Fajtl.

Na jaře 1968 se se mnou dal do řeči u piva v jedné strašnické zahradní hospůdce starý pán. Dodnes se stydím za svou nevědomost. Políbit ruku nebo alespoň hlubokou poklonu, niternou i tělesnou by si byl zasloužil. Právě ho pustili z komunistického koncentráku. Byl totiž za války českým letcem 312. britské královské peruti RAF. Nevěděl jsem tehdy, co to bylo. Vyprávěl mi o leteckých soubojích, o nasazování života..., jenže já tehdy ani dobře nevěděl, s kým a za koho bojoval. Ve škole nám tuto úžasnou kapitolu našich dějin, podobně jako hrdinství našich legií v boji s bolševiky, zatajili. Po únorovém komunistickém puči byl za své hrdinství vězněn jakožto „vlastizrádce“ a „přisluhovač kapitalismu“.  Při amnestii roku 1968 byl propuštěn – beze slova omluvy a odškodnění, jako nejhorší zločinec. Nevypadal zatrpkle, jen unaveně. Jeho vztahy pobytem ve vězení zanikly, neměl nikoho blízkého, tedy někomu potřeboval povyprávět svůj životní příběh. Je zajímavé, že při rozhovorech s vězni komunistického režimu jen málokdo, sotva každý desátý, cítil zlobu a nenávist. Ostatní dokázali odpustit. Odpustit ovšem neznamená zamést to pod koberec zapomnění. Je nutné i tyto zločiny pojmenovat a odsoudit, i kdyby to bylo posmrtně. To jsme zatím důsledně neudělali.

A co jsme ještě neudělali? Vystihl to jeden ze čtenářů:

"Postavil jim už někdo pomník? Oni za nás bojovali, oni byli těmi berany, kteří strážili stádo.         My jsme je pranýřovali, zavírali a některé dokonce zabili. Nikdy nebude dost slz a ponížení, za ty mladé životy, které obětovali ve službách Royal Air Force pro svou "Vlast!!!" , která se jim takto odvděčila. A pak jedna sedmina platného voličstva odejde k volebním urnám pětašedesát let po celosvětovém válečném běsnění a hodí hlasovací lístky pro ty všeničící rudý ohně."   

Píšu to jako úvod k sdělení kamarádky o televizním pořadu o jiném válečném hrdinovi.

Ráda jsem se včera podívala na pořad o Františku Fajtlovi. Jeho vztah k vlasti byl tak překrásný a dnes už výjimečný, v tom smyslu i obrovská pevnost a nezdolnost. Stále se mi vrací, jak z toho křesla i v 89 letech v klidu, ale s naprostou jistotou vyslovil (a vůbec to neznělo z jeho úst jako báchorka, člověk to vzal jako nezpochybnitelný fakt): "A šel bych do souboje zas, kdyby byla napadena naše země, byla v sázce demokracie a svoboda."  Taky i postoj rodičů byl vzácný - oba Němci zavřeni kvůli synovu odchodu k britskému letectvu, přesto vůči němu bez výčitek, naopak poctěni jeho odvahou a hrdi na něj. 
Jak jen věcně sdělil, že neměl jinou možnost, než nouzově přistát v oranici již s hořícím letounem. Pak z obklíčení uniká a osm dní jde pěšky do Paříže, odtud přes celou Francii pokračuje až do Španělska. Mluvil o tom jako o samozřejmosti, holt nešlo to jinak.
Člověk naší zemi oddaný do té míry, že na sebe a své bezpečí vůbec nepomýšlí, i když přizná pravdivě - ano, měl jsem strach, ale tam nahoře při souboji na něj už nebyl čas. To byla pranice, jako když jste v klukovské rvačce. Jen s tím rozdílem, že tady se střílí.
Po Únoru sedmnáct měsíců na Mírově a pak degradovaný na vojína, dál skladní, účetní. A přesto - jak krásné, zdravé sebevědomí, nic z toho nevděku ho neudolalo. Na věk nehleděl, v 85 sedl do letounu a manželku v něm poprvé vynesl k nebi, když mu to přátelé ve Gbelích umožnili. Vyprávěl to tak mile, spiklenecky. Myslela jsem, že jsem se přeslechla, když říkal, že ten letoun tehdy v tom věku sám pilotoval. Ale i při natáčení filmu v jeho 89 letech vypadal ještě velmi svěže. Sice přiznal, že trošičku ho ty návštěvy škol unavují, ale přesto uznal, že je potřeba dětem povědět pravdu o válečných letcích, zvlášť, když měl to štěstí, že přežil. Říkal, že padl každý druhý.
Líbil se mi jeho pevný obličej, husté vlasy i obočí a vzpřímená chůze. Ta hůl byla jen jistící. 
Snad není už pryč doba, kdy se sem zrozovali lidé, tak hluboce si vědomi své odpovědnosti a tak oddaní své vlasti. Na něm bylo vidět, že byl šťasten, že jako letec mohl odejít a bojovat. Že tu nebyl se svěšenýma rukama - bezmocný. Pak si ze svého statečného uplatnění v boji přinesl na celý život protilátky - všechna příkoří po boku své ženy vydržel vzpřímeně. Kolik cenných sil asi vnesli takoví lidé do našeho národního povědomí.

A závěr? Osvojme si, že myšlení = tvoření. Každý z nás, i bez jakýchkoli mystických schopností, můžeme jeho duši poslat svou lásku a vděčnost. Nic není uzavřeno. Je-li nám líto, že se dlouho nedočkal vděčnosti, vyšleme mu tu svou. Vždyť bojoval neziště i za nás. Stačí si jej představit, a pokud nevíme, jak vypadal, pak alespoň podle jména a příjmení.