidstvu otvírá. Vášnivá moc astrality bude rozpuštěna a potom pomine bouře astrální vody v lidské krvi!
Astrální oheň bude přemožen a zhasne i bengál zaslepenosti samolibosti a ješitnosti lidských smyslů a nezralého sobeckého cítění zaostalých duší cítivých. Cesta k věčnému městu ozářená zbožštěnou duší rozumovou, Pistis Sofií, promění duši cítivou v buňku Isis Sofie, aby vědomá duše se v lidském nitru zrodila a stala se novou Pannou, vykonavatelkou věčného úkolu. Je čas, aby se stala Peri Sofií.
Trojitá podstato lidské duše, buď teď posvěcena pohledem na tajemství Království božího na Zemi! Duše lidská, přijmi oheň meče mého, abys byla jím připravena pro oheň éry Filadelfie, oheň Trojjediného!“
Božská vidina budoucího lidstva Filadelfie zhasíná. Moře se opět spojuje a cesta Nevinných se zalévá jeho vodou. Vzkříšená a znovuzrozená duše vzlétne v ohni Michaelově, prostoupena jeho sférickým železem hvězdných emanací, zářících v její krvi. Cítí, že přijala nová zasvěcení spoluzodpovědnosti za všechny lidské duše, pro něž chtěla nalézt cestu vykoupení z temnoty ke světlu a že vzala na sebe část tíže duševních bolestí, tíže Golgoty Lásky.
/Z knihy KF - Putování mystickým rokem aneb Skrytá řeč svátků, Malvern 2016/
2025 ©