Z mailu kamarádovi v krizi:
Chceš na začátek motto? Tak třeba:
Proudy lásku roznesou
Do všech moří do všech moří roznesou
Proudy to ví...
Proud zná píseň bázlivou
Tenounkou a mazlivou
Proud - po skále vytrysknou
Pláčem slzy pojednou...
Jistě víš, že to je Rytířův text pro Martu Kubišovou, v originále Prove It s Aretou Franklin.
Nevím můžu-li Ti to následující napsat. Ač by to tak navenek mohlo vypadat, není v tom ani procento kritiky či nevole, spíš jen věcné popsání, jak se mi to s Tebou jeví. Chceš vědět něco víc o sobě, protože se poctivě snažíš. Ber to tedy snad jako námět k dalšímu sebepoznání a osvobození od nějaké zbytečnosti.
Řekl bych nejprve stručně či souhrnně, že seš nadbytečně aktivní vůči vnímání negací zvenčí. Že na ně nadbytečně osobně, emočně reaguješ. Že je očekáváš, tvoříš si na ně tím magnetické pole, a ony pak tím snáze přicházejí. Očekáváš ne snad něčím konkrétním, ale jakousi - nehezky řečeno - permanentní podvědomou podebraností. Připadá mi, jako že máš hladinu očekávání negací neustále až po hlavu (po oči, uši, ústa), že seš u všeho a každého jaksi bezděčně, instinktivně připravený vnímat nehezkosti, útoky ap. Máš toho kolem sebe v auře či v mentální sféře tolik, že přesně to přitahuješ či nalézáš či si takto někdy snad i zbytečně vysvětluješ jednání okolí.
Příklad: měl jsi pravdu v tom hodnocení toho francouzského dokumentu o umění na Artu, že se tam kunsthistorici hádají, trapně předhánějí ve znalostech apod. , tedy jsi to vypnul. Jenže to se dá úplně klidně pomíjet, vypnout na tu chvilku sebe, a čekat až ukážou krásný obraz nebo o něm řeknou něco smysluplného. A ty obrazy i s výkladem stály za to. Dá se mít v sobě automat, síto, sledovat pořad nebo něčí řeč ap. bez emocí. Zcitlivovat se jen na co sám chci. Jistě že zaujímat nesouhlasy, vidět hlouposti a špatnosti, ba i je pojmenovávat či objasňovat je nutné, ale jen vzdáleně, věcně, neosobně, nenechat se tím rušit.
Jinak řečeno: mám dojem, že ses natolik obklopil trvalým střehem na nepřízeň či nedobrotu lidí, okolností atd. vůči své osobě, že si to přisáváš (přehnaně řečeno - jako vysavač) a využíváš ke svému nadbytečně aktivnímu, niterně hlučnému hodnocení. Dá se to ale dělat i tak - a výsledek je týž - jako když na bramborovém kombajnu třídím do dvou otvorů brambory a kameny, které mi tam kombajn rychle přisunuje. Rozeznávám, průběžně jednám, ale neprožívám. Myslím že máš okolo sebe v auře (jinak krásné, laskavé, radostné, trpělivé, vstřícné, citlivé...) i nadbytečně zvýšený střeh na rizika, překážky, nesouhlasy, křivdy..., a ono to pak přichází jedno za druhým. (Mimochodem, ta brigáda na sklonku totality na kombajnu byla úžasná zkušenost - jelo to dost rychle, bylo to na hranici možného postřehu a rychlosti pohybů, třídících kameny od brambor - a to bylo jedno z nejúžasnějších cvičení, jaká mne kdy potkala - pro mne stokrát užitečnější než třeba ásany, v mládí praktikované. Něco takového by bylo blahodárné i jako průprava k bdělosti meditace. Plná soustředěnost a postřeh - v meditaci často lelkujeme, odbíháme, tady to ale ošidit nešlo. V malém to je i při řízení auta v hustém provozu, proto mne baví jezdit po Praze. ((Závorka v závorce - někdy už toho mám ale taky dost, hlavně kvůli rostoucímu hulvátství.)) ). Jedním z pokladů anthroposofie je zdůraznění, že duchovnost = ducha přítomnost. A příklad pravé jednající duchovnosti? Je dávný, ale v našich podmínkách a okolí můžeme jednat obdobně: V jedné inkarnaci kdesi snad v Peru měli aztéčtí velekněží hrůzný rituál - házeli dívky-panny jako oběť bohům ze skály do cenotu /čti senot/ - to byla jezírka, tůňky mezi skalami. Marta tam za nimi skákala a zachraňovala je, drápaly se pak nahoru velmi nebezpečně po skalách, přidržujíce se trsů trávy a skalních výběžků.
Snažíš se prosit o vyšší pomoc, to je dobře, ale tím jak si tvoříš jakési gravitační pole na nesnáze, musíš pak furt o něco prosit, protože furt se zapřádáš do potíží. - Když to takto vyjadřuju, je to přehnané, nejde dělit slova dvěma či pěti. A: rozeznávám to u Tebe dobře, protože jsem k tomu měl od dětství podobné sklony. U Tebe je to pochopitelné taky dětstvím, i těžkostmi které Tě dál stíhaly, ale pak jsi je asi začal až tak nadbytečně očekávat, že ses do nich setrvačně zavíjel. I v drobnostech - Tvoje tréma při nesouladu se ihned mění v agresivní bodnutí.
Už jsi v požehnaných chvílích poznal svobodný nádech, blízkost stavu bez karmy, blízkost boží Milosti, tedy v sobě můžeš najít schopnost to rozpouštět.
Opakuju: jistě že je nutné být v rozvážném obezřetném střehu na mnohé nedobroty či potíže, ale bez onoho podvědomého "já to věděl", bez potvrzení té obavy, když něco nedobrého člověka potká.
Nemyslím že by bylo těžké tenhle postoj odstranit. Máš na to dost duchovní inteligence, dost touhy po sebepoznání. I proto to píšu, ač mám obavu, nepíšu-li to bezohledně či nevypadá-li to povýšeně, to vůbec nechci.
A myslím že právě tohle je to nejzásadnější, že to je Tvůj asi největší životní úkol to rozslunit. - Samozřejmě že ani pak se nebude žít rajsky, vždy je nějaká karma = úkol k vyřešení nebo žákovská zkouška, ale nebudou se vyplňovat nadbytečné obavy. A neber to u sebe jako nějakou strašnost. Kdybys neměl předpoklady a kvality, které máš, nemohl bych Ti to napsat.
A ještě dodatek: Bičuješ se, žes nereagoval vůči svému domácímu okolí hezky. Ale i to si můžeme odpustit, stačí jen to poznat. Vždyť to nemáš vůbec lehké, máš nárok i na nehezkou reakci, na ujetí nervů. Píšeš, že se ocitáš na "duševním pranýři", který Tě nutí zpytovat, co jsi vlastně zač. Jak je to krásné, že i na to vidíš, že to před sebou nezastíráš. Ano, uvědomuješ si, že se Ti mění identita, sebepocit, či spíš je nutné se najít víc opravdově, a je dobré že to hledáš. Někdy se naše úsilí (aktivity, směřování) nedotýká skutečně spásných proudů (úrovní), protože je osobně podbarvené. Nesměřuje k oblastem, které člověka vedou blíže k Bohu, ale jen do nižších astrálních úrovní. I proto jsme zkoušeni, abychom se to učili. Vždy je nám nabízena vyšší pomoc. Nepospíchej na sebe, snaž se z té bolesti propadnout do hlubiny Ticha.
Musíme si dávat pozor, abysme se pohodlně neschovávali za Krista. I na to, zda to nebe, které si představujem, třeba i v meditaci, není jen projekcí našeho egoismu či duchovní poživačnosti. Vím, jak snadno do toho sklouzávám.Zcela nenásilně si vzpomeň, že základem našeho pravého Já je Kristus, tedy spíš Jeho paprsek, jeden z miliard, které jeho sluneční bytost vysílá. Nenuť se křečovitě do toho poznání, ale občas si to připomínej. Do minulých let převládala u Tebe nejistota, strachy, chvění, potřeba se nějak jevit okolí, ale právě bez svébytnosti... Nyní získáváš víc niterné vážnosti, opravdovosti, zodpovědnosti za svůj život..., ale okolnosti ještě dotírají a rozkolísávají Tě. Ale ber to jen jako proces k projasnění, i když se v tom někdy topíš. Není vzestupu bez pádů. Být na dně k tomu taky někdy patří. - Další co mne napadá - a platí to stejně tak pro mne: snažíme se někdy v něčem zachovat tak, jak je očekáváno, nezklamat někoho v jeho představách o nás, neuvědomujeme si dostatečně niternou svobodu, nebo aspoň své právo vysvětlit, že se nezachovám plně podle jejich očekávání. Jistě že je hezká odpovědnost a ochota, ale když něco nejde druhým splnit, tak to holt nejde. I oni se musejí učit odpírat si přání.
Píšeš, že nejsi dostatečně vděčný. Znám to, skutečná vděčnost mi byla naprosto cizí mnoho a mnoho let. Jen jsem si ji falešně vsugerovával. Muselo u mne dojít k určitému zopravdovění utrpením (přesněji - tím co člověk zprvu tak pociťuje). Tu vděčnost za vše darované či umožněné či opečované shora, i za něco, co dobře dopadlo, nesmíme odbýt, děkování musí být přinejmenším tak opravdové, jako před tím prosba. Jinak je to nepoctivost a sobectví. A s dodatkem, že i za nesplnění přání nutno děkovat, i to nesplnění se obrátí v milost, když ho přijmeme s díky. Nebo v utrpení, když ho nepřijmeme.
2024 ©