Jsme sví nebo se necháme vtahovat tam, kam nechceme?

Odpověď kamarádce k mailu: Vím jak je těžké vnímat či snášet a rozeznávat od druhých nejrůznější nehezkosti, nízkosti, agrese, slavení kdečeho, distancovat se v duchu od nich - a přitom se nad ně nestavět, nepohrdat jimi. Jen si uvědomovat, že i oni mají Boží jiskru v sobě, jen si ji překryli, tak jako třeba v mnohém jiném i my. Kolik se každý z nás nadělal křivd, hloupostí, omylů, nečistých nálad, třeba i dosud - každý ve svých poměrech a svými slabostmi. "Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni." Je to těžké, ale zároveň - když se nachytám při čemkoliv nedobrém, tak se nepeskovat (to si jen ego hraje na poctivce), ale jen to s odstupem rozeznat, uvědomit si tu hloupost a nedobrotu, a že to ke mně nepatří, ale taky neosobně. Jen si říct, že se pokusím o zlepšení.

Terapie? Jednoduchá, ač se nám do ní často nechce: to své zavdávání si s nižší úrovní je dobré si vybavovat a ujasňovat tu plytkost atd. v různých situacích, kam až naše paměť sahá.

...Vlastně u paní A. je to asi začarovaný kruh - má ze všeho strach, tedy se tím oslabuje a vyčerpává, a v tom oslabení  má tím většístrachy. Je to i důsledek z dětství - proviněníjejí matky (i když si ji vybrala). Vidím i u své matky zpětně, v čem všem mne ničila a že něco z toho nemám přepracované dosud. A  vidět to můžu jasně až poté, co mám k ní neosobní, tedy nevyčítavý pohled (není to žádný vztah).

Je úžasné učit se neosobnosti, je to osvobozování, nadhled a čistá radostnost. Když RS píše o nutnosti nejprve tří kroků na poli morálním (sebevýchovném) a pak lze jeden na poli duchovním, tak ty tři kroky znamenají očistu od nánosů duše rozumové, cítivé  a vědomé. Nebo též - správně tj. nesobecky používaný rozum, cit a vůle. Tedy trvalá sebekontrola. Není-li to, pak  - duchovno pro nepřipravené je pustošivé, vždycky se pak někam zvrtne (viz například ten spirit-bulvár, všechno okultní jen pro sebe, duchovno pro duchovní kariéru ega nebo jen ze zvědavosti...).

Chápu, že to máš v práci těžké, kdy se nezúčastňuješ nablblých hovorů, pomluv či sprostých vtipů - a zároveň musíš spolupracovat. Aspoň by měli ocenit Tvou pracovitost a schopnost spolupráce. Tím se můžeš opírat aspon o své čisté svědomí. Né vždy jsou situace, kde je jedna reakce správná a druhá špatná. Někdy se prostě nezavděčíš. Ale i to patří k sílení v dnešní době. Aspon se pak v duchu vyzpovídat, třeba svému Andělu Strážci, a poprosit o ochranu, nápovědu, inspiraci... Nadále pros božskou Matku a Krista, ne ale zmechanizovaně, třeba i jen krátce při vstávání ; a před usnutím... nebo i cestou do práce... Někdy je dobré si (bez sebezalíbení) uvědomovat, že i procházením těmi problémy a nesnázemi pracujeme pro čistší budoucnost. - A možná i některé z kolegyní časem, možná i v kámaloce, porozumí Tvému mlčení a posílí je to. Tak jako, když někdo vegetaří v rodině jen sám, pak i ti, se kterými se doma pravidelně stravoval u jednoho stolu, jednou snáze nastoupí vegetaření. Ani nemusel vést propagační řeči.

A když už jsme i v domácnosti s někým, kde máme jiné hodnoty a chování? I tak to neznamená se nad kohokoliv studeně stavět. Může to být těžké, moc těžké. A na dlouho. Když už se ale naše cesta sešla s cestou někoho, byť v ledasčem méně dokonalého než my (podle našeho úsudku), možná mu něco dlužíme a máme se snažit o neosobní lásku a její teplo pro něho, ať už se ta neastrální láska blíží bratrsko-sesterské, mateřské, sourozenecké... Tím pomáháme platit karmu jemu i sobě. Cítíme-li se být dokonalejší než druhý, pak to lze stvrzovat jen naším láskypným chováním. Jinak je to jen duchovní pýcha (kážu tady, protože to znám od sebe náramně dobře).

Úsměvné: divily se kolegyně a "ježily" se jim vlasy,  že chodíš z práce "přes les" (ač je to jen kolem lesa) a nemáš strach? Že chodíš ráda pěšky? Škoda že netuší, jak si při tom pročisťuješ duši po směně a nadýcháváš se čistoty. Jo, i tady platí to Strach má velké oči. Samy ho mají, tak neumějí předpokládat, že ho někdo mít nemusí. Právě strach přivádí do nesnází. Těžce se zatěžujeme, máme-li strach, děs, hrůzu..., to vše je koncentrované sobectví, nevíra ve vyšší ochranu. (Jistě že je nutná opatrnost a chránění se tam, kde nám rozum říká o možném riziku, ale k tomu není nutný pocit strachu. Ten naopak přitahuje to, čeho se bojíme.) Hezky píšeš, jak cestou pokukuješ po Orionu, Velkém vozu a ostatních moc moc hvězdičkách. V jedné pohádce bylo,
že jsou to zlatem okované střevíčky andílků, kteří nás hlídají - pro někoho je to zjednodušené a hloupaté, ale pro děti (i dětské duše dospělých) krásné.