Za tajemstvím vtělení a odtělení X. - "Předčasná" úmrtí nemusí být opravdu předčasná; Lék na smutek - vděčnost zemřelému; Jak být zemřelým užiteční

Předposlední část.

Zbytkové síly po tragických úmrtích  obohatí  příští  život

Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, toho, kdo umírá, jsem nikdy neviděl, že by propadl hrůze... (Antoine de Saint Exupéry v knize Citadela)

Byly doby, kdy i umělecké znázorňování smutku bylo církví považováno za hříšné. V některých orientálních kulturách nebyl smutek vyjadřován nikdy. Máme mu propadat? Asi záleží, čeho se týká. Ten správný, soucítící smutek nad lidskou špatností se dnes moc nevyskytuje. Tak leda útrpný nadřazený úšklebek, ale to je cosi zcela jiného – soucit zasluhuje právě ten, kdo se vyvýšil. Nejčastěji se asi trápíme nad něčím, kde jsme přišli o nějaký prospěch nebo zvyk. Asi nejvíce se každého z nás dotkne smutek z úmrtí někoho blízkého. Je to lidsky pochopitelné, ale přesto: kdyby nebyl, bylo by v nitru víc místa pro lásku a pro pokorné přijetí běhu věcí.

             Mnohdy nás Prozřetelnost vede k větší pokoře a odevzdanosti i ztrátami těch nejbližších. Nejsou to ovšem skutečné ztráty, vždyť oni jen přešli na druhý břeh, jejich duše vylétly z těla jako motýl z kukly. Neměli kam zmizet, kam odejít, nepřestali existovat. Svět je pouze jeden a v něm nelze přestat být. Má však dvojí formu – viditelnou a neviditelnou. Jsme s nimi tedy ve společném světě. Odděleni jsme od nich pouze stavem svého běžného vědomí.

             Uvědomme si: žádné úhony jsme nedoznali ani my ani náš drahý člověk. Žije dál, jen bez hmotného těla. Je to tak v řádu světa a můžeme jej posilovat možná lépe, než když jsme byli spolu zde, protože teď je vnímavější. Možná právě teď čeká na naši tichou lásku ještě víc než dřív. Tak proč truchlit? To jen naše nižší, zvykové já je smýkáno, aby se bolestí rozpouštělo. Jistě, je to těžké, někdy přetěžké. Každého z nás může postihnout podobná situace, třeba i zaskočit, ale vězme také, že toto je jediný pravdivý a úlevný směr úvah, jediné řešení.

             Je přirozené a lidské, že se po odchodu blízkého člověka cítíme raněni a ochuzeni, ba možná i ukřivděni. Je to ale i zkouška naší odevzdanosti do vyšší vůle, našeho nelpění. Nejlepším lékem na smutek, kromě času,  bývá poděkování odešlému člověku i Prozřetelnosti, že nám bylo dáno spolu část života pobýt, putovat kousíčkem věčnosti, vzájemně se poučit, oblažit, dát si kus lásky nebo vypěstovat nějakou vlastnost, například rozhodnost, trpělivost či odpouštění. A jakmile se kohokoliv  s poděkováním za krásný společný čas vzdáme, pak se tím zbavíme ostnu bolesti. Stává se to součástí naší osobnosti, naší moudrosti a poznání. Berme i odchod milých jako zkoušku naší trpělivosti a pokory. Jistě není lehká, ale proto je to zkouška. Vždyť ten, kdo takzvaně zemřel, o nic nepřišel, nic špatného se mu tím nestalo, jen vstoupil na druhý břeh života.  Správně cítící člověk respektuje boží vůli, jež určuje dny člověka na zemi, a nestaví se proti ní.

             Před půldruhým stoletím napsal Gustav Theodor Fechner v Knížce o životě po smrti: "Milá přišla o milého, manželka o muže, matka o dítě. Marně hledají ve vzdáleném nebi část svého života, která jim byla vyrvána, darmo obracejí zrak a vztahují ruku do prázdna k tomu, co jim  vpravdě vůbec odňato nebylo; toliko nit vnějšího porozumění se přetrhla, neboť styk, jehož prostředníky byly vnější smysly a v němž si obě strany rozuměly, změnil se v bezprostřední vnitřní setkávání zajišťované smyslem vnitřním; a tím se dosud nenaučily rozumět.

             Viděl jsem kdysi matku, jež po domě a v zahradě plna úzkosti hledala své živé dítě, jež přitom držela v náručí. Oč  větší je omyl té, jež zemřelé dítko hledá v  dalekém prázdnu, když by jí stačilo pohlédnout do nitra, aby je našla u sebe! A nenajde-li je tam zcela, zdaž je kdy vůbec cele měla, i když je navenek nosila ve své náruči? Výhody vnějšího styku - vnější slovo, vnější pohled, vnější péči - už mít ani dávat nemůže; může teď mít a dávat výhody styku vnitřního, stačí jí vědět, že nějaký vnitřní styk je a že má své přednosti. S tím, o čem se člověk domnívá, že neexistuje, ani nerozmlouvá a nepodává tomu ruku. Máte-li však správné vědění o tom všem, počne se tu nový život živých s mrtvými. A spolu s živými tím získají i mrtví."        

             Po úmrtí blízkého člověka nemáme uplatňovat své chtění, aniž bychom uvažovali o moudrém řízení Prozřetelnosti. Navodíme-li v sobě klid, nicnechtění, smíření se s novou situací, pak snáze můžeme druhého oblévat láskou, světlem svého nitra, tichým vysíláním harmonie. Nemusí to být jen správně prožitými slovy, ale i meditačně, postojem, stačí si jej představit (nikoli ho urputně přivolávat, to ponechme jeho Andělu Strážci) a zahalovat ho tím nejkrásnějším, co v sobě nalezneme. Máme si uvědomit radost a štěstí duše, obývající před tím často již bolavé a unavené tělo, jež  se jeho odložením zbavila pout fyzické hmotnosti. Pak nebudeme naříkat nad smrtí a pochopíme její Majestát. Porozumíme účelu odtělení s důstojným klidem a přijmeme boží vůli.

             V případě úmrtí rodičů je jak pro nás, žijící potomky, tak pro zemřelé rodiče dobré, když u sebe pátráme, objevujeme a postupně přepracováváme vše negativní, co jsme po nich zdědili, čím jsme byli poškozeni. I oni totiž pak vidí v kámaloce, co nedobrého nám dali do vínku. Když tyto následky alespoň částečně přepracujeme, zbavujeme rodiče části této tíhy.

             Kvalita a zaměření našich vzpomínek na zemřelého záleží i na tom, v jakém stavu zanechal své pozemské záležitosti. Důležitá je proto včas sepsaná, srozumitelná a právně čistá závěť. Jsou-li tyto věci v pořádku, pak to pro pozůstalé není jen vnější ulehčení. V opačném případě se přes láskyplné vzpomínání rozprostře nadlouho kalný závoj.

            "Předčasná" úmrtí nemusí být opravdu předčasná. Občas se leckdo „spravedlivě“ zarouhá, že Bůh je krutý, nechá-li někoho zemřít předčasně, snad i na vrcholu sil. A co když je to jinak? Může to být jak nastřádaná karma z povahových zplodin, do kterých jsme u druhého skrze snad společensky přijatelnou roušku povahy nenahlédli, nebo ochrana před dalším zlem, které by si člověk ještě zasel, ale může to být i něco jiného.

             Odchody v dřívějším věku mohou působit na příští inkarnaci dokonce příznivě, ba bývají proto i  z dlouhodobějšího plánu vyvolány. Když dejme tomu nastala v důsledku nemoci smrt dříve, než by nastala jinak, tu člověk prochází branou smrti tak, že si vlastně  zachová a s sebou odnese určité síly, které by byl využil. Tyto síly, které mu zůstanou jako jakési zbytkové síly, se přidají v budoucnu k jeho volním a citovým silám, takže je posílí, umocní. Takový člověk je pak schopen to, co mu tyto síly poskytnou, využít v přípravě na další vtělení: vstoupí do pozemského života silnější, ve své vůli charakternější a mocnější, než kdyby nenalezl tak brzkou smrt. Ale to, že se to musí stát právě tak, má souvislosti v minulosti. Obdobně je tomu při předčasné smrti úrazem. Také zde zůstane takový zbytek sil. Co tím člověku přitéká, může použít ke svým intelektuálním silám, k silám poznání. Často právě velcí vynálezci, vědci či umělci jsou těmi, kteří v dřívějších inkarnacích zahynuli při situacích, kterým říkáme neštěstí a tragédie. Mnohdy se individualita i vícekrát než jednou rozhodne před zrozením, že její život skončí dříve, a s mohutným nastřádaným kapitálem sil pak jednou mocně zazáří svými schopnostmi pro lidstvo. 

             Jaká je podstata a opravdovost našeho soucitu? Soucit je dvojí. Kamarád mi k tomu kdysi napsal: „Soucit, kterého je člověk přirozeně schopen, je emocionální sebeprožitek, jímž děláme dobře především sami sobě. Je to jedna ze silných emocí, které nám umožňují se v sobě narcisticky prožít. Jednak proto, že soucitnost je v našem kulturním úzu považována za kladnou vlastnost, a člověk, který je soucitu schopen, za člověka příkladného, tudíž naše prožití se jako „dobrý člověk“ je příjemné. A pak naše ego je vůbec po emocích hladové, protože nám umožňují se sami v sobě prožít (funkce psyché: „prožívám se, tedy jsem“) a skrze prožitek soucitu je této sobecké libosti dosaženo hojnou měrou. Pro člověka je rozkoš se uchopovat v pocitech svého ega, proto je v dnešní době povrchních hodnot tak rozšířená tzv. „zážitkovost“ ať už třeba v turistice, v sobecky požitkářsky vedené meditaci nebo v terapii. Libost sebeprožitku je novým, postmoderním bohem, který po nás požaduje sebestřednost a dostředivost…

             Motivace takového soucitu je v podstatě primitivní a pudová, takže pouze člověk, který své ledví nezná, může ho považovat za vznešený druh citu. Jestliže prožijeme proměnu vědomí…, jako obrácení, osvícení či probuzení, charakteristickou zapomenutím na sebe, a neptáme se, co můžu udělat pro sebe, ale čím můžu přispět k správnému vývoji lidství, pak se před námi otevírá i možnost mnohem vyššího soucitu… Je to soucit přicházející ze skutečné lásky, tedy ze sebezapomnění. Není v něm slast sebeprožitku, ale poznatek-prožitek potřeby bytosti, k níž je směřován. Ona potřebná bytost ve mně nevyvolává běžný soucit, který by mě poutal k sobě samému, ale soucit, jímž se sám otvírám a osvobozuji tím, že vycházím ze sebe ven (je to tedy opačná – odstředivá – síla) a jednám z poznání dobra pro onu bytost nikoli ze sebecitu, ale z lásky – tedy z touhy po dobru. Přičemž poznané dobro pro onu bytost se vůbec nemusí krýt s tím, co bychom jako dobro předpokládali…

             „Odstředivý“ soucit nefunguje automaticky tak, jako „dostředivý“, protože nám není daný instinktem. Je to soucit, který vyvěrá ze zdroje skutečné sebezapomínající lásky (ten se v nás otevře vnitřním probuzením – odhlédnutím od stínového divadla světa ke skutečnému bytí), jež pro sebe nepožaduje nic, a nikoli z maskované sebelásky, kdy se člověk skrze skutek soucitu sám chce prožít jako dobrý…“

             Věnoval-li dávný křesťan za své zemřelé blízké citovou vzpomínku modlitbou, měla  větší sílu proniknout k jejich duším, než dnes. Protože jsme sestoupili hlouběji do hmoty, je zde velký rozdíl. Tehdy se duše zemřelého mohla cítit snáze proniknuta „teplým dechem lásky“ těch, kteří na ni v modlitbách mysleli nebo k ní vzhlíželi vzhůru. Dnes jsou zemřelí více odříznuti od žijících, než tomu bylo ve středověku i ještě před poměrně krátkou dobou.  Je pro ně dnes obtížnější spatřit to, co se živě děje v duších pozůstalých.

             A rovněž z našeho břehu: Kdysi mohli žijící hlubší citlivostí vzhlížet vzhůru k zemřelým a sledovat jejich život. „Živý styk“ duší byl přirozený. I dnes můžeme osvojením si ideje o vyšších duchovních světech opět najít sílu k jeho obnovení. Necháváme-li v sobě ožívat pravé duchovní myšlenky, mohou je v nás odtělení nacházet v době našeho hlubokého spánku. Tak si k nám mohou chodit pro občerstvení, oblažení vyššími ideami. Mohou se však živit myšlenkami a idejemi jen těch lidí, s nimiž byli za života nějak spojeni. Kde žádné spojení nebylo, tam se není možno živit.

             Ti, kteří se k takovýmto poznatkům ještě nedostali, se  mnohdy jen bezradně topí ve svém smutku. Pokud jsme schopni tyto pravdy přijmout a osvojit si jako realitu, pak se po počátečním vyplakání naplníme užitečnými myšlenkami i činností pro své zemřelé. Vyměníme pasívní smutnění za aktivní vysílání lásky. Netrýzníme se, ale účinně pomáháme - a to potřebujeme všichni - činností směrovanou dál ke svému drahému. Najednou si můžeme uvědomit, že jsme dál důležití a užiteční a přestaneme bezmocně sedět s rukama v klíně. Smysluplné přehodnocení postoje nás naplní a dostane z nejhoršího.