Vychovávat sebe znamená živit se tím, co je nad námi.

Obraťme se k moudrosti Friedricha Rittelmeyera.

Jak se učíme pracovat na svém osudu? Dám vám velmi prostou ale osvědčenou radu: tažte se každý večer před usínáním aspoň několik minut: které to byly dnes chvíle, kdy jsem stál vyššímu světu nejblíže? A k této otázce můžete připojit druhou: v které chvíli stál jsem od božského světa nejdále? Kdo to činí, hledí do svého života nejintimnějším způsobem...

Ve světových dějinách vidíme lidi bojovat veliký boj s osudem: Indové se chtěli smířit se svým osudem. Řekové měli úctu, vážnou úctu před osudem nad námi vládnoucím. Stoikové říkali: "I kdyby se rozpadl a zanikl celý vesmír, zabít mne může, nikoli však zastrašit." Ti lidé projevovali tehdy velkou sílu naproti osudu, avšak to ještě není vrchol.

Nejšťastnější chvíle v životě Nietzscheově, který celý život bojoval proti své době, byla, když napsal: Jednou ve svém životě chtěl bych být někým, jenž by mohl říci jen: "Ano." On sám se ovšem k této výši dostat již nemohl. - Takto se pozitivně postavit k svému osudu, říci k němu: "Ano, chci", můžeme jen, dovedeme-li hledět do očí anděla, jenž vede náš život, anděla, v němž žije naše vyšší já. Náš anděl sám je naším vyšším já, působí v našem životě jako náš osud. V něm se nám jeví otcovská vůle Boží. A na nejvyšším stupni bude moci člověk říci: "Buďvůle Tvá jako na nebesích, tak i na zemi." - Nyní ví, že lidský život se utváří působením dobrotivého, svatého Ducha kosmického.

Několik slov o Kristu samém. Co praví On o osudu? Slovo osud není v evangeliu, ale je tam psáno "vůle Boží". Nejkrásnější, co praví Kristus o osudu, je: "Což nemám píti kalich, který mi dal Otec? (Jan 18,11.) Tu stojí někdo, kdo osud celebruje jako obřad, kdo stojí v životě jako kněz u oltáře, z Boha přijímající, z Boha darující. A k tomu slovu patří ještě druhé: "Já mám pokrm, o němž vy nevíte. Můj pokrm jest, abych činil vůli Toho, který mne poslal a dílo Jeho." (Jan 4,32-34.) Tato dvě slova patří k sobě. V nich je řečeno to nejvyšší o ovládnutí osudu: z nitra přijímat Boží vůli.

Vychovávat sebe znamená živit se tím, co je nad námi. A tím, co nás tak živí, nabudeme síly, abychom mohli jít cestou svého osudu. Z nitra živit se Boží silou, zvenčí napájet se krví Božího života: Toje cesta, abychom se učili milovat a ovládnout svůj osud, abychom se sjednotili se svým osudem, t.j., abychom došli sjednocení, "communio" s ním.

To vidíme u Krista: osudem Kristovým je On sám. On miluje svůj osud, On je láska sama. Láska znamená vždycky: projít smrtí a zmrtvýchvstáním, obětí, proměněním a sjednocením. To byl Kristus sám. To je nejvyšší sjednocování, nejvyšší communio. Tu je osud úplně výrazem člověka. Tu je celý člověk zároveň obsahem svého osudu.

Tyto obrazy chceme vzít s sebou domů: jak člověk může na vrcholu života žít docela svobodně v neustálém sjednocování, v neustálém communio: z nitra živen, zvenčí napájen, ve všem spojen s Božským světem.