Za tajemstvím vtělení a odtělení VII. - Máme strach jen z toho, co neznáme. Proto poznávejme; Člověk bezprostředně po smrti - hrůza či blaženost?

Tyto kapitoly (bude jich ještě několik) jsou nabídkou vykročit k zaplňování bílých míst, počínajících černým smutkem za zemřelými. Skutečnost nemusí být prožívána tak černě, jako nám to po úmrtí blízkého většinou připadá. Bolest je sice lidsky pochopitelná, ale mnohdy si novou realitu po něčí smrti činíme zbytečně černou sami svým nevěděním.  Sledování lidského prožívání zde je protaženo za obvyklé hranice, které ještě ošetřují svými službami pracovníci přímé péče, geriatři, psychologové, terapeuti, pastorační pracovníci či duchovní. Toto "protažení" do dalšího putování duše po tzv. smrti do dalších, hmotně neviditelných oblastí není ani exotické, ani nové ani subjektivní. Je ve směru, který  naznačil nebo i zpracoval už Platón či Pythagoras, "knihy mrtvých" různých národů a dob, o mnoho později mj. Shakespeare, Goethe, Schiller, Lessing, Herder, Tolstoj, Purkyně, Březina a celý výkvět evropské duchovní elity, a v posledních desetiletích například Elisabeth Kübler-Ross. Nejpodrobněji Rudolf Steiner. V tomto směru se pohybují též - čerpajíce z odkazu dávných i nedávných zasvěcených evropských předchůdců - mj. Michaela Glöckler,  Volker Fintelmann či  Rolf Megow aj.

            Je to pojednání též ve směru, který dává určitý základ odpovědí na otázky, kladené někdy s rozpaky (z obav před zesměšněním a dehonestací), jindy přímočaře částí široké veřejnosti. Ta se obvykle několikrát v životě dostane po provázení někoho blízkého ke smrti, ještě ke konfrontaci s dalšími otázkami: zda a proč zaujímat pouze ona zvyková stanoviska, nebo jaké postoje a nálady si hledat dál? Nynější mladá generace má jednu výhodu: často se nespokojí s mnohdy zatvrdlými a ničím nepodloženými praktikami a stanovisky doby minulé. Ta v mnohém zklamala. Snad dají tyto kapitoly určitý počátek či směr uvažování i této mladé generaci. 

             Nezabýváme se zde proto jen oblastí psychologie pozůstalých, nýbrž i reálným vztahem (spíše pokračováním vztahu pozemského) s bytostí, která odložila tělo jako starý šat. Při alespoň částečném uvědomění si tohoto přesahu se i naše pomáhání druhým obohatí o vyšší smysl. Nabudeme totiž vědomí své činnosti a svého života podle (nejen) Masarykova kréda - sub specie aeternitatis - pod zorným úhlem věčnosti. I kvalita a motivy péče o druhé mohou pak být odolnější vůči syndromu vyhoření a přiblížíme se snáze k ideálu pomoci, totiž že láska má smysl sama o sobě a proto děláme dobro pro dobro samo. Bezmocný senior se pro nás stane bytostí nejen se svou životní historií, ale i se svou budoucností - tou bezprostřední i tou vzdálenou.

             Současná oficiální věda, i přes své obrovské a nepopíratelné úspěchy, zasluhující úctu, nedosahuje za práh fyzické smrti. Ba může se  ve svém zapouzdřeném mocenském impériu cítit tématy o pokračování života apriorně podrážděna. To je pochopitelné, protože pro dnes převládající ješitnou materiální vědu posledních asi dvou staletí vždy platí, že co sama dosud nepochopila (nezměřila, nezvážila, nepojmenovala svým zakonzervovaným názvoslovím, neobsadila svými výzkumníky...), to neexistuje. Jako "zdůvodnění" jí pak mnohdy slouží různé materialistické pověry. Dalo by se to nazvat ateistickým fanatismem. Tak byla mnohdy právě etablovaná věda zdrojem tmářství, předsudků a podjatostí. Nebudeme hledat příklady, bylo by jich mnoho. Stačí si připomenout, jak po desetiletí poškozovala po porodu vztah matky a dítěte brutální izolací obou i likvidací možnosti kojení, kolik lidí by se mohlo uzdravit uznáním homeopatie nebo jak málo dbá oficiální medicína v praxi na duši těch, kteří umírají v nemocnicích. Jak by pak mohla připustit i další existenci této duše, když se o ni nestarala dosud? Na tyto limity pyšné materiální vědy, nesoucí někdy znaky sektářství (viz například Sisyfovce, nesoucí typické znaky sekty) a spjaté a ochraňované obvykle státní mocí a tyjící z ní, se nelze vždy ohlížet. Brání-li se etablovaná věda křečovitě nezaujatému zkoumání nějaké oblasti, či alespoň připuštění její existence, pak tím hůř pro vědu, nikoli pro onu oblast.

             Zároveň nemluvíme stejnou řečí s příslušníky subkultury oné módní dekadentní či bulvární podoby spirituality a okultimu, kteří jen ukájejí zvědavost po mystických, exotických či extatických zážitcích, skloňují čakry, auru, vibrace, kosmické vědomí či meditaci ve všech pádech, avšak to vše bez dostatečného morálního a znalostního podkladu, bez schopnosti zařazení do širšího kontextu lidské evoluce a současného stupně lidstva i bez ukotvení v zodpovědnosti.

             Je tedy na každém čtenáři, zda či do jaké hloubky chce tyto kapitoly sledovat nebo i vstřebávat. Obecně u těchto oblastí vědění platí, že je lépe si delší dobu podržet obezřetnou a nepředpojatou skepsi, onen "šuplíček" s označením "zatím nevím ale toužím vědět", než se stát bez niterného podkladu fanatikem pro duchovno.

            Většinou máme strach z toho, o čem nic nevíme. Dostaneme-li se k poznání příčiny našeho strachu, ztrácí svou sílu. O to se též pokusíme. Proto si procházíme hlavní stavy či období, kterými duše, tedy my sami procházíme od tzv. smrti až po sestup k další inkarnaci. Prošli jsme tím všichni  bezpočtukrát, jen se nám to většinou nedostalo do paměti fyzického mozku. Díváme se tak postupně podle zdrojů duchovní vědy na odchod z tohoto světa, na to, jak můžeme odcházející doprovázet, jak a ve kterém období jejich dalšího posmrtného vývoje lze s nimi pobýt, čím jim můžeme pomoci, ale i oni nám, jak se tam prožívá sklizeň nedobrého i dobrého a jak probíhá příprava na další zrození.

         Člověk prochází během  agonie svůj život, pohlíží na všechny události své ukončené inkarnace. Když Anděl soudu čte před ním knihu života, rozvinuje se před ním film jeho myšlenek, citů a činů.

          Zatím jsou jeho činy, myšlenky a city zváženy na karmické váze jeho Archea a soud jeho je vyřčen. Tou chvílí je přestřižena páska života a duše uvolněna od těla vstupuje v astrálním těle a Já do posmrtné říše.

         Jako je materialista naplněný hrůzou a strachem, když poznává, že jeho astrální tělo se rozplývá, tak duchovně cítící a probuzený člověk, který toužil po vtělení vyšších Ideálů, pociťuje neskonalé blaho při uvolnění z fyzického těla. Je blažený, že se rodí do duchovna, že již není  spoután zákony země a může se volně pohybovat ve své duchovní schráně.

         Neříká se nadarmo - „Pokoj věčný a odpočinutí lehké…!“ Mělo by se také říci: „Buď ti dán posmrtný pokoj a odpočinutí, abys správně prožil svých 28 dní posmrtného života bez zatížení a probuzení v místech hrůzy a bolesti, kámaloky. Nechť je ti dán pokoj a mír, abys nepozoroval žár chtíčů a oheň podsvětí, aby ses kolébán Světlem věčného života na perutích svého Anděla Strážce a svého Archea vznášel k výši. Nechť pokoj Hospodinův a Láska Kristova tě naplní a ochrání vší hrůzy, strachu a děsu posmrtného chaosu. Amen!“

         Po 14 dnech dostupuje odtělený na své pouti planetárními sférami (není míněno prostorově astronomicky) nejzazší, tedy saturnské úrovně a počíná se vracet. Při tom se rozdělují síly éterického těla tak, že na sféře zvané jupiterská zůstává vše, co jsme z éterického těla zpracovali a proměnili v budhi. Tato nesmrtelná část je oddělena od ostatního smrtelného těla éterického, tj. od astromentálních částí, jež jsou člověku ponechány pro mentální kámaloku merkurskou, zatímco nesmrtelná část budhická tvoří základ k prožívání budhické blaženosti v jupiterském ráji, kde si člověk  buduje základ nového éterického těla pro příští inkarnaci.

         Nesmrtelné manasické síly zůstávají v horním Devachanu (nebesa) a dávají člověku podklad k posmrtnému prožívání nebeské blaženosti v říši Slunce a Marsu, v proudech tvárného i beztvárného Devachanu. Kámamanasické síly jsou rozděleny podle své povahy do kámického (káma je nižší složka člověka) těla pro kámaloku Venuše a Merkura. Když duch sestoupí až k říši Venuše, ocitá se ve svém kauzálně-jástevním těle, jež vytvořil z povahové síly jástevního dobra či zla.

          Jástevní dobro se prožívá ve venušském světě dolního nebe a zlo v kámaloce jástevní, až se člověk zhostí mentální a astrální mrtvoly.

          Nyní  sestupuje dále k říši merkurské, kde se mu dostává uspořádaného časného těla éterického pro mentální kámaloku.

         28. den se objevuje nový člověk sférický, zcela odlišný od člověka, který vystupoval ke hvězdám. Při výstupu nabývá odtělený člověk sférického vědomí neosobního bytí. Jeho osobnost se rozplývá, což mu působí největší muka, jestliže je materiální a ztotožňuje se s nižším bytím. Nakonec v pocitu nicoty ztrácí své sebevědomí a usíná.

          Když se vrací k měsíční sféře, nabývá vědomí nového sférického člověka. Znal-li duchovní zákony, má toto vědomí hned na prahu kámaloky, která ho nyní čeká, a je naplněn duchovním blahem svobody a tělesně neomezené duchovnosti. Pokud ale nebyl v mládí zasvěcený a byl nevěrcem a hmotařem, i když odešel s vědomím duchovního bytí a jistotou v posmrtný život, nemá hned plné vědomí o sférickém životě. Zdánlivě ztrácí čeho nabyl svým školením v pozdější době své poslední inkarnace.

          Když se člověk 28. dne ocitne v kámickém těle, je mu podobně jako člověku, když se znova vtělí na zem. Člověk ztrácí spojitost s minulostí a přítomností. K pobytu v kámaloce je nutné, aby se pak ocitl ve stavu, kdy si znovu uvědomuje celý svůj minulý pozemský život. V kámaloce má člověk odhalit cenu všech událostí svého života, zvážit a změřit své myšlenky, city i činy vzhledem k věčnosti i ke své karmě. Proto volíme tento termín (káma = soubor všeho nižšího, loka = místo, oblast. Tedy svět, odpovídající peklu a očistci, kde se člověk postupně zbavuje všeho nižšího.)

         Od této chvíle počíná počíná na člověka působit zcela jiný život nežli dříve. Má znovu prožít obsah svého posledního života.

         Jen materiální člověk, který je dosud spojen s vědomím své hmotné existence, který se neodpoutal vírou či poznáním od smyslového života, ve chvíli, kdy je znova postaven na práh posmrtné říše, se nyní může spojit se svým časným éterickým dvojníkem a jeho prostřednictvím se vrátit do smyslového světa. Pak přichází nazpět na místa, kde žil před oněmi 28 dny, má znova vědomí své bývalé existence. Zde navštěvuje známá místa,  diví se, že není viděn a že mu nikdo neodpovídá. Spojí-li své vědomí s časným éterickým tělem, nežije ještě pravým životem člověka sfér. Neví, že je odtělený, domnívá se, že je vtělený. Touto autosugescí se materiální člověk spojuje se svým éterickým dvojníkem, který ve smrti vystoupil z fyzického těla.

          Duchovní člověk se už netouží znovu spojit s tím, od čeho se odloučil. Nemůže ztratit vědomí, že existuje duchovní život a nemůže ztratit sebevědomí. Nikdy se nevrátí k svému časnému éterickému dvojníkovi po uplynutí tří a půl dne po odtělení. Nevrací se k fyzickému životu,  ví, že je člověkem sfér.

          Nemusí ale již mít vědomí, jaké měl a s nímž odešel, i kdyby měl jistotu, že žije, že je odtělený a stal se člověkem sfér.