Otevírání paměťových konzerv nebo být celý tady a teď?
Ze soukromého mailu.
Přemýšlím a dobírám se postupně vysvětlení, či si vybavuju pořád blíž, jaký je obsah osobního vzpomínání. Závěr je, jako obyčejně, nakonec jednoduchý. Záleží JAK vzpomínáme. Buď v klidu, nebo s emočním vzdutím, drásavě, sžíravě... Je to pak k ničemu, jen sentiment a hledání, pasování se do něčeho, co už prostě nejde nalézt stejnýma očima ani tehdejší duší.
Příležitostně ob pár let, když jsem jel okolo, jsem zajel tam, kde jsem vyrůstal. Tedy do Hluboše a celou si ji projel. Nebo do Příbrami, kam jsem chodil do školy. Nebo jsem kdysi jel na místa svých dětských dovolených ve Vítkovicích pod Janovou horou, v Pasekách nad Jizerou, Jánských Lázních, Horním Maršově, Liptovskej Nižnej Revúci atd. Tuto možnost navštívit stará místa a pokochat se, jsem považoval automaticky za nutnou co nejplněji využít a vyžít. Jenže teprve časem jsem si přiznal, že necítím skutečné opravdové uspokojení. Furt se jen nasoukávám do vzpomínek pocitů, které si pamatuju odtehdy. Ve skutečnosti, pohled na známý kostel, dům, krajinu necítím plně ani nyní, ale ani s plnou intenzitou tak, jako tehdy. Tak se do toho spíš nutím a říkám si, že přece tohleto je to, co jsem měl rád. Ale jen otevírám paměťovou konservu, nebo ten někdejší prožitek jen uměle napodobuju, kopíruju. Do těch vzpomínek a požitků ze spatření známých míst jsem se, jak jsem si po letech přiznal, jen nutil, nebo jsem si něco uměle navozoval, čekaje, že to musím prožívat tak, jako tehdy. Jenže vzpomínka je už jen esence pocitů, a mezi tím se naše nitro dalšími prožitky změnilo. Dlouho jsem si to neuměl či nechtěl přiznat, spíš jsem si to jen uměle navozoval a intenzitu jsem si nahrazoval sebestředným dojetím, že to tam je ještě tak, jako bývalo, a když už jsem tam, tak to musím intenzivně zkonzumovat.
Jenže ač mi to bylo známé, nebylo to oslovující ve skutečném prožitku. Nitro si na to jen hrálo navozením limonádového sentimentu a rozkochání. Je lepší si tu krásu uvědomit rovnou, teď, bez toho minulostního balastu. Třeba hlubošský kostelík se mi líbí jako tehdy, prostě proto, že je milý na tom kopečku, ale nemohu se už vracet do pocitů tehdejších, kdy jsem tam (ve vsugerovaném nadšení a bez porozumění) prožíval biřmování Došlo mi, že nakolik se člověk od té doby změní, natolik se odcizí tehdejším pocitům. Pak prožívá stará místa jen jako muzeum a hledá k tomu starý vztah a náladu. Né že by to byla tragédie, ale je dobré o tom vědět a nezapatlávat se tím.
Nemám rád většinu dechovky, protože je v ní spousta toho vzpomínání na staré zašlé mládí. Ale takto dělám vlastně totéž .
Mohu mít rád ten známý kraj, malebný kostelíček apod., ale bez vyšťourávání pocitových vzpomínek. Mohu vidět, že je to kraj hezký, ale vidět si to teď, nynějším oceněním, né se na to sebelítostivě či unyle nalepovat starými pocity a rozbředlým až dramatickým nadšením, že jsem tu zas. Spíš bych mohl tomu dávnému člověku, kterým jsem tehdy byl, tomu dítěti, posílat zpětně trochu narovnání, věcnosti, nynější pocitové náplně prožívání krajiny…, tedy nemilovat sám své někdejší pocity. Jsem jako kdybych tam teskně či oslavně hledal ztracený kus sebe, ale musím se z toho vzchopit, že jsem celý tady a teď, a rád. Jsou to oblasti nitra, které už zapadly a nepatří ke mně současnému. Jsem už bohatší a vědoměji vše prožívám nyní a tady.
Vyvstala mi jasně ta podstata sentimentu z pohledu na kdysi prožívaná místa – je to směs sebelítostivé tesknoty či sladkobolného lpění na kusu své minulosti, lpění na svých pocitech, které nalepuju k pozorování toho okolí. – Z podobné kvality pohnutek, ale jinak falešné a navíc většinou ještě „obohacené“ o chtivost konservace, plyne u leckoho fotografování.
Jen současně a bez sentimentu nahlížené okolí mne může uvědomovat, že jsem už dnes jinde a jiný, bohatší o prožitky, zkušenosti a kvality, které jsem tehdy neměl, a pak dospěju k tomu, že se na ty staré objekty z dětství dívám tak, jako bych k nim dřív neměl žádný vztah, a oceňuji jejich případnou krásu a půvab tak jako na všech jiných místech. Pak se mi uleví i od pocitu, že to neumím prožít tak, jako kdysi. Odsunutí sentimentu přináší úlevu svobody a jas současného vědomí.
Podobně to u mne bylo s hudbou – jednou jsem prožil trochu lépe nějakou skladbu, a podruhé jsem se snažil vzpomenout na pocity, které jsem měl poprvé. Takto to nebylo k ničemu a v tom jsem byl zabředlý od dětství nějakých dvacet třicet let, než mi to došlo.
Podobně vzpomínky či informace rodičů, třeba o jejich rodičích, mne nezajímaly ani trochu, připadalo mi to strašně cizí, ba mne to obtěžovalo a někam zatahovalo, kde mi nebylo dobře. Teď už si zpětně rozumím. Byla v tom nějaká do cizosti směrovaná zatuchlost. Asi už jen tím, že to říkali jejich do minulosti rodově zahleděnýma očima. Dusilo mne to. Uvědomuju si, že jsem to nechtěl poslouchat od mámy ani od táty, přičemž každý z nich to měl jinak nepřijatelně osobně zabarvené. Vlastně jsem asi ani jednou v životě nepoložil rodičům jakoukoliv otázku na jejich rodiče. Tak jako jsem nesnášel, když se kochali, když jsem v něčem „po nich“, nesnesl jsem jejich snahu o vtahování mne do jejich rodových linií, tušil jsem, že každý dotek, kdybych ho prožil se zájmem, by mne oddálil od sebe samého, něčím zatemnil. Třeba ale kdybych měl v rodě někoho zajímavého (třeba legionáře), zajímal by mne kvůli tomu. A jistě si lze vážit rodiče za mnohé, co prožili, jak se starali atd., ale bez toho lepkavého sentimentu.
2024 ©